Máme tady epilog! Snad se vám celá povídka líbila a užili jste si ji... nebojte, plánuju do budoucna pokráčko.. :P Věnuju ho své kamarádce, GoddessOfPudding... :3

Tress

Sotva jsem se probrala z toho otravného spánku - nebo co to vlastně bylo -, ihned mě do očí uhodilo světlo odrážející se od světlých stěn pokoje, ve kterém nebylo absolutně nic než na jednu skříň a tuhle velkou postel, na které jsem ležela. Přímo naproti mě bylo velké skleněné okno, za kterým zrovna něco jedla mladá sestřička. Došlo mi, že jsem v nemocnici.

Ta, jakmile si mě všimla, že jsem vzhůru, se ke mně hned přihrnula a zavalila mě otázkami.

,,Jak se cítíte? Nebolí vás něco? Mám vám pro něco dojít?" A pokračovala dál a dál.

,,Ne, díky," vyrazila jsem ze sebe a cítila přitom zvláštní tlak na plicích - jako kdyby mě tam tížil kámen, který nešel sundat.

,,Tak já alespoň dojdu pro vašeho kamaráda," zamumlala, když vycházela z pokoje a nestihla poslechnout mou otázku.

,,Koho?"

Hlavu jsem měla v jednom ohni, i přemýšlet mě bolelo. Posadila jsem se na postel a spustila nohy dolů, chtěla jsem cítit tu podlahu, jestli je tak chladná, jako se jeví. Taky že byla. Potom, jako by se čas zastavil, a já si začala povídat sama se sebou. A pro změnu nahlas.

,,Co se vlastně stalo? Jo, už vím. Asi jsem zabila Itachiho. Ale v tu chvíli jsem to tak chtěla, tak bych si to neměla vyčítat, ne? Ale počkat... vždyť on by měl patřit mezi ty hodný, stejně tak já. Zatraceně!"

Nakonec jsem sebou jen flákla znovu na postel, byla jsem už plně při vědomí a byla jsem si jistá, že bych klidně zvládla i chodit. Na to jsem ale byla moc líná.

Nepoužívej magii, když jí neumíš ovládat! ozval se v mé mysli rozzuřený hlas a já zpozorněla. Poznala jsem ho. Byl to hlas ducha Enchan, sídlícího v mém těle.

Já myslela, že na Midgardu nemáš moc, zavrčela jsem v duchu a přitom jemně pokrčila rameny.

Moje moc je i tvoje, pochopíš to? Jsme jedno tělo!

Ale já od tebe rozkazy poslouchat nebudu. Bylo to omylem, chápeš? Nemůžou mě za to pověsit, tak nevím, co tady jedeš.

Dál už jsem si nemohla povídat - jak nahlas, tak s Enchan v duchu-, protože do místnosti vtrhnul Loki a vzávěsu za ním ještě Tony a celý zbytek Avengerů. Musela jsem se usmát, protože jsem mezi nimi zahládla i Hawkeye.

,,Bože můj, Tress!" vyjekl Strak a dramaticky si připlácl ruku na čelo, druhou na to mé. ,,Žiješ?"

,,Neboj, tak snadno se nedám. Zdravím vás, Avengeři," kývla jsem směrem ke zbytku chumlu, který jen něco zamumlal, a nakonec vyhledala očima ty dva smaragdy patřící Lokimu. Usmála jsem se na něj, jako kdybych opravdu smazala v hlavě minulost a myslela jen na jeho novější já, seskočila s postele a vrhla se mu kolem krku.

Znejistěl, když se na nás upřely pohledy ostatních v místnoti, nakonec ale jen většina mávla rukou a černovlásek mé obětí opětoval. Začala jsem jeho krk zahrnovat polibky, než jsem i jeden malý vtiskla do jeho rtů. Nezajímalo mě, jak se na mě budou ostatní dívat. Prostě jsem věděla, že..... že... k Lokimu cítím něco víc, než dříve. Ten se ode mě odtáhl, protože mu mé chování přišlo podezřelé a přisuzoval to tomu zkolabování.

,,Víte někdo něco o Itachim?" prorazila jsem to trapné ticho, kdy si většina Avengerů jen házela pohledy mezi sebou a sem tam zavítala na mě a Lokiho.

,,Já," oznámil již zmiňovaný černovlásek po mém boku, ,,teď jsem u něj byl."

,,A?" nervozitou, ale zároveň i nedočkavostí nad tím, co řekne, jsem si silně skousla ret. Bůh Lží se nadechl a vydechl, což zopakoval ještě párkrát za sebou a já měla chuť mu vyrvat všechny vlasu, jen aby mi to už konečně vyklopil.

,,Bude v pořádku," řekl k úlevě všech, teda hlavně mé.

,,Bože, děkuju," zašeptala jsem a z oka mi vykápla slza radosti nad tím, že jsem ho nezabila. Sice jsem mu asi dost ublížila... ale to nebylo vůbec schválně! A navíc mě vyprovokoval, takže si za to může v podstatě sám..

,,Tress," oslovil mě znenadání Tony a ve tváři měl vážný výraz. Polkla jsem a zavřela oči, protože mi chtěl vyřknout rozsudek, byla jsem si tím jistá. Proč by jinak svolal všechny Avengers - až na Thora-, když jsem se konečně probrala?

,,A-ano?" vysoukala jsem ze sebe přiškrceně a nejradši bych teď zalezla pod postel, na kterou jsem se radši posadila. K tomu jsem se samozřejmě nedostala, akorát bych se pořádně ztrapnila a vypadala před nimi jako nějaká malá holka, která se bojí duchů a všech těch ostatních povídaček.

,,Chci ti něco důležitého říct. A chci ti to říct hned teď, protože když jsem se dozvěděl, že jsi v nemocnici, rozhodl jsem se tak." Chvilku se odmlčel a snažil se vyhýbat mým tázavým pohledům, keré jsem na něj vrhala jako ping-pongové míčky. Pak si oddechl a ještě dodal: ,,Radši se posaď, možná to s tebou sekne. Proto se hodí, že jsme právě v nemocnici."

,,Počkej. O co tady sakra jde a proč je tady u toho i Časované bomba, Stařík, Legolas a Nataša?" zarazil pojmenováním hrdinů Starka k mému překvapení sám Loki, který z toho byl evidentně stejně zmatený jako já.

,,Protože chci, abych měl dost svědků," zareagoval okamžitě a probodl ho pohledem, který jasně říkal Nepřerušuj mě, muflone!

,,Tak to bude zlý," zamumlala jsem sama pro sebe a sklopila pohled k zemi. Tony se ke mně přiblížil a klekl si přede mě na jedno koleno, mé ruce vzal do svých. To mě chce jako požádat o ruku? Nic proti, ale mezi námi je moc veliký věkový rozdíl!

,,Tress," oslovil mě a upoutal tak mou pozornost, pak se něžně usmál. ,,Jsem tvůj otec."