Nyní si vezmeme příklad z předsedy Yoongiho a trochu si započítáme.

Totiž. Pokud se Minho narodil v roce 1956, je jasné, že v roce 1986 (tedy v tom samém roce, kdy se stala ta ohavná tragédie) mu muselo být přesně třicet let. Byl tedy jen drobátko starší než jeho dědeček, když se začal případem zabývat.

Po roce 1986, tedy tom samém, kdy byl nařčen z vraždy vlastní manželky a jako smrtící zbraň údajně použil psí maso, které se v hotelu podává běžně, napuštěné jeden, musel uprchnout ze země.

V následujících takřka třiceti letech se mu útěk dařil a stal se z něj nadšený cestovatel. Projel skrz naskrz Spojené státy, aby zjistil, že se jedná o zemi vpravdě natolik zvláštní, že tu lidi demonstrují své svobodné názory používáním zbraní a hlásají, že zastrašovat a odsuzovat je rovněž součástí onoho neposkvrnitelného svobodného názoru.

Dále na svých dlouhých cestách Minho zavítal do Evropy. Spojené království, kde už se po návštěvě Ameriky alespoň dorozuměl, byla jeho další zastávka. Líbilo se mu, jak se tu lidi dokáží celé hodiny bavit o počasí, nebo nadávat jeden druhému do očí, aniž by to vlastně vyřkli. Velká Británie byla v Minhových očích tedy takovým opakem Ameriky.

Poté se podíval do Francie a na Eifellově věži si užil noc s nejednou slečnou. Procestoval Švýcarskem a ochutnal jejich čokoládu, byl rybařit s Nizozemci, navštívil dům Anny Frankové, dokonce by přísahal, že si potřásl rukou se švédským králem, když jej náhodou potkal na korejské ambasádě v Dánsku, to si však nejspíš vymyslel, protože co by proboha dělal švédský král na korejské ambasádě v Dánsku?!

Nejvíce se mu ale líbilo v Česku. To byla malá, ale vskutku bezpečná země. Lidé zde byli natolik líní, že málokdy pořádali nějaké nepokoje. Jejich ultimátním uměním bylo si na všechno a na všechny stěžovat. To ovšem znamenalo, že kromě lenosti něco změnit byl tento národ i líný po sobě střílet, natož někoho vraždit, to většinou dělali jen psychopati. Revolucionáři jako takoví v téhle republice nejspíš neexistovali, nebo s nimi Minho neměl tu čest.

Co ho fascinovalo nejvíce, bylo to, že Češi většinou i kradli všem na očích a všem ostatním to bylo ukradené. Někdy se i stávalo, že byl dotyčný zloděj místo za mříže posazen na post předsedy vlády (a věřte, že i být předsedou sektoru PRČA je vznešenější pozice než být premiérem České republiky). To ale jen tak na okraj.

Pobyt v České republice se totiž Minhovi v roce 2014 stal osudným. Češi kromě toho, že nenávidí úplně všechno nové, nemají nejvíce rádi uprchlíky. Proto si jednoho dne na nebohého Minha, který si tou dobou poskromnu vydělával v zapadlém obchůdku jednoho Vietnamce, došlápl nějakej českej Honza z ouřadů a neomaleně jej nařkl z utajování své identity a nedovoleného vstupu do země (nutno dodat, že celý český národ tohle nezačal řešit do chvíle, kdy v Evropě vypukla uprchlická krize a oni pouze vycházeli z předpokladu, že každý uprchlík je přeci terorista).

Bohužel pro Minha se jeho případ dostal až do rukou Pražské korejské ambasády, kde opravdu zjistili, že jeho povolení k pobytu nebylo obnoveno dobrých deset let, a poslali ho zpátky do rodné země, kde putoval rovnou do vazby. No a když Korejci přišli na to, kdo doopravdy je, a že je to ten samej týpek, kterej před třiceti lety zabil svou ženu, už v té vazbě nyní seděl sedmým rokem a nikdo netušil co s ním. Je jeho případ promlčený? Je to vůbec ten samý člověk, když svatosvatě tvrdí, že on by svou ženušku nezabil? Křivdí mu? Nekřivdí mu? Kéž by bylo možné, aby někdo nezaujatý nahlédnul do minulosti a zjistil, co se doopravdy stalo, jenomže to určitě možné není...

Nad touto poslední myšlenkou sám Minho po nocích hloubal. Byl dokonce natolik zoufalý, že svou každodenní hodinu internetu po dobu sedmi let ve vězení využíval k tomu, že vyhledával organizace, které se cestováním časem zabývají. Narazil na cosi, co si svého času říkalo OPHK, jenomže to byla státní organizace a on státu nevěřil. Štěstí se na něj usmálo až na samém konci roku 2021, když našel jednu nově vzniklou, avšak oficiálně existující, a především soukromou organizaci...

Členové BTS si mezitím užívali své soukromé výcviky a trochu méně si užívali společný teambuilding.

Ten začal tak, že Hoseok ze zbytku Jinových peněz pronajal zapadlou chatu, kde usoudil, že se budou druhý zářijový týden všichni stmelovat a na samém konci roku to celé zopakují. Potom budou snad už konečně schopní jít společně do akce, na což se Hoseok neméně těšil, přestože první teambuilding dopadl navzdory všem očekáváním hrozně.

Šéf Namjoon při pádu ze stolu nechtěl svým kolegům věřit, takže zkrátka a dobře nespadl všem do náručí, jenom zůstal stát nahoře, začal dělat cavyky a všem vynadal, že jsou kreténi a že se prostě nemůžou divit, že jako takovým jim jejich šéf nedůvěřuje.

„Kapitán" Jin, jak se mu začalo přezdívat, zase spadnul úplně na blbou stranu, protože se předtím „trochu napil", jak později sám tvrdil, a tak si pořádně natloukl kokos.

Kamarádi s výhodou partnerského vztahu se věnovali sobě navzájem, kdykoliv měli jen špetku příležitosti, a Taehyung si pro změnu hrál jenom se svým pejsánkem. Hoseok chodil kolem dokola, lamentoval a všechny poučoval. Yoongi otevřel flašku a v takových chvílí (jenom v takových samozřejmě) si k němu Jin rád přisedl.

Takhle probíhala většina dní.

A k večeru se začalo schylovat k hádkám. Bylo to snad úplně první den pobytu, kdy Yoongi po Namjoonovi hodil botou, protože ji nechal jen tak někde pohozenou a on o ni málem zakopl. Z toho se strhla slovní bitka v nadávkách do „kryplů" a „zkurvenejch hajzlů", což skončilo až u toho, že po sobě (a především po celé chatě) oba účastníci začali házet oblečení, což po nich Hoseok musel uklidit, protože každý z nich posléze tvrdil, že za to více může ten druhý.

Jejich vztah, který byl tedy předtím relativně v pohodě, se po tomhle pobytu spíše zhoršil. Tak to ne, pomyslel si Hoseok, který málem umřel při uklízení, načež nařídil těm dvěma břídilům po zbytek pobytu sdílet za trest jeden pokoj. Ti se naštvali tolik, že nejen, že do konce prvního teambuildingu neprohodili jeden s druhým slovo kromě „Ty seš zrádce." a „A ty seš kretén." (takže jim to spolubydlení vlastně nemohlo zase snad tolik vadit), oni dokonce nepromluvili už ani s Hoseokem samotným, z čehož bylo mnichovi ve výslužbě poměrně smutno.

S agentem Kookem se mluvit nedalo, protože on toho nikdy neřekl příliš. Na něj se během pobytu pro změnu naštval Jimin, když mu jednou večer navrhoval, že by mohli pro zpestření aktivit zajít do bordelu, načež tam nakonec musel jít sám, protože Jimin z pro agenta nepochopitelných důvodů návštěvu bordelu zarputile odmítal.

Jimina posléze našli brečet na schodech chatrče poslední členové týmu, Taehyung a Yeontan.

„Proč pláčete, pane?" zeptal se Taehyung Jimina.

„Proč mi říkáš ‚pane'?" opáčil Jimin z několika důvodů popleteným a chabým hlasem. Tae pokrčil rameny. „Vždyť my dva jsme asi tak stejně staří. A jsme kolegové. Můžeš mi přece tykat."

„Opravdu?" podivil se Taehyung.

„Opravdu," přisvědčil Jimin, čímž odstartoval velké přátelství. Mohl si tak stěžovat na své KVPV, kdy chtěl a nikdo mu za to nenadával, jen chápavě mlčel.

Pro Hoseoka to bylo nemilé. Když to tihle dva teď táhli spolu, příliš si jeho pokusů o teambuilding nevšímali ani oni. A Jin s ním sice mluvil a jeho pokusů si všímal, ale buď mu je jenom rozmlouval se slovy „Neřeš to.", nebo ho místo toho zval na skleničku, kterou musel Hoseok pokaždé odmítnout, poněvadž mu alkohol nedělá dobře.

Jen co byli z pobytu zpět, objednal je na skupinovou terapii, kde se všichni dohádali znovu.

Jungkook aka rozkošný tajný agent nechápal, proč na té stupidní terapii vůbec musí být.

Taehyung všem (včetně upjatého psychoterapeuta) povykládal svůj životní příběh včetně toho, že je původem z devatenáctého století (což byla pravda), zmínil i fakt, že ho otec prodal (což nebyla tak úplně pravda, poněvadž jeho otec zemřel dříve, než by něco takového mohl udělat, což Taehyung nevěděl) a nakonec zmínil, že tedy pánové jistě chápali, že on i Yeontan jsou z života ve dvacátém prvním století ještě pořád lehce nesví.

Jimin se po jeho proslovu nahlas rozchechtal, ačkoliv na něm nebylo nic vtipného. Chtěl tak uštědřit lekci tajnému agentovi. Dřív se přeci chlámal jeho vtipům. Sám toho dne jinak nic moc moudrého neřekl.

Namjoon otevřeně prohlásil, že zaboha nechápe, kde vzal těchto šest potratů a že jsou fakt za trest, protože Jin je uchlastaný hovado, který to v téhle branži těžko někam dotáhne, Yoongi ho zradil, když Jina neposlal zpátky tam, kam patří, Jimin prý umí taky pěkný hovno a zaměstnaný je tu jenom proto, že nejsou lidi, a Tae s Kookem ho štvou stejně tak, ale aspoň umí držet hubu, když už ne krok. Potom pokračoval s tím, že v tuhle chvíli ho nejvíce nasírá právě Hoseok, který se zbytečně snaží napravit tyhle posraný vztahy, který za to nestojí.

Hoseok sám se bránil tím, že chtěl jen pomoct a že to myslel dobře. Celý tým ho smutnějšího ještě neviděl.

Yoongi se ho dokonce zastal, čímž údajně Namjoona zradil podruhé. Potom se ho odměřený psychoterapeut zeptal, jaký je jeho vztah ke „kapitánovi", čili k Jinovi, a Yoongi s úšklebkem prohlásil, že je mu po tom hovno.

Jin sám to ale přeci jenom prozradil celé. Oznámil mu, že je to trochu komplikovanější a že se mu to nejspíš bude trochu plést, protože se předtím jako vždy „trochu napil". Pak nějak po lopatě vysvětlil, že se poznali, když se Yoongi převlékal za ženu, aby mu mohl ukrást starodávný prsten, který umožňuje cestování časem.

Jen co to dořekl, psychoterapeut si k úlevě většině z nich sbalil věci, uznal, že jsou ztracené případy a že to vzdává, peníze, že si za to raději brát snad ani nebude.

Hoseok byl s výsledky všech skupinových sezení však tuze zklamaný a považoval to za osobní selhání. Všichni ostatní měli aspoň tolik svědomí, že si jeho žal dávali za vinu, čímž dospěli k tomu, že mají vlastně společný zájem, a tak se víceméně usmířili.

Druhý teambuilding na konci prosince probíhal již podstatně lépe, všichni při týmových aktivitách spadli tam, kam měli, nikdo po sobě neházel oblečení ani jiné věci, a vlastně se měli nakonec tak dobře, že už žádný teambuilding ani nepotřebovali. Začali považovat společně strávený čas za požehnání a už nikdy víc za trest.

A tak si v poslední prosincový večer v podnapilosti (a i šťastný Hoseok si s nimi tentokrát dal skleničku) všichni slíbili, že se oficiálně stanou BTS a budou pomáhat nevinným lidem vyřešit jejich osobní historické katastrofy.

Jin slíbil, že od Nového roku fakt už přestane chlastat (na podzim to zkoušel zatím asi jenom tak dvacetkrát).

Hoseok slíbil, že zkusí pít trochu více, pokud je to pro udržení pozitivních vztahů opravdu tolik potřebné.

Yoongi slíbil, že se pokusí být Namjoonovi dobrým podřízeným a poslouchat všechny jeho nařízení, jakkoliv sebestupidnější budou.

Namjoon slíbil, že už o něm nikdy neřekne, že je zrádce (i když hned to další ráno si uvědomil, že to asi neměl slibovat).

Jimin slíbil, že bude pracovat mnohem více než loni.

Taehyung nevěděl, co má slíbit, a tak slíbil, že se naučí mluvit, když mu to všichni ostatní pánové navrhli.

Jungkook jako jediný slíbil věci dvě: Za prvé slibuje, že se pokusí být Jiminovi věrný a za druhé slíbil, že ví, že je kokot a že mu to asi nepůjde, takže mu to může kdyžtak připomenout.

Když se tak nad tím zamysleli, možná tu druhou věc měli nakonec slíbit o svém první slibu všichni.

Pak už se s tím bohužel nedalo nic dělat. Hned po Novém roce Namjoon zprovoznil nové webovky firmy a neprávem uvězněný Minho konečně našel ve vší temnotě světlo naděje.