Obývák paní Vinderbeckové byl zařízený celý v elegantní bílé. Dřevěné a bílé parkety byly vydrhuté do čista a to samé by se dalo říci i o veškerém nábytku v místnosti. Dle Katie to tam vypadalo jako v márnici.

„Helen jsme si adoptovali když jí byly čtyři roky.” Žena se nervózně začala procházet po místnosti. „Adoptovali, proto, protože jsem nechtěla ukončit mou baletní kariéru, kterou bych po těhotenství už jistě nemohla provozovat. Jenže Helen byla úplně jiná než já, vždy mi na ní záleželo jako na vlastní dceři, ale nikdy jsme se na ničem neshodly.” Výraz smutku paní Vinderbeckové se po těhle slovech ještě více prohloubil a zoufale se opřela o čelo gauče. Laura jí soucitně sledovala a Scarlett se snažila zadržovat slzy, upřímně, jediný kdo v místnosti měl naprosto kamenný výraz byla Katie, která  bezeslova stála mezi dveřmi a v rukou si prohlížela jakousi fotku ještě kompletní rodiny Vinderbecků. Byla na ní žena s přísným pohledem, muž který jako by vypadl z časopisu o pánské módě a malá japonka usmívající se na celé kolo.

„Co dělala vaše dcera v Londýně?” Zeptala se lehce přiškrceným hlasem Scarlett.

„Už dva roky tam bydlela, po jedné z našich velkých hádek se zčista jasna odstěhovala a o pár dní později mi napsala, že si v Londýně pronajala nějaký dvoupokojový byt.” Výraz paní Vinderbeckové prozrazoval že už nic nechce říkat, ale Scarlett jí musela vyslechnout.

„Měla nějakého nepřítele? Někoho kdo by jí byl schopný zabít?” Položila otázku tak nejšetrněji jak dokázala a snažila se nedívat ženě do očí.

„Ne, všichni jí milovali. Byla takové naše malé sluníčko...” Paní Vinderbecková se hystericky rozbrečela, zoufale se sesunula na zem a za křiku se snažila zbavit pocitu beznaděje. Beznaděj, která pro většinu matek představuje noční můry a po jim zbytek života nedá spát - ztráta dcery.

Scarlett se v tu chvíli cítila opravdu strašně, sice byla vždy ta rebelská detektivka, ale tenhle případ jí opravdu zasáhl. Přivřela oči a jen tiše pozorovala Lauru, snažící se uklidnit matku oběti, jedné z šesti. Po chvíli pozorování ale zjistila že něco v místnosti chybí, konkrétně kdo.

„Katie?” Po jejím výkřiku zvedla hlavu i Laura, jejíž obličej zbledl až vypadala jako mramorová socha.

„Nestalo se jí nic?” Zeptala se tiše a naprosto zbytečně Laura.

„Nevím, ještě před chvílí tu stála .... A teď někam zmizela. Možná bude venku, nebo-”

„V pokoji oběti není nic zajímavého. Je totiž celý vyklizený.” Ozval se ze zhora Katein výkřik. Oběma dívkám se sice ulevilo, ale ne na dlouho. Žena v obýváku totiž hlasitě a pronikavě vykřikla. Lauře i Scarlett téměř okamžitě stuhla krev v žilách, jako na čas se rozeběhly zpět do obývacího pokoje a naráz vykřikly i ony. Kdysi bílou podlahu pomalu smáčela karmínově rudá tekutina vytékající z již mrtvého těla paní Vinderbeckové.

„Přesný zásah do srdce, smrt nastala téměř okamžitě.” Konstatovala blondýnka, která se již pár desítek minut skláněla nad mrtvolou. „Podle všeho měla čepel něco kolem deseti centimetrů, což ukazuje  na něco jako kuchyňský nůž. Vrah k ní přistoupil zezadu, proto o něm až do poslední chvíle nevěděla a bodnutí vedl naprosto přesně- věděl co dělá.”

„Věděla něco, co nám mohlo pomoci určit vraha, a teď je mrtvá.” Laura si stoupla vedle Katie a zavřela paní Vinderbeckové její poměnkově modré oči ukrývající poslední slzy.

„Tenhle případ se mi stále víc a víc přestává líbit. Máme tu psychopatického vraždícího doktora, který se dokáže nepozorovaně vplížit do domu svědka a oddělat ho do pár minut.” Řekla Scarlett a nervózně si prohrábla vlasy.

„Normálně bych tě za tenhle ukvapený termín seřvala, ale teď s tebou musím souhlasit. Tohle rozhodně vypadá na psychopata.” Odpověděla jí Laura zatímco sledovala Katie prohledávající mrtvolu. I přes to, že již v domě nebyly samy, ale za společnosti pár místních policistů měla Laura divný pocit úzkosti a hlavně viny. Kdyby neopustila paní Vinderbeckovou, nemusela by Katie ohledávat její mrtvolu.

„Myslím, že v ráně zůstaly nějaké částice z nože, které by se daly použít. Prosím nechte mi tělo odvézt na stanici.” Řekla prostě Katie a s neplánovaným pohozením vlasů odešla ven. Jako vždy ignorovala klapání jejích podpadků a nepříjemné škrábání jejího límce, šlo jí vlastně jen o to co nejrychleji zmizet z místnosti s obětí. Prudce rozrazila domovní dveře a její srdce vynechalo pár úderů. Na chodníku před ní byl napsaný vzkaz, nepochybně krví oběti. Chcete si zahrát hru s bohem smrti?