Když už uměli cestovat casem, tak ho pravděpodobně dokázali i zmrazit, protože v tu chvíli to tak vypadalo. Effie Haymitche zatáhla do nové skrýše. Effie z budoucnosti mrkla jednou, dvakrát a poté se otočila k chlapci, aby ho poslala do pokoje, jako by právě nezahlédla samu sebe a mladého Haymitchovi z budoucnosti. 

„Rye, drahoušku." Budoucí Effie chlapci jemně projela blonďaté vlásky.„Aria si nedávno kupovala nějaké knihy. Jsou v jejím pokoji, nechtěl by sis je prohlédnout?" 

Oba se zvedli a schovaný Haymitch se maličko přikrčil a zatáhl Effie o kus dál, aby si jich chlapec nevšiml. Effie dýchala rychle a mělce.

 „Viděla nás." Její prsty se obtočili kolem jeho zápéstí, což bylo podruhé za tenhle den, kdy se ho dobrovolně dotkla, aby našla v onom doteku úlevu. „Říkal si, že by nás neměli vidět. Beetee ti říkal o tom efektu. Nebylo to, cos mi říkal? Ale ona nás viděla! Co se teď stane? Co se teď stane naší budoucnosti?"

„Dobře, nejprve by ses mela uklidnit, zlatíčko." Řekne na půl pusy a pohledem pozoruje jejich dům - jeho dům - a snaží se něco vymyslet. „Zatím jsem neviděl sebe, alespoň, že tak. Dýchej, hlavně dýchej." 

„Myslíš, ale šeredně se mýlíš. Jistě, neviděl jsem vás, ale moc dobře vím, že jste tady." Uchechtne se povědomí hlas. 

Effie vyjekne, když si uvědomí o koho se jedná. Haymitchovou první reakcí je, že prudce strčí Effie za svoje vlastní tělo, čímž ji dělá jakýsi štít a pár vteřin později se vlastně diví proč to udělal, protože vážně pochybuje, že by jeho budoucí já jakkoliv ublížilo Effie, jak té z minulosti, tak té z budoucnosti.

 Haymitch z budoucnosti si konečně stoupne pod světlo a nejspíš si myslí něco podobného jako on, protože mu na tváři pohrává úšklebek a jeho oči přelétávali mezi jeho mladým já a Effie za jeho zády. Vypadali téměř stejně až na pár šedivých pramenů protkávajících vlasy jeho budoucího já. A jeho oči, byli zářivější, nebyli otupělé žádnými opiáty ani zarudlé od nedostatku spánku a jeho oblečení vypadalo dobře, ale to nejspíš muselo vypadat každé v přítomnosti Effie Trinketové, protože u té by špinavé neprošlo.

„Možná by jsme si mohli potřást rukama, co ty na to?" Promlouvá jeho budoucí já a napřahuje k němu ruku se stejným úšklebkem na jeho tváři. 

Ale Effie promlouvá první. „Motýlí efekt."

 „Kolik ti vlastně je?" Haymitch se na sebe zamračí. „Šedesát šest, ne?"

 „Jo, přesně tak." Přikývne. „A tobě je - třicet jedna? Šedesáté páté hry... To je Finnickův rok, že?" Effie maličko vykulí oči. „Finnick... To je ten chlapec od Mags. Čtyřka vyhraje, Haymitchi. Čtyřka vyhraje." 

„Sakra." Promlouvá starší muž. „Do háje, to jsem neměl říkat. Zapomněl jsem, že se to stalo ještě před korunovací."

Haymitch nečekal, že letos jejich splatci vyhrají a tak přešel tuhle novinku bez povšimnutí. Co ho, ale zařazeno bylo to, že jeho budoucí já nebylo vůbec překvapené, že je tu vidí.

 „Očekávali jste nás?" Zeptá se ihned. „Nevypadáš překvapeně, že nás tu vidíš."

„Proč bych měl být? Já jsem si prožil tvůj život. Byl jsem přesně tady, stal tam, kde teď stojíš ty, před třiceti pěti lety. Ale jestli to tady posereš a zmeníš budoucnost, v mém případě minulost, tak jo, pak bych byl překvapenej." 

Haymitch přemýšlel, jestli je přesně to, jak se Effie většinou cítí - frustrovaná, otrávená a připravená odejít - když s ním mluví, protože tohle je podruhé, kdy sám sebe shledává otravným a komplikovaným. 

„Točí se mi hlava." Oznamuje Effie. „Tohle je příliš."

 Oči jeho staršího já shlédli k Effie jeho pohled změkl. V té chvíli se Haymitch cítil, tak nějak nepohodlně, protože si byl jistý, že on by se takhle na Effie nikdy nepodíval. 

„Dobře, takže tohle se ti už stalo, jo? Takže jak se dostaneme domů?" 

„Kam ten spěch, kluku." 

 „Takhle mi už nikdy neříkej." Zavrčí a cítí se jako pitomec, protože když on používá 'zlatíčko', aby Effie vyprovokoval hned poprvé, co se potkali, tak jeho budoucí já pravděpodobně dělá to samé.

„Nejsou náhodou hodinky rozbité? Budeme potřebovat -... Zabavila jsi ho?" 

 „Co?" Zeptá se Haymitch zmateně. 

„Ne ty. Ona." Řekne starší Haymitch ve chvíli, kdy Effie vychází zpoza rohu. 

„Čte si." Odpoví budoucí Effie.

 Effie s Haymitchem si opět vymění pohled. Je pro něj trochu rozptylující, že v budoucnosti bude vědět o Effiyném příchodu, aniž by ji zahlédl.

 „Když s někým bydlíte takovou dobu, poznáte to." Mrkne na něj Haymitch z budoucnosti. „Třeba tvoje podpatky do té doby než je přestaneš nosit," Podotkne k Effie. „, dělají příliš hluku, naučil jsem se rozpoznat, kdy přicházíš, zvuk, který tvoje chodidla vydávají, když si dosednou na podlahu, rytmus tvojí chůze." 

Tohle, pomyslel si, nebyla úplná lež. Po šesti letech, co s ní pracuje, umí poznat, kdy k němu Effie přichází, jen z klapotu jejich podpatků. Jenom si nikdy plně neuvědomil, že se to naučil. „Tak to je to, jak vždycky záhadné zmizíš že svého pokoje." Promlouvá Effie za jeho zády.

Jenom pokrčí rameny. 

„Zdravím." Effie z budoucnosti se na ně milé usměje. „Museli jste mít náročnou cestu, no, měla bych to vědět a samozřejmě Haymitch nemá dost způsobů, aby vás pobídl k tomu, abyste se posadili." Poukáže směrem k obývacímu pokoji. 

Effie byla naprosto mimo své obvyklé způsoby a zírala na své starší já, div neměla otevřenou pusu, Effie z budoucnosti jen stiskla rty k sobě a pak pronesla. „Chovejte se jako doma." Mezitím, co se přesunuli se Effie dala trošku a ještě ani nedosedla a už spustila.

 „Já vím, že je to nevychované, ale proč si s ním chtěla mít dítě? Bylo to plánované?" 

"Vlastně nebylo."

 Effiyna ruka vylétla k jejímu krku, jakoby se snad začala dusit tou informací, která se jí právě dostala. Zatímco Haymitch jen zatnul zuby i pěsti.

 „Nestraš jí tak, zlato." Uchechtne se starší Haymitch. „Nebo jeho. Co kdyby jsi šla udělat něco užitečného a zavolala Beeteemu, že už jsou tady a že tu má nějaké hodinky, které by měl opravit." V tu chvíli se obrací k Haymitchovi. „Kde vlastně jsou?"

Haymitch zatajil dech. Alespoň, že je Beetee stále na živu a on tu nezůstane uvězněný s touhle ochočenou verzí jeho samého, ne, že by se mu zdála myšlenka usadit se a mít rodinu, jakkoliv špatná, ale to, že by si ho někdo takhle ochočil mu bylo proti srsti. 

„Kde je co?" Ruku strčil do kapsy u kalhot a stiskl hodinky ochranářsky v dlani. 

„Dej mu je, Haymitchi." Šeptne vedle něj Effie. „Může nám pomoc." 

Asi by mohl, ale problém byl, že si nevěří ani teď natož, aby věřil teď svému budoucímu já. Jak by si také mohl věřit, když měl jediný úkol, kterým bylo ochránit svou rodinu a stejně neuspěl. Vždyť nedokáže kontrolovat ani své pití. Pokaždé, když řekne jen jedna flaška, tak se poté probouzí na zemi s otřesnou bolestí hlavy. A nebo, když je přesvědčený, že dokáže splátcům tenhle rok pomoc, ale pokaždé, když se na ně podívá a v hloubi duše vytuší, že nemají šanci, tak to vzdá bez jediného pokusu. 

„Co když chce ty hodinky pro sebe?" Zeptá se a neobtěžuje se jakkoliv snížit hlas.

„Proč bych to prosím tebe dělal? Abych se vrátil tam odkud jsi ty? To není zrovna čas kam bych se chtěl vracet. Mám svůj život tady a jsem s ním spokojený. Nechci ty hodinky, abych je jakkoliv zneužil ve svůj prospěch, věř mi. Tak chceš mou pomoc nebo ne?" 

„Proč bys je nepoužil?" Vylétne na něj jako čertík z krabičky. „Uvědomuješ, co bys mohl dokázat? Mohl by ses vrátit a zachránit lidi, zachránit je." 

Starší Haymitch se na něj ušklíbne. „Myslíš, že je to tak lehké?" 

„Takhle to nefunguje." Připojuje se k nim Effie z budoucnosti. „Kdybys to udělal, zachránil lidí, kteří zemřeli, narušil bys celý čas a prostor a to všechno by mělo dopad na budoucnost. Nikdy bys nebyl tím, kým jsi dnes, kdyby ses teď vrátil a zachránil svou rodinu." 

„Naší rodinu." Zamumlá. „Mluvíme o Liefovi a naší matce. Nemůžeš tu přeci jen sedět a nic nedělat!" 

Effie v tichosti seděla a pozorovala jejich výměnu názorů. Věděla dost, aby mohla vést konverzaci, ale ne tolik, aby se do ní mohla vložit. Jeho rodina byla pryč, zabita jako potrestání, ale tahle konverzace nebyla něco o čem by asi měla vědět, nebo alespoň né teď.

„Chápu tě a rozumím, že jsi naštvaný. Ale svět neví moc o cestování časem a nikdo neví, co by se stalo, kdyby jsi zachránil někoho ve chvíli, kdy má nadejít jeho čase. Nemůžeme takhle podvádět, Haymitchi." 

Něco v něm bublalo, něco velmi ošklivého. Ztratil rodinu skoro před čtrnácti lety a myslel si, že se za tu dobu naučil se s tím srovnat, ale najednou nebyl schopný tady sedět a srovnat se s tím, že už tu nejsou. Tahle myšlenka otvírala staré rány a opět do nich přisypávala sůl. Haymitch zatnul zuby a začal své budoucí já propalovat pohledem, zatímco mu starší Haymitch opětoval pohled a snažil se mu naznačit, že mu rozumí. 

„Poslouchej, Haymi-..." Zvedá se, ale pak se zastaví nad svým vlastním jménem a přemýšlí, jak by se měl oslovit. 

Mladý Haymitch se nepatrně uchechtl nad tím, jak se pozastavil.

 „Nezměnil ses, jsi pořád stejný." Zamumlá Effie k Haymitchovou budoucímu já. „Vždyť tu mluvíme i tvé rodině."

„Nemůžu jít proti přírodě. Už tohle," Pohodí rukou směrem k nim. „je proti přírodě." 

„Víte co? Co kdyby jsme se všichni uklidnili." Vloží se do toho Effiyino budoucí já. „Má pravda, každá akce má i svojí reakci a my nemůžeme vědět, jaký by to mělo dopad."

Haymitch se pohodlněji opře do pohovky. Mají pravdu. Začal se tak moc soustředit na to, že by mohl vrátit čas a zachránit svou rodinu, že zapomněl v jakém problémů se nachází teď. Podívá se ke svému staršímu já a otvírá pusu jakoby mu chtěl něco říct, ale hned ji zase zavírá. 

„Nemůžu ti říkat Haymitchi." Řekne. „Teda... Ne, já jsem Haymitch." 

Effie se k němu otočí snažíc se udržet vážnou tvář.

 „Rozumím, Haymitchi, pokud bych tedy mohla nabídnout řešení." Ozve se starší Effie. „Možná by jsi mu mohl vykat a říkat pane Abernathy a stejně tak i u mně paní Abernathy, řekla bych, že to není úplně špatný nápad, ne?" Koukne po svém manželovi a pak zpět k mladému Haymitchovi. 

Tahle informace Effie naprosto rozrušilo a on cítil, jak vedle něj nachvilku přestala dýchat.

 Jistě, měli podezření, ale slyšet, že je to pravda je zase něco jiného.

Takže... Se s ní opravdu ožením. S Effie Trinketovou. 

Nohy ho zničehonic vypruží nahoru a on nevědomky začne přecházet po místnosti. 

„Paní Abernathy?" Kvíkne podivně vysokým hlasem Effie. „Já? Oh můj bože, Haymitchi...Haymitchi," Popadne za ruku, když prochází kolem ní. 

„Slyšel jsi to?! Slyšel?" 

„Jo." Sykne skrz zatnuté zuby. 

„Proč sis ho brala?" Někdo tě přinutil, protože jsi otěhotněla? Vážně jsem si takhle zkazila život?!" 

„Nikdo mě do ničeho nenutil." Odpoví starší Effie, zaskočená takovouhle otázkou. „Vzala jsem si ho, protože ho miluju." 

„No, do prdele." Vydechne Haymitch. „Tahle budoucnost je plná naprostéjch zvráceností! Myslel jsem, že už mě tu nic nepřekvapí, ale," Uchechtne se. „Ale je tady kurva špatně?" 

„Slovník." Sykne na něj Effie z budoucnosti.

„Je to jenom sen, určitě je to jen sen." Zaslechne, jak si Effie mumlá. „Zachvilku se probudím ve své posteli v apartmánu a všechno bude jako dřív." 

Protočí očima. „Raději se probudíš a zase oplakává naše splátce v hrách, než aby sis přiznala, že sis mě vzala, co? To jsem si mohl myslet." 

„Spíš bys s ní měl začít slušně." Promluví pan Abernathy. 

„Co je ti do toho?" Štěkne po něm. „Tohle není tvoje žena."

 „Ale bude. A rozhodně se mi nelíbí, jak s mou budoucí ženou mluvíš." 

„Já-...Děkuji." Zvedne Effie hlavu a věnuje mu úsměv.

„Vzpomínáš, když jsme se nemohli takhle vysmát?" Obrací se paní Abernathy na svého manžela s zářícíma očima. „To nejhorší na tom je, Effie, že ty do toho spadneš první." Věnuje jí pohled. „Oh svatá dobroto!" Hlas vyskočí o několik tónů výš. „Prosím, vzbuďte mě! Já si ho nechci vzít!" „Proc bys nechtěla?!" Odvětí pohotově.Opravdu by to bylo tak hrozné si ho vzít? Jako kdyby oženit se s ní bylo o něco lepší. 

„Sama si řekla, že bys za mě byla provdaná než že bys odhodila to podělané nemanželské dítě!" Netrvalo dlouho, aby si uvědomil, co to vlastně vypustil z pusy a ani tak dlouho netrvalo jeho budoucímu já, jak ho sráží dozadu a rukama svírá jeho košili jen pár centimetrů od jeho krku. 

Jeho budoucí já by asi nebylo schopné ublížit Effie, jak řekl, ale to asi neplatilo pro jeho mladší já, kterému by teď nejraději vymlátili duši z těla. A na tak starého chlapa, měl sakra velkou sílu. 

„Opovaž se ještě někdy něco takového říct a pěkně si to vyžereš." Sykne mu do obličeje. Haymitch si všimne, jak se mu v očích odráží vztek, který s jeho budoucím... - panem Abernathym teď cloumá. Opravdu to nebylo jen na oko, byl rozzuřený a Haymitch skoro cítil, jak mu tím pohledem, za kterým se skrývalo něco tak ochranářské ho, propaluje až do morku kostí. A uý tak nějak pochopil, že se z něj v budoucnosti vyklube otec, který si bude chránit svou rodinu.

  „Dobře." Vysouká ze sebe.

 „Prostě mi to ujelo." 

„Fajn." Pouští ho. 

„Myslím, že bys takhle o své budoucí dceři mluvit neměl." Špitne k němu Effie. „Je to od tebe zlé."

Švihne po ní pohledem, ale není zrovna v náladě, kdy by se s ní chtěl dohadovat a tak si jen otře rukou obličej. 

„Tohle místo je šílený, Trinkie." 

„Já vím, vážně se teď snažím porozumět nám samotným. Možná...Co kdybys jim prostě dál teď ty hodiny, aby nás mohli poslat zpátky domů a všechno by se vrátilo, tak jak to bylo dřív." 

„Jak to bylo dřív...Jasně." Odfrkne si. „Do našeho časového úseku, kde se každou chvíli hádáme... To narozdíl od tohohle dává smysl." 

„Víš, stále tohle děláme." Řekne paní Abernathy. „Stále se hádáme. A asi nikdy nepřestaneme, neznamená, že když jsme se vzali, že jsme se automaticky přestali hádat. Jen se změnila témata, o kterých se hádáme." 

„Vetšinou o sexu." Neodpustí si pan Abernathy poznámku a nenápadně mrkne na svou ženu.  

  Effie se zatváří jako by to bylo něco naprosto odporného, mít sex s Haymitchem, ale Haymitch choval hluboký respekt ke svému budoucímu já, že dokázal strhat z Effie šaty, které občas nosí.A aby byl upřímný Effie Trinketová byla v mnoha věcech lepší než jeho starý doprovod. Byla milá, ačkoliv se občas chovala sobecky, tak to s ním po těch letech nevzdala a co se budeme namlouvat, byla to fakt kočka. 

Nenápadně sjel pohledem její dlouhé nohy.

 „Co tě přinutilo si vzít někoho z Kapitolu?" Zeptá se svého staršího já, aby se zbavil těžké myšlenek o Effie.

 „Tohle na mě nezkoušej, kluku. Oba vím, že se naprosto liší od ostatních. Ta stará koza oproti ní není nic, ne?" Zazubí se na něj.

 „Myslím, že se mýlíte, pane Abernathy." Vloží se do toho Effie. „Haymitch mi už tolikrát řekl, že jsem stejná jako zbytek Kapitolu."

 „Říkat si může, co chce, ale rozhodně si to nemyslí...On, nebo spíš já už ti, ale nic takového neřeknu, věř mi."