Sally ještě dýchala, jenže velice nepravidelně a slabě. Jako padlý voják čekající na poslední požehnání od boha. Katie se k ní bez přemýšlení rozeběhla a zoufale jí vyrvala kytici z rukou...

„Myslíš si, že umíráš?” Zeptala se s lehce citově zabarveným hlasem a opatrně jí vytáhla nůž z hrudi. Měl bez mála patnáct centimetrů a stále z něj odkapávala karmínově rudá tekutina. Sally měla téměř černé oči rozšířené bolestí a Katie cítila, jako kdyby v nich mohla číst jako v knize. Jako by jimi mohla vidět tu zraněnou část usmívající se osoby. Tu Sally, která jí děkovala za vysvobození z vězení, tu Sally která jí tahala z polozamrzlého rybníka, tu Sally která jí po každé otravě horečně donesla protijed. Tu Sally, která se pomalu potápěla do ničivé temnoty smrti.

„Doufám že ne, zapomměla jsem zapálit svůj dům a kontaminovat tím celé okolí...” Sallyin hlas byl slabý a chraplavý, ale i přes to vyzněl s jejím typickým ironickým podtónem. Katie ukápla první slza, první slza po celých sedmi letech, kdy se ukrývala za svou nedobytnou tváří. Naštvaně odhodila nůž daleko od sebe a srazila jím nástěné hodiny, ani nevnímala jejich dopad. Jen se snažila Sally co nejlépe zafixovat ránu a zabránit masivnímu krvácení.

„Zas tak hrozně mě nepodceňuj...” Blondýnka se pokusila ironicky pousmát. „Jsem nejinteligentnější lékař v celé Anglii...” Dořekla a rychlým pohybem její kapesní dýky prořízla kus šatů a odhalila ohromně krvácející ránu.

„V tom případě je smutné, že si patolog...” Sally se upřímně zasmála a pevným pohledem se dívala Katie pod ruce. Blondýnka sice pracovala s naprostou přesností a jistotou, ale i tak jí to podstatně znervózňovalo. Slzy na tváři se jí mísily s potem a Sallyina krev jí doslova máčela ruce.

„Jenom prosím vydrž,ano? Klidně s tebou půjdu bruslit... Jen nezavírej oči.” Katie se do svého hlasu pokusila dát co nejvíc povzbuzení, povzbuzení, které značilo jistou prosbu. Nemohla nechat Sally zemřít, to ona jí zatáhla do tohohle případu, její smrt by byla její chyba.

„Tvoje přítelkyně v tebe nemá moc velkou důvěru...” Řekla najednou Sally a probrala tím Katie z přemýšlení. Blondýnka už dokázala zastavit krvácení, tím že jí ránu pevně ovázala kusy šatů a nyní jen se slzami v očích Sally pozorovala. „Zavolala mi sanitku.”

„Laura není moje přítelkyně...” Katie zaprotestovala téměř znaveným tónem hlasu a pohodila svými vlasy. Sally se na to chraplavě rozesmála, byla bílá jako doopravdová mrtvola, i přes Kateinu péči nadále umírala...

„Ale je...” Scarlettin hlas zněl ještě tišeji než před pár vteřinami její smích. Kateiny slzy lehce ředily obrovskou krvavou louží vedle ní, ale blondýnka se snažila neztratit úsměv ze rtů.

„Katie...” Oslovila jí přidušeně Scarlett. „Tahle žena tě otrávila, způsobila ti obrovské bolesti a ani nám nechtěla říct všechny podrobnosti. Proč jí zachraňuješ život?” Katie se na na ně poprvé s uslzeným pohledem otočila. Po tvářích jí vedly dlouhé černé mapičky od rozteklé řasenky a spodní ret se jí lehce chvěl...

„Proč ty chodíš s Nicolasem když je to úplný idiot? Proč mě Laura stěhuje domů, i když vůbec nemusí?... Na tyhle otázky neexistuje odpověď a pokud ano, tak je mylná...”

Do místnosti po pár dalších téměř nekonečných minutách dorazil tým záchranářů. Scarlett se chtěla otočit na Katie a omluvit se jí, jenže tam dívka už nebyla. Vytratila se tak nepozorovaně a tajemně, že to Scarlett začalo být líto. Nikdy v životě netušila, že nějaká z jejích nevhodných poznámek ublíží zrovna Katie. Katie, která nikdy nebrečela a vše brala z vědeckého hlediska. Hodila by se jí její pomoc s vystopováním vraha, jenže moc dobře věděla, že nemá právo na to, požádat jí o to. A tak jen stála na sešlapaných parketách a pohledem propalovala velkou krvavou skvrnu před ní. Bylo jí ze sebe samé na zvracení.

„Vážně?!” Ozvala se až po pár minutách Laura naštvaným hlasem, který k ní ani trochu neseděl. „Vážně se ti povedlo ublížit někomu u koho to ani nejde ?!” S těmihle slovy se naštvaně vydala pryč z místnosti a nechala v ní Scarlett samotnou.

Laura se nevinně procházela po zasněženém Londýně s kelímkem horkého čaje v ruce. V duchu doufala, že někde po cestě potká Katie, ale věděla, že je to téměř nemožné. Přemýšlela o tom, jak se do blondýnky mohla zamilovat, proč zrovna do Katie?! Naštvaně odhodila kelímek s čajem do koše a nakopla velkou hroudu sněhu před ní. Měla chuť zničit cit jako je láska, cit který člověka dostával do nejtězších situací a cit, který nejvíce zraňoval. Nebavilo jí už potají Katie sledovat, nebavilo jí neustále lhát... Nebavilo jí- v kapse jí zavibroval telefon a vydal u toho typický tón, který si nastavila ke zprávám od Katie. Nadšeně ho vytáhla a zadívala se na zářící monitor. Za hodinu v továrně na Arbery road. Musím ti něco říct.

Dívka na místě byla v přesný čas, přemýšlela, co je pro Katie tak důležité, že se s ní musela sejít na takovém místě. Opuštěná továrna naháněla strach i ve dne, ale pod pokrývkou temnoty byla doslova děsivá. Lauře z prostoru kolem ní tuhla krev v žilách, zoufale vyhlížela Kateinu siluetu... Když po pár vteřinách zaslechla za zády kroky rychle se otočila, s naprostou přesností totiž věděla že blondýnčiny rozhodně nejsou.Byly mužské a těžké. 

„Jsem rád že si přijala mé pozvání... Lauro” Hlas, který zaslechla za zády jí sebral i ten zbytek odvahy, který měla. Byl tak ledově chladný, že se jí nepříjemně zabodával do mysli a celou jí zatemněl. Postava která se před ní zjevila, jí ale vyděsila ještě víc. Byl to jejich vrah, Aaron Henry Albracht a krutě se usmíval. Laura hlasitě polkla.