Nazdárek lidi, znovu obrovské díky za votes a čtení předešlých kapitol Bratrů! Samozřejmě i dík za komentáře! Díky Joy za její komentář, občas to zmatené je, ale vše se časem vysvětlí! ;) Tahle kapitolka je věnována opět hlasujícímu, a to je pinkamenapie06, což je můj vděk za to, že se vám povídka líbí!

Takže na tuhle kapitolku se podíváme z pohledu Kapitána, který s Natašou navštíví našeho Bena, aby se pokusili vypátrat útočníka, který se vloupal do sídla Avengerů. Najdou ho? Přijdou Nině na stopu? A jak na to bude reagovat ART?

***

Kapitán

„Ten kluk podle mě skočil na hezkou tvářičku," konstatovala Wanda, když jsme nastoupili do auta.

„Takže ho ovládla?" Nebyl jsem si jist, jestli to bylo to, co jsem chtěl slyšet.

„Samozřejmě, ten útočník ho donutil vidět hezkou holku, která potřebovala pomoc a který mladý kluk by nepomohl hezké holce." Znělo to logicky, ale něco se mi na to nezdálo.

„Měli bychom tam nechat agenta, který bude hlídat okolí, kdyby se ten dotyčný vrátil." Wanda zakroutila hlavou.

„Nebyl by to špatný nápad, ale co myslíš, že ten agent uvidí?" Mohl vidět kohokoliv a musel by zadržet každého, kdo by kolem domu prošel.

„Máš pravdu, budeme muset počkat, až někdo to USB zapojí do počítače."

***

Vrátili jsme se do ústředí s hlášením, které se Furymu moc nelíbilo. Já z něj také nebyl příliš nadšený. Zůstal jsem sedět v jídelně a zíral do talíře s jídlem, na které jsem neměl ani chuť. Tohle byl nepřítel, kterého jsem nedokázal sledovat, natož ho najít. Mohl to být kdokoliv, mohl vypadat jako jeden z nás a my bychom to nepoznali, protože zná i naše vzpomínky, byla to děsivá představa.

„Kapitán Rogers do řídící místnosti." Překvapeně jsem vzhlédnul.

***

Fury stál nade všemi a shlížel na všechno jako z trůnu, ale jeho tvář nebyla příliš potěšena. Hilová mu věrně stála po boku s tabletem v ruce, alespoň jsem si myslel, že je to tablet.

„Chtěl jste mě vidět, Fury?"

„Kapitáne, četl jsem vaši zprávu. Přesně, co jsem čekal, ale můžeme se od toho odpíchnout. Naši agenti sebrali ze skútru otisky prstů a budeme doufat, že tam budou i jiné než toho kluka. Za pár hodin by měly být výsledky, takže by bylo dobře, kdybyste společně s agentkou Romanovovou znovu navštívili toho kluka a požádali ho o otisky prstů, popřípadě i jeho spolubydlícího, abychom ho mohli vyloučit."

„Rozumím."

***

„Vážně si myslíš, že by to mohl být někdo, koho poslal Bucky?" Tahle otázka mě trápila od chvíle, kdy jsem viděla záznam, jak se útočník o tom baví s Natašou, kterou to napadlo jako prvního.

„Steve, jen zvažuju možnosti. Loki je mrtvý, Ultron je mrtvý, Pietro je mrtvý, Wanda se k nám přidala, Red Skull je mrtvý, není nikdo, kdo by po nás chtěl jít. Někde venku tu pobíhá tvůj bývalý přítel, kterého HYDRA využívala jako nájemného zabijáka, kterému pokaždé vymazala paměť, je venku sám, má zmatenou mysl, s HYDROU je z velké části konec, je to jediný možný nepřítel." Nelíbilo se mi to. Nevěřil jsem, že by Bucky byl něčeho takového schopný. Zlobil se na mě, to určitě ano, ale k čemu by mu byly informace S.H.I.L.D.u?

S téměř morbidními myšlenkami jsem vystoupil z auta před domem toho mladíka. Pečlivě jsem se rozhlédnul. Včera jsem tu viděl pouze starou ženu s velkým psem, která se zarazila, když nás uviděla. To nebylo nic neobvyklého. Mohla si pamatovat dobu, kdy jsem ještě vystupoval jako cvičená opička kvůli nákupům obligací a cenných papírů, které našim vojákům zajišťovaly náboje do zbraní.

Nataša vykročila přede mnou a zazvonila na zvonek. Dlouho se nic nedělo. Bylo už skoro poledne.

„Mladí kluci vždy v neděli vyspávají," vysvětlila mi Nataša. Dlouho pak vysela na zvonku, dokud se z okna nad námi nevykoukla hlava toho kluka. Chvíli si mnul oči a zíral na nás dva. Zalapal po dechu a zabouchnul okno. Pak už se hnal dolů. Prudce otevřel dveře, až Nataša musela ustoupit.

„Jé... ehm, dobré ráno," ošil se a já zavětřil nervozitu. „Já jsem vám nevolal," pronesl pomalu a pohledem těkal ze mě na Natašu, ale více se díval na mě. Mohl mě poznat? Pokaždé, když jsem s Avegery zachraňoval svět, jsem měl masku a záznamy z druhé světové tyhle mladé příliš nezajímaly.

„Potřebovaly bychom od tebe a tvého spolubydlícího otisky prstů, abychom vás mohli vyloučit," začala Nataša a kluk si samou nervozitou stále zastrkával prameny vlasů za obě uši.

„He? Jo... jasně. Já jen probudím Mika." Otočil se na patě a běžel do patra nahoru. Nataša se na mě otočila a povytáhla obočí.

„Něco tady smrdí," prolomil jsem ticho a ona přikývla.

„Zdá se mi. Podíváme se nahoru. Je možné, že se Wanda zmýlila." Nataša šla přede mnou.

„Nebo se ten útočník mohl vrátit a toho kluka vydírat a víme, jak lidé reagují, i když jsou spravedliví a poctiví." Otočila se na mě s povytaženým obočím.

„Steve, takové kluky nedostaneš na vydírání, ale na úplatky." Ani po těch pár letech, co jsem byl v téhle současnosti, jsem nechápala některé myšlenky lidí, tolik se odlišovaly od těch, jaké byly v mé době. Lidé se chovali tak nepředvídatelně, hlavně když se jednalo o zločiny.

„Nebo ví, kdo jsme a tak je nervózní."

Tomu se Nataša zasmála. „Nebo."

Společně jsme vešli do mládeneckého bytu, které potřebovalo ženskou ruku.

„Útulné," ohodnotila prostor Nataša a prohledávala obývací pokoj, kde se povalovalo spousty odborných novin, a na jednom místě byly shromážděny součástky ze starých počítačů.

„Doporučoval bych vypnout obrazovku, pane Simonsi," zaslechl jsem hlas z pokoje, kam zaběhnul ten kluk a chtěl tam jít, ale Nataša mě zastavila. Zavrtěla hlavou a postavila se do ležérního postoje, že čeká.

Kluk za chvíli vyběhnul z pokoje, který pečlivě zavřel, kývnul na nás a zaklepal na protější dveře a snažil se probudit svého spolubydlícího, kterého pojmenovával Mike.

Nataša mi vrazila do ruky tašku, ve které jsme měli náčiní na odebrání otisků, a kývla k mladíkovi a sama se vydala do jeho pokoje. Já se postavil tak, aby přese mě mladík neviděl. Ten se dál snažil dostat do pokoje svého spolubydlícího.

Pak se ozval příšerný alarm, který naplnil byt jeho nepříjemnými dozvuky. Nataša se vypotácela z pokoje toho mladíka a držela si uši a byla otřesená.

„Co jste tam dělala?" přiběhnul k ní ten mladík.

„Narušení bezpečnosti!" bylo slyšet z pokoje. Houkání se ozývalo dál a ještě se stupňovalo. Díky čemuž se otevřely dveře a vyšel ten druhý kluk. Mike.

„Doprdele, Bene, vypni ten krám!" Mike však zastavil na prahu a zíral na mě a na Natašu. Byl jen v trenýrkách. Byl tak rychlý, že jsme slyšeli pouze prásknutí dveří.

„Vypni to, prosím tě, vypni to, nebo ohluchneme!" hulákal Ben a vřítil se do svého pokoje, a snažil se to nějak zastavit, ale pořád se nedařilo.

„Narušení bezpečnosti! Narušení bezpečnosti!" ozýval se neznámý hlas a Nataša chtěla vejít dovnitř znovu, ale chytil jsem ji za ruku a přitáhnul k sobě. Zavrtěl jsem přitom hlavou, mohla by to ještě zhoršit.

„Prostě se vypni! Doháje! Probudíš celý barák!" hádal se s tím hlasem Ben. Já pochyboval o tom, že by před poledne někdo ještě spal, to možná jen ti dva.

A pak se to stalo. Ticho. Naprosté ticho, že ani nebylo slyšet hluk aut z ulice. Nebo to bylo prostě tím, že jsme měli zalehlé uši.

Z pokoje se vypotácel Ben, kterého jsem si lépe prohlédnul. Byl pobledlý a pod očima měl černé kruhy, jakoby celou noc nespal. Něco říkal, ale já mu nerozuměl. Pořád jsem neslyšel a Nataša vedle mě potřásala hlavou.

Na pár minut jsme si sedli na věc, co měl být gauč, a čekali, až se nám sluch vrátí. Ben nám mezi tím donesl dvě sklenice vody, které si Nataša pořádně prohlédla, očichala je a až pak se napila.

„Moc se omlouvám," pronesl Ben, když jsme se navzájem konečně slyšeli. „Vytvářel jsem bezpečnostní program až téměř do rána, ale má ještě nějaké mouchy." Znělo to věrohodně, ale moc jsem tomu nevěřil, protože se přitom Ben díval na Natašu dosti naštvaně.

„To je jedno, zavolej svého spolubydlícího, abychom vám mohli odebrat otisky prstů." Přikývnul a já v duchu prosil, abychom už odsud byli pryč. Mladé této doby jsem nechápal a to jsem nebyl o nic moc starší než oni, ale přesto nás dělilo před sedmdesát let.

Odebrání otisků proběhlo už bez incidentů, jen se Mike šíleně červenal, když zíral na Natašu, tak jsem si ho vzal na starost a odebral mu otisky já.

Nakonec jsme se rozloučili a Ben nás vyprovodil ven. Chvíli nejistě postával ve dveřích a mně rázem došlo, o co tady jde.

„Ty chceš naše podpisy?" Nataša povytáhla obočí a Ben nadšeně přikývnul. Strčil nám pod nos zápisník, kam jsme se podepsali.

„Možná to bude znít divně, ale jsem rád za tu holku, co jsem jí půjčil skútr, díky ní jsem se s vámi mohl setkat." Uhnul pohledem. „Ale kdyby se tu znovu objevila, dám vám vědět." Kývl a zavřel dveře.

„Lhal," řekli jsme s Natašou společně. Sešli jsme ze schodů a nasedli do auta.

„Lhal i o tom programu." Zíral jsem na svou společnici. „Budeme ho muset sledovat, ten kluk ví víc, než říká." Na Natašu si nikdo jen tak nepřišel.

„Wanda ho prověřila," oponoval jsem.

„Steve, musíme být obezřetní. Ten útočník dokáže mnohem víc než Wanda, tady jdou veškeré dohady stranou." V tom měla pravdu a já musel napravit svoji chybu, kdy jsem se nechal ovládnout.

„Vysaď mě u parku, potřebuju si zaběhat." Podívala se na mě trochu podezřívavě, ale nakonec mi zastavila. Než jsem zavřel, ještě na mě zavolala.

„Steve, neudělej nějakou hloupost."

„To by mě ani nenapadlo."

***

Jste na konci, možná trochu nudná kapitolka, ale i takové musejí být, aby se děj mohl posunout vpřed. Předem musím říct, že mě od dnešní šesté večerní čekají dvě noční dvanáctky, takže předpokládám, že devátá kapitola by mohla být ve středu večer nebo ve čtvrtek ráno, to se ještě uvidí, ale určitě v jeden z těchto dnů, protože, od pátku do neděle mám tři ranní dvanáctky, což nic nenapíšu, protože přijdu domů a budu spát. Takže budu za sebe doufat, že ty dva volné dny něco ze sebe dostanu.

Vaše Sorel18