Yoongi i Jihyo na chvíli zapomněli na všechny tři prdele svých problémů a nechali mluvit jenom svoje těla. Když byli úplně vyčerpaní, zůstali ležet nazí pod dekou, on na zádech, ona přitisklá k němu ležela na boku. Cítil teplo jejího těla a jak se její břicho dotýká jeho kyčle.

Věděl, proč to udělal? Ani moc ne. Protože se chtěl pomstít Jinovi? Těžko. On sám se nyní může cítit provinile. To je blbý. Možná to udělal proto, že ho Jihyo přitahuje...? Přemýšlel o tom. Je to dost možné. Něco magického na ní rozhodně je.

Celé to bylo zmatené. Počínaje tím, že Jihyo si sama myslí, že se jí manžel chce zbavit, a najímá na to čtyři mírumilovné lidi, kteří se vydávají za detektivy. To pokračovalo samotným aktem, kdy oba byli nervózní, oba se trochu styděli, ale zároveň byli zvědaví, skoro jako puberťáci, kteří s erotickými hrátkami teprve začínají. Někdy mezitím si začali tykat. No a celé to skončilo tím, že vedle sebe leží, každý ve svém světě a netuší, co se sebou.

„Mohli bychom se zkusit dozvědět o tom druhém více, co ty na to?" navrhla Jihyo. Yoongi, který si začínal uvědomovat následky svého počínání, neurčitě zamručel. „Tak já začnu. Můj nejhorší sexuální zážitek byl poprvé s Minhem, protože byl opilej a já mu nechtěla kazit radost. Tvůj?" Odmlčela se a pohlédla mu do očí. „A máš zakázané říct dnešní noc." Dodala v žertu.

„Hmmm," zamyslel se Yoongi. „Vážně to chceš vědět?"

„Po ničem netoužím víc."

„Asi se shodneme na tom, že nás oba přitahují podivné aktivity, prostředí, lidé..."

„To je fér," Jihyo si nenuceně pohrávala se svými vlasy.

„A asi už jsi pochopila, že naší společnou choutkou jsou muži, kteří s námi manipulují, zacházejí s námi jako s hadrem, protože... no... protože..."

„... si sebe neumíme vážit...?"

„To taky, ale zároveň..."

„...nás to hrozně vzrušuje?"

„Přesně."

„A co z toho vyplývá?"

„To jsem byl jednou v bordelu... Takovým modernější, než je ten, co máte tady," ušklíbnul se. „Už nevím, co jsem tam dělal, ale vím, že jsem byl na dně. Tak jsem zaplatil jednu drsnýmu týpkovi, aby mě svázal a dělal si se mnou, co chce. Dejme tomu, že to nebyl někdo, kdo příliš rozuměl slovům jako „dost" a „přestaň". Kdo by čekal, že to bude tolik bolet...? Ale to bylo nejspíš ono. Můj nejhorší zážitek."

„Lžeš," nařkla ho šokovaně. „Kdy se to stalo?"

„Ode dneška?" povytáhl obočí. Potom dodal: „Asi tak za třicet let."

„Vtipálku," zašeptala, naklonila se k němu a kousla ho do ušního lalůčku. „Ale ten tvůj milenec ti tohle snad nedělal, ne?"

„Ten ne..."

„Pověz mi o něm..." zašeptala. „Proč už spolu nejste?"

„Udělal špatnou věc někomu jinýmu."

„A ty mu to nedokážeš odpustit?"

„To nevím."

Chvíli leželi mlčky. „Zabiješ mě?" pohlédla Jihyo na Yoongiho vážně.

„Ne," zavrtěl hlavou.

„Ale někdo jinej ano, že jo?" dovodila si.

Podíval se jí do očí. Co jí na to měl říct? Jak měl počítat s tím, že tahle holka bude tak stokrát chytřejší, než čekal? „Jo," přikývl.

„A není žádný způsob, jak mě zachránit?" ujišťovala se. „Aspoň kvůli miminku?" ukázala na svoje břicho.

Yoongi netušil, jak má dále odpovídat. Bylo by to porušení pravidel? Jistě, že bylo. Ale rozhodně ne první a zdaleka ne poslední. Zároveň se totiž cítil tak, že kdyby nyní vstal a bodnul Jihyo nůž do srdce, vyšlo by to nastejno, jenom by to možná bylo mírumilovnější. Jihyo sama to viděla stejně. Málem mu to i sama navrhla.

Yoongi začal v hlavě počítat. Za prvé proto, že už to dlouho neudělal. Za druhé proto, že si nemohl dovolit udělat chybu (a alarmující je, že nebyl v počtech ani tak dobrý, jak si sám myslel). „Máš tady papír, tužku a obálku na dopisy?"

Jihyo přikývla, hodila přes sebe nějaký pléd a podala mu všechno, co řekl.

Yoongi vstal z postele, natáhl si boxerky, přes ramena si dal košili, usedl ke stolu a napsal:

Ahoj kapitáne,

Nepsal bych Ti, kdybych nebyl na mrtě zoufalej, takže si zase tak moc nefandi. Pokud tohle čteš, znamená to, že jsem porušil spoustu pravidel. Dále to znamená, že Jihyo žije. Ještě nevím, kde se stala chyba, nebo jestli ji právě dělám sám, ale pokud tento dopis držíš v rukou, znamená to, že přežila a že mi ji v následujících čtyřiceti osmi hodinách v čase a prostoru, ve kterém se nacházím, pomůžeš zachránit. Pokud Ti na mně aspoň trochu záleží, tak tenhle dopis nikomu neukazuj a začni jednat.

Předem díky.

Y.

Když byl hotov, uzavřel dopis do obálky a napsal na něj adresu a datum: 12. 3. 2022. „Pokud budeš v tento den živa," kladl na srdce Jihyo. „Dones ten dopis na tuhle adresu. Ty a nikdo jiný. Rozumíš?"

„Dva tisíce dvacet dva?!" zírala na obálku. „To je za více než třicet let!" zvolala. „Co když se toho nedožiju?"

„To se ukáže za několik hodin," zamumlal Yoongi s pokrčením ramen.

Jak víme, Jihyo nebyla hloupá. Nechápala sice, co to po ní její milenec chce, ale došlo jí, že nemá příliš možností než ho poslechnout. Tak mu jen navrhla: „Do té doby bys mi mohl ukázat to svazování..."

My je tedy nyní nebudeme obtěžovat při dalších experimentech a vrátíme se na chvíli za šéfem JinHitu, Namjoonem, který si nyní užíval chladné skoro jarní dny s manželkou, dcerou, dinosaurem Jooniem a Honzou Hrdinou, který se ukázal být alkoholikem (protože v Namjoonově životě teď jistě nějaký alkoholik chyběl) kousek od moře.

Každé ráno chodil Joonieho venčit do nedalekých, ještě zazimovaných sadů, a jen na takovou dobu, aby studenokrevný živočich neumrzl. Potom ho nechávali vzadu v dodávce u přímotopu, který Honza pořídil (ukradl na skládce). Okolo přímotopu Namjoon, který začal mít pro malého triceratopse slabost, vytvořil provizorní ale útulný pelíšek.

Soyeon jejich „únosci" příliš nedůvěřovala. Svou dceru neustále nosila při sobě, protože se domnívala, že kromě zoofila by mohl být také pedofilem.

„Jak se vlastně jmenuje?" broukl na ni jednou, když si šel zapálit (což Soyeon bytostně nesnášela a neváhala to Honzovi připomenout, ale on na to vždycky stačil zapomenout).

„Yoonji," řekla Soyeon odměřeně. „Po... ehm... po kmotřičce."

„To je hezký," pokýval hlavou Honza, kterého to vlastně ani tolik nezajímalo, automaticky. „Fakt moc hezký."

Soyeon se svým mužem zároveň začala nenápadně rozvíjet hovor o tom, že by možná bylo dobré, kdyby si zjistili alespoň základní dění okolo jejich zmizení, jinak se před světem ukrývají zbytečně.

A tak skončil Namjoon v teplákové soupravě (proč by se tady taky měl obtěžovat nosit ještě něco jinýho, že jo?), kapucí natáhnutou přes hlavu, v hodně tmavých slunečních brýlích a s lízátkem v puse (přeci jenom měl dost nervy v hajzlu) v zapadlém krámku, který se nacházel poblíž jejich stanoviště.

„Pane," oslovil ho hrubý hlas staré prodavačky, když si prohlížel noviny. „Tady nemůžete lízat lízátko." Zamračila se přísně. „Tak zní pravidla."

Namjoon si poprvé v životě pomyslel, že pravidla jsou k ničemu. Hodil lízátko na zem a šel k pokladně, aby zaplatil. Věděl, že titulky o vlastní smrti, zděšení občanů a celostátním pátrání se Soyeon nebudou líbit, ale co už? Pokusit se měnit takhle nedávnou minulost by bylo riskantní, protože ho bohužel nenapadalo, jak situaci vyřešit lépe, a navíc ty noviny sama chtěla.

Shodou okolností měla prodavačka, která kypěla zlostí, ačkoliv se to snažila nedávat příliš najevo, zapnutou malou krabicovou televizi na zpravodajství.

„Je to národní tragédie," říkal zrovna prezident země nějakému moderátorovi v reportáži Únos šéfa JinHitu. „Pamatuji si, jako by to bylo na den přesně loni," (protože bylo), „když jsme se s panem Kimem sešli." Vzpomínal.

„Sešli jste se? V jaké záležitosti?" zeptal se vtíravý moderátor.

„V takové nepodstatné," mávnul rukou prezident, který se naučil ve svém povolání považovat za „nepodstatné" i takové malichernosti jako je například zkáza lidstva.

„Hodláte únosci za uneseného pana Kima nabízet výkupné?" zněla další otázka.

„Právě o tom diskutujeme, zatím je to ale velice citlivé téma," odvětil pan prezident vyhýbavě jako správný politik.

„A co si myslíte o tom dinosaurovi?" zeptala se nějaká dotěrná novinářka z davu.

Pan prezident chvíli uvažoval o tom, že nechápe, jak si dotyčná slečna může myslet, že by mohl mít názor na něco, co nikdy neviděl, ale nakonec využil jen své ultimátní právo cokoliv vetovat: „K tomu se nebudu vyjadřovat." Odvětil krátce a ukončil rozhovor.

Namjoon ovšem i skrz televizní obrazovku cítil, že prezident se nasral, že musí ještě tohle ve své funkci vůbec řešit, a on ze zkušeností věděl, že s prezidentem není radno si zahrávat. Uměl si hravě představit, že situace dopadne veřejným zostuzením jeho, jeho rodiny i zaměstnanců před celým národem za to, že on nechal nějakýho Honzu, aby situaci takhle vyhrotil.

A tak dostal hysterák, který ho nepřešel ani když noviny, které si Soyeon posléze musela sama slepit, rozcupoval na kousky, nebo když Honzu praštil do jeho pivního panděra. Honza ránu téměř necítil, Namjoonova pěst ano.

Mezi jejím ledováním si znovu odběhl k telefonní budce, která byla trochu dále než ta předchozí, takže měl alespoň čas rozmyslet si, komu zavolá a co řekne. No a protože nechtěl dále zatěžovat Hoseoka, uchýlil se k něčemu ještě zoufalejšímu než posledně.

„Viděl jsi zprávy?" vybalil na Jina, který právě neurvale zíral na dopis, který mu přinesla nějaká žena v černých šatech, s kloboukem na hlavě naraženým do čela, takže jí nebylo ani vidět do očí. Nedokázal jí odhadnout věk. Nic neřekla. Prostě mu jenom dala dopis. A chvíli si ho trochu užasle prohlížela. Řekl by. Jistý si nebyl, protože měl tak trochu absťák.

Dopis už zvládnul jakž takž přelouskat. Namjoonova slova ne. „Jestli pasu krávy?" zeptal se zděšeně. Pasení krav totiž bytostně nesnášel.

„Zprávy," zopakoval Namjoon. „Z-P-R-Á-V-Y. Viděl jsi je?"

„Ehm... Buď ne, nebo o tom nevím."

Namjoon zaúpěl. „Na tom asi nesejde," usoudil nakonec. „Stejně se tě chci zeptat na něco jiného. Nutně bych potřeboval peníze. Nemáš nějaký ještě?"

„Ehm... Buď ne, nebo o tom nevím," zopakoval Jin, jako by byl zaseklý gramofon.

„A..." Namjoon znervózněl. „Myslíš, že bys mi mohl nějaký sehnat...?" Když se nad tím nyní zamyslel, možná to byla věc, kterou měl udělat prvně.

„Chceš po mně, abych něco ukrad?!" dovtípil se Jin.

„Takhle bych to přímo nenazýval... Co takhle že bychom si od někoho půjčili...?"

„Dobře víš, že nám nepůjčí nikdo. Prý působíme pochybně."

„To je fakt..." odtušil Namjoon.

„Proč ty peníze tak náhle potřebuješ? Copak nemáte s tím vaším únoscem plán?"

„Až vypluje na povrch, že to bylo nafingovaný, peníze jsou to jediný, co mi může zachránit zadek. Krom toho, lidi se do přispívání na výkupný úplně nehrnou. Ale to bys všechno věděl, ..."

Jin nikdy neslyšel zbytek jeho věty, která zněla „... kdybys koukal na zprávy...", protože Namjoonovi už zase došly drobné na hovor. Jin si ji i přesto domyslel a řekl: „Neboj se, ty peníze ti seženu.", neboť ještě příliš nechápal, že když jedna strana neslyší při telefonování tu druhou, většinou to funguje i opačně.

Taky netušil, jak přesně má v plánu ty peníze sehnat, začínalo se na něj kupit příliš mnoho poslání.

Netušil, že za pár dní se on a místopředseda Yoongi stanou kolegy v oboru zvaném „zločin" ani že se znovu shledají s Namjoonem a už vůbec ne, že okolnosti je donutí se představit i panu prezidentovi – jeden kulhající s ofašovaným stehnem, druhý těsně poté, co si poprvé vyzkoušel řízení automobilu.

Protože kdyby to tušil, možná by to rovnou zabalil. Takhle si šel jen otevřít flašku vodky.