Jak již víme, před svým odchodem z hotelu byl Hoseok napaden Manuelem, který byl v tu chvíli tak nějak prapodivně rozhodnut zabít Jihyo. Souboj netrval dlouho. Stačila jedna rána pěstí do oka, aby si Manuel dál hleděl svého.

Hoseok všechno viděl. Mají vraha a on může jít. Doufal jen – ne přímo se modlil – že si s vrahem Jin a Yoongi zvládnou poradit.

Jak si poradili, je nám již také známo. Jeden druhého právě nesl z nemocnice, přičemž ten druhý neustále opakoval „Postav mě na zem, tohle je trapný.", jenomže zároveň neměl cit v celé pravé noze, takže neměl moc možností.

Jin se zastavil před kašnou, opíral se o ni zadnicí a položil na ni levé stehno. Na tom Yoongi nyní seděl, aniž by chápal situaci. „Proč zastavujeme? To už nemůžeš?" poškleboval se mu.

„To taky," přiznal funící Jin. „Ale taky jsem si chtěl užít krásnou noc." Zdvihl zrak ke hvězdám, které ani v roce 1986 v Soulu vzhledem ke smogové situaci nebyly vidět.

„Musíme jít dál," namítl Yoongi.

„Nemusíme."

„To teda musíme."

„Musíme se přemístit do určité doby," opáčil Jin. „Takže technicky vzato máme času, kolik chceme."

„Nesmíme tu zestárnout a umřít," připomněl Yoongi. „To už by to všechno bylo k ničemu."

„Já vím," připustil Jin. „Ale ještě chvilku si snad pro sebe urvat můžem." Zašeptal, než ho pod krásnými hvězdami, které nebyly vidět, začal líbat. Yoongi stále oblečený v dívčích šatech byl trochu v šoku, že tohle dělají na veřejnosti. Ale vzhledem k tomu, že nikdo nešel kolem, brzy se tomu poddal.

Vypadalo to tedy, že všechno mohlo být v cajku. Ale ještě ne.

Pořád tu totiž jaksi byla ta věc s dinosaurem.

Agent Kook za volantem, Jimin na místě spolujezdce kontrolující svůj krásný zjev ve zpětném zrcátku a Hoseok s Taehyungem a Yeontanem na zadních sedadlech uháněli, co jim síly stačily za Namjoonem, jeho ženou a Honzou. Jenomže jim po cestě došel benzín.

Hoseok s Taehyungem brali toto zdržení za nemilé, a tak o něm tlachali u nedalekého rybníka (respektive jeden tlachal a druhý usilovně přikyvoval) poté, co Hoseok zavolal na pomoc nějaké pány pomocníky. Nu což, pomyslel si přitom, my stejně nakonec můžeme jen zdržovat, protože ve skutečnosti neneseme nic. Také poprvé pomyslel na to, že možná mohl starším kolegům při pracovních povinnostech trochu ulehčit, ale na to již bylo pozdě.

Jungkook s Jiminem zůstali mezitím v autě a jako vždy mezi nimi panovalo neúnosné napětí.

„Víš, co jsem chtěl vždycky zkusit?" nadhodil agent Kook zlotřile.

„Sex v autě?" navrhl Jimin, který v přítomnosti agenta Kooka neměl na mysli nic jiného než chlípnosti.

„To taky," uznal agent Kook, „ale to už v našem věku dělal snad každej, ne?"

„No... já..." Jimin se začervenal. Potom se hryznul do rtu. Ne. Takhle by to nešlo. Nesmí dát najevo, že má v jistých ohledech méně zkušeností, ta myšlenka mu nedělala dobře. „Totiž..." odkašlal si. „To samozřejmě dělali všichni." (Například jejich nejstarší kolegové v roce 1986... ehm... možná.)

„Chtěl jsem si vzít helikoptéru a z ní skočit do toho rybníka," zasnil se agent Kook popravdě. „Ale prvně asi zkusíme ten sex." Rozhodl, protože se dovtípil, že chudák Jimin svůj první zážitek v autě ještě nemá za sebou a on mu chtěl dát jenom ten nejlepší.

Proto se na něj vrhnul a zcela nepřipravený Jimin začal pod vahou jeho těla klesat. Agent Kook začal sklápět jeho sedadlo a Jimin zamumlal. „Miluju tě, ale je tohle dobrý nápad?"

„Není."

„Miluju tě," zopakoval Jimin a mezi polibky se začal pousmívat.

„Já vím," odvětil agent Kook. „Já se taky miluju." Triumfálně se zašklebil, i když si oba byli téměř jistí, že měl na jazyku „já tebe taky".

Namjoon si mezitím, co si jeho podřízení užívali, málem ukousal všechny nehty, pokud mu po předchozích dvou týdnech ještě nějaké zbyly.

Očekával, že Hoseok (o kterém si ještě pořád nebyl jistý, jestli situaci vůbec chápe správně, protože pokaždé, když se mu snažil naznačit, že tím „dinosaurem" v novinách se fakt jako myslí DINOSAURUS, byl podezřele v klidu) jej najde první. Nebylo tomu tak.

První jej našla nyní o třicet let zralejší Jihyo, která je tak trochu sledovala už od jejich úniku ze Soulu, ale teprve nyní o své přítomnosti dala vědět.

Nebyla přeci blbá. Nyní věděla, co se stalo před třiceti lety. Setkala se s tím podivným mužem, kterému předávala dopis a který vypadal přesně jako Minho. Tady si někdo určitě hraje s časem.

A i kdyby nikdo jiný, tak jistý Kim Namjoon, kterému nyní vyrazila plně ozbrojená naproti, zatímco on pil před dodávkou kávu, určitě. „Ani hnout, mám zbraň," zasyčela na něj, když byla dostatečně blízko.

Namjoon překvapeně zvedl jednu ruku nad hlavu (druhou držel kafe). „Můžu vám nějak pomoct?" otázal se, aniž by se vzrušoval faktem, co je tu za dámu, co tu pohledává a proč ho napadá.

Tím se ostatně více zabývala Soyeon, která ji také zahlédla, načež se se zamračením zjevila hned vedle nich. „Co tady pohledáváte?" vyštěkla.

„A vy?" opáčila Jihyo.

Soyeon po ní div nevystartovala.

Namjoon vycítil napětí mezi oběma ženami. „Tak dost," rozhodil rukama, až si vylil kafe na boty, přičemž raději předstíral, že se to nestalo, aby situace nebyla ještě více trapná. „Zeptal jsem se přeci jasně. Co po mně chcete?!"

„Abyste se přestal schovávat a řekl světu pravdu," odfrkla si Jihyo, která sice vypadala v tváři starší, ale rázná byla pořád stejně.

Jenomže, aby to bylo ještě komplikovanější, to už se za ní ozvalo nejisté: „Jihyo-ssi?" A když se otočila, spatřila za sebou agenta Kooka s Jiminem po jednom boku a se zbylými členy týmu po druhém. Měli jen nepatrné zpoždění, díky bohu. Už tak málem došlo k další katastrofě. Stačí tak málo...

„Božíčku," vydechla Jihyo a upustila zbraň, kterou Soyeon sebrala. Stejně nechápala, jak je to možné, že se v téhle zemi každý dostane ke zbraním, jako by se nechumelilo.

Jihyo vyšla vstříc příchozí čtveřici. „Tajný agent, mladý obchodník, Jimin a ten portýr..." postupně obcházela každého z nich. „To už je let..." Šeptala fascinovaně. „A přitom vypadáte stále tak mladě... Jak to děláte?"

„Od našeho posledního setkání jsme zestárli o celé dva dny," upřesnil Hoseok.

„Asi tak moc je čas relativní," doplnil ho Taehyung s blaženým úsměvem.

Namjoon pochopil, že mají hodně co vysvětlovat a že nyní už nezbývá nic jiného než jít s celou pravdou ven.

Jin musel i nadále řídit bez řidičského oprávnění, ale to, jak tvrdil, bylo kvůli Yoongiho zdraví nutné risknout.

Yoongi si vlastně nestěžoval. Za dobu strávenou v autě se Jin naučil řídit obstojně se vším všudy. Co ho možná trápilo více, bylo to, co ještě musejí provést. Musejí doufat, že nikdo nepozná, že vybírají peníze napsané na jméno Jihyo, přičemž jeden z nich bude předstírat, že je její dcera a druhý muž, za kterého se vdává. Přičemž Yoongi pomyslil na to, že si bude u Namjoona stěžovat na to, kolik proboha žen musí ještě zahrát, a Jin nemyslel na nic.

Ovšem měli toho dne opět smůlu (tak trochu jako vždycky nebo alespoň jednou za čas). Ne že by byli přichyceni při tom, jak kradou peníze z cizího účtu (a jakože Jihyo spořila celé ty roky velmi poctivě), to zase ne, ale do cesty se jim připletli ToXičtí Trablmejkři, kteří se jim rozhodli pomoct tak, že přepadli banku zrovna v tu nejhorší chvíli.

No to snad ne, prolétlo hlavou Yoongimu, který měl v tu chvíli vyplněná snad všechna lejstra a oni by mu ty peníze bývali i dali.

„Ruce vzhůru, tohle je přepadení," zavelel vůdce Trablmejkrů v kukle, pracovním jménem Sob.

„Zasraní kreténi," ulevil si Yoongi, když je všechny šoupli do vazby – jeho a Jina za to, že při schovávání pod stoly byla odhalena jejich pravá identita, Trablmejkry za to přepadení. „Proč jste to udělali?!" utrhl se na ně. Nejraději by chodil po cele tam a zpátky a mlátil hlavou do stěny, ale díky bohu ještě pořád nemohl tak úplně chodit.

„Však my vám chtěli jen pomoct a odlákat pozornost v případě, že by se něco pokazilo," pípnul nešťastně Kai, nejmladší člen skupiny Trablmejkrů.

„Tak to byla pomoc jak blázen," ušklíbnul se Yoongi. „Ty k tomu nic neřekneš?" obrátil se na Jina, který sklesle seděl vedle něj na lavičce a tupě zíral do zdi.

„Ehm... jo, jasně," Jin sebou poděšeně trhnul, jako by se probral z kómatu. „Chtěl jsem jen říct, že jste to posrali." Vyhuboval Trablmejkrům, aby měl ode všech na chvíli pokoj. Ve skutečnosti totiž přemýšlel nad úplně jinými věcmi.

Prezident země toho dne neměl příliš mnoho věcí na práci kromě pozorování koroptví s izraelským premiérem a tlachání o nějakých hovadinách (jaderných zbraních nebo tak něčem).

Možná mu bylo dokonce příjemným rozptýlením, když ho přerušil telefonát někoho, kdo o sobě tvrdil, že je spoluvlastníkem společnosti JinHit, že došlo k velkému nedorozumění a že situace si žádá jeho okamžité prezidentské přítomnosti a jestli smí drze žádat snad nejlépe i prezidentské milosti.

Pan prezident ukousaný nudou po dopoledni stráveném s tím nudným premiérem si skoro myslel, že dotyčnému spoluvlastníkovi JinHitu snad ještě poděkuje za způsobené komplikace. S projevem upřímné lítosti (která ve skutečnosti nebyla zase až tak upřímná, ale to nikdo nemusí vědět) vyjádřil premiérovi Izraele svou omluvu a skoro s nadšením se odebral vyřešit tuhle neodkladnou záležitost.

Do vazební věznice přijel asi za dvě hodiny, mezitím co Trablmejkři zpytovali svědomí, Yoongi vymyslel asi tisíc způsobů, jak by je zabil, a Jin nedělal nic kromě toho, že vyřídil jeden důležitý telefonát, a nyní jen oddaně čekal.

Když za nimi vešel pan prezident se slovy „Jak se to staráte o tyhle důležité pány?" mířené ostraze (přičemž z těchto „důležitých pánů" sám znal víceméně jenom místopředsedu Yoongiho a od posledního telefonátu tedy ještě také pana Jina, ale to taky nikdo nemusí vědět), místopředseda už před ním pomalu klečel na kolenou a spoluvlastník firmy jej zase s vervou stavěl na nohy.

„Co to děláš?" zasyčel Yoongi.

„Co děláš ty?!" obořil se na něj Jin. „Přece před ním nebudeš klečet."

„Je to prezident státu. A já jsem mu zavařil tou mizérií s dinosaurem a..."

„Ne, to já mu zavařil tou mizérií s dinosaurem," prohlásil Jin hrdě a sám před prezidentem poklekl, jako kdyby klečel před nějakým králem.

„Proboha..." vydechl Yoongi šokovaně a musel v duchu uznat, že se za Jina nikdy nestyděl více, a to je co říct.

Pětice Trablmejkrů vydechla jednohlasné „aww...", když viděli, jak se kapitán místopředsedy zastává. Samozřejmě jim byly všeobecně známé drby o dinosaurech, kvůli nim do té práce přeci chodili.

Prezident se pousmál roztomilosti celé situace.

„Prosím, pane, musíte všechny tyhle lidi pustit, neudělali nic špatného," Jin doslova prosil korejského prezidenta na kolenou. „Jestli je tu někdo, kdo by za tuhle situaci měl nést zodpovědnost, tak jsem to já."

„Kvůli tomu tu já ale přeci nejsem," upozornil pan prezident, aby s ním trochu laškoval.

„Ne?" Jin zdvihl k prezidentovi zrak. „A kvůli čemu?"

„Vy dva jste se přeci pokusili vybrat veškeré úspory z účtu, který vám nepatří. Jak mi vysvětlíte tohle?"

Yoongi si odkašlal. „Veškeré jmění jsme měli v plánu samozřejmě vrátit," vysvětlil. „Potřebovali jsme si ty peníze spíš vypůjčit, abychom vyřešili onu... ehm... záležitost."

„Pak se jedná o zpronevěru," namítl pan prezident a poškrábal se na bradě.

Yoongi se kousnul do rtu a pomyslel si, že tohle bude drahé. Chtěli pomoct Minhovi z vězení a teď budou mít co dělat, aby v jednom sami neskončili. „Není to zpronevěra, pokud osoba vlastnící účet s vypůjčením peněz souhlasí," rozhodl se vsadit vše na jednu kartu. Buď bude mít pan prezident chuť s ním žertovat a prohlásí jen něco ve smyslu, že jeho tvrzení je vzhledem k okolnostem poněkud odvážné, nebo tenhle úsudek vůbec nepochopí a nařkne ho z velezrady.

Pan prezident si ho však jen znepokojeně prohlížel. „Pane místopředsedo," zamračil se.

„Ano?"

„Otočte se."

„Prosím?"

„Udělejte to."

Jin chtěl začít protestovat, ale Yoongi mu stisknul rameno a obrátil se k prezidentovi zády, ačkoliv nechápal, proč to po něm žádá. Připadal si, jako kdyby ho poslali stát na hanbu jenom s tím rozdílem, že na něj pomateně civí pět ToXických Trablmejkrů všude na okolo. To mu tak ještě scházelo.

„Seokjin-ssi," oslovil nyní pan prezident Jina. „Vstaňte. A doprovoďte svého kolegu na ošetřovnu." Přikázal mu. „Nejspíš mu prasknul steh, když si přede mne chtěl kleknout a já bych byl nerad přímou příčinou jeho smrti." Odmlčel se. Yoongi si sáhnul dozadu na stehno. Když se znovu podíval na svou dlaň, byla úplně celá od krve.

„Všechno ostatní vyřešíme pak. Tak na mě přestaňte civět a jděte už!" nabádal prezident zaraženého Jina.

Asi o minutu později se Jin konečně vzchopil, vstal, oprášil nohavice a zasalutoval: „Rozkaz, prezidente!"

Yoongi si myslel, že se propadne hanbou, když ho odváděl z místnosti.