Kapitolka je trošku kratší, ale užijte si ji :P Je totiž poslední, sepíšu už jen epilog!

Tress

,,Co-cože?" zašeptala jsem hlasem zastřeným slzami a vnímala ho jako stokrát hlasitější, jak mi v hlavě bušilo několik Mjolnirů. Nedokázala jsem - spíše jsem nechtěla - věřit tomu, co mi právě Loki řekl. Ta slova byla tak... opojná, mohla bych je slýchat znovu a znovu, aniž by mě omrzely, a stále si je stejně dobře vychutnávala. Nikdy jsem na tohle moc nebyla - pár vztahů jsem sice měla, ale nikdy to pořádně neklaplo.

Lokimu jen mírně cukaly koutky, což mu na důvěryhodnosti zrovna nepřidalo. Rukou mi opatrně, aby mě nepolekal, přejel přes tvář a za týl přitáhl k sobě, načež své čelo opřel o to mé. Svými dlouhými štíhlými prsty druhé ruky setřel ze tváře mé zbloudilé slzy, které mi máčely tvář a zanechávaly za sebou vlhké cestičky.

,,Ty... ty mě opravdu miluješ, L-Loki?" nevěřícně jsem zavřela oči, z nichž se okamžitě vydraly na světlo nové lesklé démanty. Celou mě objal a přitulil k sobě.

,,Šššššššš, neplač," snažil se mě uklidnit hlazením po zádech, když jsem se k němu přitiskla a hlasitě vzlykala.

,,Já mu ublížila... ublížila jsem člověku!"

,,Bude v pořádku... jen neumíš ovládat magii, naučím tě to... už nikomu neublížíš... slibuji to na svůj život, Tress," chlácholil mě a jednou rukou začal vískat ve vlasech. Polkla jsem a mírně se od něj odtáhla. Hřbetem ruky jsem si setřela tváře, které hrály šedočernými barvami od řasenky.

,,Já... já nechtěla, přísahám, Loki! Prosím, prosím věř mi...," zašeptala jsem hlasem plným žalu a zadívala se mu do očí, které byly plné porozumnění. Odtáhl se ode mě úplně, ale jen proto, aby se pak mohl sklonit a políbit mě. Zaskočil mě tím, ale neodporovala jsem. Přivřela jsem oči, protože tenhle okamžik jsem nepotřebovala vidět, chtěla jsem ho cítit.

Lokiho ruce vyhledaly ty mé a propletly se s mými prsty. Nebyl to žádný prudký, hladový polibek, neútočil svým jazykem na ten můj. Byl tak... něžný. Tak moc, až se mi z toho podlamovala kolena.

Najednou se zastavil a odtrhl ode mě. Rukama se chytil za hlavu a něco sykl. Nechápala jsem, co se tak najednou stalo, a dívala se na něj starostlivýma očima. Potom hlasitě vykřikl a na čele mu vyskočily kapičky potu, začal se motat, až se svezl na zem. Víčka se mu chtěla, nohy přitáhnul co nejtěsněji k hlavě a znovu bolestně vyjekl.

,,Loki? Loki, co je ti?!" vyděšeně jsem zbělela a dopadla na kolena vedle něj. Cukal sebou a chvilkami zasyčel bolestí, oči stále zavřené. Přitáhla jsem si ho k sobě a sledovala ho, nevěděla jsem, co mám dělat.

Pak se Loki ale zčistajasna uklidnil. Prudce otevřel oči a rázem byl na nohou. V očích chladný výraz. Ten ale zmizel, jen co se pdíval ke svým nohou a nalezl tam mě. Jako kdyby jeho ledové srdce zcela roztálo, stejně tak i led v celém jeho těle i mysli.

Sehnul se ke mně a - aniž bych stihla prostestovat - vzal si mě do náruče.

,,Co-co to bylo?" zeptala jsem se slabým hlasem a zadívala se s obavami do těch jeho dvou smaragdů.

Usmál se na mě s takovou něhou, jako milující otec na svou dceru, a prohlásil: ,,Vrátila se mi paměť, Tress."

Netušila jsem, co na to říct. Mé rty se semkly do jedné rovné přímky a nechtěly ze sebe vydrat jedinou hlásku. V tom jsem ale otočila hlavu na stranu, protože jsem zaslechla kroky. Do místnosti vběhlo několik členů sanitky, přejeli pohledem celou místnost, a pak zamířili k raněnému Itachimu. Na sucho jsem polkla a přitulila se více k Lokimu, který byl momentálně mýma nohama - nejspíš bych se na svých dlouho neudržela.

,,Díky bohu, že jste tady," utrousil agent Coulson a vrzhl po mně nechápavý pohled, pod kterým bych se nejradši propadla. Dál se však už jen věnoval pohledem Amarionovi, kterého jako tělo bez duše lékaři stabilizovali, ošetřili a opatrně přesunuli na nosítka, načež s nimi vypochodovali pryč z místnosti bez jediného slova. Fitz-Simmons je následovali, stejně tak i Phil, který si se zachmuřeným výrazem mnul bradu. Vyhodí mě? Nechá mě za to.. zabít? dumala jsem nad všemi možnými strašnými návrhy, co se mi vyrojily v hlavě.

Jako kdyby mi Loki četl myšlenky, nadhodil do prázdna: ,,Neboj se, neublíží ti. Kdyby se o to pokusili, musí se ještě dostat přeze mě." Pak se naklonil a vtiskl mi čelo polibek. Dál se ale neodvažoval, netušil, jak bych to pobrala, když se mu teď vrátily vzpomínky. A uvažoval správně.

,,Pusť mě, prosím," zamumlala jsem a snažila se nedívat do jeho očí. Sama jsem nevěděla, co teď mám dělat, jak se chovat, kam jít. Ani jsem nevěděla, kde jme, tak jsem nemohla jen tak odejít, protože bych se jednoduše ztratila.

Černovlásek mě opatrně spustil dolů, jako by se bál, abych se neroztříštila na několik kousků jako skleněná váza. Zamotala se mi hlava, tak jsem se ho ještě přidržela, ale nakonec jsem se pomalým krokem vydala ke dveřím. Občas jsem zavrávorala, ale nebylo to nic hrozného, co bych nemohla ustát. Bůh se držel jen kousek ode mě, nechával mi prostor, byl však stále tak blízko, aby mi mohl pomoci, kdyby mé nohy vypověděly po tom děsivém prožitku službu.

Hlava mi začínala třeštit čím dál víc, i když jsem neměla naprosto tušení, čím to mohlo být. Najednou však jako bych nemohla dýchat, hrdlo se mi celé sevřelo a před očima mi začaly blikat velké hvězdičky.

,,L-Loki?" zasýpala jsem, než jsem se začala sypat k zemi a celý můj smět se proměnil v temnou bezednou hlubinu...

Loki

 ,,Tress!" vykřikl jsem hlasem plným zděšení a stačil ji chytit dříve, než dopadl na zem. Opratrně jsem ji položil na podlahu a zkontroloval její životní funkce. Dýchala, ale hodně slabě. Opět jsem ji proto uchopil jako hadrovou panenku a rozeběhl se ven z letadla.

Záchranáři už nakládali zraněného Itachiho do sanitky a chystali se odjet, ale když si všimli mě s blondýnkou v náručí, jeden z nich ke mně přiběhl.

,,Zkolabovala," prozradil jsem mu dřív, než stačil cokoliv říct. Napřáhl ke mně ruce, že ji převezme, ale já jen rezolutně zavrtěl hlavou.

,,Tak pojďte," vybídl mě a společně jsme doběhli k vozu, u kterého stáli namačkaní Fitz se Simmonsovou a Coulsonem sledující Amariona. Jen co jsem kolem nich proběhl, Fitz-Simmonsovy tváře zbledly ještě o jeden odstín, ale zřejmě nevěděli, co na to říct, protože se jejich rty semkly do mlčenlivé linky. Phil nám při zalézání dovnitř nic neřekl, okatě nás ignoroval.

Povzdechl jsem si z malého prostoru, do kterého jsme se musely nacpat čtyři osoby - z toho dva v bezvědomí. Těkal jsem pohledem mezi černovláskem a svojí blondýnkou - netušil jsem, co bych teď měl dělat.

,,Co se vlastně stalo?" položil mi opatrně otázku záchranář a zkoumal mě přitom od hlavy až k patě. Pocítil jsem, jak se auto pomalu rozjíždí. Několikrát jsem zamrkal, jako kdybych otázce nerozumněl, ale nakonec jsem si jen odkašlal.

,,Nevěřil by jste mi."

,,Pokud se nepletu a vy jste ten Loki, co zaútočil s těmi čičoury na New York, tak vám uvěřím snad všechno."

Tímhle mě odrovnal. Koutky úst se mi pozvedly do opravdu pobaveného úsměvu a téměř až nadějně jsem se zadíval do jeho hnědých očí. ,,To je to tak zřetelné? A mimochodem, byli to Chitauri."

,,Začíná to stejně, tak je mi to fuk. Kámo, uznávám, jsi borec. Nečekal jsem, že tě potkám.... tady," složil mi poklonu a při posledním slově se zašklebil. Přišel mi celkem sympatický. ,,Tak.. co se teda stalo?"

,,Tahle holka," pokynul jsem hlavou na tělo ve své náruči a zadíval se na rty v úzké lince, ,,je bohyně, jako já."

Člověk naproti, kterého bych klidně označil na kandidáta na člena mé armády, vykulil oči a těkal pohledem mezi ní a mnou. Vadilo mi, že si ji prohlížel jako nějaký exponát v muzeu, tak jsem na něj nebezpečně zavrčel. Ten okamžitě upřel pohled na mě a nevinně se usmál.

,,A dál?" vybídnul mě, abych se dal do vyprávění - na tváři měl pořád ten stupidní úsměv. Naklonil se, aby zkontroloval Itachiho životní funkce, ale stále měl ucho namířené ke mně.

,,No...," promluvil jsem, ale nevěděl, čím vlastně začít. Bylo toho tolik, co jsem chtěl říct, ale nevěděl jsem, co bylo z toho to nejdůležitější. ,,Řeknu to asi takhle." Chvilku jsem se odmlčel a v duchu se zasmál nad jeho pohledem, který doslova hltal každé mé slovo, jako kdyby mnou snad byl posedlý. ,,Neumí ovládat své schopnosti a Fury ji přidal do S.H.I.E.L.D.u jako agentku. Mimochodem, S.H.I.E.L.D. znáte, ne? Taková stupidní tajná organizace, kterou stejně zná každý." Jen pokýval hlavou na souhlas a já se znovu dal do vyprávění: ,,Přidělili jí tohohle týpka," hodil jsem očima po zraněném černovláskovi, ,,aby ji začal trénovat na mise. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale pořádně ho zřídila. A to prý je on jeden z nejlepších." Nad tím jsem se zašklebil, aniž bych se to snažil skrývat. ,,Využila magie, i když o tom sama nevěděla. Pak se z toho zhroutila, když jí došlo, co vlastně provedla a přišla zpět ke svému normálnímu.... hodnému já." Zakončil jsem vyprávění tím, že jsem se na blondýnku něžně usmál - i když to nemohla vidět - a pohladil ji po vlasech.

Posluchač chvilku mlčel a díval se do země, než se odvážil znovu promluvit: ,,Takže to neudělala schválně?"

,,Ne," zavrtěl jsem hlavou a začal ji ve vlasech vískat. ,,Něčím ji rozzuřil a ona neovládla svůj vztek. Nemohla to zastavit, vždyť to ještě neumí."

,,A ty jí to naučíš," doplnil mě, jako kdyby četl mé myšlenky. Nakonec se na mě podíval se zmateným výrazem ve tváři, který se ale protáhl do chápavého úsměvu.

,,Ty se mi líbíš," pozvedl jsem k němu jeden prst. ,,Tebe si nechám." Pak jsme oba propadli záchvatu smíchu, ze kterého nebylo úniku. Ten chlapík byl prostě fajn, nedalo se to.

,,Jsem John, jen tak mimochodem," nadhodil hnědooký a zadíval se malým okýnkem na zadních dveřích ven. Najednou se auto prude zastavilo a dveře se rozlétly, stanuli v nich další dva sanitáři. Na nosítkách vytáhly nejdříve ven nejdříve Amariona, následně jsem vyšel na světlo i já a zamířil za nimi rovnou do světlé budovy.

---

Následujících několik dní jsem jen přebíhal z pokoje do pokoje. Respektive... z jednotky intenzivní péče do vedlejšího pokoje, též JIPky. Už uběhlo něco přes týden a Tress stále byla v bezvědomí, já se nedokázal donutit k tomu, abych odtamtud odešel a počkal, než mi zdravotníci zavolají, že se probrala. Černovlásek na tom byl rozhodně lépe, než když ho naložili poprvé do sanitky. Z kómatu se probral hned druhý den a od té doby se jeho stav stále lepší, na obzoru nevisí žádné komplikace. Občas jsem zašel i za ním, abych zjistil, jak na tom je i on, i když mi to bylo vlastně úplně fuk.

Jednou jsem u něj byl, když se zrovna probral ze spánku, tak jsme si povídali.

,,Doktoři mi řekli, že jsem měl zlomené jedno žebro, naraženou lícní kost a slabý otřes mozku, k tomu taky vykloubené rameno, jinak jsem byl relativně v pořádku. Dávají mi prášky na bolest a různé další, ale s ramenem už můžu docela hýbat, tvář mě bolí jen při doteku a na hlavu zabírají prášky. Cítím ale, že i tohle už není tak hrozný, jako to bylo první dny. Měl jsem pocit, že z toho zešílím." Za celou dobu vyprávění jsem neměl čas ho ani jedenkrát přerušit, protože jsem ho stejně ani moc neposlouchal. Myšlenkami jsem byl u své milované Tress.

,,Hej, Loki!" vyrušil mě ze zamyšlení jeho otrávený hlas. V obličeji se mračil až mu na čele vyběhly vtipné vrásky.

,,No?" reagoval jsem a pořádně se na něj zadíval. Kolem hlavy měl obvazy, ruku měl v závěsu (pro upřesnění těm, co nechápou - závěs znamená, že má ruku v šátku a ten má omotaný dotyčný kolem krku) a kolem hrudi měl též kusy té bílé látky.

,,Ptal jsem se tě, jak se jí podařilo mě takhle zřídit."

,,Použila magii."

Černovlásek se zamyslel a pak ke mně obrátil ty své velké zmatené onyxy. ,,Já myslel, že ji neumí ovládat."

,,Taky že ne," utvrdil jsem ho a postavil se ze židle. ,,Nechceš donést nějaké pití?" Nabídl jsem mu, až jsem se sám sobě podivil. Já se dobrovolně nabídl, abych udělal něco pro někoho vlastně neznámého?

,,Ne, dík. Jdi se podívat za tou blonckou," pokynul hlavou ke dveřím a já jen přikývl. Otočil jsem se a otevřel dveře, kde jsem málem narazil do sestřičky, která právě vcházela do pokoje.

,,O-omlouvám se," vykoktala ze sebe, když se zadívala do mých očí, a mírně se jí zarděly tváře.

,,Vy promiňte. Jen procházím." Lehce jsem se dotkl jejího ramena, jako bych jí tak chtěl vynahradit téměř-náraz, ale hned jsem ruku zase odtáhl, mohla by si to vyložit špatně.

,,Právě s vámi jsem chtěla mluvit, pane... Hiddlestone," oslovila mě a já se zarazil na místě. Jak že mě to oslovila? On... Thomas je tady v nemocnici?!

,,Promiňte - znovu -, cože?" vyvalil jsem na ni oči a hleděl do těch jejích, ve kterých byl teď naprostý klid, z části i zmatek.

Chvilku váhala, jak mi to říct - co vlastně? -, ale nakonec se odhodlala a stále stojíc mezi dveřmi promluvila: ,,Ale no tak, Tome, nedělejte se. To, že jste ze sebe udělal svého Lokiho, neznamená, že vás tady nikdo nepozná. Navíc vím, že chodíte za tou dívkou na sedmičce."

Hleděl jsem na ni jako vyoraná myš a neměl slov. Protože... jak by jí vysvětlil, že jsem já ten skutečný Loki?

,,Jo a...," promluvila ještě, ,,nějak nechápu, proč jste se do toho zase navlékl, když jsem vás viděla odcházet z pánských záchodů, byl jste... ve své normální podobě."

,,On je tady?" vykvikl jsem jako nějaká puberťačka a vrátil svou spadlou čelist na své místo. Za to teď jsem čelil naprosto nechápavému pohledu sestřičky.

Nakonec jsem nad tím jen v duchu mávl rukou a mile se usmál. Strašně přeslazeným tónem, že to musela i poznat, jsem se zeptal: ,,Tak copak jste mi to chtěla?"

,,Ta blondýnka se probrala."

Dál už nebylo třeba slov, vyrazil jsem rovnou na pokoj číslo sedm.