Regulus x James

Našel jsem ho sedět na okenní parapetu jak ne zrovna úspěšně skrývá slzy. Asi je pravda co se teď šuška po celých Bradavicích, že si můj krvezrádcovský bratříček začal s tou mudlovskou šmejdkou svého nejlepšího kamaráda.

,,Copak Pottere, nikdo tě nepostrádá?"zeptal jsem se svým typickým zmijozelským tónem a přidal k tomu jeden prvotřídní ušklebek. Nemůžu přece dovolit aby si kdokoliv myslel,že nejsem pravý čistokrevný aristokratický Zmijozel. Vlastně k němu mám dál než by se mi líbilo a o to horší je se přetvařovat. Nemám rád předsudky, právě proto že jsem v nich uvězněný celý svůj život.
Jedinou jeho odpovědi pro mě byl ale kyselý škleb jako by právě polykal citrón v celku. Svým způsobem se mu ani nedivím.

,,Stejně si ale překvapivě v klidu když se brácha drží příkladu tvé přezdívky a velmi ochotně ti nasazuje parohy."řekl jsem zamyšleně ale dal jsem průchod dobíravému tónu, který v téhle situaci byl opravdu pichlavý.,,To je zkrátka prokletí Blacků. Když si někdo má někdo vybírat mezi námi a někým jiným, vždycky jsme to my."

,,Tak to není...on by nikdy..."chtěl něco říct ale dost očividně se do toho zamotal. Zhluboka se nádechl a vypadal jako ,že mě chce uškrtit za to,že jsem s tím začal.
,, Já mu to dovolil."zašeptal nakonec frustrovaně a tak typicky si prohrábl ty neposedné vlasy.

,,Co? Proč?"zeptal jsem se nechápavě a sedl si vedle něj na parapet abych mu mohl lépe vidět do oříškových očí. Proč by něco takového dělal? Tak dlouho jí nadbíhal, sváděl jí, věnoval jí veškerou svou pozornost a pak...jen tak se jí vzdá pro kluka, který může mít kteroukoliv na kterou si ukáže. Nerozumím tomu a to nemám rád, znamená to že mi něco uniká.

,,Miluje jí a ona na oplátku miluje jeho."řekl hořce a jeho oči byly až děsivě prázdné.,,Bylo by sobecké je nechat trpět kvůli jednomu pitomci, kterému tím zlomí srdce."

,,Pro Merlina! Pottere, chováš se jako Mrzimor."řekl jsem nevěřícně ale někde hluboko pod tím vším jsem skrýval obdiv. Já bych tak nesobeckého neudělal nebo bych to minimálně nikdy nepřiznal.

,,Ne, chovám se jako nejlepší přítel..ne jako bratr kterým pro mě Sirius je."řekl a já věděl o čem mluví. Oba ho vnímáme jako bratra i když jemu to asi jde lépe než mě. Já se kvůli němu nedokázal vzepřít naší rodině ani ho nepodpořil když odešel.
Asi jsem ho vlastně dost zklamal .

,, Sirius má štěstí, že tě má. Já totiž jako bratr nestojím za nic."řekl jsem tiše. Vlastně jsem ani nechtěl aby to slyšel, pouze jsem to potřeboval vyslovit nahlas. Mimoděk jsem si přejel po předloktí na kterém už mohlo několikrát být znamení zla. Měl jsem ovšem štěstí,že jsem oblíbený syn mých rodičů takže mi prošla výmluva,že to necháme až dokončím školu. Oni si myslí, že nechci aby mě kdokoliv ze školy podezříval ale já doufám,že přijdu na způsob jak se tomu vyhnout úplně. Nechci se krčit před kýmkoliv, natož před takovým bastardem. Vím co to ale bude znamenat pro mé postavení tak chci mít alespoň dokončenou školu než k tomu dojde.

Překvapeně se na mě podíval a jeho oči už alespoň nebyly tak prázdné. Teď v nich bylo zaujetí a někde pod tím i zdravá ostražitost. Trochu jsem se pod tím pohledem přikrčil a raději sledoval svoje ruce než jeho. Nechci se zase utopit v pohledu jeho očí i když už dávno jsem doufal že je to ta mnou. To byla asi moje jediná opravdu naivní myšlenka. Nikdy mě to nejspíš nepřejde už jen proto,že je to Potter. Prokletí naší černé rodové linie. Z jednoho Blacka udělal krvezrádce a neúmyslně teď pracuje na přeběhnutí i druhého Blacků. Jenže to by nesměl být James aby si alespoň něčeho všiml.
Tenhle poberta má a vždycky měl oči jen pro tu jednu.

Nikdy v celém životě jsem nevěřil,že budu něco závidět mudlovské šmejdce ale stalo se tak. Záviděl jsem jí každý jeho pohled. Každý kompliment, každý zamilovaný úsměv, každou pozornost i když to znamenalo,že na ní řval přes celou velkou síň.

Pokaždé když mi došlo,že jí to závidím jsem se proklínal. Jsem Zmijozel, co mě je do nějakých Nebelvírských romantických gest? Nemám na ně právo a neměl bych po nich tedy ani toužit. Měl bych být bezcitný, minimálně na pohled a mít jen pár afér bez závazků než přijde na řadu domluvený sňatek. Další věc která mě trápí, nechci muset trávit život s čarodějkou, která nejvíce vyhovuje mé matce.

,,Teď už mě nepotřebuje, má Lilly."řekl malinko neurčitě a já si najednou přišel v jeho přítomnosti zvláštně. Když už jsme seděli na jednom parapetu vypadalo to,že se přibližuje.

Bezeslova jsem se zvedl a co nejdůstojnějším způsobem utekl na astronomickou věž. Doufám totiž, že ho všechny ty schody odradí. I když na to aby ho odradili by nejdřív musel chtít jít za mnou.
Což je nereálné, protože který Nebelvír by chtěl trávit čas se Zmijozelem, a ještě semnou?

Stoupl jsem si k zábradlí a zahleděl se do té temné hlubiny. Ušetříl bych si tím spoustu starostí co mě ještě čekají. Nemusel bych se bát jestli se zvládnu postavit matce. Nemusel bych se trápit s tím,že mě možná čeká znamení zla. Nemusel bych si lámat hlavu s tím kolik mi zbývá času jako svobodnému než mě ožení s nějakou bohatou a vlivnou.... čarodějkou.

Navíc bych tu stejně nikomu nechyběl.
Brácha semnou nemluví a nejspíš mu na mě ani nezáleží. Matku zajímá víc rodiná čest, bohatství či čistá krev, její děti jsou pro ní vedlejší. No a většina Zmijozelů se semnou baví jen kvůli mojí rodině. Jsou to více poskoci než přátelé.

Na přátele měl Sirius vždycky mnohem větší štěstí než já. On si našel ty skutečné, takové kteří stojí za vámi ať se děje cokoliv.Já měl jen Siriuse a i ten to semnou hodně rychle vzdal když začalo jít do tuhého.

Ani jsem si neuvědomil kdy jsem si sedl na zábradlí. Nevím jestli bych nakonec skončil nebo ne ale nedostal jsem šanci to zjistit.

,, Nevěděl jsem,že Zmijozelové jsou až takový zbabělci."řekl James ale chyběl tomu ten dobíravý tón. Takhle to znělo téměř jako by o mě měl starost ale tomu jsem nevěřil. Nechtěl jsem a ani nemohl tomu věřit.
Na mě nikomu nezáleží.

Povzdechl jsem si ale nakonec jsem neodolal a podíval se mu do očí. Měl v nich najednou tolik emocí. Zastavilo se mi na okamžik srdce a pak se rozběhlo nadzvukovou rychlostí.

,, Není to zbabělost, pouze bezvýchodná situace."řekl jsem tiše a znovu se zahleděl dolů.
Stačilo by abych sklouzl a bylo by po všem.

Jen na tuhle jednu myšlenku jsem měl čas než se mi kolem pasu obmotali dvě silné ruce a stáhli mě dolů na jeho hruď.
Překvapeně jsem výdech ale nezmohl jsem se ani na nejmenší protest. Jak dlouho jsem toužil být právě tady? Schovat se v jeho náruči před vším zlým a tvářit se že nic mimo nás neexistuje

,,Proč si to udělal?"zeptal jsem se a roztřeseně vydechl. Jako kdyby ze mě v ten moment spadla maska kterou jsem si tolik let pěstoval. Byl jsem najednou bezbranný a vydaný na milost vlastním emocím.

,, Protože jsem konečně zase našel někoho kdo mě skutečně potřebuje."řekl s tím sebevědomím úsměvem co mě zároveň tak vytáčí i ho zbožňuju. Je si sám sebou v téhle situaci stejně jistý jako když je na koštěti na hřišti, jako když chytí zlatonku.

,,Nejsem případ pro charitu, Pottere."odfrkl jsem si ale jinak jsem to nekomentoval. Pokud chce překonat mezikolejní nevraživost nebudu se mu bránit.
Stejně mu patřím už několik let.

Myslel jsem,že v tuhle chvíli mě už nic nepřekvapí ale jeho ruka na mé tváři mě opět přesvědčila o opaku. Nejistě jsem se opřel do toho dotyku, protože jsem zkrátka neodolal a čekal jak to bude pokračovat.

,,Tak to mám štěstí,že nejsem charita."zašeptal najednou tak blízko a mě přejel mráz po zádech když jsem ucítil jeho teplý dech na rtech. Zavřel jsem oči, protože to na mě už bylo příliš. Jak mám něco takového vůbec vydržet...

Další překvapení přišlo téměř okamžitě když se jeho rty otřeli o ty moje v doteku lehčím než křídla motýla. Motýla jehož celá rodinka se mi teď rojila v břiše.
Teď už není úniku.

Zapletal jsem jednu ruku do té jeho nezkrotné Nebelvírské hřívy a nechal se jím líbat do zapomnění.
Každý jeho polibek měl pro mě totiž větší cenu než celé Blackovic bohatství.