Ahojky lidičky, jsem tu s další kapitolou, a jak už název vypovídá, bude se pátrat, a po kom jiném než po Nině. Tentokrát z pohledu Stevena, se kterým si zavzpomínáme na jeho bývalý život a život po probuzení z ledu. Doufám, že se vám bude líbit a zase mi zanecháte votes a komenty.

PS: Pro ty, co používají  na androidu aplikaci wattpadu, obrázek si zase prohlédněte na počítači, jo a ještě, přibyla nám nová postava, v tomhle díle se sice jenom mihne, ale určitě se s postavou setkáme i dál, tuhle postavu podle mě potřebují všichni Avengeři a je škoda, že ve filmech na ni není čas. (Jestli uhádnete která? Je na obrázku!)

PSS: Spoiler – zase jsou pohromadě. ;-)

***

Kapitán

Musel jsem u malování usnout. Zamrkal jsem a uhnul hlavou bokem, prudké světlo mě na chvíli oslepilo, ani jsem však nestačil otevřít oči a dostal jsem pořádnou ránu do hlavy.

***

„Našla jsem ho, tady je!" Chvíli jsem si nebyl jist, kde jsem a jestli se útočník nevrátil. Tak jsem vyrazil pěstí nahoru, ale velká síla mi ruku zastavila. Zamrkal jsem a konečně si zvyknul na světlo.

Skláněla se nade mnou Wanda. Podala mi ruku a pomohla mi do sedu. Hlava mi nepříjemně třeštila, takže jsem se kolem sebe moc nerozhlížel, a když jsem před sebou uviděl za keřem postávat Wilsona, pokusil jsem se i vstát, ale Wanda mi to nedovolila.

„Hlavně pomalu, máš na spánku pořádnou modřinu." Wilson se probojoval do křoví a pomohl mi na nohy, vyvedl mě ven a usadil na lavičku, ihned ke mně přispěchali dva zdravotníci. Začali mi svítit do očí, ale já je unaveně odehnal.

„Co se stalo?" zeptal jsem se zmateně kolem sebe. Seděl jsem na lavičce v parku, do kterého jsem každé ráno chodil běhat.

„To bychom chtěli vědět všichni." Zvednul jsem hlavu a díval se na Furyho, který v tom svém kabátě nevypadal vůbec divně. I když jsem to nikdy neřekl nahlas, občas mi svým oblečením připomínal lidi z HYDRY. „Promluvíme si v helikaru, pozemní základna Avengerů už není bezpečná." To neznělo vůbec dobře.

***

Odvedli mě na ošetřovnu, kde na lůžku ležela Nataša. Uklidnil jsem se, abych k ní hned neběžel, zdravotníci by mi to stejně nedovolili.

Posadil jsem se na postel a doktor, kterého jsem viděl vždy jen letmo, si prohlížel moji hlavu.

„Nikdy bych neřekl, že se jednou potkám s Kapitánem Amerikou, natož že ho budu ošetřovat." Široce se na mě usmál a dál už mlčel. Vzal mi krev a ještě mě pro jistotu poslal na CT, o němž jsem pochyboval, že najde něco neobvyklého. Hojil jsem se rychleji než jiní lidé.

„Jste v pořádku, Kapitáne, ale měl byste se chvíli šetřit. Někomu jinému by ta rána způsobila otřes mozku, ale vy máte pořádně tvrdou lebku," zasmál se a své závěry zapsal do mé zdravotní karty, kterou všemožní doktoři zaplňovali svými závěry z vyšetření, a která byla už pořádně tlustá. Nebyl jsem probuzený z ledu ani pět let a už byla tlustší než za celý můj předešlý život.

„Jak je na tom agentka Romanovová." Pomalu jsem otočil hlavu k její posteli.

Doktor Winters, konečně jsem si vybavil jeho jméno, zvednul hlavu a podíval se stejným směrem. Jeho klidný výraz mě uklidnil.

„Byla omámená stejně jako vy. Na vás útočník použil pořádnou dávnou sedativ pro slony, několikrát po sobě, aby se zřejmě ujistil, že budete spát pěkných pár hodin." Opatrně se na mě podíval a pokračoval o něco tišeji. „Nechci, aby to vyznělo, jako že útočníkovi nadržuju, ale dal si pořádnou práci, aby vás uspal... ale nezabil, protože i když jste vylepšený tím sérem, pořád jste smrtelný a vyšší dávka sedativ by vám mohla způsobit srdeční arytmii, která by vás mohla i zabít, sice to bylo na hraně, ale útočník počítal se vším."

„A agentka?"

„Agentku Romanovovou omámili sedativem na bázi benzodiazepinu v rozdrceném stavu, rychleji by se jí do těla dostalo, kdyby ho vypila, ale útočník jí ho vdechnul do tváře, takže se jí dostal do očí a do nosní sliznice, takže měl téměř stejně rychlý nástup. Bylo to však nižší množství, takže ji to vyřadilo jen na pár minut. Bude v pořádku, jen jsem jí doporučil klid na lůžku." Pochyboval jsem, že by Nataša dobrovolně zůstala ležet. Doktor zřejmě odhadl moje myšlenkové pochody.

„Nedal jsem jí další sedativum," bránil se hned. „Jen jsem jí pohrozil, že ji na pár dní vyřadím z aktivní služby." Což by bylo pro Natašu horší než pár hodin v klidu. „A vám také doporučuju si do zítřka odpočinout." Přikývnul jsem a nechal se agenty odvést do ubikace, kterou mi přidělili, když jsme bývali na helikaru.

„V osm ráno, je v zasedací místnosti meeting a vás Fury očekává v půl osmé na můstku," předal mi zprávu jeden z agentů a já přikývnul.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, vykročil jsem k posteli. Na nočním stolku ležel blok s obyčejnou tužkou. Občas mě děsilo, jak mě lidé kolem znali, nebo spíš, jak si všímali, co dělám. Nechtěl jsem to, jediný člověk, od kterého jsem to bral, byl Coulson, ale toho zabil Loki. Nebýt jeho smrti, už dávno bych s tímhle vším skončil, ale on mi ukázal, proč jsem to začal dělat.

Sednul jsem si na postel a začal malovat, během jsem zapisoval i veškeré podrobnosti, na které jsem si vzpomněl a že jich bylo dost, ale nedávaly mi smysl.

***

Pět minut půl osmou jsem čekal před řídící místnosti na Furyho. Blok jsem si vzal s sebou, abych před meetingem ředitele bývalého S.H.I.L.D.u. seznámil se vším, na co jsem si vzpomínal, aby ostatní lépe spravil se situací.

„Kapitáne, přesný jako vždy." Fury přicházel a ukázal na dveře, společně jsme vešli do řídící místnosti. Stanuli jsme před obrovským oknem a zírali na mraky.

Bez okolků jsem mu podal blok a černoch s jedním okem si ho ode mě převzal, ani se nad tím nepozastavil.

„Asi bych vás měl informovat, Kapitáne, že událost, kdy jste byl na základně Avengerů, se ve skutečnosti nestala, alespoň pro vás ne."

„A ten výbuch?" Přeci bych si nedokázal vybájit silou vlnu výbuchu, která mě odhodila a to teplo, který se mi přehnalo přes tělo.

„Vypadá to, že proti nám stojí někdo daleko mocnější než je slečna Maximoffová."

***

Jakmile jsem vešel do zasedací místnosti, musel jsem se chvíli rozhlížet. Po událostech s Ultronem, se od nás odpojil Clint Barton, který se vrátil za svou manželkou, která mu porodila syna, Tony Stark, jež asi chtěl projednou v klidu žít se svou přítelkyní Pepper, a Thor, jehož si vyžadovala přítomnost Asgardu, a v neposlední řadě od nás odešel doktor Banner, avšak v podobě Hulka, kterého Nataša nepřestávala hledat.

„Nazdar, Rogersi!" zakřičel na mě z jedné z židlí Stark. „Chyběl jsem ti, viď!" Povykoval vesele, tak jako vždy.

„Tony," kývnul jsem na něj. Vedle něj seděl Thor, který zarytě diskutoval s Visionem, který si mezi námi našel své místo poměrně snadno. Vedle něho vždy věrně seděla Wanda. Kousek od ní si šeptem povídal Wilson s Bartonem a občas jim přizvukoval kapitán Rhodes. A téměř v čele stolu seděl doktor Selvige s doktorkou Choovou.

Byla to schůzka starých a nových Avengerů. Po přátelích se mi skutečně stýskalo, ale nelíbilo se mi, za jakých podmínek jsme se tu museli sejít.

„Myslím, že jsme tu všichni." Ustoupil jsem stranou, aby do zasedací místnosti mohl vejít Fury, s Hillovou a Natašou.

Rychle jsem si přisednul vedle Thora a Nataša si vybrala místo co nejdál od všech ostatních. I když mi pomáhala formovat nové Avengers, dělal jí pořád starosti Bruce, bez ustání ho hledala.

Fury se postavil před velkou obrazovku a Hillová spustila kamerový záznam mě a Natašy, jak se spolu bavíme na chodbě. Zvuk byl zapnutý, ale já si nepamatoval, že bych se s ní kdy bavil o Buckym. Byl mojí Achillovou patou tak jako Banner pro ni. Oba jsme někoho hledali a nedařilo se nám je najít.

„Včera se do sídla Avengers vloupala neznámá osoba, která se vydávala za Kapitána Rogerse, vyřadila celý náš systém a z počítače ukradla tajná data přímo ohrožující naši organizaci." V zasedací místnosti bylo hrobové ticho. Všichni to brali velmi vážně, ale mně to pořád nedávalo smysl, jak se někdo mohl vydávat za mě. Mohl snad někdo vytvořit přístroj, který dokázal měnit podobu.

„Nezjistili jsme, jestli se jednalo o ženu nebo o muže, protože může nabýt jakékoliv podoby." Hillová klikla a ukázaly se moje kresby dvou naprosto odlišných žen, které jsem si pamatoval. „Kapitán Rogers byl držen v bezvědomí po dobu krádeže v ústředí. Podle všeho útočník nebo útočnice disponuje telepatickými schopnostmi jako slečna Maximoffová." Všichni jsme se podívali na Wandu, která zaraženě seděla a začala rudnout.

„I když nejsem příliš nadšený z toho, co řeknu, útočník je mocnější než slečna Maximoffová."

„V jakém smyslu?" zeptal se Vision na otázku, kterou chtěl položit úplně každý v místnosti.

„Původně jsme si mysleli, že útočník používá technologii, kterou může maskovat svoji skutečnou podobu, ale po shlédnutí tohoto záznamu, se nám nabídnulo vysvětlení samo." Další záznam začínal mým během, který skončil u zavřených dveří, které směřovaly ke garážím. Rukou jsem se zapřel o panel. Moje tělo se začalo měnit a než jsme mohli vidět něco víc, obrazovka vypadla, místo ní se spustil další záznam.

„Týž okamžik v garáži, sledujte prosím Kapitánovu motorku." Záznam byl braný ze širšího úhlu, moje motorka tam byla maličká, ale stačil okamžik, drobné zachvění a rázem tam stál nevýrazný motocykl s přilbou na sedátku, pak obraz zase vypadnul.

„Zde naběhnul záložní zdroj." Záběr byl stále na garáž, ale teď už tam bylo víc lidí, běželi za tím podivným motocyklem a postavou, která na něm seděla, neviděl jsem jí do tváře, protože měla helmu na hlavě, překvapeně se však otočila, když zazněl výstřel, pak prudce dupla na plyn a motocykl vyrazil po rampě pryž z garáží.

„A vyplívá z toho, co?" Thor se postavil a zapřel se rukama o stůl.

„Vyplívá z toho to, že útočník dokáže ovládat i elektrické přístroje."

„Elektrické přístroje jsou jiné než lidská mysl," namítla Wanda a opět na sebe strhla pozornost.

„To ano a proto je důležité, abychom toho člověka nebo co to je, co nejdříve našli, získali od něj zpět ukradená data a zjistili, co chce."

„Tak to přeji hodně štěstí, když nevíte, jak ve skutečnosti vypadá," rýpnul si Tony, za což si získal rozzlobené pohledy ostatních.

„Nemyslete si, pane Starku, že jsem vás všechny sem pozval, aniž bych neměl nějaká ta esa v rukávu?" odrazil ho Fury a kývnul na Hillovou.

Na obrazovce se opět ukázal záznam garáže, který se začal zvětšovat, až skončil u zadního kola toho motocyklu.

„Máme registrační značku toho skútru, od které se můžeme odpíchnout. Nebude těžké najít majitele, který nás navede na stopu té věci. Slečna Maximoffová nám pomůže, kdyby ten člověk byl ovládnutý a nepamatoval si nic, o tom, kdo mu ukradl nebo si od něj půjčil jeho skútr. Ta věc, má svoji slabinu a my jí využijeme." Všichni se na Furyho překvapeně podívali.

„Pan Fury tím chtěl říct," začal pomalu doktor Selvige, „že ta osoba nemá žádné přístroje, ale pouze vlastní schopnosti, které mají jistá omezení. Udržení iluze podoby jak na lidech ta na videozáznamech, vyžaduje jistou dávku energie, která je poměrně rychle vyčerpá."

„Přesně tak," souhlasil s ním Fury. „A ještě," zadržel nás na místech, „mluvil jsem před chvílí ještě s Kapitánem Rogersem, ohledně toho, co se dělo během vloupání, docela podstatná věc, která změní váš pohled na věc." Tak na tohle jsem byl zvědavý, pořád jsem byl zmatený.

„Podle všeho útočník sledoval Kapitána už nějakou dobu. Počkal si na něj v parku, kde pak na něj použil svoji schopnost a donutil ho, si myslet, že ho unesla nějaká žena, která vlastnila jistý přístroj na změnu podoby." Tony chtěl něco namítnout, ale Fury ho zarazil s tím, že mu to vysvětlím já později.

„Útočníkovi bylo jasné, že takový přístroj by byl hned dopraven do ústředí, tak donutil Kapitána k představě útěku a výbuchu, čímž ho přímo navedl, aby mu ukázal, kde jsou naše nejchoulostivější data, a vyvedl ho přes veškeré bezpečností zabezpečení." Rázem mi to všechno došlo a cítil jsem se špatně. Nechal jsem se ovládnout a vyzradil nepříteli důležité informace.

„Nemůžeme vám nic vyčítat, Kapitáne," pokračoval Fury. „Nechali jsme se ovlivnit všichni, což nám ukázalo další slabinu, na které musíme zapracovat. Nyní sestavíme tým, který půjde po stopě skútru." Fury rozdával rozkazy a já sjel po židli níž, ruce jsem měl před sebou na stole spojené a nervózně jsem si je tisknul.

„Ta za to nemůžeš," uklidňoval mě procházející Wilson, ale já za to mohl, nechal jsem se nachytat na své největší přednosti, využili proti mně moji ochotu pomoci.

„Popíšeš mi ten přístroj..." Tony se vedle mě posadil, když už místnost zůstala prázdná, ale já ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. „Kašli na to, minule jsme se nechali ovládnout Wandou všichni." Vzteky jsem praštil do stolu, který se zlomil. Při vstávání jsem odrazil židli ke zdi.

„Tak bychom snad už na to mohli být připraveni! Barton se ovládnout nenechal!"

„Protože jsem viděl, jak to dělá ostatním," pronesl Barton ode dveří. Překvapeně jsem se k němu otočil. „Kdyby mě někdo chtěl ovládnout, když bych dělal věci, co běžně dělám, taky bych se nedokázal bránit."

„Ten ví, co říká," ukazoval na něj prstem Tony.

„Odčiníš to jedině tak, že toho útočníka najdeš," poradil mi Barton.

„Může vypadat jako kdokoliv," namítnul jsem.

„Ale ne pořád, slyšel jsi Selvige, každá schopnost má svoje meze. Někdy ten člověk musí být sám sebou..."

***

Jak to tak vypadá, Nina zamotala Avengers hlavičky tak trochu víc a ani o tom neví.

Máte za sebou přes 2100 slov, tak vám to doufám uteklo a budete se těšit na další. Ani ale netušíte, jak jsem na téhle kapitole nadřela a jak s ní bojovala, hledala na internetu, ujišťovala se, že jsem na nikoho nezapomněla, jestli jsem vše popsala správně, a tak bych tuhle kapitolu chtěla věnovat tvůrcům stránek www.postavy.cz, která je mou věrnou společnicí, a na níž nacházím veškeré postavy existujících filmů, seriálů, komiksů a prostě všeho. Líbí se mi, že tam najdete o kterékoli postavě na co si jen vzpomenete, což u Avengers nebo X-menů je potřeba, protože u nás komiksy na tyhle trháky nevyšly a že jsou všechny velmi obsáhle propojeny, co vám ve filmech neřeknou, tak doufám, že i vy stránku navštívíte a při psaní svých FF povídek, zde najdete, co budete hledat.

Vaše Sorel18