Namjoon měl další krizi. Netušil, jak moc je Jihyo obeznámena s objevem cestování časem, ani jestli je legální se o tom bavit se soukromou osobou, která není jejich zákazník. I když tedy, abychom uvedli věci na pravou míru, ona tak trochu jejich zákazníkem nyní je.

Hoseok jí vysvětlil všechno, co si přála vědět. Tři tajní agenti, Jihyo a Honza ho zaujatě poslouchali. Hoseok si pomyslel, že je trochu na pováženou, že zaměstnanci JinHitu otevírají pusu dokořán a hledí fascinovaně na něj, který povídá o zákonech cestování časem, skoro jako by jim je vysvětloval prvně, i když oni je samozřejmě dávno měli znát.

Jihyo se netvářila překvapeně. Ji bylo vůbec těžké čímkoliv ohromit.

Honza u toho popíjel poslední zásoby slivovice, kterou si kdysi dávno dovezl při návštěvě rodné země, takže vnímal jen tak napůl.

Když Hoseok domluvil a zeptal se, jestli mají nějaké dotazy, vylétly tři ruce nahoru.

„Dostaneme za tohle utrpení přidáno?" zeptal se Jimin.

„Můžu si jít vyfotit ten velkej stromeček na pobřeží?" zeptal se Taehyung (myslel přízemní palmu).

„Kde jsou tu hajzly?" chtěl vědět agent Kook.

Hoseok sklopil hlavu do dlaní. Už zase nejdou věci podle jeho plánu.

A to tedy nešly. Yoongi byl po druhé během dvou dní svěřen do péče lékaře, tentokrát chvála bohu opravdového. Byl to tedy vojenský lékař, takový drsnější, takže si chudák místopředseda na chvíli vzpomněl na svůj nejhorší zážitek, ale rychle tu myšlenku zapudil. Tady je ve vazební věznici. Musí to tu být relativně bezpečné, ne?

„Co jste proboha dělal, že to máte tak zanícený?" zeptal se ho doktor burácivým hlasem. Když pacient, kterému běhal mráz po zádech, neodpovídal, začal tipovat. „To vás někdo střelil nebo co?"

„Dá se to tak říct."

„Ale ten, co to zašíval, se na vás vyřádil, jen co je pravda."

To Yoongi nemohl popřít. Modlil se, aby jeho utrpení bylo brzy u konce, ať už to znamená cokoliv.

Jin a pan prezident spolu mezitím pohovořili u kávy z automatu na recepci vazební věznice a chovali se, jak kdyby byli někde v kavárně. Jin měl tu pozitivní vlastnost, že jakmile si ho někdo jednou oblíbil, bylo to navždy.

Pan prezident brzy začal rozumět jeho smyslu pro humor, a tak se smál všem jeho vtípkům o penězích, korupci i politice, protože ať už to všechno myslel vážně nebo ne, vtipné to prostě bylo. Jin zároveň věděl, že se pohybuje na tenkém ledě, ale pokud někdo uměl skvěle bruslit, pak on osobně.

Vysvětlil panu prezidentovi, že celá ta věc s uneseným spoluvlastníkem Namjoonem je vlastně taktéž nedorozumění a také se s ním domluvil, že ho hnedle mohou vystopovat podle telefonu kolegy Hoseoka.

Pan prezident se zeptal, jak si má být jistý, že na něj jen nešijí boudu a nemrhají jeho časem.

„Tahle situace je jako černej humor," odvětil Jin. „Je to drastický a nedá se v tom vyznat, ale zároveň vám garantuju, že se budete dobře bavit."

Asi o hodinu později už seděl s panem prezidentem a místopředsedou sektoru PRČA na zadních sedadlech auta. Šofér dostal od Jina navigaci za ostatními, kterým právě nezbývalo než čekat. Místopředseda měl v sobě dva ibalginy a do půl hodiny usnul Jinovi na rameni. Jin a pan prezident vedli sáhodlouhé diskuze o tropických savcích, přes počasí až po sportovní události, které ani jeden z nich nesledoval. ToXičtí Trablmejkři byli rozvezeni do svých domovů.

Namjoon si dále okusoval nehty. „Co když nepřijedou? Co pak budeme dělat?" díval se nerozhodně po ostatních.

Jeho žena krčila rameny. Mělo to znamenat „Tohle sis nadrobil, tak si to sněz."

„Oni přijedou," prohlašoval neustále Hoseok, i když i jeho optimismus pomalu opouštěl.

„Pokud to chápu správně," vložila se do toho Jihyo. „Jde nyní o to osvobodit mého muže." Při pomyšlení na Minha se celá rozechvěla. Jak by asi měla reagovat, až se s ním setká? Jak asi bude reagovat on?

Namjoon z toho všeho neměl dobrý pocit (respektive byl jeho pocit čím dál tím horší, protože že by byl kdy vyloženě „dobrý", to se úplně říct nedá). Zoufale se podíval na ožralého Honzu, potom na Jihyo. „Máte pravdu," řekl jí s povzdechem. „Měli bychom odjet zpátky do Soulu a tuhle šaškárnu ukončit."

Byl to sice blbej nápad, protože řidič byl opilej, jenomže agent Kook shodou okolností uměl dodávku řídit taky, a tak nikdo neváhal a naskočili do ní, i když většina z nich (kromě Soyeon, která si sedla vedle agenta Kooka a dětskou sedačku se svou dcera připoutala vedle sebe) musela sdílet úložní prostor se zasmrádajícím dinosaurem, který stačil během svého pobytu ve dvacátém prvním století docela dost vyrůst.

Jediná Jihyo jela ve svém vlastním autě za nimi. Mohla vzít někoho s sebou, ale i když by to nikdo nepřiznal, všichni se jí báli.

Nikdo z lidí v dodávce příliš netušil, jaký je jejich další plán. Ale jak už to tak bývá, osud to vyřešil za ně.

„Dodávka!" ukázal Jin prstem na dodávku jedoucí v protisměru. „To musí být oni!" Zvolal, čímž probudil Yoongiho vedle sebe.

A tak jim prezidentský vůz zkřižoval cestu. Šofér vylezl pohotově z auta a rozestavěl všude okolo výstražné trojúhelníky – tohle je přeci doslova prezidentská událost.

„Co se kurva děje...?" vydechl agent Kook za volantem, protože měl strach, že už je zatýkají.

Soyeon sama byla natolik vykolejená, že ho zapomněla okřiknout, ať nemluví sprostě před její dcerkou. Nasucho polkla. „Miláčku...?" obrátila se dozadu na svého muže, který drbal Joonieho na břiše.

„Ano?" pohotově se vydal dopředu za nimi, aby se sám podíval, proč staví, a rozhodnul se vyjít ven z vozu. Jakej zkurvysyn by stavěl uprostřed silnice?! Pomyslel si.

To už mu šel ale naproti místopředseda Yoongi s ofašovanou nohou. „Ó můj bože," vydechl Namjoon a začal ho objímat. „Jsi v pořádku?"

„Omlouvám se," plakal Yoongi. „Měl jsem dostát svýmu novoročnímu slibu a poslouchat tě."

Namjoon si ho prohlédnul. „Klid," pousmál se. „Nikdo z nás nedostál svýmu novoročnímu slibu. Od toho takový sliby jsou, ne?"

„Ale i tak... Porušil jsem snad všechna nařízení, neposlouchal jediný tvý slovo a..."

„Možná bych se já měl naučit víc poslouchat tebe a víc ti důvěřovat," zamyslel se Namjoon. „Když se tak nad tím zamyslím, ať už ses rozhodl udělat cokoliv, vždycky to dopadlo dobře."

„To byly náhody."

„Pak máš asi štěstí."

Jihyo vystoupila ze svého auta a fascinovaně pozorovala situaci. Jako by okolo ní vybuchovaly tisíceré barevné prskavky v těchto lidských podobách a bylo to mnohem více ohlušující než opravdové ohňostroje. Nemohla spustit oči z toho zmetka, o kterém předpokládala, že je mladý Minho cestující časem, který se nyní objímal s nějakým pobudou. Jenomže potom zavadila pohledem o druhou objímající se dvojici.

Její pohled se střetnul s pohledem místopředsedy, který nyní nebyl mladší o nějaký rok, dva, ale rovnou o třicet. Mohla by být jeho matka, pomyslela si.

I Yoongi sám byl popleten. „To je..." zamumlal směrem k Namjoonovi, ale nedořekl, protože to on už řekl „ano".

Jihyo přišla až k nim a ochromeně pohladila Yoongiho po tváři, která byla úplně stejně mladá jako, když ji hladila kdysi. „Zatímco já jsem zestárla o třicet let, vy všichni jste zestárli o den," zašeptala.

„O dva," opravil ji.

„Proč jsi zraněný?" zeptala se jako každý na jeho nohu, která vypadala mnohem dramatičtěji, protože Jin neustále trval na tom, že mu na ni dá přes kalhoty obvaz, aby na něj všichni byli milí a řádně ho politovali. Nuže, i když s tím Yoongi příliš nesouhlasil, Jin to tentokrát nejspíš udělal mezitím, co spal.

Pokusil se Jihyo po lopatě vysvětlit, co se stalo poté, co ji jejich agenti poslali pryč z hotelu.

„Takže jsi byl postřelen kvůli mně," zkonstatovala smutně.

„To je riziko povolání," ušklíbnul se.

Jihyo byla neustále zmatená. „Proč je s tebou Minho?"

„To není Minho, ale Jin," upřesnil.

Jinovo shledání vypadalo následovně: „To je Honza!" zařval, když vylézal z auta.

„Kdo?" zeptal se zmateně pan prezident, který byl trochu ztracen ve chvíli, kdy se místopředseda odešel přivítat s Namjoonem a Jin se vydal přesně opačným směrem za nějakým bílým pomatencem.

„Honzíku!" mával na Honzu už z dálky.

„Jine?!" vykřikl Honza udiveně, když ho uviděl. „Co tady děláš?" podivil se.

„Ale, jsem tady pracovně," Jin přišel až za ním a také se s ním řádně obejmul. „Tak to jsi byl ty, kdo nám unesl šéfa?"

„No... asi jo..." Honza se rozpačitě poškrábal na bradě.

„Tak to se ti fakt povedlo," poplácal ho Jin se smíchem po rameni.

A tak se dali do řeči.

„Chodíš ještě na ta setkání alkoholiků?" zeptal se Honza.

„Ani ne, měl jsem teď práci," přiznal Jin. Pokud se to, co udělal za předchozí týden, dalo počítat jako „práce", pak to nejspíš nebyla ani lež.

„Mně ta setkání upřímně přišla na hovno," ušklíbnul se Honza. „Všichni tam jenom sedíme a bulíme, jaký máme hrozný životy a pak zase sedíme doma a bulíme u flašky vína."

„To znám," přiznal Jin. „A kde vlastně pracuješ ty?" zeptal se pro změnu on, aby konverzace nestála.

„V zoo."

„Aha," pokýval Jin hlavou, jako by ho to zajímalo. Ve skutečnosti se tou dobou díval Honzovi přes rameno a znepokojeně se mračil při pohledu na nějakou starou fuchtli, která se motá okolo toho, kdo by měl být Yoongi, protože má na noze obvaz (proč asi mu ho chtěl dávat, že jo?).

Jak poznal Honzu, ptáte se? No to jsem asi zapomněla zmínit. Honza byl jediný běloch široko daleko v Koreji a s touhle logikou Jin v podstatě pracoval.

„Někdy se říká, že nejlepší lék na alkoholismus je láska," pokračoval Honza. „Ale já jsem asi aromantik." Povzdechl si.

„To je pech," uznal Jin, aniž by tušil, co Honza právě řekl, a sám se odebral za druhou skupinou, kde Yoongi zrovna říkal Jihyo něco jako „...to je Jin...", čehož si Jin cenil.

Pan prezident si mezitím potřásl rukou s Honzou. „Dobře jste ho unesl," poblahopřál mu.

Jihyo po Jinovi vystartovala. „Co si to dovoluješ jen tak se tady zjevit, ty chlíváku?!" začala po něm řvát.

„Ne, ne, ne, to vážně není on!" dušoval se Yoongi a zkřížil jí cestu. Namjoon se ji dokonce pokusil fyzicky zadržet.

„Co jste zač?" štěkla podrážděně Jihyo.

„Jin," prohlásil Jin, vyhrnul si rukáv a ukázal svou značku JIN na předloktí. Jihyo si uvědomila, že Yoongi má něco podobného a že to musí být pěkně smutná romance, co mezi sebou ti dva mají.

Minho ve vězení takovou značku neměl. Za ním se ostatně všichni vydali posléze.

„To je ale hnusnej barák," prohlásil agent Kook.

„Správně, kokote," pochválil ho Jin, kterému se zde taky onehdy nelíbilo, pyšně.

Pan prezident jel samozřejmě s nimi a musel uznat, že nemá cenu dále zdržovat pana Minha ve vězení kvůli obvinění z vraždy někoho, kdo očividně žije. To by tedy bylo.

Pak je tu ale pořád ten dinosaurus.

„Nechte si své peníze," řekl prezident státu znovu shledanému manželskému páru. „Zaplaťte jenom tady pánům veškerou práci, kterou odvedli, a já už zacáluju toho dinosaura." Nabídl skromně a upravil si brýle na nose.

Všichni na něj ohromeně zírali. Nikdo samozřejmě neprotestoval. „Teda samozřejmě pod podmínkou toho, že toho dinosaura sami přepravíte, když vám budou poskytnuty potřebné prostředky." Dodal.

Jihyo a Minho se neviděli přes třicet let, a přesto se rozhodli zkusit to spolu znovu. Jihyo Minhovi představila jejich nyní dospělou dceru.

Žili spolu nyní v karavanu, ale peníze měli. Když nebudou rozhazovat, mělo by jim něco zbýt na dožití. A tak jim to nyní oběma vyhovovalo. Byly to zvláštní peripetie, které je dovedly až k tomu velkému poznání, proč jsou vlastně spolu – měli nyní společné trauma. A úctu jeden ke druhému. A vášeň a lásku, na kterou v průběhu let zapomněli.

„Ten čas tak letí," povzdechl si Minho za jednoho letního večera, když vysedávali před karavanem, popíjeli kávu a luštili křížovky.

„Čas je relativní," opáčila Jihyo a jemně posunula dlaň položenou na stole blíže té jeho, až se dotkli malíčky.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se jí.

„Nad tím, jestli byl tvůj dědeček vážně ten velký mafián, jak se povídá," zašeptala. „Nad tím, jestli to byla jeho pověstná družka, s kým jsem tě tak trochu podvedla." Vstala. „Nad tím, proč se ten milý portýr rozhodnul zachránit mi život. Nad jejich šéfem, kterého jsem pronásledovala." Obešla stůl. „Nad tím, kde se vzal Jimin. Nad tím tajemným obchodníkem a jeho pejsánkem – třeba ve skutečnosti pašovali drogy." Sedla si mu do klína a už zase šeptala. „Nad tajným agentem, který je tak trochu králem stripbarů." Přiznala to všechno. „A taky nad tím, co z reálného života je nafingované a co ze všech jejich podvodů bylo reálné. Ještě stále jsem na to nepřišla."

„Tak na to přijdeme spolu," zašeptal dobrácky Minho, než se odebrali přicházet na to do postele.

A co mezitím dělali BTS?

Nuže. Většinou pracovali.

Sem tam ale také jezdili na hromadné výlety na brachiosaurech a pozorovali hvězdy.

Jednoho dinosaura obýval Namjoon se svou ženou, která v náručí držela dceru a užívali si krásného výhledu na druhohorskou krajinu.

„Děkuji, že jsi to umožnil," zamumlala nadšená Soyeon a obrátila se k Namjoonovi čelem, aby ho mohla políbit, protože seděla před ním.

„Stejně je to nelegální," zabručel Namjoon a pomyslel si, že by měl některým kolegům trochu důrazněji vysvětlit, že možná můžou měnit vnitřní řád firmy, ale že to je zároveň neopravňuje k tomu porušovat zákony státu.

„A já tě stejně miluju," přerušila Soyeon vír jeho myšlenek.

To všechno počká, uvědomil si v ten okamžik. „Já tebe taky," zašeptal. „Vás obě." A to byla pravda. Netušil, co by si počal bez své úžasné ženy, která má pro všechno pochopení. Slíbil si, že se pokusí mít víc pochopení pro ni. Protože pokud mu někdo stojí za porušení všech zákonů na světě, pak je to ona.

Druhého brachiosaura obývali Hoseok s Taehyungem, kteří si už dlouhou dobu nic neužívali tak pořádně. Příliš nemluvili, jen každou chvíli vydechovali hlasité „WOW" na každou z těch věcí, které jaktěživ neviděli. Taehyung si je neváhal dokonce vyfotit, i když to Namjoon před tím výslovně zakázal.

Co oči nevidí, srdce nebolí, opakoval si Taehyung v duchu.

Správně, přitakal mu v duchu Hoseok. Byla to prapodivná telepatie, co spolu tihle dva sdíleli. Možná už jsou kolegy příliš dlouho...

A tak Taehyung fotil. A i pokud si tím zadělal na další problém, tak my se to stejně dozvíme někdy příště, abychom nepřišli o tu zábavu.

Třetí brachiosaurus byl agentem Kookem zaparkován někam do ústranní, aby spolu s Jiminem mohli zalézt někam do keře.

V okolí pěti metrů se několik minut neozývalo nic jiného než: „Kokote!" a „Jimin-ssi!" a potom už jen spokojené funění.

„Kdo to kdy měl sex ve druhohorách?" nadhodil agent Kook po akci.

„No..." Jimin si vzpomněl na to, jak jednou nachytali s Taehyungem své kolegy... ale ne, nebude na to myslet. Nechtěl agentu Kookovi kazit radost a sobě samozřejmě také ne. „Nikdo," odvětil proto, „samozřejmě že nikdo z lidí." Zamumlal agentu Kookovi do jeho vypracované mužné hrudi (tou se fakt rád pyšnil) a více se k němu přitulil.

Na čtvrtém dinosaurovi vysedávali Jin s Yoongim a nadechovali se čerstvého vzduchu.

„Řekni to," rozkázal Jin zničehonic.

„Co ti mám říct?"

„Řekni mi, co jsme."

„Proč to neřekneš sám?"

Jin zaúpěl. „Vždyť víš, že mi nejdou definice..."

„Tak fajn," Yoongi se nad ním smiloval. „Co chceš být?"

Jin netušil. Nikdy netušil, co chce. „Pamatuji si, jak Yoonji seděla přede mnou na tom koni, přesně jak teď sedíš ty," vzpomínal, „a já seděl za ní, čichal k těm jejím vlasům, co smrdí jak kus plastu, ale já se toho nemohl nabažit a... a... v tu chvíli jsem věděl, že jsem v hajzlu..."

„Netahej do toho Yoonji," napomenul ho Yoongi. „Budu žárlit."

„Však si to vyžer. Pořád jsi to byl ty, kdo mě podvedl," připomněl Jin.

„Nepodvedl jsem tě!" *dramatická pauza a povzdech* „Tak dobře... Možná trochu... Trošičku... Nepatrně...?" Yoongi začal do vzduchu naznačovat palcem a ukazováčkem levé ruky množství, aby byl názornější, až z toho Jin dostal chuť na panáka. Jin se však rychle pokusil silou vůle nutkání napít se zahnat, aby nezačal slintat Yoongimu za krk. Ten, protože seděl vepředu a neviděl Jinovy abstinenční příznaky, nyní pokračoval: „Ale vím, že to bylo hloupý řešení svých problémů a za to se upřímně a hluboce omlouvám stejně jako za to, jestli jsem ranil tvoje city. Pokud moc chceš závazek, tak tě nebudu podvádět. Slibuju." Odmlčel se. Potom dodal: „Teda jedině, že bys mě fakt nasral, to je samozřejmě jiná..."

„Hej!" rozčílil se Jin a rázně ho chytil kolem pasu. „Jestli si něco takovýho jenom zkusíš, tak... tak..." Jinovy došly nápady.

Proto mu Yoongi musel pomoct. „Tak se stane co...? Přivážeš mě k posteli...? Naplácáš mi...?" navrhoval provokativně, mezitímco se k němu trochu zaklonil a ruku nyní položil do jeho vlasů.

„Tím třeba začnu," přitakal Jin, který se zase začal chytat. „Ale to rozhodně nebude všechno, s tím vůbec nepočítej." Vyhrožoval. „To, co jsi zažil v tom salónu, byl jenom slabej odvar." Pokračoval. Yoongi se začínal šklebit. „Co je na tom vtipného?!" Rozčílil se Jin a chytil ho ještě pevněji. „Jestli mě budeš dál takhle vytáčet, tak tě možná tentokrát doopravdy potrestám, a ještě si dobře rozmyslím, co to znamená." Nabral další dech, a potom mu výhružně zašeptal do ucha: „A myslím, že bys to ani neměl chtít vědět..."

„Tak mi to neříkej," navrhl mu Yoongi. „Já tě stejně zkusím něčím vytočit, až to moc budu chtít vědět." Uzavřel jejich diskuzi. „Teď se uklidni a soustřeď se na ty hvězdy. Chtěl jsi je vidět, ne?"

Jin se podíval nahoru na oblohu. „A co budeme dělat mezitím?" strachoval se dál. Záviděl těm hvězdám, které si poklidně září, a přitom nemusejí nic řešit (někdo by mu asi měl vysvětlit, že hvězdy nejsou živé). Jin přemýšlel nad tím, že jejich rozhovor předtím byl sice napínavý, ale pořád tak nějak neřešil jeho původní otázku.

„Co třeba to, co doteď?" napadlo Yoongiho jednoduché řešení.

„Tím myslíš nezávazně šukat, že jo?" ujistil se Jin.

„Opravdu to bylo tak nezávazné, když jsi měl pocit, že tě podvádím?"

„Takže to odteď bude tedy se závazky," pochopil Jin z předešlého.

„Jenom pokud to tak chceš..." nadhodil Yoongi.

„A pokud to tak chceš ty..." doplnil ho Jin. Ticho. „Takže...?" zeptal se Jin po pěti minutách, kdy to začalo být neúnosné.

„Nevíš, do čeho jdeš," upozornil ho Yoongi a předstíral, že více než jejich konverzaci věnuje pozornost skupince triceratopsů opodál. „Hele, není to Joonie?" Ukázal prstem do dálky na mládě, o kterém se domníval, že to mohlo být to samé, které sem před pár měsíci s vypětím veškerého úsilí, velkým plýtváním státních peněz a riziky ztrát na životech konečně úspěšně vrátili.

Jin však bohužel věnoval veškerou svou pozornost jenom konverzování. „To ani ty ne," upozornil ho nazpět.

Yoongi si povzdechl. Nechtěl se dohadovat ani mu cokoliv dokazovat. „Vybíráš si špatný typy, pokud máš rád monogamii," řekl proto jenom.

„Ale ty horší, pokud máš rád bezpečí," šeptal mu Jin do ucha.

„Co támhleten?" ukázal Yoongi na dalšího dinosaura.

„Ty dej to sem!" Jin mu vytrhl dalekohled z ruky. „A přestaň se vyhýbat důležitým záležitostem, pokud nechceš, abych tě přehnul přes dinosaura, ať už to znamená cokoliv!" Začal nadávat. „Odteď žádný šukání a líbání jinejch lidí, dobře?!"

Yoongi protočil oči. „Tak jo..." povzdechl si.

„A nemysli si, že to obracení očí nevidím, když ke mně sedíš zády."

„No jo furt," zamumlal Yoongi a pomyslel si, že teď teprve mu začíná opravdu náročný život.

Ale byla to krásná noc tady ve druhohorách, takže nechal veškeré myšlenky plout stejně jako všichni ostatní. To byla ta věc, kterou se od Jina naučili – nemyslet na nic. Možná by ji odteď měli praktikovat častěji... Ale to nejspíš ukáže čas.

Zatím na něj Jin ale jenom zavrčel: „Neprovokuj mě..."

Yoongiho odpovědí bylo, že si vzal zpátky dalekohled, který ostatně stejně vlastnil, takže v tom neviděl problém.

Neuvědomil si však, že Jina poněkud vzrušuje, když mu bere věci z rukou nebo když ho nedej bože okrádá. „Yoongi-ssi..." vydechl varovně.

„Seokjin-ssi," opáčil Yoongi a podíval se na něj.

„Yoongi-ssi..."

Jin se naklonil blíže.

„Seokjin-ssi..."

A prostor mezi jejich rty byl fuč.

KONEC!!!