Jin a Namjoon, kteří na jeden den zůstali ve firmě sami, se nudili. Respektive Jin se nudil a Namjoon se klepal strachy, protože i když ministr nyní věděl o triceratopsím mláděti, on sám s tím nemohl hnout. Obával se budoucnosti. Tak moc se jí obával. Jin před něj postavil sklenici rumu a řekl mu, ať na budoucnost sere.

A tak se vlastně spřátelili.

Jejich rozhovor toho odpoledne (ano, už takhle brzo začali pít, což byla novinka jen pro jednoho z nich) nabral neskutečně filosofických rozměrů. Bavili se o Bohu a zjistili, že v něj oba nevěří. Bavili se o politice a zjistili, že všichni politici jsou blbci. Bavili se o Minhovi a zjistili, že na oba z nich působí dojmem, že jim něco tají.

Až se dostali k tomu (to už byli docela dost v náladě) nejpodstatnějšímu: „Nemysli si, že jsem blbej!" zablekotal podnapilý Namjoon ke svému kolegovi. Oba seděli v křeslech ve své kanceláři a PRSO zase nechali běžet na nějakém nepodstatném kanále – nejspíše na chodbě. „Je mi jasný, že se stal nějakej malér. Chováš se moc podezřele."

Jinovou odpovědí bylo, že mu dolil sklenici do plna.

„Přesně o tom mluvím," rozčílil se Namjoon. „Ale odpouštím ti, protože se chováš mile. A taky proto, že jsem vožralej."

„Tak už aspoň chápeš, proč je ze mě alkoholik," ušklíbnul se Jin a dolil si taky.

„Tohle je tak v prdeli," povzdechl si Namjoon a usrkl ze své skleničky. Nejhorší na tom bylo, že už tu pachuť přestával cítit.

„To je," Jin ho soucitně poplácal po rameni.

Byl by mluvil dál. Měl toho tolik na srdci počínaje chcípákem Minhem a bolavým skoro rozchodem konče. Jenomže on i Namjoon dostali stejnou halucinaci.

Před jejich zraky se vynořil z mlhy kolega Hoseok. Ten nemohl uvěřit tomu, že oba jeho nadřízení se během pracovní doby nalévají alkoholem, zatímco on... no... pracuje. Ale především pro něj najednou bylo těžší stěžovat si na neposlušnost kolegů před někým, kdo sám porušuje pravidla.

A to ještě ani netušil, že nepřítomen je od doby jeho vlastní nepřítomnosti také Jimin, takže je na to všechno zase sám.

Kdyby byl býval stál k přístroji PRSO čelem, nejspíš by Jimina a k němu připoutaného agenta Kooka vlastně zahlédl přímo za sebou na chodbě, kterou procházeli a kde si jich právě všimla mladičká uklízečka Kangyoon.

Dle zjevu mladých pánů si prve myslela, že jsou snad bezdomovci, kteří přišli žebrat o nocleh, nebo hůře zločinci, kteří přišli hotel okrást. Když jí však překotně jeden přes druhého vysvětlili svou situaci (s vynecháním jistých intimních podrobností, takže se například dušovali, že opravdu nemají ponětí, kam ten klíč mohl zapadnout, i když jednomu z nich právě doslova ležel v žaludku), uvěřila jim, protože jí připadali a) vynervovaní a b) blbí.

Kangyoon byla studentka umění, která si v hotelu přes prázdniny přivydělávala jako uklízečka. Neměla tedy příliš ponětí o tom, kde se nacházejí náhradní klíče, věděla však, kdo by mohl mít: „Vezmu vás za Seokji," rozhodla a položila poslední špinavé prádlo, které právě odnášela z posledního pokoje v patře, na vozík.

Seokji byla pradlena a v hotelu pracovala většinu svého života. Byla to Kangyoonina nadřízená. Jenomže toho dne se zasekla u zubaře, který se jí snažil důrazně vnucovat protézu, než jí zubní kazy prorostou do dásně, načež by mohlo dojít k osteonekróze čelisti, a to je velice špatná věc.

Proto se toho dne mladý pár z BTS setkal s většinou podstatných zaměstnanců hotelu Psí maso.

Prvně zkusili šéfkuchaře Hansunga, ale ten vskutku netušil, kde by se paní Seokji mohla nacházet, protože se celý den pohyboval pouze v kuchyni a v jídelně. Nebo to alespoň tvrdil. To víte, když vyšetřujete vraždu, není záhodno věřit nikomu.

Ostatní osazenstvo kuchyně se zapřísáhlo, že pradlenu taktéž ještě neviděli a že rovněž nevědí, kde se mohla zdržet.

To samé jim řekly ostatní uklízečky, které cestou potkali, i zpěvačka finského původu by jim to byla bývala řekla, kdyby alespoň trochu rozuměla korejsky. Bohužel ale byla v hotelu nová, takže chytala asi tak každé druhé slovo.

A tahle prapodivná cesta je dovedla až k Shaidovi, přistěhovalci z Jihoafrické republiky, který v hotelu dělal manažera.

Shaida byl vskutku milý, mysleli si Jimin i agent Kook, dozvěděli se o něm, že měl v mládí problémy dostat se k vyššímu než základnímu vzdělání, a proto skrz vzdáleného strýčka emigroval do Koreje. Byl to sice riskantní krok, protože se takhle musel v patnácti letech začít učit nový jazyk i písmo a přizpůsobit se těžkému korejskému vzdělávacímu systému, ale prý to stálo za to, protože dnes se může chlubit magisterskými tituly dokonce hned ze dvou oborů.

„A proč teda pracujete v tomhle zaplivaným hotýlku?" otázal se drze agent Kook, ačkoliv mu to asi nepříslušelo.

Shaidovi se otázka nezdála nijak nevhodná. Popravdě odpověděl, že s Minhem se potkali při studiích a od té doby jsou přáteli. Má svoje místo manažera hotelu tedy rád a je na něj dokonce patřičně pyšný, ale velmi děkuje za starost.

Jo a taky by rád pánům vyřídil, že paní Seokji má dneska volno, protože akutně potřebovala jít k lékaři. Dále se otázal, jestli by tedy jeho maličkost mohla něčím posloužit, načež agent Kook odvětil, že určitě ne, protože už ho tohle bezcílné plahočení hotelem nebavilo. Začínal pochybovat o tom, že v hotelu se pohybuje jedna jediná osoba, která by měla náhradní klíč od nějakých pout na erotické hrátky.

No a většinou, když si on a Jimin neví na misi s něčím rady, může jim pomoct jediná osoba.

„Jste paka, ale ne že by mě to překvapovalo," řekl jim Yoongi, kterého našli v hotelovém pokoji zpytovat svědomí a čekat na výsledky Taehyungova obchodu předtím, než napral do pout dvě kulky z té samé pistole, kterou ještě z bezpečnostních důvodů (kdoví, kdy jej tady někdo zase přepadne) nedal z ruky.

A tak se želízka konečně úspěšně setkala s podlahou.

Taeho zapálení pro věc přešvihlo veškerá očekávání jisté zlatokopky, která si již několik týdnů na dražbu brousila zuby. Obchodní schopnosti tohoto mladého pána jí ale doslova učarovaly, až dokonce začala uvažovat o tom, že by ho požádala o spolupráci s jejím synem. Ale k tomu se prozatím nesnížila.

Minho sám byl ostatně na schůzi přítomen. Jednou za čas pořádal tahle setkání zbohatlíků, aby mohl nakoupit zlato a diamanty do zásoby. Proč? O tom ho měli přeci přesvědčit obchodníci sami.

„Pánové," začal Taehyung, když se vznešeně postavil před tabuli s nějakými statistikami inflací a deflací, kterým nerozuměl. Vlastně se na tabuli ani nepodíval. Přednesl to, co s Hoseokem usilovně trénoval, a měl to zpaměti nacvičené, akorát trochu okořeněné o události posledních několika hodin: „To máte tak, když prodáváte kamení stejně jako když prodáváte jakejkoliv jinej matroš." Pánové v místnosti se na sebe znepokojeně podívali. Má snad ten mladík v úmyslu něco nelegálního? „Takhle mi to alespoň jednou vysvětlovali dva... ehm... kolegové," pokračoval Tae a jako „jednou" bylo míněno „dnes v noci". „Zapomeňte na tabulky." Máchnul rukou směrem k tabuli. „Všechno je to o nabídce a poptávce. A jak jistě všichni z vás dobře vědí, my lidé jsme dobří lháři." V této části se několik obchodníků nahlas zasmálo. „Někdy se podaří vyvolat po zboží, kterého je reálně velké množství, obrovskou poptávku jen proto, že všechny přesvědčíte, že zrovna vaše zboží je vzácnější a lepší. Jak se to ale dělá? Nuže, to je dobrá otázka." Protáhnul se Taehyung. „Odpověď na ni mi taktéž poskytl jeden starší kolega."

Vzpomněl si, jak si nad touhle otázkou on i Hoseok lámali hlavu. Yoongi, který zrovna nezaujatě seděl na druhé straně místnosti, se jim do „výuky" příliš nemíchal a hleděl si svého, protože jeho názor na kapitalismus je stejně již více než dobře známý. Tahle část ho však zaujala.

A tak učiteli i jeho žákovi navrhnul tuhle primitivní „teorii blafu", kterou nyní začal Taehyung přednášet nahlas:

„Je to prosté," řekl. „Pokud chcete vyvolat falešnou poptávku, musíte prvně vyvolat falešnou nabídku." Viděl před sebou místopředsedu, jak na papír kreslí nějaké čáry. Nechápal, co znázorňovaly. Ale pamatoval si slova. „Falešnou nabídku vytvoříte jedině tak, že si uděláte falešné jméno. Hádám proto, že většina z vás, pánové, již oslovila několik vlivných lidí, kteří na vás dali zde ctěnému panu Minhovi," ať si políbí prdel, dodal Yoongi, „doporučení. Tihle lidé mohli být jakkoliv podplacení, úlisní, chudí, bohatí, slizcí. Důležité je jen to, že je pan Minho zná. Teď o vás ví, máte kontakt a působíte důvěryhodně."

Taehyung přelétl pohledem celý sál zděšeně se tvářících prodejců. Nejspíš si teď myslí něco jako: „Proč tohle proboha říká, hajzl jeden?!" a líbilo se mu to. Líbilo se mu působit chytře. „Právě proto, zdá se, mám jako nový prodejce na trhu značnou nevýhodu. Všichni nejspíš přepokládáte, že pan Minho si vybere zboží někoho z vás, nebo nějakou kombinaci, zatímco já jsem pouze přišel nasbírat životní zkušenosti.

Ale chyba lávky, pánové." Vztyčil ukazovák. „Jako neznámý podnikatel mám oproti vám stejně tak jednu výhodu. Zatímco o vás pan Minho již ví, jak moc jste zkorumpovaní, o mně neví zhola nic. A to je přesně ten důvod, proč o koupi mého zboží alespoň částečně dozajista uvažuje."

Minho si troufalého mladíka dlouho prohlížel a mnul si bradu. Musel uznat, že se mu líbí, jak hezky mluví. A nejen to... na těch slovech přeci jen něco bylo.

A tak se milému Taehyungovi podařilo propašovat několik záznamních cetek do Minhova pokoje, kanceláře i ostatního soukromí, stejně tak se některé dostaly k paní Jihyo a Minhově matce, protože mladý džentlmen samozřejmě na obě dámy bezmezně myslel.

Taehyung tak zároveň získal trochu peněz dobové hodnoty pro sebe a své přátele na cestách časem.

Hoseok byl den ode dne zoufalejší, takže se na to skoro už nedalo dívat.

Zlobil ho Jimin, který usoudil, že přeci nemůže být na škodu, když zůstane s kokotem... pardon, se SVÝM kokotem, protože takhle přeci určitě sníží pravděpodobnost, že se mu něco stane. Stal se tedy černým pasažérem hotelu. Takhle spolu on a agent Kook přes den pozorovali obyvatele hotelu a zapisovali podezřelé chování. To byla jediná část, kdy jakž takž poslouchali Hoseokovy rozkazy. V noci se vždycky někam vypařili, a zatímco Hoseok si nad tím lámal hlavu, my všichni nejspíš nyní chápeme, kde asi byli.

Neméně Hoseoka zlobil Yoongi, který nyní sice stejně jako jeho kolegové nosil NKTPCČ všude, kam mu bylo přikázáno, ale rozkazy se neřídil většinou vůbec. Co ho na tom agentském výcviku učili, proboha?!

Naposledy Hoseoka trápili oba šéfové samotní, protože zatímco on se usilovně snažil držet situaci pohromadě, oni podle jeho názoru nedělali nic kromě toho, že jeden z nich ve dne chodil na odvykačku a v noci začal chlastat s čistým štítem, a druhý se věnoval jen té poslední jmenované aktivitě. Jak jen ho mohl Jin takhle zkazit?!

Přičteno jejich dobru, Hoseok bohužel netušil, že se oba šéfové (mimo odvykačku) snaží zatím poměrně úspěšně od firmy odhánět novináře a jiné aktivisty, kteří jim chtějí pomoci vyřešit tu věc „s dinosaurem" jenom proto, aby se trochu zviditelnili.

Jak se informace dostala ven? Ministr, který nyní o celé záležitosti věděl a věděl taky, že JinHit nemá peníze na její řešení, si před pár důležitými lidmi pustil pusu na špacír. Ano, až takoví dokáží být ministři kreténi.

Bylo to asi dva dny poté, co si BTS v roce 1986 díky Taehyungovi vydělali slušný balík peněz, když našel Yoongi plakat Jihyo v salónku.

„Ať tě ani nenapadne se k ní přiblížit," zavrčel na něj Hoseok varovně, protože jej zrovna pozoroval, a sám už netušil, proč si tohle dělá, protože si byl poněkud jistý, že on je z nich ten, kdo tímhle trpí více. Naskákala mu husí kůže pokaždé, když na nějakém záběru Jihyo viděl. Ale musel se holt obětovat pro tým.

Plísněný agent se stáhnul do ústraní, kde zašeptal naštvané: „Musím přeci zjistit, co udělala s tím heroinem." Potom dodal: „Leda by ses to konečně sám uráčil zjistit skrz záznamy."

„Už jsem ti říkal, že ty záznamy jsou nedohledatelné!" zvolal zoufale Hoseok. Říkal čistou pravdu. Kromě toho, že záznamní cetky ukazovaly, jak Jihyo s heroinem v náručí párkrát prošla chodbou, dále se musela pohybovat někde v prostoru, kam se agenti se svými cetkami nedostali.

„Pak musím zjistit, co se stalo," trval na svém Yoongi. „Pro bezpečí všech."

„Nelži," napomenul ho Hoseok. „Chceš se zeptat, co se jí stalo. To ti můžu říct hned. Pohádala se s Minhem." Pro jistotu zkontroloval protokoly.

„To je mi fuk, vím stejně dobře jako ty, že musí zemřít," Yoongi si připadal jako sériový vrah, když tohle vyřknul a doufal jenom, že ho nikdo okolo neslyšel. „Nejdu se s ní přátelit, abys věděl. Nikdy jsem se s ní nechtěl začít bavit. Ale když nezjistím teď, co s tím udělala, budeme mít nejspíš další dvě prdele problémů někdy potom. Takže ti dávám pět minut na to ten záznam najít, nebo za ní půjdu."

Hoseok NKTPCČ vypnul, aby ho Yoongi nemohl slyšet. „Jak jste mohli?!" křičel Hoseok na celé kolo, poněvadž byl v koncích. Jin a Namjoon ho snad neviděli takhle blízko k slzám.

Oba zmiňovaní, kteří se právě vraceli jeden ze sezení alkoholiků, druhý z tiskové konference, se nyní objevili ve dveřích. K tomu, co dělali předtím, se vrátíme později, protože čas je stejně zasraně relativní záležitost, jak by nám Jin všem nejraději připomněl.

Nyní bylo načase pomoct vyčerpanému kolegovi. Ten neměl více sil na to, aby něco zapíral a rovnou na ně celou situaci vybalil. Pět minut je ve všech dobách pořád stejně dlouhá doba a čas již začal ubíhat.

„To nic," přisednul si k němu chlácholivě Namjoon a poplácal ho po rameni. „Všichni tři nejspíš víme, že Yoongi je občas trochu sólista." Povzdechl si. „Právě proto jsem ho tam poslal. Nejspíš. On tu záhadu vyřeší, to ti slibuju. Sice po svém, ale vyřeší ji."

„Jak mu mám ale pomoct, když mě vůbec nechce poslouchat?!" rozplakal se Hoseok, který se nyní cítil velice neužitečně.

„Pomáháš mu tím, že tu jsi," vyhrkl Jin, který ještě stále postával ve dveřích a uvažoval o tom, jestli by tyhle dva neměl nechat o samotě. Sám považoval na nejméně potřebného z nich právě sebe. „Důvěřuje ti." Odkašlal si. „Vám oběma. A právě proto se chová tak, jak se chová. Je takhle sebevědomý díky vám dvěma. O tobě ví," obrátil se k Namjoonovi, „že mu nakonec všechno odpustíš, a o tobě ví," nyní se rozmazaným viděním (asi by už vážně měl zajít k očaři) podíval na Hoseoka, „že mu budeš za každých okolností krýt záda. Respektuje tě mnohem více, než si myslíš, a má o tobě mnohem vyšší mínění, než dává najevo."

„Jin má pravdu," souhlasil Namjoon a trochu se pousmál. Dále si pomyslel, že tohle je ten nejdelší smysluplný souvislý přednes, jaký od Jina kdy slyšel.

„No jo, ale co teď mám dělat?" Hoseok si utíral slzy. „Prostě ho nechat, aby zase mluvil s Jihyo? Vždyť je to nebezpečné." A praštil pěstí do stolu.

Jin pokrčil rameny. Nepřepokládal, že ho něco napadne, tak se ani nesnažil přemýšlet.

Namjoon nejistě těkal pohledem z jednoho na druhého. „Pokud seš si jist, že na něj nebudeš mít vliv, možná bychom mohli přitvrdit a nechat mluvit někoho, o kom víme, že ho nejspíš poslechne." A významně se zahleděl Jinovým směrem.

A tak se z Yoongiho NKTPCČ po čtyřech minutách a čtyřiceti sedmi sekundách ozvalo: „Tak a teď budeš hezky poslouchat každý moje slovo.", a tentokrát to nebyl Hoseok, kdo na něj promluvil.