Namjoon popíjel to nejlevnější instantní kafe ve svém životě, protože Honza nechtěl rozhazovat víc peněz (kdoví, jestli vůbec nějaké dostane za ten únos, že jo?). Namjoon by mu nejradši dal přes držku, aby se vzpamatoval.

Zbývá dvacet čtyři hodin do chvíle, kdy se oficiálně stanou nezvěstnými. Jediný, kdo bude oficiálně vědět, kde se tak zhruba nacházejí, bude Hoseok, kterému před pár okamžiky poslal dopis.

Namjoonův tým v akci má dvacet čtyři hodin na to zjistit vraha.

Donutil Honzu natočit video, ve kterém vyhrožuje prezidentovi státu, že Namjoona zastřelí, pokud mu do dvaceti čtyř hodin nepošle peníze (shodou okolností přesně tolik, kolik je potřeba zaplatit za toho dinosaura, který se sem náhodou přimíchal).

Namjoon však doufal, že nebude nikdy potřeba tohle video ukázat světu, protože a) věřil svým lidem, že situaci brzy vyřeší za něj a b) se za to video styděl.

Příroda ho naučila meditovat. Konečně se odpoutal od té civilizované bubliny a alespoň se nemusel dívat, jak jde situace do kytek.

Jimin se o ctěné zlatokopecké vdově dozvěděl spoustu nových informací. Každý večer kolem páté vždy zasedá k partičce pokeru s nějakými vznešenými snoby. Hazard, poznamenal si Jimin, to by jistě mohla být jedna z jejích slabostí. Vybraná společnost mu přišla vtipná. Chodí s nosem nahoru, ale serou stejný hovna, pomyslel si.

Dále vypozoroval, že Minhova máti holduje nejenom pokeru, ale i cigaretám (nejednu si při partii zapálila, protože v té době to bylo běžné) a alkoholu (i když to si většinou dávala jen tak na kuráž). Prostě takové kombo. A tahle paní tady jen tak chodí a všechny komanduje jenom proto, že je nejstarší. Pěkná pakáž, napadlo Jimina.

Když partie konečně skončila (jako vždy její prohrou – Jimin předpokládal, že těmito „úlety" se Minhovi zrovna nechlubí) a vyšla ven, Jimin, který vyběhl z hotelového pralesa palem, kde se schovával, ji musel pronásledovat dále. Cestou se omylem srazila s manažerem hotelu, nejspíš proto, že byla trochu opilá. Jimin se na chvíli zamyslel, že pokud je tu Shaida, musí být blízko i místopředseda Yoongi, ale neměl čas se po něm rozhlížet, protože jeho pozornost upoutala jiná věc.

Zlatokopce upadla při srážce s manažerem na zem nějaká lesklá věc, čehož si ani jeden z nich nevšiml. Jimin k věci přiběhl a vzal ji do ruky, aby zjistil, že je to... Kapesní nůž?! Ale ne!

Jimin se rozeběhnul do schodů. Opilou ženu na podpatcích naštěstí nebylo těžké dohnat. Těžší bylo udržet dostatečnou vzdálenost, takže do ní omylem vrazil. „Pardon," zamumlal, když se zamotal do jejích šatů a ona se na něj pohoršeně otočila.

Když se jí na chvíli zahleděl do přísné tváře, ačkoliv stál o pár schodů níže, intuitivně ho napadlo, že není dobrý ani bezpečný nápad jí ten nůž vracet. Počkal tedy jenom, až mu pohrdavě plivne do tváře a odkráčí pryč.

Stejně ji pronásledoval. Jen co nastoupila do výtahu, začal vybíhat schody.

Jihyo měla toho dne jiné starosti. Balila si věci. Rozhodla se. Takhle už dál nemůže. Měla všeho a všech plné zuby a měla plné zuby toho, jak oni mají plné zuby jí. Poprvé po dlouhé době strávila noc s někým, kdo ji respektoval jako lidskou bytost a ona stejně tak respektovala jeho. Zároveň však měla intuici podobně jako Jimin, který nyní následoval její tchýni skoro až ke dveřím jejího pokoje.

Pochybovala o tom, že ona a Yoongi jsou něco víc než známost na jednu noc. Uměla si představit, že z nich budou přátelé, možná přátelé, kteří se spolu jednou za čas vyspí. Mohlo by to tak být, pokud se mají ještě někdy vidět, ale i o tom pochybovala. Měla nekalé tušení, že ačkoliv si to nechtějí příliš přiznat, každý z nich je z jiného světa. Jako by zase tak moc nežertoval, když říkal, že něco, co se mu stalo v minulosti, se z jejího pohledu stane teprve za třicet let. Neuměla to vysvětlit. Ale přesně tak si připadala.

Z úvah ji vytrhlo zaklepání na dveře a ona si skoro nevědomky vpustila do pokoje rozzuřenou tchýni, která jí už ve dveřích vrazila facku. „Ty proradná malá mrcho!" odfrkla si. „Já jsem ti tolik věřila, zatímco ty si myslíš, že můžeš mýho synáčka takhle ponižovat! Ale tomu je teď konec! KONEC, rozumíš?!" Rozpřáhla se a praštila ji znovu, tentokrát silněji.

Jihyo se zlomila v pase, do očí se jí nahrnuly slzy.

„Já ti ukážu," zahromovala tchýně a začala po kapsách hledat nůž, až nakonec zjistila, že ho nemá.

Nejspíš to tedy nebyla ona, kdo ji zabije, pomyslel si Jimin, když vkročil dovnitř do pokoje, aby zasáhnul. Zlatokopka díky bohu neuvažovala ani tolik, aby za sebou zvládla správně dovřít dveře.

„Co ty seš zač, máničko?!" vyštěkla na něj, když se mezi ně vehnal, aby jí nedovolil dále své snaše ubližovat.

„Já jsem Jimin," řekl chladně Jimin. „A jsem od policie." Vymýšlel si. „A tahle dáma teď půjde se mnou." Nabídl plačící Jihyo rámě. Ta se ho okamžitě vděčně chopila. „Vy prosím ustupte," požádal Jimin důrazně její tchýni. Když ho neposlechla, odstrčil ji stranou, až upadla. Potom ji s pomocí Jihyo v pokoji zavřel.

„Ó, bože," vydechla Jihyo úlevou za dveřmi. „Jak se vám jen odvděčím za tuhle záchranu?" Začala tumpachového Jimina dokonce objímat, jak byla v šoku.

„Jste v pořádku?" zeptal se jí.

„Ale ano, jistě," popotáhla. „Chci říct... Taková nikdy nebyla, jenom..." Hodila panický pohled po zavřených dveřích. „Co s ní uděláme? Nemůžeme ji tam držet navždy."

„To ne," připustil Jimin. „Co takhle to všechno probrat u šálku čaje?" navrhl, a Jihyo nemohla jeho návrh odmítnout.

Taehyung a Yeontan v psím salónku a Hoseok v centrále byli ještě neustále zabráni do odposlechu Dojoona a Hajoona.

D: „Já na to nemám, jdu to udělat." Praští do stolu.

H (tahá ho za rukáv): „Co blbneš?"

„Jdi za nimi!" zní Hoseokův rozkaz pro tajného agenta.

Jenomže jeho znepokojení se zdá v dalších pár vteřinách býti zbytečné. Dojoon se zarazil v jídelně, kde na Jihyo jako na potvoru narazil rovnou a vyrušil ji i Jimina při čajovém dýchánku.

„Stalo se vám něco?" Jimin si od hlavy až k patě prohlédl drogového dealera, který strnul v prapodivné póze s pusou otevřenou dokořán, jako by ho snad trápily větry.

Za ochromenými dealery se objevil Taehyung a položil každému z nich ruku na rameno. „Můžeme si přisednout?" navrhl.

A tak jich u stolu sedělo pět a pod stolem ještě pes. Poklidný hovor (povětšinou spíš ticho) probíhal až do té chvíle, dokud z kuchyně nevyletěl nůž a nepropíchl obraz pověšený přímo nad jejich hlavami.

„Myslíš, že tady s tebou jen tak laškuju nebo co?!" zavrčel rozzuřený Jin na mladého Minha. „Pusť ho!" vyštěkl. Když slova nezabrala, sám ho nabral paží pod krkem a mířil mu nyní na spánek, než už Minho opravdu neměl jinou možnost než svou oběť pustit.

Yoongi, kterému docházel kyslík, klesnul na kolena a lapal po dechu. Netušil, co se okolo něj děje, a to nejen proto, že se mu motala hlava. Vážně se tohle děje? Vážně ho přišel zachránit Jin, který se od Minha odlišuje jenom tím, že si pod nos přilepil falešný knír (a ještě nakřivo!)?

Krom toho, Minho se mu nyní vysmýkl a podíval se mu do tváře. „Co jste kurva za vtip...?" vydechl šokovaně směrem k Jinovi. Yoongi zatnul zuby, aby nezaklel nahlas, a udělal to jen v duchu, protože na sebe nechtěl příliš upozorňovat.

„Když mě budeš poslouchat, tak se nikomu nic nestane," mračil se na něj přísně Jin, který kvůli své obličejové slepotě nepoznal, jak MOC jsou si podobní.

Minho se začal chytat za hlavu: „To jsem tu... Jako dvakrát?!"

„Hej, hej, hej," mírnil ho Jin a stále na něj mířil pistolí. „Přestaň vyšilovat." Napomenul ho. „Řek jsem, že ti nic neudělám, když mě budeš poslouchat, tak mě laskavě poslouchej." (Nutno dodat, že Jin velice rád mění pravidla hry, jakmile započne.) „Začni tím, že prvně slíbíš, že už na něj nikdy nesáhneš." Pohodil hlavou směrem k Yoongimu, který se ještě nestačil posbírat ze země.

„Když to neslíbím?" odfrkl si Minho pohrdavě.

„To nechtěj vědět..." zamumlal Jin varovně a pomyslel si, že mladého Minha nesnáší ještě víc než toho starého, protože jeho charakter je příliš podobný jeho vlastnímu.

Kor poté, co dal ruce nad hlavu a prohlásil: „Fajn. Tak teda slibuju."

„Fajn," zopakoval Jin a přikývl. „A teď vypadni. My dva si potřebujeme promluvit."

Minho se naposledy ušklíbnul Yoongiho směrem. Potom se pakoval, přičemž mu Jin posunky naznačil, že ho nepřestane sledovat.

Jin pomohl Yoongimu vstát.

Ten si jen oprášil nohavice a ušklíbnul se: „Tak ty chceš ještě mluvit?"

„Byl jsi to tak trochu ty, kdo mě sem poslal, no ne?" podivil se Jin při vzpomínce na dopis. „Ta paní... Byla Jihyo? Ona to... přežije?"

„Dost otázek!" utnul ho Yoongi a rozešel se chodbou. „A vůbec, jak mám vědět, že nejsi Minho?! Nikdy si nebudu jistej! Ty to nejspíš nevíš, ale jste si fakt kurevsky podobní!"

Jin se zarazil. To znělo skoro jako výčitka. I Yoongi si to uvědomil a okamžitě toho zalitoval. „Hej," Jin ho popadnul za zápěstí a otočil směrem k sobě. „Tušil jsem, že se na něco takovýho zeptáš. Proto jsem si připravil tohle." Vyhrnul si levý rukáv od saka, rozepnul rukáv flanelové košile a ukázal Yoongimu nápis „JIN", který si předchozí noci vypálil na předloktí. „Mimochodem, co říkáš na můj knírek?" zkusil odlehčit atmosféru, když zjistil, že Yoongiho oči se naplnily slzami.

Neměl ani v nejmenším chuť hodnotit Jinův knírek. Připadal si jako hajzl. „To jsi udělal... kvůli mně?" vypadlo z něj.

„Jo," přikývl Jin. „Protože ty jsi pro mě koneckonců jednou udělal totéž." Dodal s úsměvem.

Yoongi se mu chtěl vrhnout okolo krku, zulíbat jej a možná zajít dál, ale to nemohl, protože si připadal jako mizera. Zatímco Jin na sobě makal, on vymýšlel miliardu cest, jak by se mu mohl pomstít. „Tak jo," přikývl nakonec. „Promluvme si." Řekl. Potom vzal Jina do hotelového pokoje, který původně obývali pouze on a agent Kook, s tím však na jedné posteli od určité doby lehává ještě černý pasažér Jimin.

A tak nyní seděli naproti sobě v tureckém sedu na Yoongiho posteli a řeč trochu vázla, protože ani jeden z nich nevěděl, kde začít.

„Proč si museli pro tu vraždu zvolit zrovna srpen?" nadhodil Jin. „Jsem myslel, že chcípnu vedrem, kdy jsem sem přišel..."

„To jo..."

„A ještě vám ani nefunguje větrák," Jin ukázal prstem nahoru na přístroj v havarijním stavu.

„Poslyš," Yoongi nasucho polkl. „Je tu něco, co bych ti měl říct."

„Co?"

„My dva jsme jednou něco byli, ne? Předtím, než jsem odjel..."

Jin se zamračil. „Vždyť jsi přeci sám říkal, že ne... Trval jsi na tom!"

„Jo, ale snad oba víme, že jsem to tak nemyslel..."

„Aha."

„No ale zkrátka teď už to víme, takže to, co jsem udělal, je extrémně pitomý..."

„Co jsi udělal?" Jin se hryznul do rtu. Pod knírkem se začínal potit, a to nejen proto, že bylo tak úmorné vedro. Nebyl si totiž příliš jistý, jestli to, co mu Yoongi chce říct, on chce vůbec slyšet.

„Tak tedy... Já a Jihyo..."

„Spal jsi s ní?" vylítlo z Jina. Rozmyslel si to: MUSÍ TO VĚDĚT!

Yoongi sklopil zrak. „Jo..." vydechl skoro neslyšně, ale Jin přesto věděl, že to řekl.

A bylo to venku. Náplast stržena. Knírek vmžiku taktéž. Veškeré rány mohou vesele krvácet. „Jak jsi mohl?!" rozkřikl se na něj Jin zoufale a zaryl prsty do hebkého povlečení, aby se mu nespustily vlastní slzy. Chtěl do něčeho praštit, ale nechtěl praštit jeho.

Yoongi se se slzami nepáral a prostě jim dal volný průchod. Pozitivní na téhle reakci bylo, že znamenala, že na něm Jinovi záleží. Negativní bylo to, že nyní bylo jasné, že mu ublížil. „Já nevím," zavrtěl hlavou a otřel si slzy. „Prostě mě to tak napadlo."

„A proč jsi to udělal?" zadíval se na něj Jin hněvivě. „Abys mě potrestal?"

„Myslel jsem si to," přiznal Yoongi. „Ale když nad tím přemýšlím zpětně, tak přísahám na svou čest, že jsem to udělat nechtěl. Ne s tímhle úmyslem."

„Tak co změnilo tvůj názor?" nechápal Jin.

Yoongi se zarazil, ale nakonec usoudil, že mu to řekne. „To, že je těhotná. Je zranitelná a zjevně potřebovala ochránit. Ještě pořád to potřebuje."

„Tak ty jsi ji při tom všem ještě oplodnil?!" rozzuřil se Jin znovu.

„Jasně, že ne, ty chytráku!" usadil ho. „Těžko jsem mohl oplodnit těhotnou ženu přes kondom, dík za optání." Odmlčel se. „Její dítě není můj potomek! Je tvůj, chápeš to?! Proto jsem se rozhodl ji zachránit. Protože čeká Minhovo dítě."

„Porušil jsi snad všechna pravidla, zatímco já se snažil změnit, chodil na odvykačku, poslal Jihyun troje květiny, spoustu peněz a šaty tvé babičky?!" Jin nevěřícně zíral. „To poslední jsi jako neslyšel, ale stejně je to nefér!"

„Udělal jsem to proto, abych zachránil tvůj rod!" připomněl Yoongi. „Myslel jsem, že přesně to chceš, ale pokud ne, tak pořád můžeme Jihyo nechat zemřít a ušetřit si spoustu práce..."

„Podívej se mi do očí," zašeptal výhružně Jin, až Yoongiho zvědavost nedovolila nic jiného než uposlechnout. „Já neříkám, že pravidla porušovat nechci, ale technicky vzato jsem tvůj nadřízený. Proto máš teď mnohem menší právo porušovat pravidla než já!"

„To nemá logiku."

„A ještě jsi je porušil bez mého svolení!" pokračoval Jin, jako by Yoongi nic neřekl. „To je mou povinností se nečinně dívat na to, jak si děláš, co chceš?!"

„A co jiného chceš dělat teď, když už to všechno zašlo tak daleko?" pokrčil Yoongi nechápavě rameny. „Jediné, co ti možná ještě zbývá, je potrestat mě. Tak do toho. Možná se nám aspoň oběma uleví."

„Potrestat tě?" zopakoval Jin. „To zní vždycky lákavě." Uznal. „Ale tentokrát to asi nebude směřovat k tomu, co předpokládáš, zvlášť když jsi ještě před nevím kolika hodinama provozoval prasečinky s Jihyo!"

„Však já nic nepředpokládám..." namítl Yoongi.

„Jasně, že ne," ušklíbnul se na něj Jin. „Tak dejme tomu, že tohle nebudeme nazývat ‚trestem' jako spíš ‚dobrovolnou zkouškou důvěry'. Schválně si zkus vydržet celou noc zavřenej na pokoji, zatímco já si budu trajdat po hotelu, kde se mi zlíbí. Možná se vyspím s půlkou hotelových hostů a možná neudělám nic. A... to je všechno."

Yoongimu to celé připadalo bezpředmětné. Věděl, že jejich vzájemná důvěra nikdy nefungovala, a to činí celý jejich „vztah" poněkud zábavnějším. „A když to neudělám, protože nás s tím případem třeba trochu tlačí čas, a navíc nepovažuji za bezpečné nechat tě tu trylkovat, když se mezi námi pohybuje vrah, možná vrazi, tak to znamená co? Další konec mezi námi?" odtušil.

„Konec?" ulekl se Jin. „To snad zase ne."

„Pak to nemá význam..."

„Fajn, tak ať to znamená konec!" Jin vyskočil z postele. „Ale navrhl jsi to ty, aby bylo jasno!"

„Já jsem nic..." začal Yoongi, ale slyšel už jen prásknutí dveří. Lehnul si na postel a předpokládal, že za chvíli usne, ale celá tahle situace mu nedala spát...

Agent Kook zůstal zírat tváří v tvář šéfkuchaři Hansungovi. Už netušil, v jaké fázi po sobě začali házet nože, ale byl si téměř jistý, že má vraha. Jak na to došel? To sám netušil.

Ale muselo to tak být, protože jakej kurva maniak by po něm začal házet nože? Jo, dobře, někdo, po kom by hodil nůž jako první, by to možná udělal.

Agent Kook se nyní kryl pokličkou a schovával se za kuchyňskou linkou, vyděšené kuchařky uskakovaly na stranu, zatímco on si neohroženě razil cestu směrem k výdejnímu okýnku. Hansung se kryl prkýnkem na psí maso, ve kterém už byly zapíchnuté tak tři, čtyři nože, jiné popadaly na zem.

„Copak jste úplně zešílel, pane?!" zakřičel zoufale na agenta.

Ten se zamyslel. Chtělhodit po kuchaři další nůž, ale bohužel ho hodil jen z okýnka ven.