Jimin se nezměnil. Vypadal stejně, jako když jsem ho potkal poprvé.

Měl pořád ty stejné oči kolouška Bambiho a upravené tmavé vlasy. Jen myslím, že te tentokrát měl na rtech něco třpytivého. Asi nějakou rťenku, ale nevím, protože Junghee na tyhle blbosti moc není, a tak nemám přehled.
Vypadal sladce.

Vždycky mě přitahovaly spíš holky, ale Jimin mi opravdu zasadil ránu pod pás.
Jak jsem mohl zapomenout, že je tak roztomilý?

"Jimine, můžu se spolehnout, že to tu Taehyungovi a Jungkookovi ukážeš?" otáže se podezřívavě brýlatá věc/člověk/potvora.

"Ahoj, Jimine," oplatím mu pouzdrav. Na jeho jméno položím zvláštní důraz.

On zčervená jako zapadající slunce a usměje se stejně zářivě. Vyšel z místnosti, ve které předtím byl. Odhaduju to na nějakou osobní šatnu, nebo tak.

"Díky, že's je přivedl," otočí se na toho brýlatého kohosi. "Už to zvládnu sám."

Mávnutím ruky ho vyprovodí.

Chvíli počkal, dokud se neozvaly výtahové dveře a potom nás vyzval, ať ho následujeme chodbou na druhou stranu.

"V tomhle patře se budete zdržovat nejvíc času. Jsem tu já a pak ještě dvě holky. Ty vám představím potom."

Určitě si tohle celé připravoval. Má to slovo od slova v hlavě a jen to vyrovnaně předříkává.

"Kookie," protáhne mou přezdívku. Absolutně netuším, kde k tomu přišel. To ho napadlo samotného? Vždyť nemohl slyšet nikoho jak mi tak říká.

Zavěsí se do mě a z blízka mi dýchá na krk. "Všechno ti tady ukážu."

Vzpomínáte si jak jsem řekl, že je roztomilý a sladký? Tak na to zapomeňte - chová se sice jinak, než v reklamách, ale ani když se mu zadívám hluboko do očí, roztomilost nevidím. Prostě zmizela. Teď je z něj afektovaná herečka, která má tik v očním víčku (nebo já nevím proč furt mrká).

Jimin mi teď ukazuje místnosti v tomhle patře. (Ano, řekl jsem 'mi'. Taehyunga okázale ignoruje. Je to pořád samé "Kookie!" až jsem mu opravdu zatoužil dát pěstí.)

"No a tady máš svou šatnu," řekl, když jsme se vrátili zpět k jeho dveřím. "Podívej, je hned vedle té mojí!!"

"A co já?" zeptal se Tae. Určitě mu je líto, že mu tu nikdo nevěnuje pozornost, i když to byl jeho nápad přihlásit se na jeden neškodný konkurz.

Jimin se otočí.
Jakoby si až teď všiml, že nejsme sami.

"Jee... Hmm... Tady máš klíče. Je to támhle. Na dveřích je tvoje jméno," doprovodí svá slova mávnutím ruky do neurčitého směru.

"Aha... Ok, tak já jdu... Uvidíme se pak... Kookiee..." schválně zazpívá mé jméno a odkráčí.

"Řekni mu, ať ti neříká 'Kookie'. To můžu jen já!" mračí se Jimin. Kdyby mi před chvílí neukázal pravý opak, pomyslel bych si, že vypadá roztomile, když se mračí. Jenže ten Jimin, který je tu teď se mnou, v sobě má roztomilosti sotva zrníčko.

Pokrčím rameny nad stížností ohledně mé přezdívky a jejího využívání.
To Jimin by neměl mít právo mě tak oslovovat, ale nechce se mi to řešit.

"No... Tak se běž podívat, jestli ti to tak vyhovuje," dostrká mě do místnosti a než zavře, ujistí mě, že bude hned vedle. Vypadá docela rozladěně. Ach jo... Tahle osůbka mě vážně mate.

Zůstanu sám.
Nijak zvlášť se po své nové šatně nerozhlížím. Stejně se tu pokusím trávit jen minimum času.

Jediné, co mě uhodí do očí a zaujme, je šedá pohovka. Je to takový mrňous - dva lidi by se na ní už skoro mačkali, ale jinak vypadá zatraceně pohodlně.

Až teď mi dojde, že jsem dost unavený.
Asi s tím bude mít souvislost ta pohovka...

Uvelebím se pod dekou, která tam ležela, tak jsem si ji ukradl.
Tohle je příjemné... A asi bych měl v noci víc spát...

*

Když se vzbudím, nemám žádný pojem o čase.
Odhaduju, že jsem spal tak třičtvrtě hodiny, ale nejsem si jistý.
Vlastně se můžu jít zeptat Jimina. Třeba přestane být uražený.

Pomalu vstanu a protáhnu se.
Cítím se svěže. Tenhle odpolední spánek bych měl praktikovat častěji. Jsem jako znovuzrozený,
ale určitě vypadám fakt děsně a rozcuchaně.

Vylezu na chodbu a rozhlédnu se.
Ticho jak v kostele.
Znovu na mě zapůsobí ten chlad, proudící ze stěn. Otřesu se. Na tomhle si budu muset zvyknout.

Zaklepu na dveře vedle. Je na nich Jiminova jmenovka. Tenhle detail jsem předtím přehlédl.
Nikdo mi neodpovídá.
Zkusím to znovu a výrazněji.
Pořád nic.

Kašlu na slušnosti a prostě vejdu. Třeba taky usnul.

Jenže místnost je prázdná. Teda jakože v ní nikdo není. Samozřejmě je vybavená. A docela pěkně. Kolem mě je všechno v pastelových odstínech a přes židli u malého stolku je přehozená bílá šála. Ano, ta konkrétní bílá šála.

K tomuhle pokoji se mi ta stránka Jimina, kterou ukazuje, moc nehodí. To spíš ta roztomilá a zranitelná. Potřebuju nějaké důkazy, že to tak opravdu je a Park Jimin je slaďoučké, jemné stvoření!

Přejdu ke stolu.

Leží na něm několik papírů, prázdný hrnek, propiska, ehm... to další je asi řasenka, nebo tak nějak a potom tam je ještě deník.

Nemůžu mu takhle zasáhnout do soukromí...

Zalistuju stránkami.
A co? Tak si přečtu, co pěkného si sem píše.

Má tu seznam oblíbených cukráren. Cukr a Koření? To zní fajn, někdy to zkusím.
Asi pět recenzí na filmy. Myslím, že to bere málo kriticky. Vždycky dá minimálně tři a půl hvězdičky.
Pak tam je stránka s nadpisem Utopené koťátko. Podle formátu textu, to vypadá, jako báseň. Heh... To je debilní. A depresivní. Ale zároveň docela roztomilé...

Co je tu dál? Obrázek stromu. Umí hezky kreslit, ale to mi o jeho pravé povaze moc neřekne
Každopádně já pořád nenacházím nic zajímavého.

Hned další stránka mě ale velmi mile překvapí.
Je to další seznam... Ale tentokrát dost zajímavější, než ten minulý.

PLÁN

1 - najít někoho vhodného
2 - naklonit si ho

A tady jsem se konečně něco dozvěděl. Původní slova u čísla tři byla zaškrtaná a místo nich tam stálo 'mít kluka ♡ KONEČNĚ'.
Zbytek stránky byl popsaný poznámkami o mně. Znělo to jako z deníku zamilované puberťačky. Spousta srdíček a zdrobněliny mého jména. A taky poznámka o té šále.

Vypadá to, že mám ctitele. A nejen tak ledajakého. Je to někdo koho nenávidím... Někdo neskutečně roztomilý. Líbím se Park Jiminovi... A podle počtu růžových, třpytivých srdíček je v tom až po uši.

Páni, tenhle kluk je beznadějný.

Tak tohle bude teprve něco.

________

________

nahoře máte Jiminovu básničku o kotěti. ve skutečnosti jsem ji samozřejmě napsala já, ale toho si nikdo nevšimne...