Tři dívky stály před ordinací doktora Wegnera. Ani jedné nebylo do řeči, protože za pár desítek vteřin měly stát tváří v tvář jejich největšímu podezdřelému. Katie se prudce nadechla a zaklepala, doktor měl chvíli po zavíračce a z čekárny ve které se nacházely zela pustota. Blondýnka ale téměř nestihla sundat ruku ze dveří, když se otevřely. Stál za nimi asi padesátiletý muž s lehce  svalnatou, nízkou postavou a lehce našedlými vlasy. Dokonalý kandidát na vraha.

„Máme po zavíračce. Přijďte zítra.” Odříkal monotóním tónem a chystal se zabouchnout dveře, jenže je Scarlett zastavila znuděným zvednutím nohy. Vytáhla odznak a přisunula mu ho pod obličej.

„Jakou máte krevní skupinu?” Zeptala se rovnou Katie a Laura jí spražila nesouhlasným pohledem. Muž naproti ní se napjal a na tváři se mu vytvořila nechutná vrstva potu. Blondýnka protočila očima a neslušně se mu vkradla do ordinace. Scarlett jí následovala a Laura po pár vteřinách rozhodování také. Jeho ordinace měla čistě bílé stěny a jediný nábytek v ní bylo ošetřovací lůžko a stolek na kterém vězel omlácený notebook a obrovský stoh papírů.

„AB” Vylezlo z úst doktora Wegnera a Katie spráskla ruce. Všichni v místnosti se na ní nechápavě otočili, ale to jí nijak nevadilo. Vytáhla z kapsy kabátu malou baterku a lehce si s ní pohodila.

„Zatáhněte všechny žaluzie a zavřete dveře.” Vykřikla tak nahlas a radostně, že Laura svůj nesouhlasný pohled ještě prohloubila a raději ustoupila ke stěně. Scarlett mezitím s lehkým mrmláním zatáhla žaluzie a kopla do dveří, protože doktorovi na tváři hrál lehce vyděšený výraz.

„Tohle,” Katie zdvihla baterku do vzduchu, v místnosti zůstalo jen opravdu málo světla, ale dostatek aby v ní bylo vidět. „Je světlo, které dokáže zjistit přítomnost krve, i potom co byla vydrhnutá normálními saponáty.” Rozsvítila jí a začala s ní kontrolovat místnost, chvíli to vypadalo jen jako normální světlo. Ale když se s ním přiblížila k lůžku, tak se před ním objevila obrovská zářící skvrna. Katie vypadla baterka z ruky.

„Tohle vysvětlíte jak?” Jediná Scarlett na tom byla očividně dobře. Ze žvýkačky, kterou žvýkala již úctyhodnou dobu vyfoukla bublinu a nehtem jí praskla. Katie se musela pousmát, Scarlett brala většinu podobných zpráv s humorem. Ráda zatýkala lidi a byla to její přirozenost.

„To vám nemůžu říct...” Tvář doktora Wegnera nabrala podobný odstín jak stěna za ním a pravá ruka se mu lehce rozklepala. Scarlett na něj pohlédla lehce přivřenýma očima a z kapsy vytáhla pouta.

„Zatýkám vás za vraždu osmi lidí a nedůstojné zacházením s těly...” Pronesla téměř monotóně a znuděně. Jenže muž, kterému chtěla nasadit pouta uskočil o kus dozadu a zatvářil se opravdu překvapeně.

„Za vraždu?! Já nikoho nezabil!” Zařval naštvaně a zoufale zároveň. „Já tu jen odrodil svou přítelkyni, která nechtěla rodit v nemocnici, protože to dítě chtěla dát do sirotčince!” Jeho oříškově hnědé oči se zaleskly slzami. Jako by si myslel že mu někdo projeví soucit, Scarlett nesnášela když se kdokoliv choval neuctivě k malým dětem. A vědomé umístění dítěte před dveře sirotčince k tomu rozhodně patřilo.

„Jak se vaše přítelkyně jmenovala?” Zeptala se Laura chladným tónem a Scarlett poznala, že její znechucení plně sdílí. Katie se naopak tvářila stejně chladně jako vždy, dívka věděla, že blondýnčiny city jsou na podobné úrovni jako mrazáku a tak za její výraz byla v tu chvíli šťastná.

„Helen Vinderbecková... Ale už se mi po porodu neozvala...” Tohle jméno zaskočilo všechny tři dívky. Laura pocítila lehkou vlnu soucitu a podívala se na Katie, aby mu smrt jeho milé oznámila nějak s citem. Neuspěla. Blondýnka přešla přes celou místnost a postavila se těsně před muže.

„Helen Vinderbecková je mrtvá. Našly jsme její lebku připevněnou k dalším pěti tělům.” Katein chladný hlas proťal celou místnost a Laura měla chuť jí co nejefektivněji umlčet. I přes to, že muž v jejích očí nestvárňoval kladnou postavu jí ho bylo líto. Očividně s těží zadržoval slzy a jeho ruce se rozklepaly.

„Helen je mrtvá?” Jeho hlas zněl více než zničeně, Laura se mu chtěla vydat na pomoc, ale Scarlett jí rukou zastavila.

„Ano je. A zabil jí pravděpodobně doktor s krevní skupinou AB...” Katein tón hlasu se ale nijak nezměnil. Laura jí v ten okamžik začala lehce obdivovat. I přes to jak hubená a krásná byla, vypadala nebezpečně. A nedělaly to černě nalíčené oči, nebo dlouhé černé nehty a dokonce ani její práce. Dělala to ona a její způsob pohledu na svět.

„Já jí nezabil! Miloval jsem jí a u mě jen ztrácíte čas. Prosím najděte jejího vraha a řekněte mi kdybych vám s tím mohl pomoci.” Vyřkl poslední slova předtím, než se hystericky rozbrečel. Laura si v hlavě urovnala myšlenky. On to být nemohl, jejich vrah by byl inteligentní a podlahu by vydrhl minimálně savem. A navíc, tenhle typ pláče byl opravdový. Byl podobný padající hvězdě nevinně obkreslující zemskou dráhu...