Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat.
Zůstal jsem chvilku jen tak ležet v posteli. A pak ještě čtvrt hodiny... A dalších pět minut... Hmmm... Už jen malou chviličku...

Když jsem se konečně vyhrabal z peřin, bylo už osm hodin. S klukama jsme si domluvili sraz před devátou, takže byl tak akorát čas vstávat. To není fér. Měl jsem vážně hezké sny.

Určitě jsem vypadal jako nějaká příšera, co právě vylézala ze své skrýše v lesích. Taky jsem se cestou do kuchyně skoro zabil. Málem jsem se skutálel po schodech dolů, protože jsem zívnul a ztratil rovnováhu na špatném místě.

U kuchyňské linky jsem si nasypal do misky müsli, nalil tam mléko a jako spokojený zajíček odcupital k jídelnímu stolu. Tam taky ležel ten dárek pro Jimina od Junghee. Bylo to jen v růžové dárkové tašce, tak jsem si dovolil nakouknout. 

A nestačil jsem se divit.

"Wow... Hee vůbec není tak nešikovná, jak jsem si myslel..." vydechl jsem ohromeně. V tašce byla bílá nadýchaná pletená šála.

Zabořil jsem do ní ruce. Byla měkká a hebká jako ovečka. Záviděl jsem tomu, kdo ji bude nosit. Takže vlastně Jiminovi. Ewwww...
Sakra, vždyť i sněhulák Standa by si to zasloužil víc než ten namyšlenej Park Jimin!

Mezitím, co jsem jedl snídani, jsem přemýšlel, jestli bych si tu šálu prostě nemohl ukrást pro sebe, protože dávat ji Jiminovi bylo akorát plýtvání. Ale když mi pak moje rozespalá sestřička přišla připomenout, že mám její dáreček předat Jiminiemu, rozhodl jsem se pro čestnost.

Potom, co jsem se řádně upravil a nachystal si věci, jsem dostal přednášku od Junghee. Ať se hlavně k Jiminovi chovám pěkně a taky, že když mě nevezmou, není to konec světa. Šlo mi to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Stejně jsem chtěl jen pořádně praštit Parka do obličeje a dokázat Taemu, že modeling pro něj není. Co bych pak dělal, kdyby se na mě můj nejlepší kamarád díval z reklamy? 

Celou cestu k Hobimu jsem běžel, abych nepřišel pozdě. To by mě upálili na hranici, ať už jim příště nekazím zářivé chvíle jejich životů. Byla by mě škoda a taky by byl Jimin jediná nafoukaná 'celebrita', které bych vrazil. Což bylo blbý, protože je fakt hodně lidí, co by to taky zasloužili. Měl jsem velké plány na budoucnost.

"No konečně, Šípková Růženka se probudila ze svých snů a poctí nás svou přítomností..." poznamenal Tae trochu kousavě, když mi u Hoseoka otevřel dveře. Protočil jsem očima...
To je pro něj dnešek tak šíleně důležitý?

"Hobi, už je tu Kook, můžeme vyrazit!" zavolal směrem dovnitř domu. "Konečně..." neodpustil si zašeptat poznámku.

"To neuvěříte, co po mně chce Junghee," začal jsem si hned stěžovat. Opravdu mě jsem se na ni zlobil, chtěl jsem tu šálu jen pro sebe.

Tae i Seok poslouchali mé vyprávění o dárku pro Jimina docela zaujatě. Na to, že jsem já ten nejmladší mi pokaždé věnovali hodně pozornosti. No jo, ne každý má takové hyungy jako já, můžete mi jen závidět.

"A ukážeš nám to?" zeptal se zvědavě Hobi. Pak se pokusil o roztomilý žadonivý pohled, se kterým vypadal jako umírající žirafa.

"Tady, podívejte se. Ale opatrně, jestli vám to spadne, Hee mě zabije." Vytáhl jsem z batohu růžovou taštičku, ve které byl uložený ten poklad. Tae si šálu hned obtočil kolem krku a Hoseok do jednoho z konců zabořil obličej.

"Sakra, dávejte pozor! Chci se dožít dospělosti..." neodpustil jsem si, když jsem viděl, jak s tou šálou zachází. 

Tae se ušklíbl. "Aby ses nepodělal..."

Nacpal jsem si dáreček zpět do batohu. Prostě jsem se zkrátka bál o svůj život. Ta blbá a krásná šála by ho mohla drasticky zkrátit...

__________

__________

22.o2.2o22 - edited (1)