„Mamí, mamí, já mám pod postelí příšeru." Zrzavý, střapatý kluk seděl na posteli, kolena přitažená k bradě si objímal rukama a dovolával se matčiny pozornosti.

„Kde by se tam vzala, Davídku?" povzdechla si unaveně matka, objevivší se ve dveřích dětského pokoje.„Tatínek se přece večer díval."

„Pod postel i do skříně," ozval se za ní mužský hlas. „A ujišťuji tě, že i kdyby se tu snad nějaká příšera potulovala, ani na jedno z těch míst by se nevešla přes hromadu hraček a jiných pokladů, které se pro jistotu ani nepokouším identifikovat . Věřila bys drahá, že ze skříně na mě skočil krokodýl. Dovedeš si určitě představit, jak jsem se vyděsil," dodal divadelním šepotem k manželce. Chlapec se při vzpomínce na večerní incident tiše uchichtl. Otcův divoký souboj s nebezpečným predátorem v podobě plyšového ještěra byl nezapomenutelný.

„Tak vidíš brouku, žádná příšera tu není. Hezky spinkej," vtiskla mu mamka polibek na čelo.

„Buď chlap," dodal otec a pocuchal mu už tak rozčepýřené vlasy. „Za pár dnů ti bude sedm. Přece se nebudeš bát nějakých příšer."

„Stejně tam je," zamumlal kluk trucovitě, když se rodiče vydali ke dveřím. Otec lehce podrážděně protočil oči a zřejmě se chystal cosi poznamenat, ale matka ho předběhla.

„Dal sis pod polštář ten zoubek?" zeptala se, předstírajíc, že synovu poznámku neslyšela. Otec zopakoval protočení očí, ale raději mlčel.

Chlapec přikývl. Jeho první mléčný zub. Tedy první vypadlý mléčný zub. Všem spolužákům už se vyměnilo zubů několik, jen jemu pořád nic. Už si začínal myslet, že je nějaký divný. Marně ho rodiče, a na poslední prohlídce i paní zubařka, ujišťovali, že to je naprosto normální.

„Myslíš, že přijde? Zoubková víla, víš?" ujišťoval se, na chvíli zapomínajíc na strašidla ve stínech.

„Určitě, ale musíš hezky spinkat. Zoubkové víly chodí jen když spíš."

„Tak dobře, já to zkusím," chlapec se až po bradu zachumlal do peřiny a pevně zavřel oči. Dveře se zaklaply a v pokojíku se rozhostilo ticho.

„Zoubková víla. To je ale pitomost," zavrčel muž tlumeně . „Ale já ji předvádět nebudu. Stačí mi Mikuláš, Ježíšek a každovečerní hledání bubáků. Ten kluk má příliš živou představivost."

„Já se o to postarám," uklidňovala ho manželka. „Počkám až usne, vyměním ten zub za korunu a bude."

„Dal bych mu klidně deset korun, kdyby přestal věřit na každou nadpřirozenou potvoru, o které se doslechl," zabručel otec.

„Já vím, slyšela jsem, jak mu to nabízíš."

„Jo, ale snažil jsem se zbytečně, on chce korunu od víly. Myslí si, že bude kouzelná," povzdechl si otec, ale pak mu v očích proběhly uličnické jiskřičky. „Co se takhle trochu zabavit, když už musíme čekat, až Davídek pořádně zabere," navrhl a sklonil se manželčině krku. „Jsem upír," zamumlal do jejích vlasů.  Pokusil se svá slova potvrdit jemným kousnutím, ale žena se smíchem uhnula.

„Jdi ty, blázne. Ty si tak stěžuj na Davidovu představivost. Po kom to asi má," bránila se na oko, ale jen natolik, aby dokázali bezpečně překonat vzdálenost, která je dělila od jejich ložnice.