Tress

Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu.... opravdu mě chtěl zabít? Ale... proč? Provinila jsem se snad něčím vážným? A co bylo vlastně všechno tohle? Proč kurňa Loki brečí jako malé děcko? těkala jsem myšlenkami od jedné otázky k druhé. Celá jsem se třásla a opírala se o tu věc, která mi zachránila krk. Nejen krk, celý život.

Polkla jsem, narovnala se a párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. Než jsem stačila zareagovat, čaply mě za ramena Thorovy široké dlaně a začly se mnou třást. Prohlížel mě, jako kdybych právě vylezla z auta po nehodě. Defacto.... něco takovýho se vlastně stalo, ne?

,,Tress! Jsi v pohodě?" znovu se mnou zacloumal a z jeho hlasu jsem slyšela vystrašení.

Víc než to, že se mě právě Bůh zeptal, jestli jsem celá, po tom, co všechno se vlastně událo, mě zaráželo víc jen to, že zná moje vlastní jméno. Vymanila jsem se z jeho sevření, otřepala se a řekla prosté: ,,Jo, žiju."

Oddechl si a byla na něm znatatelná úleva. Oba jsme se obrátili k Lokimu, který už byl na nohou a utíral si uslzený obličej.

,,Měli jste pravdu. Je to ona," popotáhl a podíval se na mě začervenalýma očima.

,,Já jsem já, ale o co tu sakra jde?" reagovala jsem a jeho úplně ignorovala. ,,Když pominu to, že se mě tenhle šílenec pokusil zabít!" ukázala jsem na něj ukazováčkem.

Všichni mlčeli a koukali do země. Včetně Thora. A to mě dohánělo k šílenství.

,,Tak co se tady kurva děje?!" vykřikla jsem, rozhodila rukama a nedokázala si odpustit to sprosté slovo. Kdo by reagoval v mém případě jinak?

,,Víš, Tress, vlastně teda E-"

,,Já jí to řeknu," přerušil Friggu Loki. ,,Měla by se to dozvědět ode mě."

,,Počkat, počkat," zarazila jsem ho gesty rukou. ,,Proč by si mi to - a co vlastně?- měl říkat ty?" Stočila jsem k němu pohled plný nenávisti.

,,Taky si myslím, že to tak bude lepší," souhlasil Thor a postoupil blíž k jeho matce a bratrovi.

,,Já tě poslouchat nehodlám!" stála jsem si za svým a vyrazila ke dveřím. Thor mě však zachytil ještě dříve, než jsem se jich vůbec stihla dotknout. Sykla jsem na něj: ,,Pust mě ti říkám."

,,Zůstaň tady."

,,To teda ne!" zařvala jsem a vytrhla mu svojí ruku ze sevření. Ztratila jsem rovnováhu a kus dozadu odklopýtala.

,,Tress, já-" natáhl po mně Loki ruku, ale já ji tou svou odrazila. Má naštvanost dosáhla hranic a on na mě chce ještě šáhnout? Co si myslí?

,,Ty... ty už na mě sakra nikdy nemluv! Vyděsil si mě k smrti!"

,,Já-"

,,Tak už dost!" vstoupil do místnosti sám Všeotec, král Asgardu, Ódin. Úlekem jsem o kus odskočila - což už jsem za tu dobu, co jsem poznala Lokiho, měla dobře nacvičené.

,,Nech tu záležitost na mně, Ódine," ozvala se Frigga. ,,Jdi si hledět svého."

,,Váš hlas se donesl až ke mně, jak se tady hádáte. Nemohl jsem nezakročit," pokrčil rameny a podíval se na mě skoro až nenávistným pohledem. Pokud se takhle díval i na Lokiho, tak proč jsem se divila tomu, že se chová tak, jak se chová?

,,A ty, mladá dámo," ukázal na mě zdviženým prstem. ,,Jsi smrtelnice, nemáš tady co dělat. Zvlášť pokud děláš takový randál."

,,Ódine! To je ona." Došla k Všeotci Frigga a stoupla si vedle něj. Po jejím boku se postavil Thor, kdežto Loki si stoupl vedl mě. Teda, s dostatečnou vzdáleností ode mě.

,,O co tady sakra jde?!" prohodila jsem rukama a přejížděla pohledem od jednoho u druhému. Už mi to všechno vážně začínalo lézt na nervy. Teda ne, že by to byla novina.

,,Já ti to vysvětlím," nabídl Loki. Zavrtěla jsem hlavou, od něj jsem nechtěla slyšet už vůbec nic.

,,Ty," otočila jsem se naproti němu a výhružně vztyčila prst, ,,už na mě v životě nemluv! Nejdřív se mě snažíš zabít, jako už po několikáté, a teď by si mi tady chtěl něco vysvětlovat? A přitom jsi tady ještě před chvilkou sám brečel jako malej harant."

Zavrčel. Alespoň nějaká známka toho, že je zas normální. Počkat, to by mě správně potěšit nemělo, ne?

,,Lidé jsou tak malicherní," poznamenal se smíchem Thor.

,,A směšní," přitakala Frigga.

,,Loki, divím se ti, že jsi chtěl ovládnout Midgard, když na něm přitom žijí taková stvoření," přihodil si špalek do ohně Ódin.

Začínala se ve mně vzdouvat další vlna vzteku. Dřív jsem měla opravdu excelentní sebeovládání, ale to s příchodem Lokiho pominulo. Proč jsou na mě sakra takoví? Copak můžu za to, že jsem jen smrtelnice? To se mě snaží vyprovokovat k boji? No... rozhodně bych s nimi prohrála... ale za zkoušku by to stálo. No, vlastně ne... bylo by to 4 na jednoho. 4 bozi na jednu smrtelnici.

,,Ona taková není! Není to obyčejná-hloupá-smrtelnice!" začal mě zničehonic hlasitě bránit Loki a v jeho hlase bylo znát znechucení a pohrdání. Nebylo to ale mířeno na mě, nýbrž na trojici před námi. Nebyla jsem jediná, kdo by mohl sbírat oči a čelisti dole z naleštěné podlahy. Thor s Friggou byli stejně překvapení jako já. Bůh Lží mezitím o kousek předstoupil, jako by mě chtěl bránit vlastním tělem.

,,Kam se ztratilo tvé pohrdání lidmi, Loki?" začal na něj narážet sám Všeotec, v jehož obličeji se značil prachsprostý chlad. Takhle se za celou tu dobu netvářil ani Loki. Byla jsem Ódinem znechucená až na kraje možností.

,,Stále pohrdám lidmi," vyslovil to slovo s divným podtónem. ,,Na tom se nic nezměnilo."

I přes moje odporování mě čapl silně za zápěstí a táhl za sebou jako ocásek. Společně jsme minuli božskou trojku, několikery dveře, až jsme se dostali ven do nějaké zahrady. Stále jsem se snažila o to, aby mě pustil, ale jeho stisk nepovoloval. Nezbývalo mi nic jiného než ho následovat.

,,Umíš doufám jezdit na koni," promluvil po dlouhé době mlčení a trošku přidal na rychlosti. Skoro jsme už běželi.

,,Samozřejmě," zabručela jsem naštvaně.

,,A v dámském sedle?" Tím mě zaskočil. V dámském sedle jsem jezdit neuměla.

,,No... ne. Snad to tak těžké nebude. Kam mě vůbec vedeš?!" začala jsem se vztekat.

,,Do stájí."

Dalšího slova už se mi nedostalo. Mlčky jsme proběhli zahradou, kde jsem viděla všelijaké květiny různých tvarů a barev, několik dřevěných altánků nabarvených na bílo, sem tam nějaké vysoké okrasné stromy - na jednom z nich jsem dokonce viděla pověšené cosi jako houpačku.

Konečně jsme doběhli do stájí, kde vykoukly čtyři hlavy - jedna plešatá, druhá skoro plešatá, třetí s něčím jako čepicí a čtvrtá s dlouhými blond vlasy. Střetla jsem se s ní pohledem a spatřila dokonale hladkou pleť, oči v barvě jantaru a krásné plné rty. Usmála se na mě.

,,Připravte nám 2 koně!" rozkázal Loki a já cítila, jako by byl ve svém živlu. ,,Jednoho s dámským sedlem!"

,,Loki?" zatahala jsem ho za část jeho zeleného pláště. Otočil se na mě a v očích jsem mu nalezla něco jako.... vřelost.

,,Hmm?"

,,Dej mi normální sedlo," poručila jsem si.

Snažil se protestovat tím, že mám šaty, ale já ho zarazila dřív, než to vůbec stačil doříct. ,,A taky mi dej dýku."

,,Dýku?" podivil se a díval se na mě, jako by nikdy v životě neslyšel o něčem takovém, jako je dýka.

,,Ano, dýku, a dělej."

Pokrčil rameny, odněkud jednu vytáhl a podal mi ji. Už jsem se chtěla sehnout a uříznout si s ní šaty od kolen dolů, ale do dlaní mi přiletěly kalhoty.

,,To by se ti hodilo, ne? Těch šatů by byla škoda," s úsměvěm na tváři se vynořila zpoza jednoho blízkého stání ta holka, kterou jsem viděla předtím. Usmála jsem se a poděkovala jí.

,,Minato, co tady děláš? Chodit ke koním ti Ódin jako lékařskému magikovi zakázal. Každou chvíli by mohla být potřeba tvá pomoc." Minata? Hmmm, hezké jméno..., uznala jsem.

,,Ale teď přece není žádná válka, ne? Nech jí trochu volnosti," postavila jsem se za ní a kývla jejím směrem.

,,No, asi máš pravdu," pokrčil Loki rameny.

,,Já s ní teda souhlasím," přitakala blondýna. ,,Kdo jsi vlatně ty? Ještě jsem tě tady neviděla."

,,Jsem Tress."

,,Holky, není čas na seznamování," přerušil nás obě Loki a my se zachichotaly jako malé školačky. Potom jsem uslyšela zvuk svého dětství. Před námi se s klapáním kopyt objevili dva koně, oba to byli vraníci s černými uzdečkami a sedly. Podledlovou dečku měli oba dva mechově zelenou.

 ,,Waaau," vydechla jsem, protože byli oba opravdu překrásní. Měli ušlechtilé hlavy, dlouhé hřívy a velká lesklá kopyta.

,,Nezírej na ně a obleč si ty kalhoty. Na," hodila po mně tričko, které mělo barvu měsíce, a já ho jen tak tak stačila zachytit.

,,Uhm, díky," zamumlala jsem, hodila si oblečení na rameno a otočila se na Lokiho. Dala jsem ruce v bok a začala prsty bubnovat o sebe samu. Bůh Lží se na mě nechápavě zadíval a já se zamračila.

,,Víš, Loki, ráda bych se převlíkla."

,,Jo, aha," zasmál se rozpačitě a prohrábl si vlasy. Chytil oba dva koně za uzdečky a odešel s nimi ven.

 ,,Blbec," ulevily jsme si s Minatou ve stejnou chvíli, načež jsme obě propukly v záchvat smíchu.

,,Líbíš se mi," podotkla blondýnka směrem ke mně. ,,Pojď za mnou, kousek tady je prázdné stání, můžeš se tam převléknout." Na znamení díků jsem kývla a následovala ji na konec chodby, kde jsem zalezla do jednoho čistého boxu a oblékla si oblečení, které jsem dostala. Shodou náhod obě byly mé velikosti, čemuž jsem se divila.

Když jsem vylezla, vložila jsem své šaty do Minatiných napřažených rukou, a vydala se vstříc světlu na druhém konci chodby, kde jsem viděla tmavé siluety - boha a dvou koní.

Hej, bloncko! promluvil ke mně můj vnitřní hlas, proč nezdrhneš, když máš šanci? Straší ti ve věži?

Jestli mi straší ve věži? Mně straší v celém hradu.

Vždyť tě chtěl zabít!! připomněl mi. Neříkej mi, že s ním po tom všem ještě někam pojedeš! To ti zakazuju!

A mám snad na vybranou? Po tomhle už hlas v mé hlavě zmizel.

Došla jsem až na konec, kde jsem si musela dát ruku přes oči, protože mě uhodilo přímé sluneční světlo. Sykla jsem, ale po chvilce si na světlo zvykla.

,,Můžeme jet?" nabídl mi Loki koňské otěže a já je bez váhání přijala. Upravila jsem si třmeny na obou stranách sedla a elegantně se vyhoupla nahoru. Podívala jsem se dolů na Boha, který se skoro až zasněně a s mírným úsměvem na tváři díval na mě. Zamračila jsem se na něj a on se začala věnovat svému koni, až po chvilce seděl nahoře i on.

,,Kam vůbec jedeme?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat. Přeci jen, kdo by nechtěl vědět, kam mě chce zatáhnout tentokrát?

,,Chci ti jen něco ukázat."

,,Nemáš v plánu mi ublížit, že ne?" vykvikla jsem, až to znělo vystrašeně. Loki se zasmál a nandal si na hlavu tu jeho typickou helmu s rohy, ve které vypadal jako muflon.

,,Ani v nejmenším. Musím ti něco říct."

---

,,Cválat přes Ásgard je úžasné!" dala jsem průchod svým emocím, když jsme s Lokim cválali bok po boku přes obrovskou louku, kterou z obou stran lemovaly lesy. ,,Vůbec jsem netušila, že bude na Ásgardu i takovéhle místo! Teda jako.... myslím taková krásná příroda!"

,,Já se spíš divím tomu, jak dobře jezdíš, Tress!" křikl na mě zpátky a já se pousmála. Málokdy mi někdo řekl jménem. Pokaždé mě to zahřálo u srdce, ať už to bylo od kohokoliv.

,,Taky jsem rychlejší!" pobídla jsem vrannou kobylku, o které jsem zjistila, že se jmenuje Fairy, a ona svůj plynulý cval ještě zrychlila. Kopyta dopadala do měkké zelené trávy a ve vzduchu jsem cítila vůni lesa. Zasmála jsem se. Byla jsem prostě v tuhle chvíli šťastná, a to i přes to, že jsem ještě před chvilkou byla blízko smrti. Možná proto jsem se cítila tak šťastná a živá. Po tom strašidelném zážitku, ze kterého jse se nějakým zázrakem okamžitě dostala. Inu, na psychiatra jsem byla zralá už předtím, než jsem potkala Lokiho, takže žádná novinka.

Otočila jsem hlavu, abych zjistila bohovu pozici, a znova pobídla koně. Loki se totiž těsnal za mým - respektive Fairyiným - zadkem a skoro nás předháněl.

 ,,Tohle je moje teritorium! Vše se tu řídí podle mě!" vítězně řekl, když se mihnul kolem mě a začínal mizet před námi. Proletěl skoro jako zelený blesk - ještě ten pocit víc umocňoval tmavě zelený plášť vlnící se za ním v poryvu větru. Zkoušela jsem ho dohnat, ale udržovat si přede mnou značnou mezeru a mému koni už začaly docházet síly. Zpomalila jsem do klusu a začala pravidelně vysedávat do rytmu. Loki zpozoroval naše zpomalení a přibrzdil. Úplně se zastavil a čekal na nás, až ho doženeme.

 ,,Jakto, že máš s tím tvým vraníkem ještě tolik sil?" zavolala jsem na něj z dálky.

,,Moje teritorium, moje pravidla."

,,Ha, ha. Proč zastavujeme?"

,,Protože už nemůžete?" popíchl mě a začal se vysmívat.

,,My? Neee, vůůbec. To ty jsi zastavil, nemám pravdu? Já na chvilku jen zpomalila," vyplázla jsem na něj jazyk a už stála kousek od nich. Bůh Lží seskočil z koně a popadl ho za uzdečku. Naznačil mi, ať udělám totéž, tak jsem uposlechla.

Došli jsme ke starým stromům před námi, které se vjímaly všemi barvami od žluté přes oranžovou až k červené a jiným, mezi nimiž byla úzká pěšinka. Podzim je nádherné období a jde to znát i tady v jiném světě. Ve světě plném cizích bytostí, lidí, bohů,...

Prošli jsme po pěšince jeden za druhým - já samozřejmě až druhá - a došli na rozcestí. Vydali jsme se doleva a nějakou dobu mlčky šli. Koruny stromů vytvářely dojem, jako by jsme šli v nějakém barevném tunelu, na což jsem se nemohla vynadívat. Když se cesta rozšířila tak, abychom mohli jít i s koňmi bok po boku, hned jsem vyplnila volné místo po Bohově pravici. ,,Hej, Loki, kam mě to táhneš?"

,,Nikam tě netáhnu, jdeš dobrovolně."

,,Ne-e," zavrtěla jsem hlavou, ,,měla jsem možnost zdrhnout, ale neudělala to, ačkoliv netuším proč. Někam mě táhneš a já to vycítila tady," poklepala jsem si volnou rukou na místo, kde je srdce, ,,a tady," ukázala jsem si na hlavu, načež jsem protočila oči.

Mlčel.

,,Hééj, jsem otravná jak půlnoc! Odpověz mi!" začala jsem různě poskakovat už po tak dost úzké pěšině.

,,Klidně otravuj, já půlnoc rád," zašklebil se na mě zpod rohaté helmy, ale dál si hleděl cesty.

,,Hej, muflone," nedokázala jsem si to odpustit a stěží přemáhala smích, který jsem zamaskovala kašlem. ,,Pujč mi svou helmu, chci si ji zkusit."

,,Myslíš," zastavil a upřeně se na mě zadíval, ,,že jsi v takovém postavení, aby si mi mohla dávat rozkazy?"

,,Už to tak bude, smiř se s tím," oznámila jsem s humorem a Loki to zjevně pochopil, protože se začal chichotat a znovu se rozešel.

,,Na," napřáhl ke mně ruku a já vyvalila oči. Opravdu mi podával jeho zlatou helmu? ,,Zkus si jí."

,,Uhm, dík," zamumlala jsem a zastavila se. Bůh Lží učinil totéž. Převzala jsem helmu, podala jsem mu otěže, abych měla volné obě ruce a nasadila si ji. Dokážu si živě představit, jak jsem asi vypadala. Na hlavě rohatou helmu, pod ní blonďaté vlnité vlasy, což muselo vypadat dost komicky. Rovnou mě mohl zavést někam do zoo a mohla bych dělat muflona, dost by vydělali.

,,Nevypadáš nejhůř," pokýval hlavou uznale Loki, když si mě prohlížel s úsměvěm na rtech a zamyšleným výrazem ve tváři. ,,Už dlouho jsem neviděl ve své helmě nikoho jiného než mě. Je to nezvyk."

Usmála jsem se. ,,Tak co, jsem sexy?" nasadila jsem svůdný tón a přejela si provokativně jednou rukou po boku a části stehna.

Zamračil se na mě a já se rozesmála. ,,Na to odpovídat nebudu, Tress."

,,Kam teda jdeme?" vrátila jsem mu helmu a opět jsme se vydali cestu do - pro mě - neznámých končin. Stezka se zase zúžila, tak jsem s Fairy musela jít jako druhá, až za Lokim. Najednou se cestička rozšířila a my vešli na otevřenou plochu, která se pomalu měnila na kamenitou. Chvilku jsem mžikala víčky, protože přímo proti nám začínalo zapadal slunce a paprsky mě trefovaly do očí.

,,Přímo sem," obsáhl veškero v máchnutí jediné volné ruky. Vydechla jsem úžasem.

Před námi se rozprostíral malý vodopádek, na výšku vysoký asi tak metr, ale přesto roztomilý. Kolem něj rostly různé druhy květin s barvami, jaké jsem ani nedokázala pojmenovat, a potůček pod lemovaly mechem porostlé kameny. Přímo za ním byla vidět načervenalá obloha s velkým oranžovým kotoučem uprostřed. Vytvářelo to až celkem romantický dojem, když by jste si odmysleli ten fakt, že jsem na neznámém světě s někým, kdo se mě už pokusil zabít a určitě by to klidně udělal znovu.

,,Pojď za mnou, rychle se stmívá," zavolal na mě Loki, který už odcházel úplně jiným směrem, než jsme původně přišli. Chtěla jsem něco namítnout, ale nakonec jsem ho následovala jako pes. Po několika krocích jsme narazili na malou chatku, která byla dobře ukrytá mezi stromy na malé mýtince. Byla u ní postavená i malá ohrada, sotva pro tři koně, ale pro dva akorát. Odsedlali jsme je a oduzdili a já šla stále Lokimu v patách až do domku, kde jsme uložili postroje na svá místa hned vedle dveří. Neprostestovala jsem, prostě jsem se chovala jako robot, všechno jsem dělala automaticky. Než můj společník donesl koním vodu, čekala jsem přede dveřmi a přemýšlela, proč jsem sem s ním vlastně jela, když nemám žádný důvod zůstávat, poslouchat ho a podobné.

Zanedlouho přede mě předstoupil v celé své Asgardské kráse - no jo, už si to budu muset přiznat - a chytil mě za ruku. Koukala jsem se na něj prázdnýma očima a vůbec na tenhle dotek nereagovala. Normálně bych mu dala facku nebo ho alespoň pořádně seřvala, ale teď nic. Jako by někdo vykopnul mého ducha z těla a zůstala tam jen má lidská schránka. Nudná lidská schránka.

Zatahal mě za ruku, kterou pořád držel, a já se společně s ním vracela ruku v ruce k tomu roztomilého vodopádu. Když jsme tam došli, ze slunce zbývala už jen polovina, ta druhá už zapadla. Byl to úžasně romantický pohled. Ale já necítila nic. Chtěla jsem to to všechno cítit, ale najednou jsem byla prázdná, jako bez duše.

Posadili jsme se kousek od stromů a oba koukali na ten nádherný výjev před námi. Asi jsem udělala nějaký zvuk, protože se ke mně Loki hned natočil, pustil mou ruku a zeptal se: ,,Je něco špatně?"

Usmála jsem se, ale nebylo v tom žádné pobavení ani nic jiného. Byl to automatický pohyb.

,,Vlastně jo, děje, ale nevím, co to je.....," promluvila jsem popravdě a kousek se od něj odsunula. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. ,,Vůbec nic necítím. Za to, jak si mě chytil za ruku jsem tě měla seřvat jako obvykle, ale mně to bylo úplně jedno." Povzdychla jsem si a bezradně jsem se na něj podívala. On mě celou dobu trpělivě poslouchal. ,,Jako bych byla prázdná."

Položila jsem se zády na zem, kolena nechala pokrčená a ruce si dala pod hlavu. Obloha zářila všemi barvami, byl na to opravdu hezký pohled, který jsem si uložila do hlubin svého velkokapacitního mozku. Podle žuchnutí, které jsem uslyšela, se Loki taky sesunul k zemi, ale né tak elegantně jako já. Jeho brnění mu to nedovolovalo, nad čímž jsem se musela zasmát.

,,Nechtěl si mi něco říct, Loki?" napadlo mě náhodou. ,,Myslím, že to bylo něco důležitého. Mimochodem, taky mi dlužíš vysvětlení, proč si se mě pokoušel zabít." Do mého tónu hlasu se přilnula trocha podráždění. Bůh mě nevnímal, protože se snažil postavit, což mu vůbec nešlo. Povzdychla jsem si, protočila očima a postavila se nad něj. Nastavila jsem ruku tak, aby se za ní mohl dobře chytit, a vytáhla jsem ho na nohy. Celkem mě překvapilo, že byl docela těžký. To asi to brnění.

,,Díky," zamumlal skoro neslyšně. Evidentně se nerad omlouvá. Zeptala jsem se ho: ,,Co si říkal?"

,,Díky! Jsi snad hluchá nebo co, smrtelnice?!" skoro na mě zakřičel. Ušklíbla jsem se jeho směrem.

,,Nejsem. Jen jsem chtěla slyšet ještě jednou, jak mi poníženě děkuješ."

,,Nevrátily se ti náhodou ty ztracené emoce?" poznamenal sakrasticky a oprášil si špínu z pláště, který teď vypadal téměř jako černý. Slunce už úplně zapadlo a byla docela tma. Skoro jsem Lokiho ani neviděla.

,,Loki? Skoro tě nevidím, pojďme zpát-" nemohla jsem doříct myšlenku, protože jsem při cestě směrem k Bohovi Lží a Neplech ve tmě zakopla o kámen a řítila se k zemi. Stihla jsem si dát ruce před obličej, abych si neublížila, ale v tom mě zachytily dvě známé pevné paže. Loki byl u mě blízko, takže se mu podařilo mě chytit tak, že to vypadalo, jako bychom se objímali.

Pomohl mi se postavit a aniž bych se podívala do jeho očí, které by mi úplně zamotaly hlavu, pokračovala jsem: ,,No vidíš. Říkala jsem, že skoro nevidím, tak ať jdeme zpá-"

V tu chvíli mi něco došlo. Proto jsem nedokázala znovu doříct to, co jsem chtěla. Podívala jsem se do jeho očí i přes to riziko, které mi hrozilo, ale tam jsem si ověřila, že to, co jsem poznala, byla pravda. Loki se celý třásl, ale naprosto jsem netušila, co to způsobilo.

,,Já-já už to dál nevydržím," vykoktal ze sebe a než mi úplně došel význam jeho slov, třas ustal a on se sklonil a políbil mě.