Unavená blondýnka s těží nahrabala těžkou kliku na dveřích od jejího domu. Nesnášela ty dveře, jejich skřípot musel být dle jejího názoru slyšet minimálně v celé ulici. Naštvaně dveře zabouchla a chystala se odejít pryč z chodby, jenže po rozsvícení světla se jí znovu téměř zastavilo srdce. K jejímu překvapení dokonce více než když zahlédla polomrtvou Sally. Na stěně před ní byl krví napsaný nápis, nápis který jí donutil okamžitě běžet na stanici.
Laura Mrtvola Alevine.

Scarlett seděla za stolem a pečlivě si rovnala desky u složek v případu, málo lidí to o ní vědělo, ale byla přehnaný milovník pořádku. Najednou jí ale ukazováčkem projel silný nával bolesti. S překvapením se podívala na malou řeznou ránu a strčila si prst do úst. Nechutná kovová chuť krve nezapůsobila jen na její chuťové buňky, ale především na její vzpomínky. Na den, kdy jí otec vrazil první facku se slovy: Nikdy nebudeš dostatečně dobrá. Nenáviděla ho. Byl to velký alkoholik a často nezvládal své emoce, ale i přes to u něj jako malá dobrovolně pobývala. Naučil jí totiž, že když něco chce dokázat, musí do toho dát maximum a překonat veškeré utrpení. Vždy se mu snažila pomoct, jenže nikdy se jí nepodařilo nic víc než ho jen více rozzuřit a schytat další pohlavek. Naštvaně praštila do stolu a udělala by to znovu, kdyby do místnosti nepřiběhla další osoba. Katie měla blonďaté vlasy splihlé deštěm a dlouhý kabát za ní vlál jak rozbitá andělská křídla.

„Náš vrah má Lauru...” Scarlett slyšela, že Katie říká ještě něco dalšího, jenže to nevnímala. Její mozek se soustředil jen na jedinou věc, Lauru. Lauru, která jí vždy se vším ochotně pomáhala. Lauru, která by klidně zbořila celý svět, aby jí a Katie ochránila. Pomalu vstala a přešla k mapě případu.

„My jí najdeme a zachráníme... A opovaž se mi říct, že to není na sto procent jisté.”

Místnost, ve které se Laura nacházela byla zařízená jako normální pokoj. Postel, noční stolek,koberec, to vše tam bylo nové a nepoužívané. Lauře projela hlavou obrovská bolest a pohled na místnost se jí znovu rozostřil. Cítila se, jako kdyby jí někdo praštil silnou tyčí do temene hlavy a ona pomalu krvácela. Jenže kolem sebe neviděla žádnou krev. I přes to, že jí bolel každý pohyb se posadila a doslova ze sebe shodila peřinu. Podle stěn poznala, že se nachází někde v podzemí, k upřesnění dlouho nepoužívaném podzemí. Ze stropu neustále odkapávala voda a stékala po neforemné betonové podlaze do jednoho z rohů místnosti. Laura neměla strach, i když věděla, že by ho v takovéhle situaci mít měla. Myslela jen na Katie a na to, jestli jí zachrání. Myslela na její ladné pohyby při vysvětlování a na její roztomilý výraz když něco nechápala. Toužila jí skočit do náruče a vybrečet minimálně jezero slz. Zoufale začala křičet její jméno...

Netrvalo to moc dlouho a jediné dveře které v místnosti byly se rozrazily. Stál za nimi středně vysoký muž, s tmavě blond vlasy a zářivě modrýma očima. Laura ho téměř okamžitě poznala, byl to Aaron Henry Albrachrt.

„Příjemné shledání, že?” Prohlásil s klidným a přívětivým hlasem. Jenže Lauře se jeho slova rozpila v žilách jako jed. Cítila z něj jeho podlost a i přes úsměv na rtech jeho zničenost.

„Příjemné by bylo pouze tehdy, kdybych se na vás dívala z druhé strany mříží.” Laura se zoufale snažila napodobit Kateiin ledově chladný hlas, který používala při komunikaci s vrahy. Muž naproti ní se na její poznámku ale jen pousmál a mávnul rukou.

„Tohle bych si být tebou odpustil...” Laura chvíli čekala, že jí nějak ublíží. Ale nic takového se nestalo. Muž měl na rtech stále ten samý úsměv a ruce v kapsách se mu ani trochu nepohnuly. „Vždyť jsme vlastně na stejné lodi. Já jsem psycholog, ty si psycholog, oba jsme neskutečně geniální a nikdo si nás neváží..”

„Pokud si vás nikdo neváží, tak to není můj problém. Já mám přátele a ti si mě váží.” Lauře se jedovatá slova rvala z úst téměř sama. Pravá ruka se jí začala zlostí klepat a její oči doslova žhnuly touhou po pomstě.

„Vážně? Vždy si ve vašem týmu ten slabý článek. Ten, který i přes ohromné zásluhy dostává jen malý podíl na závěru. Copak to nevidíš?” Mužův tón hlasu se ani trochu nezměnil, ale i přes to ho Laura zvládala čím dál tím hůř.

„Proč tohle říkáte? Proč se mě snažíte zničit? ”

„Já se tě nesnažím zničit, já jen chci, aby si pochopila a přidala si se na stranu, kde si budou tvých schopností vážit. Tu mou...”