Přeji hezký večer, jsem tu ještě takhle večer s další kapitolkou. Tentokrát z pohledu Kapitána, tak doufám, že se budete líbit. Dozvíte se, jestli se Nině podařil její plán (a jaký vlastně byl). Předem díky za votes a komenty.

***

Kapitán

Probudil jsem se se strašným bolehlavem. Nepamatoval jsem si dobu, kdy bych se snad někdy opil tak, že by mi bylo takhle, ale vzápětí mi došlo, že to z pití není.

Ona mě omámila!

Chtěl jsem se posadit, ale zaslechl jsem šramot. Chvíli mi trvalo, než si moje oči přivykly šeru. Byl jsem v nějaké boudě. Protahoval sem studený vítr a já ležel na nějaké plachtě. Připadalo mi to, jako bych ležel v nějaké boudě na pobřeží, možná v přístavu. Asi mě ta ženská neunesla příliš daleko.

Očima jsem pátral po nějakém komplici, ale ji ani nikoho jiného jsem neviděl. Chtěl jsem se posadit, ale ve druhé místnosti se cosi mihnulo. Přivřel jsem víčka, abych viděl alespoň něco a vypadal, že jsem pořád v bezvědomí.

Pak jsem ji spatřil. Nevysoká blondýna a hnědýma očima. Pořád byla oblečená v úboru na běhání. Ani se na mě nepodívala. Vytahovala něco z velké tašky u jejích nohou. Mohl to být tablet nebo mobil. Pořád jsem se v moderních technologiích téhle doby zcela nesžil.

Blondýna něco do něj naťukala a barva jejích vlasů trochu ztmavla na nevýraznou hnědou barvu, dokonce i tvář se změnila. Oči se přiblížily k sobě, nos byl rázem drobnější a rty o něco plnější, čelist se zúžila a postava zmenšila.

Tak tohle bylo něco pro Starka. Pak si něco sundala z krku. Zářící přívěšek, kterého jsem si předtím nevšimnul. Zářil stejně jako Starkův reaktor. Musela mu to ukrást a nějak upravit, aby mohla měnit podobu. A já měl to štěstí, že jsem viděl její pravou podobu.

Pak se otočila a začala prohledávat další tašku. Té chvíle jsem využil k tomu, aby si protáhl ruce nohy a zjistil, jestli se dokážu pohybovat. Omamná látka začala opouštět moje tělo. Musel jsem jí vzít ten přívěšek a odnést ho do nového sídla Avangerů a zavolat Starka, aby zjistil, co to přesně je.

Pomalu jsem se zvednul a co nejtišeji se vydal k ženě, která byla ke mně stále zády. Přívěšek ležel odložený na stolku společně s tabletem. Opatrně jsem se pro ně natáhnul. V tu chvíli se žena otočil. Oči měla rozšířené údivem.

„Jak...?" zeptala se překvapeně. Avšak dlouho jí to nevydrželo, všimla si, že už mám tablet i přívěšek nadosah, tak vyrazila proti mně, ale byla dál. Shrábnul jsem věci ze stolu a ji odrazil k tašce, ve které se hrabala. Zděšeně zavřískala a já konečně uviděl, co v tašce.

Bomba! A odbíhal na ní odpočet. Bleskově jsem se rozběhnul z boudy, viděl jsem za sebou, že se i žena snaží zvednout, na vteřinu jsem se otočil, abych pro ni doběhnul, ale síla výbuchu mě odrazila o několik metrů dozadu.

***

„Steve? Steve?" Na krátkou chvíli jsem si myslela, že na mě mluví Peggy, ale ta před pár dny odešla na lepší místo.

Otevřel jsem oči, skláněla se nade mnou Nataša s Furym. Na Furym bylo vidět, že si oddychnul, což mě u něj překvapilo.

„Co se stalo?" ujala se slova Nataša a pomohla mi, se posadit. Ještě jsem byl trochu otřesený, byl to pořádný výbuch.

„Unesla mě nějaká žena." Fury si odfrknul.

„A jak pak to dokázala?" Snažil jsem si vzpomenout, ale nemohl jsem. Vím, že jsem jí pomáhal, když upadla, otázka byla, jestli skutečně upadla, a pak.

„Měl jsem u sebe tablet a přívěšek."

„Obě věci jsou už na analýze. Stark přiletěl hodně brzy, když jsem mu ty věci popsal." Fury došel ke dveřím. „Možná byste měl říct Romanovové, kde jste se s tou ženou setkal, aby mohla začít pátrání, kde komu patřila."

„Přežila to?"

„Nezbylo nic, z čeho bychom mohli něco o ní zjistit," řekla Nataša a Fury mi naposledy pokývnul a odešel z ošetřovny.

„Jednu chvíli vypadala jako blondýna a hned druhou úplně jinak. Neříkal Stark, jestli mu někdo tu jeho technologii ukradl?" Nataša mi pomohla na nohy, na kterých jsem se už cítil o něco jistěji.

„Snaží se dát dokupy vše, co se stalo po Ultronově útoku, když zničil J.A.R.V.I.S.e. Je možné, že nějaké informace zůstaly na internetu, ale nemůžeme to vědět stoprocentně, ale už je tady, aby to pořádně prozkoumal. Jestli jsi schopný, dojdeme k počítači a zkusíme se tu ženu najít na kamerách." Přikývnul jsem a společně jsme došli do řídícího centra.

Po cestě jsem míjel místnost, ve které cvičila Wanda a Vision. Navzájem se cvičili ve využívání svých schopností, a i když jsem viděl i samotné bohy a sám jsem byl nadčlověk, nedokázal jsem si na to zvyknout.

„Jsi v pohodě, kámo?" Proti nám šel Wilson a pořádně si mě prohlídnul.

„Samozřejmě," odpověděl jsem a podali jsme si ruce.

„Tebou ani výbuch bomby neotřese," zasmál se a rozloučil se s námi. Chvíli jsem se za ním díval a vzpomínal, jak mi pomohl, když jsme odhaluli v S.H.I.E.L.Du pozůstalé členy HYDRY. Neobyčejně houževnatý člověk.

Došli jsme od řídící místnosti, cestou Nataša otevírala dveře několikamístným kódem, kde Hillová organizovala jakýsi úkol, který dávala nachystaným agentům, kývla na nás a ukázala volný počítač.

Nataša se posadila a zadala ověřovací jméno a heslo a já jí uvedl přesné místo a čas, kde mě žena přepadla.

Hledali jsme dlouho, ale inkriminovaný čas byly kamery mimo provoz, byla to slepá ulička, tak Nataša zkusila ještě kamery v místě, kde mě našli, když vybuchla bomba. Naštěstí nebyl nikdo zraněn, zemřela jen únoskyně, ale otázka byla, co byla zač a pro koho pracovala a od koho získala plány na Starkův reaktor.

„Možná si zajdi za Starkem, třeba na něco přišel," poučila mě Nataša a nechala mě odejít. Sama se vydala za Hillou.

Prošel jsem rychle nový komplex Avengerů do laboratoře, kde se Tony Stark skláněl nad ohořelými částmi tabletu, přes jehož obrazovku se táhla rozvětvená prasklina.

„Nazdar, Rogersi, to jsi ty věci nemohl přinést v trochu lepším stavu?" Zašklebil jsem se na něho a podíval se na obří obrazovku.

„Friday, najdi mi nějaká jiná použitelná data, musí tam něco být, Rogers to nemohl tak rozbít." Vrátil mi úšklebek.

„Je mi líto, pane, veškerá použitelná data jsou pryč. V programu byl povel, který měl veškerá data vymazat, pokud by se přístroj dostal do cizích rukou," ozval se počítačový hlas Friday. Chyběl mi J.A.R.V.I.S., ale z něho se stal Vision, takže vlastně neumřel.

„Jaký povel?" rozzlobil se Stark a uhodil pěstí do stolu.

„Podle všeho byl povel naprogramovaný na otisk prstu." Star zvedl hlavu a zíral na mě.

„To je nemožné, kdyby to tak bylo, ta žena by se tak nevyděsila, když mě viděla to brát, nechala by to tak a stejně by se data vymazala," zapřemýšlel jsem nahlas.

„Spíš bych řekl, že to byl jediný přístroj, který měla a nechtěla o něj přijít," pokračoval Stark. „Friday, pokud zbyly nějaké fragmenty, hoď je na obrazovku, třeba je budeme moci doplnit." Starkovi se v očích zablesklo.

„Je mi líto, pane, žádné fragmenty nezůstaly. Ne použitelné, abyste je mohl doplnit."

„K čertu!" syknul jsem a Stark se jen povýšeně zamračil.

„Budu na tom pracovat, měl by sis jít lehnout, Rogersi, nevypadáš dobře." Překvapeně jsem se na Starka podíval. „Potřebuju na to klid," zamluvil to a otočil se zpět k dotykové obrazovce na obřím stole.

Ani jsem se nerozloučil a vyšel ven. Naposledy jsem se zastavil u Visiona a Wandy. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych Wandu požádal, aby se mi podívala do hlavy a pokusila se zjistit o únoskyni nějaké další informace, ale pro dnešek jsem toho měl dost.

V garáži jsem nastoupil na motorku a odjel ze základny domů. Výhoda, když obě věci byly v jednom městě.

Otevřel jsem si láhev piva, sedl do křesla před věčně vypnutou televizi a hmátnul po nelinkovaném sešitě, kam jsem si po večerech maloval a snažil se namalovat obě podoby ženy, která mě unesla, ale čím déle jsem maloval, tím více mi její podoba unikala, až jsem na papír neviděl.

Nina

Ztěžka jsem zalapala po dechu a hmátla po zápisníku a rychle si zapsala poslední kód a zírala přitom na Kapitána.

„Jiné cesty není," omluvila jsem se mu. Pečlivě jsem se rozhlédla, jestli nikdo nejde okolo a začala ho tahat do nedalekého křoví, které jsem zvolila za svou základnu, což nebylo právě jednoduché. Zabralo mi to víc času, než jsem počítala. Začal se pomalu probírat.

Hmátla jsem do kabelky, která ležela u jeho nohou a vytáhla připravenou injekční stříkačku s další koňskou dávkou uspávadla, jež jsem díky schopnosti sehnala poměrně snadno, horší bylo odhadnout jeho množství, aby zabralo na někoho, kdo byl vylepšen sérem supervojáka před sedmdesáti lety.

Vpíchla jsem mu ji přímo do krku a mělo to téměř okamžitý účinek. Nelíbilo se mi to, že to dělám právě svému vzoru, ale některé věci potřebovaly svoje oběti.

Stříkačku jsem hodila do kabelky a vytáhla fotku nějaké nevýrazné brunetky, která byla v naší kavárně asi před dvěma týdny, a já ji potajmu vyfotila, abych měla nějakou další podobu, až budu Kapitána ovlivňovat.

Fáze číslo jedna byla hotova, čekala mě druhá fáze plánu a v duchu se přitom modlila, aby dávka, co jsem Kapitánovi dala, vydržela tak dlouho než se vkradu do nového sídla Avengerů a zpět.

***

Skutečně jste si mysleli, že prozradím skutečnou podobu Niny tak brzy? Tak to ještě ne. Musím udělat pořádné představení jejích schopností.

Snad se kapitolka líbila a zanecháte další komenty a votes. Díky moc!

Vaše Sorel18