Až uvidíte *, pusťte si přiloženou písničku ;) Užijte si tenhle díl pořádně, blížíme se ke konci :P

Tress

 ,,Nom....tohle se stalo," zakončila jsem svůj výlev pohledem do Skyiných očí, kde se značilo čiré překvapení smíšené s chápáním. Objala mě a já cítila, že ona mi tady bude nejspíš ta nejbližší, kterou budu mít. Což je fajn, když si vezmu, že byla schopná mě celou tu dobu poslouchat. Za to jsem dříve moc lidem nestála.

,,Fajn. Od teď budeš bydlet u mě, jasný?" Její hlas nepřipouštěl kompromis, hlasitě jsem si na oko podrážděně povzdechla.

,,Uhm... jo." Přikývla jsem na souhlas a pokusila se usmát. V tu samou chvíli se letadlo otřáslo a někdo zaklepal na dveře. Přeslechla jsem i Skyino "Dále!", protože jsem měla co dělat se sebou a svým odporem vůči všemu, co létá. Spíš v čem se létá.

Ve dveřích se pro mou úlevu objevil Tony, jak jinak než se sklenkou v ruce a úsměvem na tváři. ,,Všechno v pohodě, dámy? Přišel jsem si vás zkontrolovat!" Mrkl mým směrem, až jsem z hlavy úplně vyhostila ten malý incident s Itachim, protože jsem měla co dělat se zrychlováním svého tepu. Upřela jsem oči na hnědovlásku, která se hřejivě usmívala Starkovým směrem.

,,Žijeme, ehm... pane Starku," ujistila jsem ho s hlasem plným smíchu. Naprosto jsem netušila, jak ho vlastně oslovovat.

,,Říkej mi Tony, každý mi tady tak říká." Blýskl po mně běloskvoucími zuby v úsměvu a usrkl tekutiny ze sklenky.

,,Co tady vlastně děláte? Fury mi neřekl, že vás povolal," vyslovila Skye otázku, která se mi už delší dobu drala na jazyk. Opřela jsem si lokty o kolena a hlavu položila do dlaní, přičemž jsem zkoumala zařízení v Iron Manově hrudi. Jak že se to jmenovalo...? Malý obloukový reaktor?

,,Fury vám neříká spoustu věcí." Tázaný pokrčil rameny a dopil alkoholický drink, jehož sklenku nám položil na poličku. Uchechtla jsem se nad jeho gestem, ale dál sledovala dění těch dvou, jako bych snad byla v nějakém divadle či kině.

,,Bude nějaká.... velká mise?" napadlo mě v tu ránu a začala jsem zkoumala možnost, že bych mohla potkat i ostatní Avengery, hlavně teda Hawkeye, ten mi byl z filmu celkem sympatický - narozdíl od Kapitána Ameriky.

,,Co já vím, nic mi neřekl."

,,On nám nikdy nic neříká." Na čele mé spolubydlící se usadila nepříjemná vráska, která jí ani při nejmenším neslušela. Zvedla jsem se z postele a vykoukla malým okýnkem, skrz které jsem viděla velkou plochu asfaltu a zelené trávy.

,,My jsme přistáli?" podivila jsem se a vydechla úlevou, že jsme konečně na zemi. Hned se vedle mě vynořila hnědovlasá hlava, která stejným způsobem jako já zkoumala prostředí. Zasmála jsem se nad jejím zamyšleným výrazem a zaslechla žuchnutí na postel. Obě jsme se otočili zrovna v tu chvíli, kdy si na ní Tony lehal. Díky tomu vypukla další velká vlna smíchu, které Stark jen nečinně přihlížel s úsměvem na rtech. Je to strašně fajn člověk, pomyslela jsem si. Byl můj táta taky takový?

 ,,Jo, přistáli a já si jdu dát šlofíka," poznamenal se zívnutím tmavovlásek a zavřel oči.

,,Padej do svého pokoje, Tony!" zasmála se Skye a vytrhla mu z pod hlavy polštář, kterým mu pak pleskla přes obličej. Ten tomu ale ani nevěnoval pozornost, jen se zazubil.

,,Jen ho nech, ještě není ani večer, pak ho vykopneme," přisunula jsem se k ní blíže a šeptla jí do ucha. Ta se jen zaculila a obě jsme po špičkách vyšli z pokoje, nejspíš chtěla taky ven na čerstvý vzduch. Otočila jsem se, abych přivřela dveře, které jsem jen tak nemohla nechat dokořán, a v dálce uslyšela dva hlasy, které se stále blížily. Jeden byl zcela jistě ženský, ten druhý byl... jak to popsat. Povědomě známý a přitom tak... neodolatelný.

,,Oh, vítej zpět, Natašo!" pozdravila zvesela moje spolubydlící jednoho z těch, co přišli k nám. Rarazila jsem se v pohybu, stále tváří ke dveřím. Další z Avengers? Černá vdova? Wau! Že by to fakt nakonec byl nějaký Av sraz? Vydechla jsem a na tváři vykouzlila úsměv, aby si o mě hned od začátku agentka Romanovová nemyslela to nejhorší. Narovnala jsem se v zádech a obrátila se čelem k hovořící trojici. V tu chvíli by se mi krve nedořezel.

,,N-ne!" vyjekla jsem a mrkala, jestli náhodou výjev přede mnou nebyl jen zlý sen. No, bohužel nebyl a opravdu přede mnou stál v celé své kráse - už zas?! - Bůh Lží, Loki. K mému udivení na sobě neměl brnění, ale oblečení, které mi hodně blízce připomínalo Sherlocka, což mě zmátlo ještě víc.

,,Říkej mi normálně Loki, drahá," zaculil se na mě roztomilým způsobem jako malý chlapeček, až jsem na Skye zahlédla, že se na něj dívá tentýž způsobem. Protočila jsem očima, mírně ustoupila a těkala vystrašeným pohledem mezi přítomnými. Mísily se ve mně rozpůrné pocity, nevěděla jsem, jestli zdrhnout, nebo ho zfackovat, nebo, nebo..... no, prostě něco.

,,Neříkej mi drahá, zmetku!" zareagovala jsem konečně, když mi došlo, jak mě oslovil. Takhle mi nesměl říkat ani můj partner nebo nejlepší kamarádka, naprosto jsem ten výraz nesnášela. Zatvářil se dost ublíženě, jako kdyby ho to doopravdy ranilo. Poté se zatvářil nechápavě a sklopil svůj pohled k zemi, ruce jako vždy za zády.

,,Řekl jsem něco špatně?" šeptl stále s pohledem upřeným na podlahu, až mi začínalo být trapně. Lehce mě uklidnilo, když mi došlo, jak je nervózní, ačkoliv jsem netušila proč.

,,Co tady děláš?" vyslovila jsem otázku, která se mi vší silou drala na jazyk, div mi ho neroztrhla. Nervózně jsem se ošila a zadívala se kamsi do zdi za ním, jen abych nemusela pohlédnout do těch hypnotizujících očí, které ve mně už dříve vyvolávaly.... až poblázněné pocity. Ano, fajn, přiznávám!

,,Můžu s tebou mluvit, prosím?" žadonil a obrátil ke mně ty jeho smaragdové oči, kterým jsem se nedokázala vyhnout, protože byly plné proseb. Povzdechla jsem si a plácla se přes čelo, načež jsem zamumlala něco jako na souhlas.

,,Skye, agentko Romanovová," oslovila jsem dvě ženy po svém pravém boku, ,,necháte nás chvilku?"

Hnědovláska s úsměvem přikývla, Nataša už byla několik kroků dál od nás. Rychle jí dohnala, stačila mi ale ještě zamávat na pozdrav, než se mi obě vytratily z dohledu. Jediné, co mě jakž takž v Lokiho společnosti momentálně uklidňovalo, bylo to, že za dveřmi za mnou podřimuje Tony, takže v krajním případě můžu zaječet a vletět k němu. Ale opravdu jen v krajním, nechtěla jsem si přidělat další trapas navíc.

,,Tak?" vybídla jsem ho a otráveným pohledem, za který jsem schovávala strach a nejistotu spolčenou s odporem, jsem ho probodla.

,,Noooo....," protáhl a snažil se dívat všude možně jen ne na mě, ,,tak nějak jsem doufal, že mi pomůžeš získat zpět mé ztracené vzpomínky. Ódin mi prozradil, že jsi má bohyně."

,,Bohyně?" Tohle nešlo. Prostě jsem se rozřehtala na celé kolo, až jsem se téměř bez dechu zapřela rukou o nejbližší stěnu. Takový záchvat smíchu jsem už dlouho neměla, nikdo mě totiž k němu nedokázal dovézt. Loki po mně zmateně pokukoval, asi zvažoval, ze kterého ústavu jsem zdrhla a jestli by z mě náhodou nedostal nějaké výkupné. Přesně tak podle mě myslel.

,,Počkat," zarazila jsem se a ze smíchu přehodila na vážnou tvář. ,,Ty vlastně ani nemáš páru, kdo jsem, žejo?" dodala jsem s nadějí v hlase, až se mi oči rozzářily.

,,No, vlastně ne," pokrčil rameny a zadíval se mi hluboko do očí. Málem by se mi z toho až podlomila kolena, kdybych se neopírala o stěnu. Mé tělo prostě vypovědělo poslušnost.

,,Bezva!" křikla jsem* a začala si tancovat na písničku, která mi už delší čas neustále kroužila myslí a nemohla jsem se jí zbavit. Poslala mi jí jedna holka přes facebook a je fakticky dobrá, i když je japonská. Přivřela jsem oči a začala si potichu žbrblat do rytmu části textu, které jsem tak nějak pochytila.

,,Hej!" zaslechla jsem jakoby z povzdálí a do kruté reality mně přivedly velké teplé dlaně na mých ramenou, které se mnou lomcovaly. Strnula jsem v pohybu a s vystrašenýma očima sledovala Lokiho, který stál téměř těsně přede mnou. Hlasitě jsem polkla a odhodlaně se mu zadívala do těch hlubokých smaragdových studánek, ze kterých už nikdo nikdy nevyplaval, utopil se. Úplně jsem zapomněla na prvotní instinkt, který mi radil zdrhnout s jekem malé holky a dostat se od Boha Lží a Neplech co nejdál, jak jen by to šlo. Původní třes těla pomalu odezníval, jako by to byla jen vzpomínka z minulosti. Najednou už mi nepřišel tak nebezpečný, vůbec se mi nechtělo utíkat. Chtěla jsem se k němu přiblížit, nadechnout se jeho vůně, ochutnat jeho rty....

,,Sakra!" zaklela jsem a vytrhla se z jeho sevření, vyskočila mi totiž na mysl ta nepříjemná chvilka s Itachim, která vše spustila nanovo. Nedokázala jsem skrýt své zmatení z toho, co se tady všechno v jediný den událo, a neměla jsem dost odvahy na to, abych se znovu podívala do těch jeho zatraceně nádherných očí.

,,Promiň," složil mi okamžitě omluvu a kousek odstoupil. ,,Ublížil jsem ti snad nějak?"

,,V minulosti....," zabrblala jsem tak, že to sotva slyšel. Sklopil pohled k zemi a přešlápl z místa na místo.

,,Mohu.... mohu to nějak odčinit? Omlouvám se za své předchozí... no... za to, že jsem ti nějak ublížil. Mrzí mě to." vysoukal ze sebe a bylo na jeho obličeji, který s prosbou v očích hleděl do těch mých, vidět, že to myslí zcela opravdu vážně. Vypadal teď jak hříbě, které se ztratilo a nevědělo, kudy kam. Bylo mi ho docela až líto, ale pořád jsem měla na paměti, že je to v hloubi duše stále on. Ten, kterého jsem ve své mysli zavrhla.

,,Víš co? Necháme to být. Bez paměti se mi zamlouváš víc," po dlouhé odmlce jsem se na něj mírně pousmála a bylo ve vzduchu cítit, jak ledy u obou dvou pomalu začly tát. ,,Jestli by.... pokud by si zůstal takovýhle i potom, kdy by se ti vrátila paměť... dokázala bych minulost smazat."

,,Vážně?" V jeho očích se roztančili plamínky a koutky se zvedly do potěšeného úsměvu. Než jsem stačila zareagovat, byl těsně u mě a pevně mě obejmul. Vytřeštila jsem oči, ale už to nebylo tak hrozné jako dřív. Už jsem se netřásla a neměla ten nutkavý pocit utíkat. Nechtěla jsem pokazit takový.... dojemný moment, tak jsem jeho obětí trochu váhavě opětovala.

Hned jsem se od něj ale odtrhla, tohle mi pořád bylo proti srsti. Nic neříkal, jen se na mě díval potěšeným pohledem.

Pak jsem z dálky uslyšela kroky a udělala z toho záminku, abych mohla odejít. Loki za mnou však chodil jako ocásek, až jsem málem narazila do agenta Coulsona.

,,Pardon, pane Coulsone," omluvila jsem se agentovi a vrhla naštvaný pohled po Bohovi Lží, který jen s nevinným úsměvem pokrčil rameny. Obrátila jsem pohled k Philovi a úsměv mi ztuhl na rtech, nešel totiž sám. Kousek od něj postával v černém plášti s červenými mráčky Amarion. Nedíval se na mě, nejspíš se cítil trapně asi tak, jako já.

,,Říkej mi normálně Phile, Tress. Je dobře, že tě vidím, musím s tebou mluvit," zazubil se a jeho rysy ztvrdly, když viděl Lokiho, který se schovával za mnou, i když mu překukovala zhruba polovila hlavy. ,,Ah, Loki, jak.. milé překvapení." V jeho hlase nebylo však nic, co by naznačovalo tomu, že ho rád vidí.

Bůh Lží povystoupil a zamyšleně se na něj zadíval. ,,My se známe?"

,,Měl by si si mě pamatovat, zabil si mě."

Loki na sucho polkl a bylo na něm znát, že je hodně překvapený. ,,No, asi ne, když přede mnou stojíte. Jste snad duch?"

Coulson na něj jen zavrčel, Itachi stále koukal do zdi a snažil se mi vyhýbat pohledem.

,,Tress," oslovil mě agent, aby upoutal mou pozornost. ,,Jelikož jsi odteď agentkou SHIELDu, musíš se naučit bojovat. V misích je to důležité, nikdy nemůžeš vědět, co se stane. Tvým učitelem bude Amarion, znáš se s ním, tak to pro tebe bude lepší."

,,O-on?!" vykvikla jsem a prosebně se zadívala Philovi do očí. ,,Proč ne třeba Ward?"

,,Promiň, ten se stále v některých ohledech věnuje Skye a zároveň s misemi by tě nezvládal. Bude to takhle lepší, neboj."

,,Coulsone," promluvil vůbec poprvé za celý hovor černovlasý agent a zadíval se do jeho bouřkově modrých očí. ,,Říkal jsem ti, že to nemá cenu. Domluvím se s Wardem a vezmu za něj jeho mise, on ji bude cvičit."

V mých očích se roztančil plamínek, evidentně jsem měla alespoň nějakou naději, které jsem se v žádném případě nehodlala pouštět.. Přeci jen, proč bych měla trénovat s nějakým psychopatem? To mám na ně úchylku, nebo co? Nejdřív Loki, pak Itachi... ještě aby se objevil Sherlock a byla by to opravdová psychopatická trojka!

,,Ne," zavrhl Phil jeho... návrh a sundal ze svého ramene jeho ruku. ,,Už to tak je domluveno. Navíc musí začít trénovat už teď a Ward dostal dlouhodobou misi. Nic jiného vám nezbývá. A navíc, ty jsi ten nejlepší zabiják, kterého máme."

 Vyvalila jsem oči a přemýšlela, jestli jsem opravdu slyšela to, co jsem slyšela. ,,Za-zabiják?!"

,,Moc přehání. Dělá ze mě někoho jiného." Poprvé za celou dobu se s nehraným úsměvem zaměřil na mé oči a mě neušlo, že se za těmi jeho skrývá náruč nejistoty a možná i něco jiného, temného.

,,Počkat," zarazila jsem všechny zvednutou dlaní a tím upoutala jejich pozornost. ,,Phile, jak to myslíte tím, že budu muset začít trénovat hned teď?" Chtěla jsem se ujistit, že situaci chápu, i když jsem jí vůbec nerozumněla.

,,Rovnou teď. Itachi s tebou zajde pro oblek podobný tomu, co nosí Nataša, je jich tam spousta a určitě najdeš svou velikost. Potom můjdete trénovat, za pár dní jdete společně na misi."

,,My dva spolu?" podivili jsme se já a Amarion zároveň a prsty jsme ukazovali na toho druhého. Loki za mými zády se uchechtl a já ho dloubla do žeber, tak se začal smát ještě víc. Protočila jsem panenky a dál se věnovala Coulsonovu proslovu.

,,Myslím, že toho šaška za tebou můžete vzít s sebou, když už tu je, magii ovládá dobře, to jsem okusil na vlastní kůži."

,,Co? Mně? Proč?" chrlil Bůh Lží jednu otázku za druhou a těkal očima mezi všemi přítomnými. Byl to teď úplně jiný člověk - vlastně bůh - než předtím. Phil mu ale na jeho otázky neodpověděl, jen pohlédl na Itachiho a dal mu tím jasně najevo, že máme vyrazit. Ten jenom kývl, zahleděl se na mě a naznačil trhnutím hlavy, že mám jít za ním.

Bylo mi jasné, že z tohohle se už nijak nevykroutím, tak jsem jen s otráveným výrazem a s Lokim v patách šla za černovláskem. Došli jsme až k malé, opravdu malé místnůstce, kde na věšáku bylo pověšeno asi dvacet identických obleků, každý ale měl jinou velikost. Jeden byl dlouhý, druhý krátký, třetí široký, atd. Několika jsem se prohrábla a vybrala dva kousky, které by mi eventuelně mohly padnout. Obrátila jsem se vzad a upřela pohled na dva černovlásky, kteří se na sebe křenili, něco rozebírali a každý se opíral o stěnu.

,,Hmm, hmm," odkašlala jsem si a začala na ně mávat rukama s oblečením. Oba na mě stočili ty jejich úžasné oči a zatvářili se nechápavě. Nad jejich neúmyslným duetem jsem se uchechtla a vysvětlila: ,,Chci si to zkusit, padejte."

,,Jo, eh, jo, jasně," vysoukali ze sebe zároveň a snažili se procpat dveřmi, až se párkrát bouchli. Protočila jsem panenkami a přibouchla dveře. Došla jsem on nich co nejdál a začala se převlékat. První oblek mi byl trošku volnější, tak jsem vyzkoušela druhý a ten byl přesně pro mě jak dělaný. Vrátila jsem první na ramínko a pověsila ho zpět, do ruky zmuchlala svoje oblečení a vyšla za psychoušema. Vesele se bavili, evidentně narazili na nějaké společné téma. Prostě psychopati.

 Snažila jsem se potichu odkrást, aby si mě nevšimli, ale z kapsy kalhot, které jsem svírala v chumlu oblečení, mi vypadly klíče a způsobily hluk. Kysele jsem se zatvářila a sebrala je ze země, to už ale u mě stál jak Loki, tak Itachi.

,,Sluší ti to," poznamenal Amarion a vřele se na mě usmál. Zamračila jsem se rozešla se směrem ke svému současnému pokoji. Jen co jsem otevřela dveře, málem jsem narazila do Starka, který se právě chystal vyjít i s prázdnou sklenkou v ruce.

,,Ups, promiň, Tress," omluvil se a když spatřil černovlásky za mnou, zašklebil se a pronesl: ,,Už tak brzo si je zveš do ložnice, jo?"

,,Kušuj," šťouchla jsem do něj bokem až zavrávoral a zasmála se společně s ním.

,,Promiň, nešlo to," zazubil se a obrátil pohled k psychoušům. ,,Čau Muflone," pozdravil Lokiho a na Itachiho jen mrkl, pak se vypařil jak pára nad hrncem.

Pohodila jsem věci na postel a nechala tam i mobil, klíče a sluchátka, i když mi při pohledu na moje miláčky měklo srdce. Zhluboka jsem se nadechla a svázala si vlasy do culíku gumičkou, kterou jsem vždycky nosila na pravém zápěstí.

,,Jdu na chvilku ven," oznámila jsem a procpala se skrz ty dva černovlásky, až jsem se při tom doteku lehce zatřásla, ale netušila jsem, čím to bylo. Možná strachem? Nebo.... vzrušením z toho, že půjdeme společně na misi?

,,Já jdu taky," přitakal Loki a otočil se za mnou. Itachi jen kývl a zůstal stát na místě.

,,Přijďte brzo, počkám," dodal ještě, než jsme mu oba zmizeli z dohledu.

 ---

,,Nesmíš se mě bát udeřit! Stejně tak, jako já tebe, Tress!" křikl na mě Amarion, když jsem se sotva stačila vyhnout jedné jeho ráně.

,,Nejsem na to prostě stavěná!" opověděla jsem mu stejně hlasitě a přivřela vražedně oči. Pohled mi opětoval a jazykem si přejel po spodním rtu. Trochu jsem se oklepala, protože mi to přislo nechutný, ale vydržela jsem ten pohled. Loki se zakecal v laboratoři s Fitzem a Simmonsovou, tak zůstal tam. Byli jsme tu teď sami, z čehož mi běhal mráz po zádech. Chtěla jsem být obezřetná.

Taky jsem se chtěla naučit bojovat, ale nejsem prostě ten typ, který mlátí bez rozumu každého, kdo by si mi postavil do cesty. Nejsem Hulk.

V tu chvíli se před mojí tváří objevila pěst a kdyby Itachi nezastavil, už bych asi dávno ležela na zemi minimálně se zlomeným nosem.

,,Vyprázdni si hlavu a mysli na to, že mi chceš ublížit. Mysli na mě jako třeba.... na násilníka, kterýho chceš zabít. Přemýšlej o mě tak!" zavrčel a vyrazil proti mě pěstí, zase se s ní ale zastavil přímo před mým už tak bílým obličejem, že bych klidně mohla konkurovat stěně.

,,Já nemůžu...," hlesla jsem a zadívala se pryč, jen ne do těch jeho očí. Jedním skokem stál přede mnou, dvěma prsty uchopil mou bradu a pozvedl ji tak, abych na něj viděla. Pak se hladově zmocnil mých rtů, až jsem překvapením zakopla o svojí vlastní nohu a kdyby mě nechytil, čímž si mě ještě víc přitáhnul k sobě, už bych se válela na tvrdé zemi. Snažila jsem se od něj odtrhnout, ale držel mě tak pevně, že jsem se téměř nemohla hnout. Když mi skousl spodní ret, už jsem to nevydržela, stiskla ruku v pěst a pokusila se ho trefit přímo do tváře.

On se ale odklonil od mých rtů s chtivým výrazem ve tváři a snadno, jako by to dělal každý den, se vyhnul, takže moje rána dolehla do prázdna.

,,No, vidíš, už ti to jde....," zašeptal mi do ucha a začal zahrnovat můj krk polibky. Musela jsem uznat, že to bylo opravdu příjemné, ale... tohle jsem prostě nechtěla. Čapla jsem ho volnou rukou za vlasy, ze kterých mu předtím sklouzla gumička, a strhla jeho hlavu do záklonu. Cítila jsem jak jeho sevření povoluje.

,,Tak teď dávej bacha," sykla jsem a dodala tomu důraz lehkým zavrčením. ,,Už na mě ruku ani nevztáhneš."

,,Zabraň mi," škodolibě se zasmál a rukou chytil tu mou, která svírala jeho havraní vlasy. Zmáčkl mi zápěstí tak silně, že jsem věděla, že se mi tam pak objeví modřina, a s tichým vyjeknutím jsem chtě nechtě ruku odtáhla. Podíval se mi do očí a mě došlo, že jsem v jeho očích předtím opravdu viděla něco temného. Temné stíny zápasící se světlem.

,,Beru tě za slovo," zkroutila jsem úsměv do sebejistého šklebu a vrazila mu hlavičku. Nečekal to a s šokovaným pohledem ode mě o kus odstoupil, sevření povolilo. Neváhala jsem, čapla jednu jeho ruku a trhla jsem s ní směrem k sobě, čímž se automaticky pohnulo celé jeho tělo. Napřáhla jsem se a volnou rukou mu vrazila na tu jeho hezkou překvapenou tvářičku ránu pěstí. Pod mou silou se mu otočila hlava až na druhou stranu a já neváhala. Ruku, kterou jsem mu stále držela, jsem zkroutila do abnormálního úhlu, přitiskla mu ji na záda a tvrdě ho přirazila ke zdi, až začal křičet bolestí.

Vše proběhlo tak rychle, že jsem stačila párkrát mrknout, a vůbec jsem netušila, kde se ve mně ta všechna síla bere. Prostě jsem jen myslela na jedno. Zabiju tě!

Nahnula jsem se blíž k jeho tělu, které se viditělně třáslo, a zašeptala: ,,Můžeš si za to sám."

V tu chvíli do místnosti vběhli Fitz-Simmons společně s Lokim a Coulsonem. Fitz a Simmonsová se na sebe vystrašeně zadívali a chytli za ruce, když si všimli mého nebezpečného výrazu, který tvořil vražedný psychopatický pohled smíšený s vítězným. Loki s Coulsonem ke mně přiběhli, černovlásek mě i přes můj odpor od Itachiho odtrhnul a odvedl na ruhou stranu místnosti, Phil se sehnul k Amarionovi, který se mezitím sesunul k zemi.

Třásla jsem se vzrušením a několik pramenů vlasů mi spadalo do obličeje. Prostor kolem mě se chvěl, ale neměla jsem tucha z čeho. Loki si přede mně stoupnul a zahradil mi tak výhled na mou dobře provedenou práci, až jsem ho probodla jedním z mých vražedných pohledů, na které si asi brzo udělám patent.

Z povzdálí jsem uslyšela roztřeseně křiknout ženskou: ,,Ty jsi fakt ojedinělý živočišný druh, Tress!"

Pomalu jsem pootočila hlavu jejím směrem a na tváři se mi usídlil škodlibý úsměv, když i s Fitzem o krok ustoupila. Přejela jsem si jazykem jak po vrchním, tak po spodním rtu, a pak jejich směrem klapla zuby, jako to dělávají koně. Strašidelně jsem se zasmála, když úlekem o kus odskočili a přitiskli se k sobě jako malé děti.

Bůh Lží se mnou zacloumal a řekl: ,,Uklidni se, Tress. Tohle nejsi ty!"

,,Co když jsem?" nadhodila jsem a zadívala se do jeho očí, které na mě působily jako magnet.

Loki

Byl jsem s Fitzem a Simmonsovou v jejich laboratoři, kde právě něco chemicky vytvářeli, když se za námi stavil Coulson. Kupodivu mě vřele pozdravil a dokonce si se mnou potřásl rukou. Evidentně mě tady začali všichni přijímat i přes to, že jsem nejspíš v minulosti lidem způsobil hodně utrpení. Možná mě přijali právě proto, že jsem se teď choval jinak, než dřív. Co já vím.

Pak jsme najednou všichni uslyšeli hlasitý křik plný bolesti směrem od místa Tressiina tréninkového placu, když se to tak vzalo. Už jsem myslel, že se jí něco stalo, tak jsem okamžitě vyrazil popaměti na to místo s agentem a laboranty v patách. Když jsme zadýchaní doběhli, ukázala se nám šokující scéna. Hlasitě jsem zalapal po dechu, když jsem viděl, jak Itachi dopadl, přitom to byl jeden z nejlepších, jak tvrdili. Okamžitě jsem k nim doběhl a blondýnku od něj odtrhl, Coulson dopanul k muži, který se sesunul k zemi a na zdi zůstala směrem k zemi krvavá čára.

Už když jsem se k Tress přiblížil, cítil jsem, jak kolem ní pulzuje magie. Bohužel ale ten špatný druh, temná magie. Celá se třásla, ale nebyl jsem si jistý, čím to bylo. Pořád se dívala na černovláskovo bezmocné tělo, asi v nejbližší době neměla v plánu se od něj pohledem odtrhnout. Na rtech jí přelétal vítězný úsměv, oči jí zářily touhou po krvi. Ano, přesně tohle jsem z jejího pohledu poznal.

Postavil jsem se před ní, abych jí zahradil výhled a donutil ji, aby se na mě podívala.

Simmonsová z pozadí křikla: ,,Ty jsi fakt ojedinělý živočišný druh, Tress!"

Pomalu k ní otočila tvář, na které se mezitím usídlil škodolibý škleb, který zhroutil její tvář do strašidelné grimasy. Neviděl jsem Fitz-Simmonsovu reakci, byl jsem moc zaměstnaný šokem z toho, jak vidím Tress se chovat. Oblízla si celá ústa jako had a výstražně jejich směrem klepla zuby. Chtěl jsem jí jednu pořádně fláknout, aby se vrátila zpět do normálu, ale nevěděl jsem, jestli bych i já nepřišel k úhoně. Moje magie nikdy nebyla temná, matka mě naučila se jí stranit, protože by mě pak mohla zcela pohltit. Také jsem ale věděl, jakou sílu má.

Pořádně jsem s ní alespoň zacloumal a se zavrtěním hlavy řekl: ,,Uklidni se, Tress. Tohle nejsi ty!"

Otočila se na mě už s poznáním klidnější, zadívala se mi hluboko do mých smaragdových studánek a nadhodila: ,,Co když jsem?"

,,Nejsi," pousmál jsem se, jako bych přesně věděl, jak se teď asi cítí. Pohladil jsem jí jednou rukou po tváři a ona sklopila pohled. O kousek jsem se přiblížil, ale ne tak blízko, aby jí to bylo nepříjemné.

,,Co když jsem?" zachroptěla a zvedla ke mně tvář, kde se jí řinuly potoky slz, které nešly zastavit. Pousmál jsem se na ní tím roztomilým úsměvěm, který jsem vždycky dokonale ovládal.

,,Nejsi," zopakoval jsem svou odpověď a opatrně svůj obličej přiblížil k tomu jejímu, až se naše rty spojily v jedny. Rty vlhčené slzamy chutnaly slaně, ale byla to taková nepopsatelná slast, že to šlo těžko zastavit. Odtáhl jsem se, dal jí něžnou pusu na čelo a naklonil se k jejímu oušku. Potom jsem zašeptal, aby to nikdo jiný neslyšel: ,,Miluju tě, Tress."