Ta-dá! Přidávám novou kapitolku, snad se bude líbit! Užijte si ji.

---

Thor

,,Matko, neber bratra tak vážne," utěšoval jsem zkroušenou královnu, ,,já věřím, že dokážeme zabránit, aby se ještě víc propadl do hlubin Temnoty." Povzdechl jsem si.

Já i má matka Frigga jsme seděli v jednom z rozlehlých pokojů Asgardského paláce, nedlouho po tom, co se zde zjevil Loki. Friggu to rozhodilo. Vždy ho milovala a bude milovat i nadále, ale trhá jí srdce, když vidí, že ho přemáhá Temnota stále více a více. Seděli jsme na pohovce, já ve své obvyklé zbroji a ona v saténových modrých šatech.

,,Synu, i já tomu věřím. Věřím jak tobě, tak Lokimu, to moc dobře víš." Při zmíňce bratrova jména hlasitě polkla a trošku se oklepala. Není se čemu divit, když má Bůh Lží a Neplech na triku už nějakou tu špatnost.

,,Děkuji ti," kývnul jsem a usmál se na ni.

,,Moc dobře víš, že o Lokiho nemůžu přijít..... my o něj nemůžeme přijít. Je to tvůj bratr a můj syn! A-a proto-" dál nedokázala nic říct, protože se již naplno rozplakala a opřela se o mě. Otočil jsem ji čelem k sobě, pevně ji objal a začal hladit po jejích dlouhých velmi světle zlatě blonďatých vlasech.

,,Dokážeme to. Společně to dokážeme," stál jsem si za svým a sebejistě pokýval hlavou. ,,Také se domnívám, že do toho všeho nějak zapadá i ta smrtelnice, o které předtím mluvil. Nebudeme si nic nalhávat, víme jaký Loki je. Stačil by jeden vzdor z její strany a on by ji v tu ránu zabil. A to i přes Ódinův přísný zákaz."

,,Souhlasím s tebou, máš naprostou pravdu," uznala a odsunula se kousek ode mě, vyšívaným kapesníčkem si otřela zvlhlý obličej.

Utěšování není zrovna moje silná stránka, tak jsme jen mlčky seděli a poslouchali vzájemně svůj dech.

,,Chybí mi," zašeptala po chvilce a v jejím hlase byl cítit smutek.

,,To i mně, matko," přitakal jsem a sklopil hlavu.

Vzápětí se rozevřely dvoukřídlé zlatě zdobené dveře a do místnosti vešel jeden ze členů královské stráže, čímž nám přerušil náš rozhovor. Na sobě měl zlaté brnění a helmu, což bylo jeho nedílnou součástí, a v pihatém hranatém obličeji měl trochu nejistý výraz - nejspíš to byl nějaký nováček.  Mírně se uklonil, aby nám prokázal úctu jako královně a princi, a skoro neslyšně si odkašlal. Se sebejistým hlasem, jaký by měl mít každý strážný, nám oznámil: ,,Heimdall vás volá! Prý je to důležité a máte hned dorazit." Pokusil se o úsměv, ale vyšel z toho spíš takový škleb.

Kývnul jsem. ,,Hned tam budeme."

***

Už z dálky, ještě než jsme vůbec k Bifrostu dojeli, mi bylo jasné, že není všechno, jak má být. Cítil jsem na zátylku takové divné svrbění a čím jsme byli blíž, tím se postupně rozlézalo do každého koutu mého svalnatého těla - předvěst ničeho dobrého. Jel jsem na svém koni včele, za mnou má matka a uzavírali to dva osobní strážci. Ódin trval na tom, aby jeli s námi, i když já jsem silný dost.

Heimdall na nás netrpělivě čekal před vchodem a za ním jsem koutkem oka zachytil nějakou rozmazanou kupičku. Teď jsem ještě netušil, jaký šíleně zdrcující pohled se mi naskytne, až si plně uvědomím, co vlastně vidím.

Všichni jsme ze cvalu plynule přešli do klusu, až jsme nakonec zastavili těsně před Bifrostem. Seskočil jsem jako první a s matkou v závěsu jsem se dohnal k černochovi. ,,Heimdalle, proč si pro nás-" začal jsem, ale zarazil mě matčin zděšený výkřik a zběsilý úprk k té kupě, které jsem si všiml už předtím. Následoval jsem ji společně se zbytkem stráží.

Uvnitř kupolovitého přístroje na přesun z místa na místo klečel můj bratr. Měl na sobě roztrhané cáry něčeho, co dřív bývalo kusem oblečení, přes ústa jakousi roužku a polovinu těla spálenou do krve. V náruči třímal nějakého člověka, dívku, jejíž bohaté blonďaté vlasy dopadaly až na podlahu a barvily se do ruda.

,,Loki!" zavolala jeho jméno, poklekla k němu a já již nemohl dál jen tak zírat, musel jsem si zachovat chladnou hlavu.

,,Stráže!" otočil jsem se k té hrůze zády, zatímco matka opatrně položila a narovnala dívku na zem, aby viděla její zranění. ,,Zavolejte magiky léčitele, okamžitě!"

,,Jsou na cestě," ohlásil Heimdall. ,,Mohu zatím nijak pomoci?"

,,Po-pomozte jí..." vysoukal ze sebe sípavě Loki a pak se v bezvědomí sesunul k zemi hned vedle toho člověka.

,,Bratře!"

,,Thore!" křikla směrem ke mně Frigga. ,,Pomoz mi s Lokim!"

Přiběhl jsem k nim všem a stihl sotva dopadnout na kolena, když dovnitř dodupali čtyři magikové léčitelé. Matka hned začala rozdávat rozkazy a koordinovat situaci. Všichni jí na slovíčko poslouchali. Já radši o kus ustoupil.

,,Agane! Dej s Minatou Lokiho na nosítka, ale nechte ho na zemi! Juliasi, pojďte s Koratem ke mně a tomu děvčeti! Týme 1, zjistěte rozsah a druhy Lokiho zranění a nahlašte mi je! Týme 2! Tahle holka má vražený střep do spánku a lehké popáleniny na pravé paži. Podejte mi okamžitě suchý hadr na očištění krve a vrhněte se na ruku! Hlavu nechte na mě! Agane, Minato, jak jste na tom?"

,,Místy na zádech popáleniny třetího stupně, nadýchal se také kouře a teď je v bezvědomí! Okamžitě začínáme s léčením popálenin, to je to nejhorší," ohlásila drobná blondýnka a já nestačil zírat. V takovéhle 'akci' jsem ještě matku nezažil a to už nějaký ten pátek žiju. Chovala by se takhle také, kdyby se něco podobného stalo mně?

,,Dobře. Jelikož jsme na Asgardu, Loki by se měl hojit relativně rychle. Problém bude s tou holkou. Hned co skončíte, odneste ho do paláce! Tady nám to něco zabere." Přiložila ruce, ze kterých vyzařovalo oslnivé světlo, k hlavě té smrtelnice a začala jí hojit. Dva magici jí asistovali. K Lokimu jsem pořádně neviděl, ale Agan s Minatou se o něj skvěle postarají, jsem si tím jist.

,,Co-co to?" vykoktala matka a o kus se odsunula. Obrátil jsem k ní zrak, oči měla vytřeštěné, ale nebyl jsem si jistý čím. ,,To není možné."

,,Matko? Stalo se něco?" přispěchal jsem k ní s obavami v hlase. Nevěřícně vrtěla hlavou a pořád se dívala na ležící ženské tělo. Ostatní k ní vzhlédli, stejně tak i ti u mého bratra. Zeptal jsem se tedy znovu, tentokrát už jsem se dočkal odpovědi.

,,Hojí se tak rychle, jak jsem jaktěživ neviděla. Ani já sama se nehojím tak rychle!" Z toho mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy jsem neznal nikoho, kdo by se hojil rychleji než Frigga. Že by byla z jiného světa?

,,Co je sakra zač?" vyslovil jsem svou myšlenku nahlas a spočinul pohledem na nehybném, teď už zcela zdravém těle.

,,To nevím, ale zjistím to. Každopádně, Týme 1, dokončete léčbu a jdeme do paláce!"

Tress

Netušila jsem, jak dlouho jsem spala a proč jsem vůbec spala, ale víc mě trápilo to, kde jsem se objevila, a taky to, proč jsem si na tom místě připadala tak šťastná a plná energie. Probrala jsem se v nádherném pokoji, kde, kam jsem se podívala, byly všelijaké zlaté ornamenty připevněné na mramorových zdech. Za zády jsem měla jedno obrovské klenuté okno, kterým pronikalo do pokoje hřejivé sluneční světlo, ale bohužel bylo tak vysoko, že jsem z něj nic neviděla, ani když jsem se postavila na postel. Na sobě jsem měla smaragdové hedvábné šaty na ramínka, které byly v pase stažené bílou stužkou a dosahaly až na zem.

Víc jsem si tak nějak stihnou neprohlédla, protože někdo zaklepal na obří dvoukřídlé dveře, které byly přímo naproti posteli. Odkašlala jsem si a nejistě řekla: ,,Dále."

Dveře se otevřely a v nich se objevil Loki s Thorem a Friggou. Asi jsem na ně zírala fakt dlouho, protože to už Loki s Thorem nevydrželi a začali se chechtat jako malé děti. Frigga ale zachovávala vážnou tvář, což mě mírně polekalo.

,,Kde-kde to jsem, Loki?" vykoktala jsem s pohledem upřeným na něj a sedla si na postel, protože se mi zamotala hlava. Smíšci okamžitě utichli a Loki ke mně opatrně vykročil.

,,Co si pamatuješ poslední?" zareagoval také otázkou. Zarazila jsem se a začala si třít spánek, protože jsem všechno viděla v mlze. Náhle se mi rozjasnilo a já si vzpomněla, že jsme naposledy byli v kavárně. Vzápětí mi vystřelila do hlavy taková bolest, že jsem až vyjekla. Bůh Lží vytřeštil oči a dřepl si přede mě.

,,Já se ptala první," opáčila jsem.

,,To, že pokládáš otázku, ještě neznamená, že dostaneš odpověď," odsekl otravně jako vždycky. Pak zopakoval svou prvotní otázku.

,,Byli jsme v kavárně a... no.... dál už nevím," přiznala jsem a zadívala se do těch očí, které mě vždy dokázaly tak uchvátit. Čirou náhodou jsem si všimla, že mají stejnou barvu jako moje šaty, které jsem měla na sobě.

,,Eh... no...," začala jsem ne příliš inteligentně a pokusila se postavit, ale nohy mě vůbec neposlechly, takže jsem dopadla na Lokiho, který mě naštěstí nějak zachytil a zpět posadil. Vzal jednu mou ruku a schoval ji do jeho dlaní. V jeho očích se značilo něco, co jsem u něj ještě neviděla. Byla jsem si skoro jistá, že to byla starost, ale než jsem si to stačila plně ověřit, objevila se v nich ta stará známá jiskřička a na tváři se mu pohyboval úsměv. Mou ruku pustil a stoupl si. ,,Jsme na Asgardu."

Myslím, že bych mohla sbírat svou spodní čelist z podlahy, protože tomuhle se nedalo věřit. Nějak mě to napadlo, už když jsem viděla tu výzdobu a vzápětí Thora s Friggou, ale pořád jsem si to nechtěla přiznat. Vždyť... Asgard? Vždyť ten existoval možná tak ve filmech! A to není skutečnost! Nebo se snad pletu?

,,Netvař se tak vyděšeně, nikdo ti tady neublíží," ozval se konečně Thor. ,,Jsi Lokiho přítelkyně, tím pádem jsi tu vítána." Po vyřknutí těchto slov na mě namířil blonďák svůj úsměv. Otočila jsem se od něj k Lokimu, který už odcházel od mé postele směrem k dvojici.

,,Ty parchante jeden!" křikla jsem na něj. ,,Co jsi jim nakecal? Nejsem žádná tvoje přítelkyně! A ty to moc dobře víš!" Postavila jsem se, protože mě nohy konečně uposlechly.

Zastavil se a zaťal ruce v pěst. Pootočil se a podíval se na mě pohledem plným nenávisti. Je zajímavé, jak se v člověku - nebo vlastně bohu? - mohou rychle střídat pocity. Pěsti se mu začaly chvět, až z nich občas vyšlehly záblesky zeleného světla.

,,Nebudeš-mě-nazývat-parchantem!" vykřikl a já cítila, jak se vzduch zavlnil pod náporem jeho moci. Napadlo mě, proč nikdy tuhle moc nepoužil na Zemi. Často jsem ho přeci vytáčela... a on mě.

Třeba proto, že nemůže..... poradil mi vnitřní hlas. Co když byla doma jeho moc nějak spoutaná a prostě ji nemohl použít? Neznáš tedy jeho pravou moc... dej si pozor..

Protočila jsem očima, protože tohle byla fakt otrava. Bude na mě vytahovat nějaký kouzla?

,,Idiot," zamumlala jsem si, ale díky svojí vnitřní samomluvě jsem nedávala pozor na okolí. Loki se tyčil přede mnou v celé své kráse - fakt na tohle myslím? - a síle, takže mou poznámku nejspíš slyšel. Po zádech mi přeběhl mráz, protože jsem se neměla jak bránit, tak jsem jen sklopila hlavu, zavřela oči a čekala, co mi provede. Už jsem byla takřka smířená, že mě chytí pod krkem a udusí, nebo se mnou flákne o zeď a nebo mě nějak prokleje. Nestalo se ani jedno, protože zakročili Thor s Friggou.

Thor se postavil přesně přede mě, takže působil jako obří živý štít a Frigga spoutala Lokiho svou magií, takže se nemohl ani hnout. Po chvilce, kdy jsem se teprve odvážila otevřít oči, jsem se dívala do Thorovy usměvavé tváře, kterou lemovaly dlouhé blonďaté vlasy. ,,Já ti říkal, že ti nikdo neublíží. To se vztahuje i na mého bratra." Snažil se mě povzbudit dalším hřejivým úsměvěm.

,,Loki," promluvila k Bohovi Lží a Neplech královna. ,,Konečně si najdeš někoho, s kým se jakž takž spřátelíš, a po chvilce ho chceš zabít? Víš, jak mě tohle dokáže jako tvou matku rozesmutnit? Ve tvé výchově jsem asi selhala.."

,,Ach ano, Thor, Ódinův syn, je vždy ten dokonalý! To já jsem ta bílá vrána rodiny, že? Nedokážete mě milovat jen proto, že jsem Mrazivý Obr? Potomek Laufeye? K čertu s vámi všemi! A hlavně s tebou, ty malá zrádkyně!" namířil na mě prstem, protože se mu nějak podařilo dostat se z matčina magického sevření. Uslyšela jsem zvuk, jako by se trhal papír, a pak téměř oslepla, protože pokoj zaplnila záře takového rozsahu a takovou silou, že mě to odhodilo až ke zdi. Když světlo pohaslo, došlo mi, co se stalo. Loki svou magií přetlačil tu Figginu, a protože to byly dvě ohromné síly, nevydržely to a explodovaly. Loki stál uprostřed místnosti se zrakem upnutým na mně. Královna ležela na druhém konci místnosti a takhle z dálky nevykazovala žádné známky života. Bůh Hromu to zjevně ustál, protože se skláněl na matkou.

Můj pohled se stočil zpět k Lokimu. Ten se pomalu přibližoval ke mně a v očích měl divný výraz. Byla jsem si zcela jistá, že to byl vítězný výraz, ale smíchaný ještě s něčím jiným. Pak mi došlo, kde jsem ten výraz už viděla. Zbledla jsem o několik odstínů a snažila se odlepit od zdi a utéct, ale tělo mě vůbec neposlouchalo.

Totiž... když mi bylo asi 13 let, byla jsem jednou hodně pozdě večer venku. Šla jsem pěšky domů z koncertu. Nevím, jestli to bylo zcela náhodné, nebo si vybral přímo mě, ale po cestě mě chytil nějaký maskovaný muž a pokusil se mě znásilnit. Nepamatuju si, co se vlastně stalo, ale nějak se mi podařilo utéct, aniž by mi cokoliv stihl udělat. A měl velice podobný výraz tomu, jak se Loki teď tvářil na mě. Nehezký úsměv na tváři, skoro až škleb, téměř sadistické oči a ten postoj..

,,Už nikdy mě nebudeš urážet!" pronesl a vzduch kolem mě se zachvěl. ,,A to doslova." Zašklebil se, oči mu plály a napřáhl proti mně ruku, kolem které se mu mihotalo to samé zelené světlo, jako jsem viděla už předtím.

Pokusila jsem se uhnout do strany, ale něco mi zablokovalo nohu. Já blbka stoupla do květináče s nějakou popínavou rostlinou, která se mi kolem nohy okamžitě omotala a tím mi znemožnila pohyb. Smůla.

Kolem prstu, kterým na mě Loki ukazoval, se shromáždila veškerá záře, až se chvěla. Bůh Lží mi věnoval poslední šílený úsměv a obyčejné "Sbohem.", než směrem ke mně vytryskl proud čistého zeleného světla.

,,Nee!!" vykřikl Thor dívajíc se na mě. Usmála jsem se na něj a naznačila, že je to dobré.

Vydechla jsem, zavřela oči, opřela se hlavou o zeď a sesunula se k zemi.

Tak takhle to se mnou skončí? Zemřu... sama? A ještě k tomu někde, kde to vlastně ani neznám? Nemohla jsem se rozloučit ani se Sakurou... a teď mě zabije nějaký bájný bůh? Měla jsem si života užívat, dokud to šlo. Umřít tak mladá, tak mladá....., přemýtala jsem a zaposlouchala se do zvuku Lokiho vítězného smíchu.

Měla jsem pocit, jako bych slyšela růst rostliny, ale to byla nejspíš iluze v mé hlavě.

Počkat... jakto, že ještě nejsem mrtvá? zarazila jsem se. Ta moc určitě nemá rychlost šneka, tak co se ksakru-

Vyrušila mě rána coby výbuchu, tak jsem otevřela oči. Z rostliny, která se mi předtím omotala kolem nohy, stál přede mnou obří štít a ze mě samotné vycházela zlatavá záře. Vylezla jsem z úkrytu a spatřila Lokiho, jak klečí na zemi se svěšenými rameny a rukama přes obličej. Brečel.