„Už spí?" ozvalo se ze skříně, dveře se lehce pootevřely a ve škvíře se objevilo žlutě svítící oko. Z pod postele se ozvalo zachrastění několika hraček a tiché zaklení a pak se odsud vynořila postava, která se tam prostě nemohla vejít. Nejmíň dva metry na výšku, mohutná jak medvěd a chlupatá, jak angorská kočka.

„Ještě, že jsem nadpřirozené stvoření," bručel tvor a protahoval si mohutné tlapy. „Máš představu, co všechno tam nacpal? Dokonce i lego," brblal, zatímco se nakláněl nad pokojně oddychujícím chlapcem. „Spí," oznámil směrem ke skříni.

„Konečně," zamumlalo oko, dveře se otevřely dokořán a vypustily do šera pokoje šimpanzu podobného tvora. „Ty si tak stěžuj," prohlásil šimpanzoid. „Příště se zkus nacpat do skříně." Přehopsal k posteli a nakoukl pod polštář. „No jo, je tady. První vypadlý mléčný zub. Copak ti lidi nic nevědí?"

„Že tě to ještě překvapuje," odpověděl mu druhý bubák nepřítomně, zaujat vyhlížením z jedno z oken. „To je ta moderní doba. Noční můry léčí práškama a polednici znají akorát z nějaké básničky."

„Jo, a Zubnička je roztomilá víla, která ti výměnou za tvůj zub donese penízek."

„No to poslední opravdu dělá," zareagoval chlupatec. „Jinak by na ten zub neměla žádný nárok, takže by jí byl k ničemu. Akorát zapomínají na tu část, kdy zub použije, aby kradla dětem životní energii. A pak se diví, když je děcko pořád nemocné. Co rodiče?" zajímal se.

Opičák se přesunul ke dveřím a opatrně vykoukl na chodbu. „Rodiče se věnují vlastní zábavě ve své ložnici a nezdá se, že by se chystali v dohledné době končit," hlásil.

„Takže naděje na brzkou návštěvu starostlivé matky s naprosto nevinnou mincí je minimální," konstatoval chlupáč. „Ještě máme šanci, že se zubatka někde zatoulá, takže to přeci jen stihnou dřív rodiče, než ona."

„Taky bysme mohli vzbudit kluka. Když bude vzhůru, tak si sem ta nádhera netroufne."

„To je proti pravidlům. A navíc by to bylo k ničemu. Prostě by to zkusil zítra. Víš že mu matka řekla, že musí spát, aby víla dorazila."

„Máš pravdu, ztraceně. Zrovna tohle si musí pamatovat," ulevil si šimpanz, přesunul se k chlapcově posteli a vyšplhal se na noční stolek, kde se usadil, jak nějaká soška opičího Buddhy. „Takže holt budeme čekat, hlídat a doufat."

„Já hlavně doufám, že budeme čekat hodně dlouho. Nejlíp až do rána," nechal se slyšet jeho kolega. Bohužel, jako by to byla očekávaná narážka, jakmile to dořekl, na venkovním parapetu se objevil drobný humanoidní tvoreček, velký zhruba jako křeček, kdyby se postavil na zadní. Na zádech mu třepotavě vířila křidélka a v ruce svíral hůlku, takže by na první pohled mohl být prohlášen za vílu. Už druhý pohled by ale odhalil spoustu nesrovnalostí oproti způsobu, jakým víly zobrazují pohádkové knížky. Tak například křídla nebyla ani trochu jiskřivá, nebo průhledná. Poněkud sice připomínala motýlí, ale to jen když vezmeme v potaz, že mezi motýly se počítají i můry. Přičemž tahle můra byla navíc značně opelichaná. Ani tvoreček nijak zvlášť nevypadal jako roztomilá panenka. Spíš jako seschlá švestka, obdařená ručičkama a nožičkama. A s ošklivě se šklebícím obličejem, vykukujícím z pod čupřiny špinavých, zacuchaných vlasů. Ale kouzelný nepochybně byl, protože naprosto bez problémů prošel oknem do pokoje, ačkoliv bylo pečlivě zavřené. Ke smůle chlupatce si vybral právě to okno, u kterého nikdo nestál a s radostným výsknutím jako šipka zamířil k posteli. Při tom naprosto přehlédl nehybně sedícího opičáka. Ten si naopak nového návštěvníka všiml velice dobře a jakmile se přiblížil na dosah, vymrštil dlouhou paži a pevně vílu sevřel.

„Smůla, Zubolape," okomentoval svůj zásah spokojeně. „Skočil jsi nám na nejstarší trik, jaký znám."

„Pusť mě, ty nádhero opičí," zapištělo stvoření vztekle. „Na to nemáš právo! Ten zub mi byl dobrovolně nabídnutý, nemůžeš mi bránit si ho vzít!"

„A nepovídej. Tak proč se sem plížíš jako zloděj, co? Proč prostě nenakráčíš středem a nevezmeš si ho," ozval se chlupáč sarkasticky. „Jestli ono to nebude tak, že ho před tebou nesmíme schovat, ale můžeme ti zabránit se k němu dostat. Což jsme právě udělali, jestli se nepletu."

„Velkej a blbej," prskla víla. „Oba dva, abych byla přesná." Pak divoce mávla ručkou, ve které svírala klacíku podobnou hůlku. Ze špičky vylétl roj jiskřiček. Vzhledem k omezeným možnostem míření se jich většina neškodně rozlétla po prostoru, ale několik jich zasáhlo s hlasitým zaprskáním i jejího věznitele a podpálilo mu krátké chloupky na hrudi.

„Jauvajs," vyjekl postižený a pokusil se volnou rukou plamínky zaplácnout. Při tom bohužel přestal dávat pozor na svého zajatce a lehce povolil sevření. Víle to stačilo. Hbitě se vyvlékla z šimpanzovi pěsti a vylétla vysoko ke stropu, kde se třepotala bezpečně mimo jeho dosah.

„Jak říkám, velkej a blbej," pošklebovala se z bezpečí pod stropem.

„Potvoro zatracená, křídlatá, drzá," zavrčel šimpanzoid. „Ale stejně je ti to k ničemu. Jak se přiblížíš, čapnu tě znova."

„Cha chá, až naprší a uschne," vysmála se mu víla a začala složitě kejklovat hůlkou. Ať už ale chystala cokoliv, její plány překazil chlupáč, který právě objevil mezi Davidovými hračkami badmintonovou raketu a velmi zdařilým odpalem Zubničku odeslal přes celou místnost až do police připevněné na zdi, kde proletěla výstavkou plastových postaviček z filmů a komixů, pročež se, otřesená a dezorientovaná, skulila do krabice s autíčky.

Rachot, který při tom způsobila, probudil Davida, doposud spokojeně oddychujícího, netuše, co se kolem něj děje. Chlapec se posadil na posteli a nechápavě zazíral do tmy. Do nočních návštěvníků jako když střelí. Šimpanzovitý bubák hbitě zmizel v nočním stolku. Víla, která se právě s prskáním a nadávkami drápala z krabice, vztekle zaječela a vylétla z pokoje tak rychle, že se napoprvé zapomněla odhmotnit a s hlasitým zadrnčením narazila do skla. A chlupáč se pokusil plavným skokem schovat na své oblíbené místo pod postelí. Bohužel si neuvědomil, že Davidova postel je vyzdobená jako formule, z kteréhož důvodu má vepředu souvislé, barevně pomalované čelo, s nímž se následně tvrdě srazil. Než se vzpamatoval natolik, aby svůj únik pod postel zopakoval úspěšněji, osvítilo místnost žluté světlo malé lampičky, umístěné na stěně za postelí.

„Ty jsi bubák?"

Chlupáč si přestal ohmatávat rostoucí bouli a podíval se po hlase. Nad pelestí vykukovala zrzavá čupřina a široce rozevřené šedozelené oči.

„No, ano," připustil. „Ale nestraším tu," dodal rychle, když viděl jak se chlapci vyděšeně rozšiřují zorničky. „To je zásadní nepochopení situace, plynoucí z neznalosti základních faktů."

„Cože?" pípl David.

„Prostě to pojmenování používáte chybně. Bubáci nejsou strašidla. Bubák je člen speciálních jednotek označovaných Bojový útvar pro obranu a útok, zkráceně BUBAK." Chlupáč se s nadějí zadíval na Davida. Ten mu pohled opětoval poněkud zmateně.

„Něco jako strašidelný tajný agent?" zkusil nakonec váhavě.

„Jasně," kývl chlupáč s úlevou, „něco takového."

„Aha, a co tu děláte? A to škaredé, co odlítlo oknem, byl taky tajný agent?"

„Ne, to byla víla Zubnička," odpověděl bubák, ignorujíc ošklivé obličeje, které na něj za chlapcovými zády dělal jeho kolega, vykukující z nočního stolku.

„Víla Zubnička?!" vypískl chlapec. „Ta je přece taková celá bílá a hezká a hodná a sbírá vypadlé zuby a dává za ně pod polštář kouzelné penízky."

„Hmm, jo, penízky, to dává. Jinak by si ten zub vzít nemohla, víš. Jenže hele, já bych ti to neměl vůbec povídat. Vlastně bych se s tebou neměl vůbec bavit. To by mě taky mohli vyhodit," dodal, když začal druhý bubák naznačovat, že jestli hned nezmlkne, tak ho zaškrtí.

„Já to nikde neřeknu," sliboval David, oči navrch hlavy. „A když mi to nedopovíš, tak budu všem vykládat o tom, co jsem tu dneska viděl," dodal vychytrale. Chlupáč zaváhal. Nebylo moc pravděpodobné, že by chlapci někdo z lidí věřil, i kdyby svou hrozbu opravdu splnil, ale i tak. Pokud by se doneslo k jeho nadřízeným, že se nechal vidět, byl by v pořádném průšvihu.

„Dobře," rezignoval, „řeknu ti o víle Zubničce, ale pak zase zalezeš a budeš spát. A nikomu neřekneš ani slovo z toho, cos dneska viděl nebo slyšel. Jinak tě budu nadosmrti chodit strašit," zakončil výhružně. David horlivě přikyvoval. Zrovna teď by ovšem byl ochoten slíbit, že si bude denně bez řečí uklízet pokoj, jen aby ten podivný návštěvník nepřestal mluvit. Tohle bylo snad ještě zajímavější, než návštěva Legolandu, se kterou se nedávno vytahoval ve škole Tomáš.