Blondýnčiny víčka lehce zamžikaly a její pohled se zaostřil na dívku sedící vedle ní. Laura měla její typický zářivý úsměv a v rukou držela hrneček s ještě horkým čajem. Katie projela hlavou silná bolest a skoro necítila přeležená záda. Po pár vteřinách si ale uvědomila, že už neleží v křesle, nýbrž v něčí posteli.

„Šípková Růženka se nám probrala.” Lauřin hlas jí probral ještě víc, tedy natolik aby se byla schopná vytáhnout do sedu a ukradnout Lauře její čaj.

„Kde se nacházím, jak dlouho jsem spala a máme vraha?” Vyhrkla téměř okamžitě.

„Jsi u mě doma, je blíž než ten tvůj a Scarlett už nebavilo tě nést a tak jsme tě daly sem. Spala si něco kolem šesti hodin a ano vraha máme. Scarlett pracuje na povolení k domovní prohlídce. ” Po Lauřiné odpovědi rychle vyskočila na nohy a vypila celý zbytek čaje, který se ukázal být kávou...

„Jak se jmenuje?” Zeptala se blondýnka zatímco si narychlo oblékala kabát. Slunce venku téměř dosáhlo svého vrcholu a tak blondýnka odhadla že bude něco kolem jedenácti hodin. Sníh pokrýval celý Londýn bílou přikrývkou a auta na silnici klouzala jako by byla na ledovém kluzišti...

„Aaron Henry Albracht” Odpověděla jí Laura a s pobavením sledovala jak rychle si Katie dokázala nandat kabát a upravit límec do požadované polohy. Katie byl její kabát zhruba tak po kolena. Laura na chvíli přemýšlela, jak dlouhý by byl jí a musela se zasmát. Vláčela by ho po zemi jako svatební šaty.

„Scarlett se s námi sejde za půl hodiny u jeho domu.” S těmito Lauřiny slovy dívky opustily její dům a vydali se na cestu do nedaleké části města.

Když tam dorazily, Scarlett už na ně čekala. Seděla na lavičce v nedalekém parku a pila svou třetí kávu. Katie, kterou ještě bolelo celé tělo po neplánovaném spánku, lehce zrychlila krok. Scarlett si ten den vzala temně černé džíny s nažehlenými logy hudebních skupin a zateplenou koženou bundu. Celý outfit doplňovaly opravdu nebezpečně vyhlížející černé boty s tlustou podrážkou. Když se Katie přiblížila blíž, všimla si že v temně modrých očích jí plane zlost smíšená s hrdostí, což je typické pro očekávání boje.

„No to vám to trvalo, skoro jsem k té lavičce přirostla!” Prohlásila Scarlett místo pozdravu a vyklepala si z dlouhých zářivě rudých vlasů sněhové vločky.

„Lauro, proč lidé říkají něco, co je naprosto zdřejmě nemožné?” Blondýnka se s nechápavým pohledem otočila na její kamarádku. Katie nikdy tuhle věc nechápala, stejně jako nechápala jak někdo může sedět na zmrzlé lavičce.

„Katie...” Laura se očividně snažila vymyslet nějakou smysluplnou odpověď. „Tohle lidé normálně používají jako přirovnání. Nic na tom není.” Scarlett ale byla jiného názoru, rezolutně si prorazila cestu mezi nimi a vydala se k malému cihlovému domku před ní. Nečekala ani chvíli a zazvonila. Blondýnka si jen lehce povzdechla a s podpadky neustále se bořícími do sněhu došla k ní....

O pár desítek minut později, kdy nikdo neotevíral, se Laura doslova začala klepat zimou. Její bunda sice byla zimní, ale ona se i přesto cítila jako zamražená v kostce ledu. Její prsty pomalu chřadly a ona se snažila ohřát jak jen to bylo možné. V tu chvíli dokonce odhodila svůj strach z muže, co bydlel v domě před nimi a začala doufat aby otevřel... Netušila, jak to jejím kamarádkám oznámit a tak jen tiše stála před dveřmi a v duchu proklínala výrobce bund, za to že neumí dělat kvalitní věci. Jenže po chvíli si Katie sundala její dlouhou vlněnou šálu a hodila jí Lauře kolem krku. Šála voněla naprosto přesně jako ona a ještě hřála, od toho jak jí měla na krku. Blondýnka si sundala rukavice a pečlivě Lauře šálu uvázala.

„Je sice hezké, že se tu dělíte o šálu... Ale navrhuji dovnitř vniknout násilím.” Scarlettin návrh se dívce sice ani trochu nelíbil, ale horečně jí pokývala na souhlas. Katie jí nijak neodpověděla, místo toho, jak u ní bylo obvyklé, konnala. Nandala si kožené rukavice a rychlým pohybem nohy dveře vyrazila.

„Byly strouchnivělé...” Prohlásila tichým hlasem a opatrně vešla dovnitř. V domě byla tma a veškerý nábytek pokrývala silná vrstva prachu. Katie se snažila našlapovat co nejjemněji, ale dřevěné parkety pod ní vrzaly ještě hůř než na zámcích. Dům měl jenom jedno patro, a tak ho nebylo složité prohledat, po chvíli Katie narazila na jedinou místnost, která neměla zatemovaná okna-ložnici. S opatrným pohybem se natáhla po klice a stiskla jí. Jenže po lehkém otevření dveří jí tělem projelo obrovské zděšení. Na posteli uprostřed místnosti ležela Sally, kolem ní byla obrovská kaluž krve a z prsou jí trčela lovecká dýka. Místo jejího typického oblečení na sobě měla rudě zabarvené bílé svatební šaty a v ruce svírala kytici bílých růží. Katie se sevřelo hrdlo.