Nárůst technologie a jejího vylepšování byl v Panemu naprosto ohromující. Programy, které vám umožňovali kontrolovat počasí v Kapitolu, zrovna tahle vymoženost nebyla něco, co by se Haymitchovi líbilo.

Beetee vyráběl různá zařízení, která pak předával Snowovi, ale některé si přece jen nechával pro sebe, příklad vynálezu, který si Beetee ponechal byl ten, co dokázal izolovat ostatní signály, takže jste mohli vést normální konverzaci, aniž by to štěnice, které jsou rozmístěné po celém Kapitolu, dokázali jakkoliv zachytit. Byli tu dny, kdy Haymitch přemýšlel, proš vlastně na něčem takovém zrovna pracuje, protože zrovna tenhle stroj by mohl mít katastrofické následky, kdyby se dostal do špatných rukou.

  „ Jsou to hodinky. Nic moc výrazného, aby to neupoutali pozornost, ale umí to naprosto skvělou věc." Poposune si Beetee brýle na nose, zatímco mu na tváři pohrává úsměv. „ Myslím, že jsem to dokázal, Haymitchi. Čas i prostor konečně může být pokořen."

  „ Co - co máš na mysli?"

„ Pohybování se mezi různými časovými úseky - tam i zpět, budoucnost nebo přítomnost." 

  „ Tohle zní fakt šíleně a to jsem si myslel, že já jsem ten, co je opilý." Zasměje se a upije si dlouze z lahve, stále sedíc na pohovce.

  „ Nevěř mi, ale můžu ti to ukázat." Řekne Beetee pohotově. „ Jednu hodinu do budoucnosti, ale nechme si to prozatím mezi sebou, jo?"

Než si Haymitch stihl uvědomit, co se děje, Beetee mu zapínal hodinky kolem zápěstí.

Čas na hodinkách byl nastavený a on zničehonic pocítil podivné kopnutí do oblasti v oblasti hrudníku, což ho přinutilo se narovnat. Beetee už nebyl na svém místě, kde se ještě před okamžikem nacházel a Haymitch zase nebyl v apartmánu Třetího kraje, ale pozoroval sám sebe, jak se dohaduje s Effie Trinketovou.

Stalo se to během sekundy, panikařil a snažil se stisknout červené tlačítko, které mělo být resetovacím. A tak tam byl, zase seděl na Beeteeho kanapé, zatímco se na něj Beetee široce usmíval.

Oči mu těkali po pokoji a mysl se marně snažila pochopit, co se to vlastně teď stalo. Zrovna v té chvíli dovnitř vchází Effie oblečená ve stejných šatech, které zahlédl před chvílí v hodinu vzdálené budoucnosti.

  „ Z tvého obličeje usuzuji, že to funguje, příteli. " Naklání se Beetee k blíže k němu a tiše pronáší s vítezoslavným podtónem.

Jenomže pak si Beetee ani Haymitch sám neuvědomují, že opouští apartmán Třetího kraje s hodinkami stále na zápěstí.

Hádka s Effie, o které věděl, že se stane, byla nakonec horší než očekával. Už se ho dvakrát pokusila udeřit dlaní, ale na potřetí ztratil veškerou trpělivost, vzal ji prudce za ramena a přitlačil jí na stěnu.

„ Jsi nevychovaný a  naprosto nesnesitelný! A vůbec v ničem mě nerespektuješ!" Ječela a očí ji zářili vztekem.

  „ Ja tě nerespektuji? Já nejsem ten, kdo se mě tu snažil už potřetí praštit!"

„ Přestaň a pusť mě!" Snažila se vymanit z jeho sevření. „Pusť! To bolí!" 

Rozhodě nepatřil k těm, kteří se dokáží snížit k tomu, aby ublížili ženě a tak pomalu povoloval své sevření.  Effie vycítali šanci a volnou rukou ho čapla silně za zápěstí v domnění, že ho rozptýlí tím, když mu zničí nové hodinky.

Haymitch zaslechl nepatrné klik a než si to oba mohli vlastně uvědomit zmizela jim pevná půda pod nohama. V břiše ucítil divný pocit, něco jako když jste na horské dráze a řídíte se po kolejnici rychle dolů. A najednou náraz. Zaslechl vedle sebe Effie, jak její plíce lapou po vzduchu, měl nutkání jí pomoc do sedu, aby se nezadusila, bohužel ani jeho plíce na tom nebyli dvakrát nejlíp a snažili se dohnat ztrátu vzduchu. Bylo to jako když vás někdo silně stiskne a pak náhle pustí. Její obličej byl jako ztělesnění čisté bolesti, oči měla silně sevřené.

A najednou to bylo všechno pryč, stejně tak rychle, jak to přišlo to i odešla.

  „Haymitchi?"

Jeho ruka podivně spočívala na jejím těle, pevně svírající její bok.  Effie možná byla osina v jeho zadku a většinou si šli oba po krku, ale nikdy by nedovolil, aby se jí něco stalo.

  „Dýchej," Přikázal jí. „ Můžeš dýchat?"

Podivný klikající zvuk, který předtím zaslechl byl pryč a nahradil ho podivný bzučivý zvuk, který šel od jeho zápěstí. Shlédl ke svým hodinkám a všiml si, že obrazovka je rozbitá, ale i tak pod ní zahlédl číslici třicet pět. 

Prsty položené na jejím boku sevřel pevněji pod reflexem polknutí naprázdno a pokusil se zvednou. Cítil, jak se mu země pod nohama zdá podivně nestabilní a hlava se mu nepříjemně točila, ale byl tu naprosto jiný důvod proč měl pocit, že má srdce až v krku.

Třicet pět. 

Měl tušení, že ví, co to znamená, ale doufal, že se mýlí. Nemohl se přece přemístit z jednoho časového úseku do druhého s Effie Trinket-ovou po boku. Byla by to katastrofa, ať už je to třicet pět čehokoliv: třicet pět minut, hodin, týdnu a co kdyby teprve let.

  „ Co se to, pro krista pána, stalo?" 

  „ Netuším." 

  „ Proč jsem si taky myslela, že bys snad mohl něco tušit." Zamrmlá otráveně a snaží se ho spražit pohledem. „Přijdeme pozdě a to jen kvůli tobě. Hádka s tebou pravděpodobně zabrala už tak dost času a to by nám mohlo narušit rozvrh. Ach, Haymitchi, já tě tak nenávidím. Pospěš si, musíme vyrazit. Víš, jak sponzoři nesnáší pozdní příchody."

  „Něco je špatně." Zamumlal si jen tak pro sebe, ve chvíli, kdy se Effie zastavila na cestě pryč.

Byl to celkem vtipný pohled vidět, jak se snaží vydedukovat, kde vlastně je rychlými pohyby hlavy ze strany na stranu a ruku podivně strnulou v pozvednuté pozici. Netrvalo to však dlouho a už už mu stála tváří v tvář.

  „ Kde to jsme? Byli jsme přeci v apartmánu. A najednou - Není to tvůj dům? Ale tohle," Pohodila rukou k záclonám vyvěšeným v oknech.„ Tam určitě nebylo, když jsem tady byla na Sklizni před týdnem."

  „ Ale máš pravdu. To je můj dům." Řekl pomaličku a očima pomalu přejížděl místnost.

 Bylo to něco tak povědomého a přitom tak vzdáleného.

  „Jak by jsme mohli být v jedné vteřině na jednom místě a v druhé na úplně jiném? Haymitchi..." Z úst se jí vydral nepřirozený smích a on věděl, že jestli nezasáhne, tak se zanedlouho zhroutí. „Tenhle vtip... Ten vtip není vtipná. Vážně ne, takže předpokládám, že-..."

V té chvíli ji však Haymitch popadl za ruku a strhl pod sebe, snažíc se je ukrýt za pohovkou. Stále se snažil přijít na to, kde vlastně jsou a naprosto si uvědomoval, že tohle místo za gaučem je naprosto hloupým místem, kde se schovat, ale v téhle chvíli to bylo to nejlepší, co ho napadlo, ačkoliv si nemohl vzpomenout, že by takový gauč vlastnil.

Kroky, které zaslechli byli hlasitější ve chvíli, kdy osoba vešla do místnosti a zastavila se jen pár kroků od nich.

  „Já vím, mami. Budu zpátky do večeře."

„Kdo to je a proč se schováváme." Sykla Effie. „ Doufám, že si uvědomuješ, jak je to hloupé!"

„ Zmlkni, Trinketová!"

Haymitch opatrně vykoukl zpoza sedačky, aby spatřil dlouhou štíhlou dívku s medově blonďatými vlasy sahající mi do půli zad. Párkrát zamrkal a pak se podíval na Effie, která stále spočívala pod ním. Měl pocit jakoby ho šálil zrak, ale dívka vypadala dost podobně jako jeho doprovod.

Kdo to je? A co dělá v mém domě?

Dívka jejich přítomnost vůbec nevycítila ani ve chvíli, kdy si brala z konferenčního stolku nějaké věci a házela je do batohu a pobrukovala si jakousi písničku. Haymitch si všiml stříbrného náramku, který se jí houpal na zápěstí a vypadal téměř stejně jako ten, co spočíval Effiyném zápěstí.

  „Moje babička mi zpívávala stejnou písničku." Šeptne Effie, klečíc vedle něho tiše pozorující dívku.

Tahle informace pro něj byla nová, ale nikdy neměli ve zvyku mluvit o osobních životech a tak Haymitch raději mlčel.

  „Willow a Rye přijdou na večeři." Křikla dívka přes rameno. „Doufám, že si nezapomněla. Teta Katniss a strýček Peeta o tom s tebou mluvili, ne?"

  „Mluví stejně jako ty." Okomentuje dívčinu mluvu. „Všechny tyhle zvyklosti s "ne?" na konci věty... Určitě je od vás z Dvanáctky."

  „ istěže jsem nezapomněla! Nejsem tvůj otec. Neboj, zlatíčko." Ozve se hlas, z kterého vydedukuje, že bude dívčina matka.

  „ Zlatíčko taky není zrovna slovo, které používáme my  z Dvanáctky." Poznamenal Haymitch. „Něco, co by řekl jen někdo z Kapitolu, huh?"

  „ A prosím tě, Ario, nezapomeň koupit mléko až půjdeš domů." Ozve se opět žena. „Nemůžu se na tvého otce spolehnout ani v těch nejprimitivnějších věcech."

Dívka se uchechtne a oba z návštěvníků raději zadrží dech, když dívka odchází a míjí místo, kde jsou schovaní. Odvažují se zvednout až ve chvíli, když slyší cvaknout dovírající se dveře.

  „Její matka...Zněla.." Začne Effie a zamračí se. „ ...povědomě."

„Stejně jako tenhle zatracenej dům." Zamumlá a obejde pohovku a z konferenčního stolku zvedne noviny. Hlasitě vydechne a jeho reakce přivolává Effie, která je v mžiku po jeho boku a nakukuje mu přes rameno, zatímco v něm narůstala panika, Effie zůstavala až podivně klidná.

„Mají tam chybu v tisku."

„ To si nemyslím." Ušklíbne se. Tohle je asi čas jí říct, co se vlastně děje. „ Poslyš, Trinketová, musím ti teď něco říct...Jen mi slib, že nezačneš ječet, jasný? Musíš zůstat opravdu potichu."

„ Co je to?"

„ Myslím," Nadechne se a s výdechem to pronese.„, že jsme ve třicet pět let vzdálené budoucnosti."

"Promiň, asi jsem tě přeslechla."

Zopakuje jí tu větu a na podruhé to zní šíleně i jemu.

 Pokud si dobře vzpomíná, tak jí napomenul, aby zůstala naprosto zticha, když na ní chtěl vytasit novinu - „ Myslím, že nás Beeteeho hodinky přenesly do budoucnosti.", ale stejně přes všechna napomenutí se mu doslova vysmála do tváře. Pohotově jí zacpal pusu dlaní.

  „Někdo tu je. Mohla by tě slyšet." Zavrčí. „ Přestaň se chovat jako pitomá, jo?"

  „Pitomá? Možná bych ti měla připomenout, že to ty jsi ten pitomec, co si nasadil na ruku ty pitomé hodinky." Zasyčela na něj, když se jí podařilo stáhnout jeho ruku pryč z její pusy. „Dej mi je!"

  „Ani náhodou!" Rychle zvedá ruku nad hlavu, aby na ně nedosáhla a couvne o krok vzad, bohužel, si neuvědomí, že za ním je konferenční stolek a on ztrácí rovnováhu a drká do obrovské vázy, která padá na zem a tříští se na milion kousků.

  „ Haymitchi, jsi to ty?"

Oba okamžitě ztuhnou.

„ Jaktože...Jaktože ta ženská zná tvoje jméno?" Zeptá se Effie. „ Pokud jsme se posunuli do budoucnosti a je tohle tvůj dům, tak... Kdo je tohle? Oh! Myslíš, že ses třeba odstěhoval? Ale myslela jsem, že Vítězové zůstávají ve Vesnici-..."

  „ Sakra, já neznám odpovědi na tyhle otázky, Trinketová." Sykne po ní. „ Musíme se odtud dostat."

  „ Ne." Effie prudce zavrtí její hlavou. „ Jestli je to pravda, to, co jsi řekl a my jsme opravdu v budoucnosti, tak potřebujeme pomoc. A když zná tebe, tak by jsme jí mohli požádat  o pomoc."

  „Zbláznila ses?! Nemůžeme se tady někomu ukázat. Beetee mluvil o nějakém motýlím efektu - všechno, co tady uděláš nebo někoho kontaktuješ může mít i nemusí mít nějaké následky. Jak si sakra myslíš, že by jsme někomu vysvětlili tuhle celou podělanou situaci.  'Dobrý den, paní, vypadá to, že mě znáte, ale nejsem tak úplně ten, kdo si myslíte, že jsem. Jsem z podělané minulosti!'  Už slyšíš, jak debilně to zní?"

  „ Jo," Prohodí.„ asi tak jako, když mi říkáš, že jsme v budoucnosti. Proč nepřestaneš zvažovat to, že by tu mohl být někdo, kdo by nám mohl pomoc!"

  „ Nechci nic riskovat."

„ Tak si to přiznej. Ty hodinky jsou rozbité, díky tobě a jestli je to jediná cesta, jak se sem dostat, tak je to asi taky jediná cesta odtud. Takže, co se takhle někoho požádat o pomoc?"

  „ Ne."

 „ Třeba já bych sobě určitě pomohla, protože ona by věděla, že je to slušnost... Teda já bych to věděla...Nebo je to 'my' v tomhle případě?" Zamračí se snažíc se přijít na to, jak se v téhle situaci nazvat. „ No to je fuk, to není to o čem jsem chtěla mluvit, můžeme najít pomoc. Určitě bych si v téhle situaci pomohla."

  „ Jo?" Překříží si ruce na hrudi. „ A co když budeš už dávno mrtvá?"

Tahle myšlenka jí naprosto odzbrojila a on se nemohl neušklíbnout.  Effie Trinketová, která vyrůstal v luxusu si nikdy neuvědomila svojí lidskost.

  „ Bude mi jen šedesát." Poznamená. „ No... Ale víme, že ty stále žiješ, můžeme tě zkusit najít."

  „ Určite bych se pokusil zabít. Nemám moc rád překvapení."

„ Co chceš teda dělat? Mohli by jsme jít za tou dívkou, nebo ne? Možná by věděla, jak nám pomoc. Nemáme nejmenší ponětí, kdo to je, takže je možné, že ani ona nebude vědět, kdo vlastně jsme. Můžeme se tvářit jako-"

  „ Ta žena zná Haymitche, což znamená, že kde se teď nacházíme je místo, kde se pravděpodobně nachází moje o třicet pět let starší já, takže bych vsadil cokoliv, zlatíčko, na to, že mě ta dívka zná. Musíme najít jinou cestu. Pojď." Začne se otáčet a naznačuje jí ať ho následuje. „ Musíme odtud -..."

Zůstal zírat na zarámované fotky na římse nad krbem a vedle sebe zaslechl hlasité zalapání po dechu, najednou ucítil, jak sevřela pevne jeho ruku, nehty zarivajíc do jeho kůže. Neucukl, protože bolest mu připomínala reálnost téhle situace.

  „ To jsi ty...a-a já..."

„ Ta dívka. Ta, co jsme viděla před chvilkou... Aria myslím." Zvedá hlavu, aby se na nej podívala. „ Je možné, že by to bylo... Myslíš, že jsme...O můj bože, tohle je noční můra! Přece nemůžeme- Tohle je noční můra."

  „ Díky, to je vážně milé." Zavrčí na ní.

„ Říkala jí 'mami'. Takže to znamená, že spolu máme dítě." Její tón vykvikne o oktávu výš. „ Takže ta žena, co jsme slyšeli jsem já. Není tu jiné vysvětlení. Takže jsem přeci jen živá. Neříkej, že tě to ani trošku nepřekvapilo!"

  „ Myslíš to, že jsi živá nebo to, že spolu máme děcko? Protože jo, zlatíčko, já jsem sakra překvapenej, že mám dceru! Co se týká tohohle časového úseku, tak jsem vlastně ani nechtěl vědět, že my dva budeme rodina!"

  „ No, čistě teoreticky, spolu někdy v budoucnosti budeme spát, tak se děti dělají a prosím snaž se držet svůj slovník na uzdě! Jsem skoro na sto procent přesvědčená, že jsme se vzali jen kvůli tomu, že mít dítě před svatbou je v dnešní době naprosto nepřípustné." Otřese se. „ Já tě vážně zabiju, proč bych vlastně s tebou chtěla mít díte?"

  „ Jsi ta poslední osoba, se kterou bych se chtěl oženit, Trinkie, Neber to osobně, ale asi nejsem úplně ženící typ.

„ Musím to být já." Zopakuje. „ Ta žena, která mluvila s Ariou předtím... Musím se na sebe jít podívat." Řekne a než ji stihne zastavit, Effie už je dávno na cestě k místu odkud šel ten hlas.

  „ Vrať se!" Volá za ní tiše. „ Myslím to vážně, pojď zpátky!"

Effie se strne v chodbě při pohledu, který se jí naskytne. Po chvilce Haymitch pochopí, co jí přikovalo k místu, ačkoliv byl pár kroků od ní. Ta Effie před nimi - Effie z budoucnosti - k ním stála zády v kuchyni a myla nádobí a stejně jako Aria si vůbec nevšimla přítomnosti cizinců.

  „ Nedokážu si tě takhle představit." Zamumlá a přesune se za Effie.

„ Ani já..."Souhlasí. „Ta osoba nevypadá jako já, ale jsem to já. Jen... Vypadám tady, tak přirozeně, jako bych sem patřila."

Obě Effie, z minulosti i z budoucnosti, maličko nadskočili, když se prudce otevřeli dveře. Zaslechly někoho s botami na nohou, jak vstoupil do kuchyně.

  „ Mám další dvě vajíčka, zlato." Pronesl hlouboký  hlas a Haymitch nepotřeboval vidět onu osobu, aby poznal, že se jedná o jeho budoucí já. „ Myslím, že by je Rye mohl prodat na trhu nebo tak něco. Protože ty určite nechceš další malá housátka, že?"

Haymitch odstrčil Effie za roh z chodby odkud mohli tiše pozorovat obyvatele, aniž by si jich všimli.

  „ Rozhodně ne, Haymitchi, máme jich dost." Pronese Effie z budoucnosti a utře si ruce do utěrky.

To co udělalí následovně přinutilo k Effie k překvapenému k tichému úleku. Effie z budoucnosti se natáhla a věnovala Haymitchovu budoucímu já krátký polibek, kterému okamžitě odpověděl.

  „ To je divný." Zamrká Haymitch a palcem si přejede po spodním rtu. „ To je sakra divný."

„ Neřekla bych to líp."

„ Přemýšlím, jak asi chutnáš." Zamumlá. Tohle bylo pro Effie tak odzbrojující, že nevěděla, jestli o tom třeba nepřemýšlel už dřív.  „ Nesním, že ne, Trinkie?"

  „ Oh bože, vážně se právě-..."  Naprosto zratila slova.

  „ Nedokáž u přijít na to, co je horší vidět se takhle líbat rodiče nebo pozorovat sám sebe líbající se s tebou." Zíral na scenérii před sebou.

Nespustil z té scénky oči, stále to nějak upoutávalo jeho pozornost. Jeho budoucí já něžně přejíždělo po linii jejího krku. Jeho oči těknuli k Effie z jeho času. Ale pak se zase obrátil oči k těm dvoum, starší Haymitch dávnou prohloubil jejich polibek a jeho volnou rukou se snažil najít lem jejích šatů. Effie z budoucnosti se tiše zasmála oproti jeho kůži na krku.

Z celé té scénu mu naskakovala husí kůže, nedokázal si představit, že by se někdy choval jako ti dva, bylo to pro ně tak... normální.

Tenhle Haymitch byl šťastný.

  „ Strýčku Haymitchi! Mamka říkala - Uh, to je nechutný. Proč se furt líbáte?" 

„ To by tě mohlo naučit klepat na dveře, Ryi." Řekne otráveně Haymitchovo budoucí já a nenápadně vatahuje ruku zpod Effiyných šatů. „ Ty vejce jsou tady."

  „ Dobře. Mamka a taťka říkali , že sem mám jít dřív, protože nechtěli zmeškat schůzku se strýčkem Plutarchem. Tak... jsem tady!" 

  „ Plutarch? Vážně řekl strýček Pluarch?" Šeptne Haymitch. „ Jako Plutarch Heavensbee, ten mladý Tvůrce Her?"

„ To je jediný Plutarch, kterého znám." Přikývne Effie.  „ Vypadá to, že se s ním v budoucnosti spřátelíme. Je to tu vážně divné. Kdo je asi tenhle chlapec? Nezaslechl si jeho příjmení?"

  „ Katnissin a Peetův syn." Odpoví, vzpomínajíc si na to, co Aria říkala předtím.  „ Vůbec netuším, kdo ti dva jsou."

Ale to dívší jméno mu bylo povědomé. Aspen Everdeen, pokud si vzpomíná měl dceru s tímhle jménem. Z jeho výpočtů by se v téhle době mohlo jednat o jeho dceru. Už by byla dost stará na to mít vlastní dítě.

Rye by tedy mohl být Aspenovým vnoučetem. Je se mnou v mém do mě. Co se asi stalo jeho dědečkovi? A proč je tady se mnou?

Snažil se tomu jakkoliv porozumět, protože od jeho Her s Aspenem už moc netáhl. Ale když si je v budoucnosti, tak blízký s jeho vnukem je možné, že se to mezi nimi zase urovnalo.

  „ Řekneš mi víc o válce, strýčku?" Pokračuje chlapec  a přechází do obývacího pokoje a míjí místo, kde se Effie s Haymitchem schovávají. „ Minulý víkend jsi říkal, že mi povíš víc o tom, jak jste se s mamkou a tetou Effie dostali do Třináctého kraje, během třetích Čtvrtoher."

Haymitch se zamračí. „Budoucnost je vážně pomatené místo."

  „ Ne, Haymitchi, poslouchej," Špitne Effie. „ Mluví o třetích Čtvrtohrách, to je v našem čase za deset let. My jsme u šedestých pátých her. Něco se děje a nebo se teprve něco stane."

Oba si vymění pohledy.

  „ Válka." Šeptnou naráz.   

„Na to budeme mít čas později." Řekne jeho budoucí já. „ Radši mi řekni za kolik plánuješ prodat ty vajíčka."

„ Jsou v obýváku." Poznamená Haymitch. „ Můžeme se přesunout.

Přikývne a oba vylezou ze své skrýše. Nakouknou do obýváku, aby se přesvědčili, že všichni tři sedí v obývacím pokoji a Haymitch strne. Pozastaví se nad tím, jak ta scéna působí a saje z ní podivná přirozenost, jak moc se jeho život změní.

Nebyl jediný, který nad tímhle přemýšlel a Effie mu jemně položí dlaň na ruku.

„ Něco se nám musela  přihodit během těch třiceti pěti let. Podívej, jak se na tebe koukám." Poukáže Effie ke svému budoucímu já. „ Tahle Effie Haymitche miluje. To, jak se na něj kouká. Můj pohled..." Šeptá. „ To budeme ty a já."

Haymitch polkne, protože si toho taky všímá. Je to dívný pocit, že ví, že v budoucnosti bude někým milován. Všimne si, jak se jeho budoucí já usměje na Effie. To, že tyhle dva sdílí mezi sebou něco tak speciálního, něco, co on sám s Effie teď ještě nemá, bylo to pro něj tak překvapující a tak nějak chtěl o tom vědět něco víc. Co víc by mohl sdílet s doprovodem Dvanáctého kraje, než to, že je spojují Hry?

Oba byli nachytáni na švestkách ve chvíli, kdy to ani jeden z nich nečekal, nejspíš stáli příliš dlouhou dobu mezi futry obývacího pokoje. Effie z budoucnosti zvedla svůj pohled a úsměv, který jí na tváři pohrával zamrzl v ten moment, kdy spatřila mladší verzi sebe.

  „ Do prdele." Vydechne Haymitch.