"Vážně byl dobrý nápad sem jít?" ptal se nervózní Hoseok už asi po padesáté, když jsme čekali před tou místností, kde provádějí soukromé rozhovory.

Zrovna před chvílí tam vešel od pohledu nepříjemný svalnatý blonďák s nosem nahoru. Toho vezmou na sto procent, potřebují takové loutky. Sice se mi nezdál moc hezký, ale namyšleností si s Jiminem sednou do noty. Navíc jsou oba blonďatí, tak budou aspoň ladit...

"Neexistuje šance, že nás vezmou..." předpovídal nám Hobi tragickou budoucnost.

'No a co? Já tu kvůli tomu stejně nejsem...' Pomyslel jsem si.

Byla tam vážně nuda. Doufal jsem, že potom půjdeme někam na jídlo. Potřeboval jsem si spravit náladu něčím dobrým na papání. Když jsem na to tak myslel, měl jsem docela hlad.

"Jung Hoseok," ozval se odkudsi hlas nějaké slečny a on se rychle zvedl. Chytl jsem ho za ruku.

"Jestli sem opravdu chceš, nemají důvod tě odmítnout. To dáš." Snad jsem ho tím nevyděsil, ale naopak mu pomohl. Hoseok byl skvělý. Potřeboval jen to správné povzbuzení a trochu sebevědomí, aby dokázal velké věci.

Křečovitě zavřel oči. "Tak jo..." zamumlal si sám pro sebe. Narovnal se jako pravítko a rázně vyšel vstříc svému osudu.

"Fakt si myslíš, že to zvládne?" zeptal se Tae pochybovačně, když se za Hobim zaklaply dveře. Jen jsem se usmál. Tae se určitě bál, že by ho nemuseli vybrat, kdyby vzali Seoka. Vždyť i v tak velké společnosti, jako je BYou je jen omezené množství míst.

Ale jestli je nevezmou oba, tak toho ředitele vlastnoručně uškrtím. Nikdo nebude zlý na mé dva nejlepší kamarády!

"Tae... Jestli ho nevezmou, jsou to idioti. Vždyť Hoseokie je nádherný!" 

Tae se na mne zamračil. Určitě byl trochu uražený, že Hobiho tak vychvaluji.

"Ty samozřejmě taky," uzdravil jsem jeho zraněné ego.

Tae mě objal kolem pasu a položil mi hlavu na rameno. Museli jsme vypadat tak neskutečně teple... A to ani nemám růžové vlasy.

"Kim Taehyung, prosím!" zavolala tatáž slečna, co před chvílí.

"Co je? Vždyť Hobi ještě není zpátky... To mám jít už teď?" ptal se Tae zmateně.

Pokrčil jsem rameny. "Asi jo, když řekli tvoje jméno," poradil jsem mu. No jo, jsem neskutečně chytrý...

Tae se zvedl. Byl si jistý sám sebou. Nebo rozhodně o poznání jistější sám sebou než byl Hobi. To na nich už poznám. Mám je přečtené.

"Jestli potkám Parka, nechám mu za tebe bolestivý pozdrav," uchechtl se.

Ještě mi zamával a zmizel ve dveřích do té konkurzové místnosti.

Až teď, když jsem osaměl a nesoustředil jsem se na své kamarády, jsem si uvědomil, že potřebuji strašně na záchod.

Našel jsem tu slečnu, která skrz mikrofon vyvolávala jména. Zjistil jsem od ní, že já měl přijít na řadu za zhruba čtvrt hodiny až dvacet minut. To mě uklidilo a vydal jsem se najít toalety.

Nebylo to zas tak těžké, jako jsem původně čekal, že to v tomhle bludišti bude. Ztratil jsem se totiž jen dvakrát.

Po 'úspěšném vykonání své mise', když jsem si umýval ruce, jsem zaslechl hlasité rychlé kroky.
Bůhví proč mě to vyděsilo a rychlostí blesku jsem se schoval do jedné ze dvou kabinek, které tu byly.

Ta katastrofa se přiřítila přímo sem a zabouchla se v kabince vedle mne. Vlastně zabouchl. Holka to asi nebude... 

Ozval se vzlyk.

A další. Ten člověk brečí? Co se mu asi mohlo stát? Vždyť tohle většinou dělají právě děvčata, že se zavírají na záchodech, kde se ze svých problémů vypláčou.

Bylo dost těžké se rozhodnout, jestli se tiše vytratit, nebo jít utěšit toho ufňukánka vedle. Sakra, tohle není nic, do čeho bych se měl montovat. 

*ťuk ťuk*

"Haló...? Ehm... Co se děje? Můžu ti nějak pomoct?" zavolal jsem na něj.

Ozvalo se popotáhnutí a šustění. Asi si otíral slzy...

"Ať jsi kdokoliv, jdi pryč!" zakřičel na mne docela vysoko posazený chlapecký hlas.
Opřel jsem čelo o dveře. To bude ještě přesvědčování.

"Nic ti neudělám... Pojď ven," zkouším ho vylákat vlídnými slovy.

Zevnitř se ozve další vzlyk. "Nechci! Bojím se tě!" odbyl mě vyděšeně.

"No tak..." Vůbec jsem nevěděl, co by na něj mohlo platit... "Vážně ti chci jen pomoct."
Mluvil jsem klidně a vyrovnaně, ale taky docela tiše, ať z mého hlasu necítí netrpělivost.

Znovu vzlyknul. "Já... Nemám jinou možnost, než ti věřit."

Ten človíček byl asi vážně smutný... Ale vypadalo to, že jsem ho přesvědčil, aby ze mě neměl strach.

Ozvalo se cvaknutí zámku s dveře se otevřely. Stál tam docela malý klučina s rozcuchanými černými vlasy a uplakanýma očima.

Cítil jsem z něj, že se dost bojí. Natáhl jsem k němu ruku, jako se to dělá se zvířaty. On si zlehka opřel tvář do mé dlaně.

"Neplač, maličký..." zašeptal jsem mu. "Slzy ti nesluší."

__________

__________

jaká je vaše oblíbená příchuť zmrzliny?

30.o3.2o22 - edited (1)