Tress

,,Chceš pudink s vanilkovou příchutí, nebo čokoládovou?" otázala jsem se Lokiho, který se rozvaloval na mé pohovce v jeho Asgardském obleku.

,,Čokoládový," odvětil a hodil nohy na můj stolek. Zamručela jsem a on se mi začal smát, tváří obrácenou ode mě. ,,Čokoládu mám rád."

,,Hu," zahučela jsem a začala vařit. Celou dobu, co jsem pobíhala po kuchyni, jsem cítila jeho pohled v zádech. Měla jsem sto chutí mu něco odseknout, ale radši jsem to nechala být, protože jsem ho nechtěla znova vytočit. Opravdu jsem si nechtěla zkazit relativně dobrou náladu nějakou pitomou hádkou.

,,Můžu.... můžu mít otázku?" vysoukala jsem ze sebe trošku přihlouple.

,,Uhm?" opáčil nezaujatě.

,,Ty už si na Zemi, nebo, jak ty říkáš, na Midgardu, byl, že jo?" otočila jsem se na něj, ruce založila na prsou a opřela se o linku.

,,Ano. To si ale nemůžeš pamatovat. Nežila si." Zaklonil hlavu, aby na mě viděl, až mu všechny jeho vranné vlasy přečuhovaly přes opěradlo.

,,33 let," opáčila jsem.

,,Heh? Jak to víš?" vypískl překvapeně a postavil se na nohy.

,,No, když si říkal, že je Tom tvoje kopie..." protáhla jsem slovo a začala pochodovat z místa na místo. ,,... musel si tady být, když si ho stvořil. Přijde mi to logický." Pokrčila jsem rameny a nevinně se usmála.

Pousmál se tím stylem, jak to umí jen on, a udělal pár kroků směrem ke mně. Nakonec promluvil a mně úžasem až klesla brada. ,,Jsi chytřejší, než jsem od tebe čekal, smrtelnice."

,,Ty-Ty-Ty-Ty jsi mi polichotil?" vykoktala jsem.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. ,,Už to tak asi bude."

Všimla jsem si, že se ke mně stále nenápadně přibližuje, tak jsem ho začala ještě pozorněji sledovat. O krůček jsem odstoupila, ale narazila jsem o linku.

"Ksó..." uniklo mi.

"Co říkáš?" zareagoval Bůh stojíc metr ode mě. Naštěstí v ruce neměl žezlo, ani nic podobného, tak jsem jen zavrtěla hlavou.

,,Nic, nic,...." odvětila jsem a otočila se k němu zády. Najednou jsem ucítila na zátylku jeho dech, z čehož mi automaticky přeběhl mráz po zádech. Přimíchal se do toho ale i jiný pocit. Takový, který jsem už hodně, hodně, hodně dlouho nezažila. A to touha. Chtěla jsem se tomu pocitu poddat. Otočit se a stulit se mu do náruče. Přišlo mi to... jako by to bylo normální, jako bych na to byla zvyklá...

Už už jsem se pomalu začínala otáčet, když v tom mi zazněl v uchu Lokiho svůdný šepot: ,,Copak, copak?"

To mě donutilo se vzpamatovat. Zatnula jsem ruce v pěst a doufala v samu sebe. Prudce jsem se otočila a vrazila mu pěstí. Ucítila jsem příval blaženosti, slasti a ještě něčeho zcela neznámého.....  protože jsem ho trefila! Vítězně jsem se usmála. Odpotácel se ode mne a mnul si tvář. Když se pak naše oči setkaly, projela mnou paralyzující vlna strachu. Nedokázala jsem se ani pohnout. Přimáčkla jsem se ke zdi co nejvíce to šlo a snažila se uklidnit. Zuby mi drkotaly a klouby na prstech, které ještě byly sevřené v pěst, mi bělaly.

,,Jak si...." promluvil hlasem plným nenávisti. ,,.... dovoluješ mě uhodit?!" křikl a já se v tu chvíli sesunula k zemi. Už mi nedrkotaly jen zuby, třásla jsem se celá.

Dívala jsem se prázdným pohledem na podlahu a viděla přibližující se stín postavy. Polkla jsem a setřela si z čela krůpěje potu. Co to se mnou je? To se nedokážu ani postavit? Čelit tomu tyranovi? Na to jediné jsem myslela.

,,Odpověz!" zaječela osoba tyčící se nade mnou. Aniž bych nějak stačila zareagovat, spíš dokázala zareagovat, Bůh mě chytil za vlasy a prudkým trhnutím mě vyhodil na nohy.

Mezi mým bolestným křikem a jeho zlověstným smíchem, který mě v tuhle chvíli opravdu děsil, se mi po tvářích rozkutálely slzy. Rukama jsem si držela svou blond hřívu, kterou měl on stále sevřenou v jeho dlani, aby nesnesitelná bolest alespoň trochu ustoupila.

,,Moje.... moje.... vlasy... jdi do pekel!" zaklela jsem v marné snaze znovu ho trefit. Po chvilce jsem to vzala, protože pokaždé vykryl bez námahy každý můj útok.

,,Do pekel?" pohrdavě se zasmál. ,,I tam se mě bojí!"

Po tomhle už ve mě začínal narůstat vztek. Jak si tohle může dovolovat? To nemá žádnou úctu k ženám?! Svoje myšlenky jsem dala hlasitě najevo.

Odfrkl si. ,,K ženám? A k čemu jsou dobré? Já jsem bůh, mohu mít kterou chci! A to se vztahuje i na tebe! Neříkej mi, že jsi před chvilkou po mně netoužila?"

Výraz ve tváři mi zbledl. Měl pravdu. Pak mi ale hlavou probleskl nápad, spíš plán, jak se dostat z jeho sevření. Myslela jsem, že by i dokonce mohl fungovat.

Setřela jsem si slzy bolesti z tváře a spustila ruce podél těla. Mé oči úmyslně zapátraly po těch jeho. Uviděla jsem v nich náznak překvapení a zvědavosti, co mám asi v plánu. Pomalu, ale jistě, jsem se v těch úžasných očích začínala ztrácet, ztrácet pevnou půdu pod nohama. Avšak, docela mi to i pomohlo. Se sebejistým úsměvěm - skoro úšklebkem - jsem se otočila k bohovi, dlaní mu přejela po tváři a přitiskla své rty k těm jeho. Jak jsem čekala, opravdu ho to zaskočilo. Polibek mi však oplácel bez sebemenšího zaváhání. Většina lidí, když zažívá tenhle moment, zavírá oči, protože tuhle chvilku nepotřebuje vidět, nýbrž cítit. Já ale udělala opak. Když Loki pustil moje vlasy a rukou mi přejel po zádech, pořád jsem sledovala jen jeho. Čekala jsem na moment, kdy se tomu plně poddá. Polibek jsem začala prohlubovat a on neodmítal. Pevně mě přitiskl k sobě, až jsem skoro nemohla dýchat.

Na tuhle chvíli jsem čekala. Rychle jsem mu rukou přejela po krku, čapla ho zezadu za vlasy a trhla směrem k zemi. Prohnul se a začal padat dozadu, takže mu ruce sklouzly z mých zad. S konečným škubnutím, abych si byla jistá, že opravdu spadne na podlahu, jsem pustila jeho uhlově černou hřívu. Ve vteřině jsem omrkla situaci a s rychlostí leoparda vyskočila do vzduchu, kde jsem udělala prudkou otočku, aby má pravá noha dosáhla na okraj linky, a odrazila se od ní. S rukama nataženýma před sebou a hlavou dívajíc se po zděšeném Lokim, jenž na mě třeštil oči, můj let připomínal skok divoké dravé šelmy. Po dopadnutí na zem jsem se ani neotočila, ale rovnou vyběhla z domu. Ani jsem nevěděla, kam vůbec a jak daleko běžím, protože všechno kolem mě se mazalo ve šmouhu. Nakonec jsem se zastavila před růžovým domem, domem své bývalé nejlepší kamarádky Sakury. Chvilku jsem jen oddychovala a koukala na dveře. Nakonec jsem se ale uklidnila a stiskla zvonek.

Na pár sekund jsem si myslela, že doma není. Už jsem se chtěla otočit a odejít, když v tom zaštrachal zámek a s úsměvavým obličejem se ve dveřích objevila mladá dívka. Odhodila si z obličeje pramen oříškových vlasů a úsměv se jí ještě víc rozšířil, když její pohled spočinul na mně.

,,Tress! Jak ráda tě zase vidím!" zapištěla hláskem malé školačky, načež jsme se obě rozesmály. Přistoupila jsem k ní blíž a pevně jí obejmula. V nose mě zašimrala její jahodová voňavka, která mi připomněla naše dětství. Ona jahody vždycky milovala.

,,Omlouvám se, že tě vyrušuju a neohlásila jsem předem svůj příchod, ale nemůžu na chvilku dál?" slušně jsem se optala a vřele se usmála. 

,,To je otázka! Jako by mi někdy tvoje přítomnost vadila," zasmála se.

,,Pravda," usoudila jsem a přidala se k jejímu smíchu. S veselou náladou jsme obě kráčely do příjemného prostředí kamarádčina domu, kde nás úsměvem přivítal její mnohaletý přítel, rudovlasý Danny.

,,Rád tě po dlouhé době vidím, bloncko," pozdravil, ačkoliv to nemyslel špatně. Však mi takhle říká od mých desíti let, znám se s ním totiž déle než se Sakurou.

,,Nápodobně, nápodobně. Ale neříkej mi bloncko!" Zazubila jsem se a vlepila mu mírný, takový ten přátelský, pohlavek.

,,Hej, hej. Ne, že se tady sežerete navzájem, jasný, mládeži?" vložila se do toho naše Jahodová Lady a snažila se nás jakože rozdělit.

Vykasala jsem si rukávy, abych vypadala namachrovaně, a začala se z legrace vysmívat. ,,Tak mládeži, jo? Tomuhle trpajzlíkovi bych jednou flákla a už by skončil na zemi!"

,,No dovol! Vždyť jsem vyšší jak ty, Tress!" napodobil můj hlas Dan. Vyplázla jsem jazyk, ale už nic víc neřekla. V klidu jsme pohromadě došli do obýváku a posedali kolem stolku na gauč. Jo, jo, tyhle zlatý časy mi chybí... když jsme společně dělali úkoly, handrkovali se, často i rvali zuby nehty... společná základka a střední dělají divy, pomyslela jsem si.

,,Dá si někdo kafe?" otázala se nás ostatních Sakura, vyndavajíc skleničky ze skříně.

,,Díky zlato, jedno jsem už měl," odmítnul rudovlasý.

Dívka obrátila zrak ke mně a já kývla. ,,Dám si Latte."

,,Pořád jsi závislá na Latte, jo? Vůbec si se nezměnila, ségra!" vysmála se mi, ale dala skleničku do kávovaru.

,,Hehe, ty jsi pořád stejná Barbie, jako kdysi. Až na to, že teď si se obarvila na hnědou. Hmm?" opáčila jsem.

,,Dámy, dámy. V klidu, jsem tady taky!" ozval se přítel mé kámošky, načež jsem se už nedokázala udržet a propukla v smích. Oba dva se ke mně připojili.

Po chvilce, kdy jsme se všichni popadali za břicha, jsme se znovu dali do řeči, a to i s kafem.

,,Co se stalo, že si nás poctila svou návštěvou?" Sakura se ke mně otočila a pomalu upila tmavou tekutinu.

,,Jsem na prášky."

,,A? Co se teda stalo?" vyzvídal Danny, jedno obočí zdvihnuté, ruce založené v klíně.

Odkašlala jsem si a přemýšlela, kde asi začnu, když v tom mě něco zarazilo. Naprosto jsem nevěděla, co to je, ale zakazovalo mi to mluvit o Lokim a o věcech, co se týkají jeho. Byla jsem z toho zmatená. Nakonec jsem však tehle pocit, či co to vůbec bylo, poslechla.

,,Ehm... no...," nevěděla jsem, co říct, a tak jsem koukala do země.

,,Tohle začíná být napínavý...," zašeptala hnědovláska tajemným tónem. Vrhla jsem po ní stejně temný pohled.

,,Asi bych si měla najít nějakýho chlapa," prohlásila jsem nakonec. Oběma bývalým spolužákům klesla brada.

,,To si děláš prdel," prohlásili oba zároveň a já musela vyprsknout smíchy. Tahle jejich záměrě nemířená souhra mě vždycky rozesmála.

,,Už si se po někom dívala? Líbí se ti někdo? Povídej, přeháněj! Chci drby, chci všechno!" chrlila na mě jedno slovo za druhým Sakura. Napřáhla jsem před sebe ruce a ona přesně pochopila, co má dělat. Mlčet.

,,Ne, ale chci si tě na chvilku půjčit, ségra. Pokud mi to trpajzlík dovolí."

,,Tak za toho trpajzlíka ne!" zaprskal Danny.

,,O co jde?" vložila se do toho dívčina.

,,Nákupy!" zaječela jsem a za chvilku jsme křičely a skákaly obě. Jediný její přítel seděl na pohovce se zachmuřeným výrazem.

***

,,Hej, Tress, neměla bys zajít domů?" zeptala se mě znenadání Sakura, když jsme procházeli kolem mého baráku. Otočila jsem se tím směrem a rázně zavrtěla hlavou. Pak jsem se ale zamyslela. Neměla bych tam přeci jen jít? Co když Loki něco provede? Co když mi podpálí barák?

Strnula jsem hrůzou. ,,Doprdele! Pudink!" zaklela jsem a rozeběhla se směrem k domovu. Kámoška na mě jen zmateně z dálky hleděla.

Vtrhla jsem dovnitř jako vichřice, až jsem skoro rozrazila dveře. Aniž bych hledala toho Šílence, našeho Boha Lží a Neplech, letěla jsem rovnou do kuchyně. Tam se mi naskytl pohled k popukání. Opřela jsem se o futro a držela si ruce přes pusu, jinak bych asi vyprskla smíchy.

Přede mnou stál Loki a nalíval do několika sklenic zaplněnými ovocem a pyškoty horký pudink. Na rukou měl takové ty velké zelené rukavice, aby se neopařil, a přes tuniku měl nešikovně uvázanou červenou zástěru s medvídkem, kterou někde vyhrabal v šupleti. Rychle jsem vytáhla z kapsy mobil a vyfotila ho. Tenhle komický moment jsem si prostě musela uchovat a potřebovala jsem i hmatatelný důkaz! Pak už jsem nemusela nic zadržovat a v záchvatu smíchu se sesunula k podlaze.

V tu chvíli Loki zaregistroval mou přítomnost. Dolil poslední dávku čokoládového pudinku a odložil nádobí stranou. Strhl si zástěru, odhodil rukavice a třemi velkými kroky přišel ke mně. Pořád jsem se ještě smála, až jsem chytala křeče v břiše.

,,Můžeš mi laskavě vysvětlit, co si to proboha vyváděla?!" začal na mě křičet. ,,Nejen, že si mne obelhala, a to uznávám, že dost šikovným způsobem, ale nechala si mě tu samotného a sama si někam utekla! Tohle už v životě neuděláš!!"

Můj smích, který předtím už ubíral na síle, teď znovu vzrostl. Rozchechtala jsem se jako nějaké malé dítě a nemohla to zastavit. Kdyby pohled spaloval, byla bych už na popel. Natřikrát.

,,Tohle se mi zdá, že jo?" zeptala jsem se a pohlédla nahoru, do těch božských očí, které vždy natolik upoutaly mou pozornost.

Nechápavě se na mě zadíval. ,,Co myslíš, ženská?"

,,Ty si za mě dodělal ten pudink? Čekala bych, že mi spíš podpálíš dům," zahudrovala jsem a postavila se na nohy.

,,Mám pudink rád." Tak zněla jeho jediná reakce.

,,To já taky. Ale jak si-" přerušilo mě zběsilé klepání na dveře a my oba jsme tam stočili svůj pohled.

O stupeň jsem zbledla a zamumlala si: ,,To je Sakura."

Než jsem však stihla zareagovat, Loki už stál u otevřených dveří, ze kterých na mě vykuleně koukala moje nejlepší kamarádka. Plácla jsem se do čela a šla vstříc pěkné mazanici.

Jak jsem poznala již z jejího pohledu, byla pořádně vytočená, ale zároveň zvědavá, protože bylo vidět, že ji Loki dostal svou krásou. Počkat, vážně jsem tohle řekla? Asi to působí i na mě. Do hajzlu...

,,Tress! Ty jsi mi lhala!" vyštěkla ex-spolužačka a snažila se vejít dovnitř.

,,Kdo je zase tohle?" připojil se k jekotu ještě Loki a stoupl si jí do cesty tak, že na mě sotva viděla. Jí to evidentně nevadilo, protože nemohla z Boha spustit oči.

,,Pusť ji. Nechovej se jako pes."

,,Co si to-" začal, ale já mu rukou překryla ústa, takže už nemohl vyslovit ani slovo. To by mělo na chvilku zabrat. Procpala jsem se kolem něj, chytla hnědovlásku za rukáv a táhla ji co nejdál od domu. Ta napřahovala ruce k Lokimu, snažíc se na něj šáhnout. Když jsme došli k silnici, poblouznění pominulo a já schytala pořádný pohlavek. Začala jsem potichu nadávat na toho blbce Lokiho a třela si místo na hlavě.

,,Už mi laskavě nikdy nelži! Prej ne, nemám chlapa... pěkná lež, holčičko! A kdo je jako tenhle maník ve tvým baráku? Tvůj mladší bráška to určitě nebude!" spustila jejím slepičím hlasem.

,,Mladší asi těžko, když je mu přes 1000 let...," zamumlala jsem tak, aby to neslyšela. Podařilo se. Pak jsem ale přerušila její přednášku na téma "Lhaní nejlepším kamarádkám" hlasitým nesmlouvavým hlasem: ,,Není to můj příbuzný, ani můj přítel. Nikoho nemám, sic bych možná chtěla. Jeho ale ne. Je to jen... známý, co u mě DOČASNĚ," slovo jsem zvýraznila hlasem, ,,bydlí. Rozumněla?"

Její výraz úplně přesně odpovídal výrazu zpráskaného psa. Jsem si jistá, že kdyby měla ocas, měla by ho stažený mezi nohama. Očima byla přilepená k asfaltu a pravou nohou otáčela na špičce. Vždycky mi říkala, že když se kvůli něčemu zlobím, kmitají mi v očích plamínky a vypadá to dost strašidelně. Evidentně si to myslela pořád.

,,P-promiň... já to tak nemyslela, však to znáš. Když vidím hezkýho chlapa, tak šílím," omlouvala se a podívala se mi do očí. Naoplátku jsem se usmála.

,,V klidu. Toho Šílence si nevšímej, jdeme na ty nákupy, ne?" šťouchla jsem do ní povzbudivě ramenem. Však on se tady o to Loki snad postará...