Když se Emma prabudila, Django byl už dávno na nohou. Vstala z postele, ustlala si a šla si rychle vzít do šatníku nový plášť.
   Byla na něm značka levelu Kuin. Plášť byl celkem těšký a kovová svorka na něm cinkala. Rychle ho navlékla a vzala si krásnou bojovou tyč. Kapucu přehoupla přes hlavu.
   ,,Dobré ráno," pozdravil jí Django, který si zrovna ustlal postel a šel si pro svůj plášť do skříně. ,,Jak ses vyspala?"
   ,,Dobré. Jo a vyspala jsem se dobře, díky." prohodila a šla si pro nějaké věci z kufru. Na stůl si dala knížku, kterou právě četla.
   Django přikývl. Někdo zaklepal na dveře a Emma musela přiznat, že jí to celkem vylekalo. Kdo to může být? přemýšlela.
   ,,Dále." řekl Django. Dveře se otevřely a za nimi stál hnědý pes, který nesl ručníky. Byl to sluha Jack.
   ,,Dobré ráno." pozdravil je a poklonil hlavu. Pak vešel dovnitř a usmál se.
   ,,Dobré ráno, Jacku." řekl vesele Django menšímu psovi. Emma ho kývnutím pozdravila.
   Jack jim položil ručníky na stolek. Jeden byl růžový, nejspíše pro ní a druhý modrý, který bude asi pro Djanga. Oba dva poděkovali.
   ,,Jak se máte?" zeptal se Jack a mezitím jim tam něco uklízel.
   Django pokýval hlavou. ,,Ale jde to, teď je to tu lepší, konečně mě tu nebude kybicovat Anief, děkuji." řekl a usmál se. ,,A jak to jde tobě?"
   Jack se uchechtl. ,,Myslíš Anief Blondovou?" řekl a nadzvedl jedno obočí, pak zatřepal hlavou a vrátil se opět k tématu. ,,Jo, taky to jde, zase jsem v práci, děkuji také. A co ty, Emmo?" zeptal se ona se trošku podivila, že si pamatuje její jméno.
   ,,Ano, taky dobrý." řekla trošku rozpačitě a nad každým slovem trošku váhala. Jack se usmál.
   ,,Už byste měli jít na snídani, potom ty Django, zamíříš dolů do Pagody, kde máš hodinu etikety a Emma půjde pod jabloň za Lomirem." řekl a odešel pryč.
   Emma si trochu urovnala srst a pak společně s Djangem zamířila do jídelny. Ta byla obrovská s velkými prosklenými okny a vysokým stropem. Slunce svítilo přímo do nich a ona musela přihmouřit oči. Květy třešní byli vidět z okna.
   Jako snídaně byl švédský stůl. Emma si pospíšila a hledala pohledem v jídelně plné psů Ruby. Pak její černobílý kožíšek zahlédla.
   ,,Ruby, ahoj!" vyhrkla a doběhla k ní. Hyperaktivní fenka se rychle otočila. ,,Ó! Ahoj!" zasmála se a přiběhla za ní.
   Emma si vzala talíř a šla si nabrat nějaké jídlo. Šunku, chleba, pomazánku a papriku. Když usoudila, že to stačí, šla si s talířem sednout vedle Ruby, která seděla poblíž Eyon.
   Zakousla se do chlebu. Pomazánka byla mrkvová. Její nejoblíbenější.
   Když dojedli, Emma zamířila ke vchodu a vyšla z Pagody. Do čenichu se jí vlila vůně třešní, rostoucích všude kolem. Zamířila ke stromu v zahradě číslo dvě. Foukal příjemný vítr.
   ,,A, tady si Emmo, už jsem se bál, že nepřijdeš." ozval se sympatický hlas Lorima. Dnes se budeme učit bojovou techniku."
   Emma se na chvíli vylekala. ,,Dobrý den, já přišla.... pozdě?" zeptala se a polkla.
   Lorim se zasmál a zavrtěl hlavou. ,,Ne, kdepak. Tak pojď, vem si svou tyč." řekl.
   Ona si vzala svou tyč a uchopila jí do pacek. Lorim přikývl vyskočil, ve vzduchu se otočil a ukázal na ní. ,,Hukasha." zakřičel.
   ,,To je můj pozdrav, každý na škole nějaký má, do zítřka si ho vymysli, dám ti hodně času, ať to stihneš." řekl. ,,Zkus toto." ukázal na ní tyčí, vyskočil, praštil s ní o zem a tím se vymrštil do vzduchu, pak dopadl a jeho tyč prosvištěla hned kolem její hlavy.
   Emma se nadechla, vyskočila a tyč zabodla do země, nevyletěla však ani omylem tak vysoko, jako její učitel. Pak dopadla na zem.
   ,,Není to špatné, když budeš pořádně trénovat, vylepšíš se na mistra." zasmál se a sundal si plášť. Emma udělala totéž, vítr sice foukal, ale na zahradě bylo pořád i tak vedro.
   ,,Tak a teď...." Lorim se zarazil a podíval se na horu. ,,A jo.... teď na chvíli musím jít něco.... zařídit. Takže, za chvíli se vrátím, mezitím si můžeš nacvičovat pozdrav!"
   Emma sledovala zlatavého učitele, mizícího v dáli. Přišlo jí to sice divné, ale pak si řekla, že je to asi normální a začala se věnovat pozdravu.
   Mám si k tomu vymyslet vlastní slova? Přemýšlela a nakonec usoudila, že asi ano, stejně to nevadí, slova může kdykoliv změnit.
   Vyskočila, dala tyč nad hlavu. ,,Jishatanaaaa!" vykřikla. Znělo to trapně a doufala, že jí nikdo neslyšel. Šla vymýšlet dál.
   ,,Emmo, si tu?" ozval se hlas a ona skoprněla. Byl to ředitel. Keith.
   Ředitel se objevil mezi třešněmi. ,,Kde más učitele? Lorima?" zeptal s nechápavě a rozhlédl se kolem sebe.
   ,,Dobrý den....jo on potřeboval něco.... zařídit." vyhrkla a začervenala se studem. Ředitel se zamračil.
   ,,To jeho lajdáctví je možná i k něčemu dobré," prohodil. ,,Jen, chtěl jsem ti říct, jednu věc. Nejspíše ti vrtá hlavou, proč si byla přijata do bojové školy v Hunk-wai." odmlčel se. ,,Víš, Liaj je v naší škole známé příjmení. Tvůj otec tu studoval také."
   Emma se zastavila. Jak to, že jí o tom matka nikdy neřekla? do hlavy se jí vrátili vzpomínky na otce a málem se rozplakala.
   Keith přikývl. ,,Nejspíše tě tu teď nechám samotnou." řekl a zmizel ve křových.
   Emma tam zůstala sama ztracená ve svých vzpomínkách. Nechápala, proč před matka skrývá tolik věcí. Má snad její otec.i více tajemství. Nechápala to.
   Najendou jí ale ze vzpomínek něco vyrušilo.

                                 · · ·

                            893 slov.
Snad se ti vám to líbí 💖