Nazdárek lidičky! Tuhle kapitolku by si měli užít hlavně ti školou povinní, kterým včera nastal den D a zase mají před sebou deset měsíců dřiny a lopocení, které bude pak odměněno báječným vysvědčením a dalšími dvěma měsíci prázdnin (nepočítaje ten víc jak měsíc, co je během školního roku, že?), samozřejmě to platí i pro ty čtenáře, co chodí do práce stejně jako já a co mají tak maximálně čtyři týdny volna na celý rok.

Dalo by se říct, že tahle kapitolka je lehce nostalgická. Propojí se nám pohledy Niny a Kapitána, protože ten se jen tak nechce vzdát a najít toho, kdo z něj udělal tak trochu vola.

Obrázek v úvodu, je další podoba Niny, ve které bude vystupovat před Kapitánem a okolím. ;)

Na písničku jsem narazila náhodou a tak jako každá od Imagine Dragons se mi zalíbila!

Vaše Sorel18

***

Nina

Téměř se strachem jsem se vracela domů. Bylo sedm ráno, ulice zely prázdnotou, a doma na mě čekala Carrie. Ta Carrie, která spí se zbraní pod polštářem, tedy nevím, jestli to byla pravda, nikdy jsem se do jejího pokoje neodvážila.

Poison unaveně klusala vedle mě a já běžela, jakoby mi šlo o život, i když jsem spíš běžela k tomu, aby mě někdo zastřelil. Víc jsem se bála Carrie jak Avengerů, ty jsem dokázala odrazit, ale Carrie mi přirostla k srdci.

Vytáhal jsem z kapsy klíče, roztřesenou rukou jsem odemkla zadní vchod. Každý další schod bylo těžší zdolat než ten předešlý.

„Nevím, co se s tebou poslední dny děje, Nino." Carrie stála ve dveřích jejího bytu, s rukama složenýma na hrudi. Její přísný pohled mi připomněl jednu vychovatelku z domova. Neměla jsem ji vůbec ráda, byla jediná, která nám ukazovala, že je nadřazená nad námi, že ona pochází ze skutečné rodiny.

„Carrie..."

„Nech si ty omluvy pro někoho jiného, dala jsi jí alespoň nažrat?" Sklonila se k Poison, aby ji mohla podrbat a pořádně k sobě přitisknout.

„Jo, neboj, dostala, nenechala bych ji hlady." Carrie ke mně vzhlédla.

„Je mi jedno, kde jsi byla. Nechci to vědět, ale občas si vezmi telefon, nebo dej vědět, že budeš pryč přes noc, když máš mého psa." Pískla na Poison, která se za ní nadšeně vrhla, protože už určitě chtěla znovu nažrat.

„V kuchyni je kafe!" křikla z chodby Carrie a já se doploužila do kuchyně a zírala na konvici s kávou, nikdy jsem tomuhle nápoji neholdovala, ale když jsem nastoupila v kavárně a začala se učit na baristku, chtě nechtě jsem musela kávu ochutnat a takovou jakou jsem připravovala byla lepší, než co jsem kdy pila v Makedonii nebo Sokovii.

Bohužel káva, kterou vařila Carrie doma, byla stejná břečka jako kdekoliv jinde, jenom v práci se snažila a že měla lepší kávu než já. Jenže jsem neměla to srdce jí to říct.

„Co jsi s Poison provedla?" Zděšeně jsem zvedla hlavu.

„Nic."

„Tahle utahanou jsem ji ještě neviděla. Naposledy na farmě. Tady nemám tolik času, abych s ní tak moc běhala." Provrtávala mě pohledem.

„Běhám s ní až do parku." Její pohled o něco změknul.

„Ty a to tvoje běhání. Alespoň si v něčem vypomůžem," konečně se usmála a nalila mi kafe a postrčila talířek s čerstvým croissantem. Unaveně jsem se do něj zakousla, a sousto převalovala v puse a musela ho zapít tou břečkou, abych ho vůbec dokázala spolknout. Neměla jsem chuť, ale moje tělo vyžadovalo nějakou energii. Naposledy jsem měla včera v poledne ten donut.

„Máš v plánu dneska někam jít?" zeptala se Carrie a sama si s nadšením mazala croissant vrstvou másla. Obracel se mi z toho žaludek.

„Navečer si potřebuju někam skočit, ale vrátím se brzy domů. Ráno jdu do práce."

„Fajn, tak můžeš vzít Poison s sebou, že?" Jak bych jí něco takového mohla odmítnout.

„Samozřejmě. A teď si jdu lehnout." Mávla mi na rozloučenou a začetla se do dnešního vydání novin. Vůbec jsem neměla sílu něco dalšího dělat a svalila se do postele zase v oblečení a hned usnula.

***

Kapitán

Oběhnul jsem si dvě kolečka v parku, čímž jsem se trochu uklidnil a pomalu se vracel zpátky k domu toho kluka. Ben se zdál jako fajn kluk a nechápal jsem, čím se nechal zlákat, aby pomohl někomu vykrást sídlo Avengerů.

Aktuální otázka ale byla, odkud sledovat jeho byt, abych nebyl nápadný. Mohl to sice udělat nějaký jiný agent, ale tohle bylo osobní.

Zůstal jsem stát na rohu protější ulice a zvažoval, odkud by bylo nejlepší sledování. Dozajista z nějakého bytu v domu naproti, ale jak se k němu vetřít domů.

„Vy asi nebudete od policie, panáčku." Řítila se ke mně starší paní o berli a marně na mě mžourala.

„Ne přímo od policie, paní," odpověděl jsem slušně a ona si nasadila brýle, které jí vysely na šňůrkách na hrudníku, a pořádně si mě prohlédla.

„No tak to mě skol infarkt!" vypískla a já k ní hned přiskočil, ale odehnala mě. „To byl jen slovní obrat, Kapitáne." Nadšeně se na mě zazubila. „Je to jako včera, kdy jsem si s kamarády hrála na Kapitána Ameriku. Byla jsem ještě malá, když jsem viděla poprvé to vaše představení. Nikdy by mě nenapadlo, že se s vámi setkám osobně a že jsem chtěla." Spatřil jsem v jejích očích slzy, ale byly to slzy štěstí. „Zachránil jste mého otce," prozradila mi šeptem. Chytila mě za ruku a stáhla si mě níž, aby se mi mohla podívat do očí.

„Kde sloužil?" zeptal jsem se.

„U 107 pluku, Kapitáne." Trochu se přitom začervenala a pohladila mě po tváři. „Nikdy se vám dostatečně neodvděčím." Usmál jsem se na ni.

„Možná byste mi mohla pomoct." Nadšeně přikývla.

***

Byt paní Lynchové bylo jako se vrátit domů. Bylo to jako nádech nostalgie. Od tapet, přes vybavení až po drobnosti. Fotografie byly na každém volném místě. Fotografie malé paní Lynchové, samotné, s rodinou, s vlastními dětmi a vnoučaty, s otcem. Té fotografie jsem věnoval nejvíce pozornosti, pokoušel jsem si vzpomenout na muže ze 107 pluku, ve kterém sloužil i můj přítel Bucky, který byl teď někde venku, bez vzpomínek a zmatený z moderního světa.

„Zachránil jste hodně mužů, Kapitáne, byl by zázrak, kdybyste si na mého otce vzpomněl." Přišla do obývacího pokoje s tácem a já se s nadšením obrátil. Ucítil jsem báječnou vůni domácí citronády.

„Jste úžasná žena, paní Lynchová," pochválil jsem ji a s úsměvem se napil. Bylo to jako se vrátit zpátky do své doby.

„Pro vlastence jako vy, je to samozřejmost, Kapitáne." Prázdnou sklenici jsem vrátil zpátky na tácek a šel sledovat protější dům. Paní Lynchová seděla v křesle a vyprávěla mi o minulosti a postupovala od doby, kdy jsem zamrznul v ledu. Nevyžadovala, abych se na ni díval, protože věděl, že já budu věrný posluchač.

Skutečně jsem jí byl. Koho jsem potkal, mi postupně doporučoval, čím si přiblížit jednotlivá období, co jsem zameškal a já si vše poctivě zapisoval do seznamu, ale v podání paní Lynchové se to zdálo daleko zajímavější.

A konečně odpoledne se začalo něco dít a to jsme neprošli ani pořádně Kubánskou krizí.

***

Nina

Vzala jsem si s sebou mobil, napsala Carrie vzkaz a vytáhla pořád rozespalou Poison z bytu a doběhla s ní k Benovu bytu. Na začátku ulice jsem se soustředila na lidi, co by mohli vykouknout z okna a vsadila jim do hlav trvalý příkaz, že jsem starší žena se psem, ale potřebovala jsem ještě jiné krytí, protože by vypadalo divně, kdybych chodila za dvěma mladými kluky.

Neúnavně jsem zvonila, až jsem se začala o Bena bát. Mohl mu někdo ublížit? A já měla pořád dojem, že mě někdo sleduje. Ohlédla jsem se a zaměřila se na jedinou mysl, která směřovala svoji pozornost na moje vzezření a nemusela jsem dlouho tu mysl zkoumat, aby mi došlo, o koho jde.

Znovu jsem dlouze zazvonila.

„Ježiš, co je?" Ben vystrčil hlavu z okna. Vypadal hůř než ráno, jakoby vůbec nespal.

„Trochu úcty ke stáří, mladý muži a vděk, hlavně vděk," zavolala jsem na něho, a on je zamrkal. Pár vteřin mu trvalo než pochopil. Přikývnul a tiše se omluvil. Během minutky byl dole a otevíral mi dveře.

„Máme problém," pošeptala jsem mu, když zavřel dveře. Nejistě přikývnul a já musela odvrátit mysl od té jeho. Běželo v ní příliš informací.

Vyšli jsme nahoru. Poison se mi prodrala mezi nohama a vběhla do bytu jako první, aby si vše zase očichala. Než jsem stačila Benovi říct o Kapitánovi, musela jsem se vypořádat s dalším problémem.

Uvnitř nás čekalo jedno nemilé překvapení. V obývacím pokoji se na gauči povaloval Mike a cpal se tortilou. Poison seděla před ním a hypnotizovala jeho sousta.

Jakmile jsem ho uviděla, napadlo mě dokonalé krytí. „Stůl vám nic neříká, mladý muži?" zeptala jsem se ho zostra. Ben se vedle mě přikrčil a nic neříkal. Poison přestala žebrat a raději doběhla za mnou a schovala se mi za nohama.

„He?" zahuhlal Mike.

„Divím se, že vás tu rodiče nechali takhle dlouho přežívat v takovém nepořádku."

„Kdo jako jste?" Mike nebyl nikdy tak sdílný jako Ben, hlavně včera se tvářil jako kakabus, když jsem přišla a jeho nepřátelství z něj přímo sálalo.

„To je..." začal Ben.

„Pro tebe jsem paní Collinsová a budu tady uklízet." Jméno Collinsová jsem používala nejčastěji, když jsem se někde představovala v jiné podobě, než jak vypadala Nina Other a nebylo tak nápadné jako Smithová. „Takže ti doporučuji, aby ses z toho gauče zvednul a šel se najíst do kuchyně jako normální člověk." Bylo mi jasné, že Ben se vedle mě drží, aby nevyprsknul smíchy. Mike nervózně přikývnul a bez dalších řečí utekl do kuchyně.

Ben svoje emoce projevil, až ve svém pokoji za zavřenými dveřmi. Trochu jsem se uvolnila a sedla si na neustlanou postel, ale musela jsem jít otevřít okno, protože Benovo pižmo nebylo dvakrát příjemné a Poison se spokojeně stočila pod počítačovým stolem a vše hlídala svými nastraženými uši.

„Ty jsi ARTa vypnul?" zeptala jsem se, když mi došlo, že je tu nějaké ticho.

„Nikoli, slečno Nino, ale díky ranní návštěvě raději pracuji při vypnuté obrazovce," ozval se ARTův vlas, který si převzal od Bublého. Ben zapnul obrazovku a já se spokojeně usmála, když jsem uviděla jeho pitelovou tvář.

„Jaká návštěva?" zeptala jsem se zvědavě a posadila se do židle před monitor.

„Přišli Steven Rogers s Natašou Romanovovou, aby panu Simonsovi a jeho spolubydlícímu odebrali otisky prstů." Rozzlobeně jsem se otočila na Bena.

„Copak nemáš telefon?" Ben pokrčil rameny.

„Byl jsem tak vyklepanej, že mě opravdu nenapadlo ti zvolat, stejně jsi spala." V tom měl pravdu.

„Příště ale raději zavolej," řekla jsem mírněji.

„Pokud jste si vyměnili svoje lidské emoce, možná byste mohli zaměřit svoji pozornost zase na mě," přihlásil se o slovo ART a já povytáhla obočí. Trochu sebestředný.

„Povídej," vyzvala ho a nechala si názor na něho pro sebe.

„Prozkoumal jsem veškeré dokumenty ze sídla Avengerů a zde je plán zařízení, které bude vyhovovat mým nárokům." Ukázal nám složitý plánek, které nebylo těžké pochopit. Jen jsem zalapala po dechu.

„To je Starkův obloukový reaktor!" zanaříkala jsem zděšeně. Ben polknul. „To nemyslíš vážně, ARTe! Na sestavení něčeho takového je potřeba opravdu zručného mechanika a pochybuju, že nám Stark jeden dá."

„Spolubydlící pan Simonse vyniká takovými schopnostmi, slečno Nino," upozornil mě ART a já ho sjela pohledem.

„Nebudu do toho zatahovat dalšího puberťáka! Nic proti, Bene." Otočila jsem se k němu s omluvou.

„V poho," mávnul rukou.

„ARTe, nešlo by to udělat jinak? Stačí, že to ví Ben, a Kapitán nás sleduje z protějšího domu." Ben vedle mě vykvíknul. „Promiň, nestihla jsem ti to říct, musela jsem vymyslet krytí i před Mikem."

Ben vyběhnul k oknu a sledoval okolí, jakoby mohl Kapitána najít. „Kde?" zeptal se a kouknul zpátky do pokoje.

„Slečno Nino, doporučuji, abyste to panu Simonsovi neříkala, zkazil by veškeré vaše plány." Povytáhla jsem obočí a přemáhala se, abych se nesmála. Ben se tvářil ublíženě.

„Proč neříct, Mikovi, když už je tady Kapitán Amerika?" Zkousla jsem si ret a zadívala se do obrazovky na ARTa.

„Vážně bychom to nedokázali sestavit sami?" Byla to hloupá otázka, dokázala jsem vytvořit program, protože jsem to vnímala jako lidskou mysl, ale technik jsem nebyla a Ben nebyl tak zběhlý, ale ten mě uzemnil.

„Proč pro ARTa vytvářet nějaké zařízení, které snese jeho nároky, když stačí, aby ti teď řekl, co chceš vědět a tím to hasne." Kdyby ART měl uši, zacpala bych mu je, aby to neslyšel.

„I taková je možnost, pane Simonsi," připustil neochotně, zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla zklamání?

„Ale je to na tobě, Nino, ty jsi ho stvořila, nalož si s ním, jak chceš. Jen tě prosím o jednu věc, netahej do toho Mika, znám ho teprve rok a nevím, jestli by takové tajemství udržel." Zvedla jsem se ze židle a došla k oknu. Věděla jsem naprosto přesně, co udělám, ale potřebovala jsem setřást ze stopy Kapitána.

***

Jak jsem slíbila, ráno nebo spíš na večer, další kapitolka. Doufám, že se líbila a co myslíte, co Ninu napadalo? Jak jste přežili druhý den školy?

Vaše Sorel18