„Ježíši, kolik je hodin?" žena se vylekaně posadila na posteli, když jí do očí zasvítily rozverné paprsky jarního slunce. „Dane, já jsem zapomněla zajít v noci k Davídkovi a vyměnit ten zub. Můj Bože, doufám, že ještě spí."

„Cože?" zamrmlal její muž rozespale, ale to už byla na nohou. Se synem se setkala v chodbě. Ťapkal v pyžamku a bos odhodlaně k jejich ložnici. Když zahlédl matku, napřáhl k ní drobnou dlaň s malým zoubkem.

„Ach,"vydechla rozpačitě. „Víla nepřišla? To nic, možná jen měla hodně práce a nestihla to. Zkusíme to dneska v noci, ano?"

„Já bych si ho radši asi nechal," odpověděl chlapec. „Na památku. Schováš mi ho?"

Žena se s úlevou usmála. „Jistě zlato. Ukaž, schovám ho do krabičky k té mušli, co sis vloni přivezl z dovolené. A pak si uděláme nějakou dobrou snídani. Máš na něco chuť?"

„A mohl bych mít vafle?"

„Ale proč ne, uděláme si vafle."

„Vafle?" Ozvalo se z rodičovské ložnice a na chodbě se vynořil otec, „někdo říkal vafle? Já chci taky vafle!"

„Vy jste moji dva mlsouni. Tak ale vyčistit zuby a učesat, šup, šup."

Hlasy se pomalu vzdalovaly a v dětském pokoji si dva podivní tvorové vyměnili krátký pohled.

„Můžeš mi říct, jak tohle dáme do hlášení?" zeptal se ten menší, šimpanzu podobný, porostlý krátkou hrubou srstí šedé barvy.

„Tak tam jenom napíšeme, že mise byla splněna a hotovo," pokrčil rameny ten vysoký, mohutný, porostlý hustým oranžovým kožichem. „Nemusíme to nijak rozvádět, ne? Prostě běžná akce."

„No doufejme, že nám to projde. Ale stejně jsem chvíli myslel, že mě z tebe klepne. A máš fešáckou bouli, víš o tom?"

„Ty zase vypadáš jako opelichaná opice," odsekl chlupáč, poukazujíc na holé místo, které jeho kolegovi zůstalo na hrudi po zásahu vílí magií. „Víš co, pojď, skočíme do StašBaru, dáme jednu dvě trpasličí šlehy a půjdeme napsat to hlášení," dodal smířlivě.