Teplá letní rána zmizela a vystřídala jej ranní chlad a kapičky rosy na rostlinách. Myslela jsem si, že bude dnes hezky, ale realita mě předčila. Lilo jako z konve a má šedá mikina s kapucí na hlavě nestačila.

Po cestě do školy jsem naříkala a nadávala. Zrovna dnes. Den, kdy mělo být hezky, protože je to speciální den. A na ten se déšť rozhodně nehodí.

Svíjela jsem rukami na hrudníku dárkovou tašku ve snaze, aby nepromokla. Možná si říkáte: Proč sis nevzala deštník?

Na to snadno odpovím. Ještě při odchodu z domu bylo sucho a rozpršelo se až když jsem byla na půli cesty. Sice jsem viděla, že obloha není modrá, leč šedá jako myš, ale deštník jsem si zkrátka nevzala, protože jsem byla líná a nechtělo se mi. A teď se mi to vymstilo.

,,Pitomá škola, pitomý autobus, pitomý počasí a pitomý den! To to sakra nemohlo počkat?!" vykřikla jsem a podívala se nahoru, čímž mi začaly padat kapky vody do očí, které jsem si podrážděně utřela. Zakňučela jsem a s povzdechem se zase rozešla svou cestou.

Nedávala jsem svou pozornost okolnostem, dokud se nade mnou trochu nesetmělo. Vzhlédla jsem a uviděla tak černý deštník se stříbrnou rukojetí.

Můj princ na bílém koni. Jak cliché, pomyslela jsem si.

,,Slečno Lee, to je mi ale náhoda. Nechcete pomoci? Vidím, že se z vás stává mokrá houbička," zakřenil se a ukázal mi své roztomilé ďolíčky.

Zastavila jsem se přihmouřila oči. ,,Pane Kim, předseda třídy, neměl byste býti dávno ve škole? Pokud vím, termíny a přípravy na podzimní ples se vám krátí. Neměl byste pošťuchovat mladší studentky."

,,Za prvé, naše schůze se zrušila a za druhé, to bych pak nemohl zachránit dívku v nesnázích, jenž se rozpouští jako cukr v kávě. Mimochodem, dnes Vám to sluší," mrknul na mou maličkost a zachechtal se.

Protočila jsem očima a taky se usmála. ,,Fajn, vyhrál jsi. Díky za záchranu," zdůraznila jsem a pěstí ho šťouchla do ramene, na což se jeho úšklebek zvětšil.

,,Vidíš ty vůbec když se takhle moc šklebíš?" poškádlila jsem ho a pomalu jsme se vydali ke škole. Šli jsme společně pod jeho deštníkem v dešti, který mi už nepřišel tak mrzutý, jako před několika minutami.

,,Hele, představ si že jo. Co to máš v ruce?" kývl hlavou na dárkovou tašku, kterou jsem stále svírala na hrudi. Podívala jsem se na ni taky a pak k němu rychle zvedla hlavu.

,,Ajo. To je dárek," zakřenila jsem se a poskočila.

Našpulil rty, podezřele danou věc sledoval a ukázal na ni prstem. ,,Pro koho?"
Rozhodla jsem se Namjoona trochu poškádlit.

,,Nom, pro někoho, kdo pro mě hodně znamená a jsem mu vděčná."

,,On je to kluk?!" zastavil se a dal si ruku v bok. ,,Kdo? Znám ho? Chodí s tebou do třídy? Nebo se mnou? Kde má skříňku? S kým se kamarádí? Jak vypadá?" Začal chrlit starostlivé otázky, aneb jak se na nejlepšího kamaráda patří.

Zamyšleně jsem se podívala na vchod školy, ke které jsme stihli dojít. ,,Jak se to vezme."

,,Jak jako 'jak se to vezme'?! Tak snad víš komu to dáváš, ne?!" vyjel na mě až jsem sebou cukla a zmateně se na něj podívala. Když si to uvědomil, odkašlal si a podíval se dolů. ,,Promiň, nemyslel jsem to vážně."

,,Popravdě se cítím trochu nesvá, protože tohle už je tvůj desátý nesmysl za tento týden. Děje se něco?" skousla jsem si ret. Pokýval hlavou na souhlas a povzdechl si.  Upravila jsem si kapuci a stoupla si k němu. ,,Opravdu? Není ti nic? Nebo, nemáš třeba teplotu? neleze na tebe něco?" sáhla jsem mu na čelo a starostlivě si ho prohlížela.

,,Přece jenom, počasí nám poslední tři dny nepřeje," zamumlala jsem si a upravila mu límec na školní košili. Musela jsem se trochu natáhnout, protože byl vyšší.

,,Ne, fakt jsem v pohodě," zamumlal a povzdechl si. ,,Jenom možná poslední měsíc trochu mimo. Hodně jsem nad něčím přemýšlel."

,,Ale jinak to nic není, nic důležitého," dodal a opět nechal vyplout na svět své ďolíčky, které jsem upřímně milovala. Na něm opravdu seděly jako prdel na hrnci.

Pousmála jsem se, ,,Tak fajn, ale kdyby něco, řekni mi to. Jo a ten dárek je pro tebe, pabo," zasmála jsem se a nastavila ho před něj. Překvapeně se na mě podíval.

,,Co? Pro mě?" ukázal na sebe. Ťukla jsem ho prstem do čela.

,,Neříkej mi, že jsi zapomněl na svoje vlastní narozeniny," nechala jsem vyznít a hleděla na něj. Poškrábal se na hlavě a otázal se: ,,Kolikátýho je?"

,,Dvanáctého září," pozvedla jsem jedno obočí a vyčkávala jeho následovnou reakci. Namjoon se nejprve zamračil, poté vyklulil oči a nakonec se sám plácnul do čela. ,,No jasně že jo. Proto ta snídaně a vzkaz od mamky! Já jsem vůl."

Zasmál se sám sobě a já se k jeho zvonivému smíchu přidala. ,,To teda jsi. Tys vážně zapomněl na svoje vlastní narozeniny? Jako fakt? Jako ty? Člověk co si všechno organizuje? Předseda třídy co má vše pod dohledem?" nemohla jsem přestat, protože tohle mě dostalo.

Namjoon si od malička všechno zařizoval a jakmile se naučil psát, zapisoval si to. Někdy k tomu nutil i mě, ale já byla z nás dvou ta línější - což trvá doteď. Proto je chytřejší, má vše uspořádanější - teda to se o jeho pokoji, či hmotných věcech nedá říct. A proto si ho taky zvolili jako předsedu třídy.

Není populární, ale zase ani outsider. Něco mezi, což mu vyhovuje. Nepotřebuje mít pozornost, co mi jednou říkal. Rád pomůže i poradí, ale má rád své soukromí. A musí mít všechno perfektní.

Dal si opět ruku v bok a nasadil poker face. ,,Ha ha ha, jak vtipné. Dáš mi ho teda nebo ne?"

Narovnala jsem se a za stálého pochechtávání mu ho předala. ,,Na, tady." Utřela jsem si jednu slzu, která mi skápla. Už tašku otevíral, ale já ho zastavila.

,,Počkej počkej počkej, musíš si to otevřít až doma," položila jsem ruce na ty jeho a tím ho tak zastavila. Nedůvěřivě na mě pohlédl. ,,Proč? Já se chci podívat teď," zaskuhral jako malý dítě a odul spodní ret.

,,Ne. Máš zakázano tím jakkoliv pohnout, dokud nedojdeš domů, jasný?" upozornila jsem ho a trochu ho pohrozila.

,,Fajn. Tak jdeme aspoň do tý školy? Za tři minuty zvoní," řekl v klidu, ale poté se zděsil stejně jako já.

,,No do prdele!" vykřikli jsme naráz a rozběhli se společně dovnitř budovy.

~

Když zazvonilo na přestávku zmučeně jsem vyšla ze třídy a stejně tak Namjoon o místnost dál. Byl na tom totožně jako já. Ve stejnou chvíli jsme se na sebe podívali a já se musela vduchu zasmát.

Někdy jsme tak podobní a děláme stejná rozhodnutí, až mě to děsí.

Spolu jsme se pak vydali ke skříňkám na výmenu učebnic. Povídali jsme si a zároveň si stěžovali na neše učitelé, když nás vyrušil klučičí hlas. Byl to Choi Sang Min.

Idiot, jenž mě od začátku školního roku otravuje kvůli doučování z Korejštiny.

A taky patří mezi místní blbečky, kteří se jeví jako fajn lidi, ale nakonec se z nich vyklube perverzní debil.

,,Ahoj Jae," pozdravil mě a opřel se o skříňku vedle té mé. Ignorovala jsem ho a dál si zandavala věci do batohu.

,,Dneska si na me už čas uděláš?" pokračoval s rukama v kapsách a nahodil jeho typický výraz, kterým většinou nabalí všechno co nosí sukně. Ale u mě má smůlu.

Nadechovala jsem se k odpovědi, ale přerušil mě Namjoon, který naštvaně práskl s mými dvířky těsně před mým obličejem. ,,Na tebe nebude mít čas nikdy, kreténe," vyprskl, popadl mě za ruku a táhl mou osobnost co nejdál od Mina.

,,A-ale Joone, počkej. Umím chodit." Mé věty tohoto typu ignoroval zase on a zastavil se až na spojnici chodeb, kudy chodí málo studentů, protože vedla do knihovny. Konečně jsme se zastavili.

,,Joone - prosím - už nikdy - nechoď - takhle rychle. Víš že máš delší nohy a to prostě není fér. Nikdy ti nestačím. Děkuju," vydýchávala jsem a snažila se popadnout dech.

,,Jo, promiň, já si to neuvědomil," podrbal se na zátylku a následně si i prohrábl vlasy. Jakmile jsem nasála dostatečné množství kyslíku, mohla jsem se dát do řeči.

,,Dobře, takže, ty sis to zase neuvědomil. V tom případě je to jedenáctá situace. Joonie, nemusíš odstrkovat ode mě každýho, kdo se na mě jen podívá. Já vím, že to byl zrovna Sang Min, ale on není tak nebezpečnej. Dokázala bych se o sebe postarat sama a ty to víš. Však jsem po celé škole známá jako 'Královna sarkazmu'."

Trochu jsem mu vynadala, ale jemu to očividně přišlo osobně mířený, i když to prakticky nic nebylo. Jenom jsem se trochu ohradila.

Kroutil hlavou a neustále se ošíval na místě. Sem tam se uchechtl a jazykem si přejel po vnitřní straně tváře, či rtu.

,,Možná, se přece jenom děje něco, o čem bys měla vědět," zabodl do mě svůj pohled, který jsem nikdy unněj neviděla a to mě trochu zděsilo. Zároveň jsem byla ale hodně zvědavá, co se mu honí hlavou.

,,Víš Jae, to 'něco' o čem jsem přemýšlel poslední měsíc nebylo 'něco' ale 'někdo'. Postřehl jsem to už na konci minulého roku, ale nedával jsem tomu pozornost. Jenomže mi to o prázdninách stouplo do hlavy, když jsem se jeden den příšerně nudil."

Zamrkala jsem. Přemýšlela jsem s lehkým zamračením co by to mohlo být, když tu mě něco napadlo. ,,Že ty sis konečně někoho našel!" vykřikla jsem nadšeně a zatleskala rukama. ,,Joone, ale to je přece úžasný! Proč to říkáš takovým tónem-"

,,Jsi to ty," usekl mě a přivřel oční víčka. Přestala jsem skákat i tleskat. Srdce se mi rozbušilo a doufalo, že to je pouze hloupý žert. Viděla jsem, jak zatínal pěsti.

,,To...to nemyslíš vážně. Děláš si srandu, že? Jenom, jenom si chceš ze mě vystřelit za to ráno," hlesla jsem a doufala v to.

,,Jae, myslím to naprosto vážně," procedil mezi zuby. ,,Já - vadí mi když se kolem tebe plete jiný kluk. Nemohl jsem tě dlouhou dobu dostat z hlavy a nemůžu ani teď. Nemyslím na tebe jako na kamarádku, ale jinak..."

Jeho proslov mě rozsekal. Atmosféra byla napjatá a náhle zhoustla neskutečným způsobem. Z nějakého důvodu se mi chtělo brečet. Nevím proč.

Nasucho jsem polkla a mé ruce začaly třást. A zhoršilo se to tehdy, když se na mě podíval.

Viděla jsem to. Viděla jsem to tam, mluvil pravdu. Jeho oči jindy zářily různými odstíny hnědé, ale nyní byly potemnělé. Nenacházel se tam žádná emoce ohledně žertu. Pouze čistý a pravdivý fakt.

Můj nejlepší kamarád od plenek se mi vyznal. A já nemám na to slov.

Udělala jsem to, co jsem jediné v tu chvíli mohla udělat a jednala tak dřív, než myslela.

Vzala jsem nohy na ramena a utekla takovou rychlostí, že bych dostala z těláku jedničku za sprint a mohla se tak přirovnat k Jeon Jungkookovi.

Utíkala jsem co mi nohy stačily a zanechávala tak za sebou zmateného, osamoceného a pravděpodobně zlomeného Namjoona.

Nemůže to být pravda, nemůže.

Je to jen sen, určitě sen.

Proč je to ale tak skutečné?

•••

HAPPY RM's DAY! 💜💜💜
(proč mě napadlo father's day? xdddd)

Všechno nejlepší Namjoonie🎉🎉🎉❤️❤️❤️❤️❤️❤️
Přeji mu hodně štěstí a zdraví s pevnými nervy, ať to všechno zvládne! 💜💜💜

Taky i u něj doufám, že si užívá volno (málem jsem dostala infarkt když jsem zjistila, že je ve Vídni, protože to odtamtud nemám daleko :'))) ) a aby se mu dařilo jak jen je to možné ❤️❤️❤️

A VÁM VŠEM děkuji za úžasně ohlasy k minulému oneshotu 💜💜

Doufám, že ani tento nezklamal 🙈🙈🙈

j-HOPE u enjoyed this shit ⭐️

* Upřímně si říkám, že ty oneshoty nepíšu já, ale někdo za mě 😂😂 Protože takhle moc moc záležet si nedávám ani u ostatních knih, což je trošku sad xddd *

* akorát tentokrát to bylo asi pro změnu moc dlouhé, nemyslíte? 🧐 Neusnuli jste? 😂😂*