Pokud tam jsou nějaké gramatické chyby, prosím, přehlédněte to. :D Většinou jsem to psala po večerech a fakt se mi to nechce znovu kontrolovat. xD Děkuji za komentáře, bez těch by další kapitolky nebyly.. :*

Tress

Vyvalila jsem oči jak jen to šlo a hlasem jako šílená fanynka jsem znovu vypískla nadšením: ,,Fakt jsi Tony Stark?! Ty vole, ty vole, ty vole!"

,,Jojo, celej živej," kývl ten, na kterého jsem ukazovala rozklepanou rukou, které se hned chopil. Začala jsem se volnou rukou ovívat, abych z toho dokonce neomdlela. Protože tohle byl přeci legendární TONY STARK! Už jen to jméno něco znamená! Jeho jsem měla ze všech Avengerů nejradši, viděla jsem všechny díly Iron Mana.

Za mými zády někdo pobaveně špitnul: ,,A jeho pozná hned, parchanta."

,,Drink?" nabídl mi Tony a došel k baru. Mírně jsem zavrtěla hlavou, protože jsem se v tuhle chvíli šoku na nic víc nezmohla. Lehce poblouzněně jsem se posadila na pohovku, ostatní agenti se rozmístili do půlkruku kolem něj. A to včetně Itachiho.

Okamžitě jsem se na něj hlavou natočila, protože jsem na sobě cítila jeho pohled. Když se naše oči propojily, naladily se na stejnou vlnu, hřejivě se na mě usmál a drobně se začervenal. V tu chvíli mi připadal straaaaaašně roztomilý, asi jako malé štěňátko. Stark se posadil s další sklenkou tekutiny vedle mě a přejel netrpělivým pohledem všechny přítomné.

,,Neposadíte se?" poplácala jsem volné místo na pohovce vedle sebe a přisedla si trochu těsněji k Tonymu, což byl můj původní zájem. Všichni až na Skye, která se s úsměvem posadila, jen přešlápli, nebo se nehnuli vůbec.

,,Chci, aby jste se stala jedním z mých agentů, slečno," vyklopil Fury konečně to, co jsem čekala, že řekne. Proč jinak bych s nimi tedy šla dovnitř, když o Lokim věděli? Bylo mi jasné, že po mně chtějí odpověď, ale i tak jsem zasedla hlouběji do gauče a začala zvažovat všechna pro a proti.

 ,,Dostanete za to dobře zaplaceno," dopnil ředitel a začal klepat botou o podlahu letadla.

Stejně nemáš co dělat, bloncko, ne? Tak to vezmi, poradil mi můj vnitřní hlas, tentokrát to nebyla Enchan, kupodivu. Že by se mnou mohla mluvit pouze na Asgardu?

Fajn, vezmu to..

Mírně jsem se zachvěla, když mi na rameno dopadla hřejivá dlaň Anthonyho. Otočila jsem se na něj a tím jsem se vystavila nebezpečí mužského úsměvu, který dokázal umluvit kdejakou ženu. Mé ledy trochu pookřály a já se s pokřiveným úsměvem podívaka na Furyho, ředitele Jednoočka. Tak mu budu v dochu říkat.

,,Beru to," kývla jsem jeho směrem a pohodlně se opřela, zaklonila jsem hlavu a zadívala se na krémový strop. ,,Teď bych si ale dala ten drink, Tony." Musela jsem ochutnat, jaké to je, když ho můžu jménem oslovit. A přiznávám, že úžasný. Ne každý den se mi poštěstí, že potkám svého favorita.

,,Libíš se mi," mrkl na mě, zvednul se ze současné pozice a přesunul se k baru, kde jsem uslyšela známý zvuk přelévání alkoholu. Ani jsem si nijak nevšimla, že se z místa vytratila i jedna Agentku, Mayová, tuším. Došlo mi to až tehdy, kdy jsem prsty doslova zaryla do pohovky, protože se letadlo začlo zvedat. Na tváři se mi objevil výraz naprostého zděšení, ale radši jsem se zadívala do podlahy, aby to na mě nebylo moc poznat.

,,Tady máš, moje specialita," přisedl si vedle mě Iron Man a nastavil ruku se sklenkou. Rozklepanou rukou jsem po ní hmátla, až jsem málem tekutinu vylila. Zavřela jsem oči a pomalu jí začala usrkávat. Nebylo to špatné, ale nedokázala jsem tu chuť přesně identifikovat.

,,Není to.... vodka s džusem?" otočila jsem se na něj užasle a úplně zapomněla na to, že bych se správně měla třást jak ratlík. Ten alkohol mě evidentně 'postavil na nohy', když se to tak vzalo. Tony se zazubil a kývl na souhlas.

,,Kde budu bydlet?" hodila jsem tázavý pohled na Jednoočka, který se mračil na Tsraka. Asi se mu nelíbilo, že jeho nejnovější agentku už od začátku opíjí. I když, na to bych si klidně zvykla.

,,No," pokrčil rameny k mému překvapení Itachi, ,,já mám na pokoji jedno volné místo, tak jestli chceš, je tvoje." Netvářil se nikterak zaujatě, ale ani ne jako nějaký perverzák. To bylo velké plus.

,,Beru," utvrdila jsem své rozhodnutí tím, že jsem k sobě znovu přiklonila skleničku a smočila své rty v té úchvatné tekutině.

,,Zamítá se," prohlásila dívka sedící vedle mě a zasmála se. ,,Nenechám tě tomu úchylákovi, mooooc dobře ho znám!" Ukázala na Itachiho prstem a ten na ní koukal nechápavým, ale pobaveným pohledem.

,,Fajn, vzdávám se, Skye, vyhrála si hlavní cenu, spolubydlící polobohyni!"

,,Myslíte, že jí budeme moc prozkoumat?" přihodila si na můj účet Simmonsová. Fitz se jejímu vtipu zasmál a posadil se vedle Starka na gauč.

,,Kdy začínám?" ozvala jsem se s hlasem plným zaujetí já sama a mířila svou otázku na Furyho, který se zrovna chystal vytratit. Vrátil se tedy na původní místo a ruce dal v bok.

,,Okamžitě."

,,A kde asi vezmu svoje věci? Musím ještě domů, bez debat."

,,Hodím tě tam, jen co přistaneme," napřáhl ke mně ruku agent Ward. S jeho pomocí jsem se postavila na nohy a mírně se zapotácela, nejspíš v důsledku kombinace alkoholu a mé nesnášenlivosti k létání. ,,Teď ti ukážu Autobus, ostatní mají rozchod."

Jakoby do země uhodil blesk, všichni se rozprchli a v místnosti jsme zůstali jen já, Ward, Stark a Amarion. Jako na povel se všichni zvedli a shlukli kolem mě. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a mírně mě děsilo, že jsem jediná holka v téhle čtveřici. Polkla jsem a hodila do sebe zbytek tekutiny, skleničku jsem pak donesla na bar a s úsměvem sledovala Tonyho, který udělal totéž.

,,Jdeme?" optal se usměvavý agent Ward a já přikývla.

Loki

Matka mě nesmyslně peskovala v tom smyslu, že na Midgard jít nemůžu, ať zůstanu na Asgardu a na Tress se vykašlu, atd. Úplně jsem ji ignoroval a pomalu se dál přibližoval k Bifrostu. Nevěděl jsem proč, ale chtěl jsem ji prostě znovu vidět, jako by mě k ní táhla neviditelná nit, která nešla žádným předmětem přeseknout ani přetrhnout. Frigga s Thorem se mě snažili všelijakými způsoby zastavit, ale já se nedal. Jako by mě ta dívka, o které jsem nevěděl zhola nic, úplně očarovala a nemohl jsem myslet na nic jiného.

,,Loki!" ozval se z dálky mužský hrubý hlas a stále se přibližoval. Otráveně jsem se zastavil a otočil se k němu tváří. Ze statného bílého Sleipnira seskočil stařík s bílými vlasy i vousy a v jedné ruce držel obrovské zlaté žezlo. Věděl jsem přesně, kdo to je, ale nikdo nesměl vědět o tom, že se mi vrátila - ač malá - část vzpomínek.

,,A ty jsi?" vyrazil jsem ze sebe nechápavě, i když se mi to protivilo. Nechtěl jsem ztrácet čas s nějakým starcem, který si říkal král Asgardu.

,,Všeotec, Ódin, král Asgardu."

,,Mám na spěch."

,,Na žádost Friggy nikam nepůjdeš, Loki."

Hodil jsem po něm nechápavý pohled plný odporu a vzdoru. Až když jsem se uklidnil z toho šoku, že na mě byla údajně má milující matka 'žalovat', dokázal jsem hlasem silnějším, než se mi zdálo, promluvit. ,,Nemůžeš mi to zakázat!"

,,Jsem tvůj otec!"

,,Nejsi!" Teď už moje rozhořčení dosáhlo vrcholu a nedokázal jsem to zadržet. Nešlo jinak.

,,Takže se ti vrátily vzpomínky a jdeš za svou bohyní, že? Tak si táhni! A na Asgard už se nevracej!"

Už jsem chtěl něco namítnout, ale uviděl jsem Friggu. Z očí se jí řinuly vodopády slz, zastihla tohle naše představení a.... nejspíš jí to hodně bodlo u srdce. Ale co? Že mě právě Všeotec vyhnal, nebo že se mi vrátila část vzpomínek? Když v tom mi něco došlo. Opravdu řekl... mou bohyní? Ona je... bohyně? Moje bohyně?

Překvapením jsem padl nakolena a svěsil hlavu tak, že mi až z hlavy sletěla moje zlatá helma s rohy. Nemohl jsem z mysli vytěsnit to, co Ódin právě řekl. Jako by ve mně najednou bylo úplně prázdno. Nevěděl jsem, jak se zachovat, co říct, co správně cítit... protože jsem ji ani nepoznal. To jsem správně i se ztrátou paměti měl, ne? Jak jsem..... jen mohl ji nepoznat!

Cítil jsem, jak mi něco mokrého stéká po tváři. Podíval jsem se vzhůru, ale z nebe nespadla ani kapka. Mezitím se mi na obličeji vytvořila slaná cestička po jedné nezbedné slze. Ihned jsem ji hřbetem ruky setřel a popadl spadlou helmu. Beze slova jsem vstal, nasadil si ji na hlavu a rychlím krokem došel až dovnitř do zlaté kupole Bifrostu.

,,Midgard," rozkázal jsem Heimdallovi ještě dříve, než stačil něco říct. Přísným pohledem jsem mu zakázal cokoliv namítnout. Strážce pouze kývl a vyšel na stupínek, ze kterého Bifrost ovládal. Zasunul do něj meč a náhle se vše proměnilo v rozmazanou šmouhu.

Tress

,,Teda wau! Na to, že letadla opravdu nemám ráda, tak tohle je luxus," poznamenala jsem už lehce podnapilá v přítomnosti tří mužů. No, teď už vlastně jednoho, Ward se Starkem odešli a já se posadila na postel naproti Itachimu. Nakonec přeci jen budu s ním na pokoji. Ehehehehehe. Místnost byla malá, odhadem bych řekla tak čtyři na čtyři metry, ale v pohodě tady byla jedna velká skříň, dvě oddělené postele a mezi nimi jeden noční stolek s lampičkou - pod oknem. Položila jsem se na záda a hlavu si podložila polštářem.

,,Jojo, to je," přitakal od teď můj spolubydlící, odložil svůj černý plášť s červenými mráčky, a v tu chvíli jsem nevědomky pomyslela na Lokiho. Ač jsem nechtěla, pousmála jsem se nad tou první chvilkou, kdy přespal u mě doma. Jako by to byla už věčnost, co jsem toho parchanta neviděla, ale ani mi to nechybělo. Od této chvíle už zůstanou jen vzpomínky... pouhopouhé vzpomínky.

,,Héj, země volá Tress!" objevila se nade mnou usměvavá hlava, které padaly dlouhé černé vlasy téměř k mému obličeji. Ucukla jsem leknutím, ale musela se zasmát. Itachi vypadal docela komicky a ještě mi na nos spadla z jeho vlasů gumička.

,,Promiň, říkal jsi něco?" optala jsem se, když jsem se zvedala do sedu a opřela se zády o studenou zeď. Amarion tak nějak doskočil vedle mě na postel, až se trošku zhoupla, a také se opřel o tu samou zeď vedle mě. Seděli jsme tam teď skoro jako dva nejlepší přátelé, kteří se po dlouhé době sešli.

,,Jo, mluvil jsem na tebe celou dobu."

,,Promiň," omluvila jsem se a nevinně se usmála jeho směrem. ,,Občas prostě ztratím pojem o čase a dění okolo, jen přemýšlím, vzpomínám..."

,,Myslela si na Lokiho, co?"

,,He?" zamrkala jsem a hodila po něm tázavý pohled. Pak mi došel význam jeho slov, které jsem předtím úplně vypustila, stačilo my slyšet jeho melodický, smyslný, hluboký hlas......

,,Na toho boha," nasměroval mé myšlenky a ukazováčkem a prostředníčkem mě šťouchnul do prostřed čela.

,,Jo jeho....," zamumlala jsem a zase si lehla, svoje nohy jsem přehodila přes ty jeho, které se stále dotýkaly podlahy. Nějak mi bylo jedno, co i bude myslet. Byl prostě na mé posteli. ,,Jo, myslela jsem na něj. Teda na to, jak jsem ráda, že jsem od něj pryč."

,,Co tak strašnýho ti udělal, že o něm takhle mluvíš?" zajímal se a pocítila jsem, že mě začal hladit jednou rukou po holeni.

,,Zní to, jako by si se ho zastával." Itachi jen pokrčil rameny v němé odpovědi.

,,Neznám ho, nemohu soudit."

,,Tak ty takhle, jo?" řekla jsem škádlivým hlasem a vyndala z pod hlavy polštář, který jsem po něm hodila. Když se mu odlepil od obličeje, díval se na mě překvapený obličej, ze kterého jsem dostala totální záchvat smíchu. Černovlásek se k mému smíchu přidal, až se otřásala celá postel.

,,Tak ty takhle, jo?" zopakoval z legrace mojí otázku a po několikáté odhalil dvě řady bílých zubů, které společně s kůži dokonale kontrastovaly k těch dlouhým havraním vlasům a temným, svůdným očím.....

Amarion popadl ten polštář, který jsem po něm předtím hodila, a vrhl se na mě. Párkrát mě s ním fláknul přes obličej, než se mi ho podařilo v přetahovačce sebrat. Pak jsem ho vší silou trefila do břicha, až se na měkké posteli mírně zakymácel, což mi přesně nahrálo do karet. Začala jsem ho mátit - stále polštářem, připomínám - do hlavy, kterou si neúspěšně bránil rukama a smál se na celé kolo, stejně tak i já. Nějakým způsobem se mu pak ale podařilo mi můj 'obušek' sebrat a pro změnu na mě zaútočil plnou silou on. Neudržela jsem rovnováhu a přepadla na záda, několik ran jsem schytala do břicha, přes hrudník i obličej, ani jsem nepostřehla, že se pro lepší přístup k útoku polštářem posadil obkročmo na můj klín.

Nakonec jsme oba zadýchaní - vypadalo to skoro jak po sexu, jen tak pro představu - koukali jeden druhému do očí, Itachi byl rukama opřený z obou stran vedle mé hlavy a polštář skončil kdovíkde. Přes tvář mu padaly dlouhé prameny havraních vlasů, které se místy dotýkaly mého obličeje. Z těch úchvatných očí jsem se nemohla odtrhnout.... byly ještě víc hypnotizující, než ty Lokiho. Je pravda, že jsem měla vždycky úchylku na černovlásky s temnýma očima, ale.... tohle bylo na mě moc....

Jednou rukou, která se mi mírně chvěla, jsem uchopila volný pramen vlasů a zastrčila mo ho za ucho. Příjemně se na mě usmál, když jsem mu dlaní přejela po té sametové tváři a prstem obkroužila konturu jeho rtů, po kterých jsem tak moc toužila, tak moc jsem si je chtěla vzít, ochutnat je...

,,Dost," zarazil mě šeptem a přiložil mi prst ke rtům, které byly až neskutečně blízko těch jeho. ,,To-tohle nejde."

,,Uhm... gomen..." uniklo mi a pomalu jsem se začala oddalovat celým tělem, když jeho oči zpozorněly.

,,Slyšel jsem právě to, co jsem slyšel?"

,,No... jo, slyšel."

,,Se mnou je to složitý, tohle ti neradím..... Tress." U mého jména lehce povzdychl a přivřel oči, jako by se snažil odolat, ovládnout se, zkrotit své smysly.

,,Se mnou je to ještě složitější," podotkla jsem šeptem a bez odporu z jeho strany jsem se přitiskla k jeho rtům. Hned jsem se odtáhla, abych viděla na jeho tvář. Třásl se a po čele mu stékala kapička potu, jeho vlasy mu dokonale lemovaly tvář a některé mu padaly i přes ni. Cítila jsem, jak zatíná prsty do postele, několikrát i povzdechl.

,,Nevíš, s čím si zahráváš," sykl na mě a v jeho hlase bylo znát něco jiného než touha... bylo to divoké, nekontrolovatelné a.... trochu děsivé.... jako bych to už někdy slyšela..

V tu chvíli Itachi vytřeštil oči a na tváři se mu usadil úšklebek. Díval se na mě tak tajemně, že jsem dokonce i začla pochybovat, zda jsem udělala správně. Ale ten pohled...

,,Táhni ode mě!" křikla jsem na něj a rychlostí blesku se schoulela do rohu postele, co nejtěsněji ke zdi. Došlo mi, kde jsem ten psychopatický pohled už viděla. U Lokiho. To mě pořádně vyděsilo, až jsem si schovala hlavu pod ruce, těsně ke kolenům. ,,Tohle ne, ne, ne, ne..." mumlala jsem a cítila, jak mi po tváři teče slza. A dokonce nejen jedna..... ale stále jsem jedním okem sledovala černovláska.

,,Do hajzlu!" uslyšela jsem, jak Itachi, který mi v jedinou chvíli dokázal způsobit bolest vyvolanou jediným pohledem, odskočil z postele až k nejvzdálenější zdi a popadl se za hlavu. ,,Sakra, sakra, sakra! Tohle se nemělo stát!" Začal bušit pěstí do stěny, než jsem viděla, že mu po jedné ruce stéká kapička krve, díky které se na podlaze vytvářela malá červená loužička. Po chvilce se sesunul k zemi na kolena s hlavou skloněnou, stále zády ke mně.

Setřela jsem si slzy a snažila se uklidnit. Ale vůbec to nešlo. Mé smysly byly otupělé, v hlavě mi bušili tři trpaslíci jako alarm. Opatrně, aniž jsem z něj spustila oči, jsem se přesunula ke dveřím a vyběhla z nich. Věděla jsem přesně, kam utíkat. Zdrhala jsem jako zajíc před liškou do svého úkrytu, momentálně ten úkryt byl pokoj Skye. Rozrazila jsem dveře a upoutala tak pozornost hnědovlásky, která okamžitě odložila knihu a vrhla se ke mně.

,,Tress! Co se stalo, pro lásku boží?!" vyjekla a popadla mě do náruče. Přitiskla jsem se k ní jako malé dítě z matce a nadechla se vůně jejích vlasů, které mě jakýmsi záhadným způsobem ihned uklidnily. Připomněly mi vůni těch Sakuřin, která jsem vždycky očichávala jako pejsek.

,,Já... je to složitý..." zafňukala jsem a nechtíc se jí otřela o rameno, kde jí zůstala černá šmouha po mé rozmazané řasence.

,,Pojď, sedni si." Ukázala na ustlanou postel a já poslechla. Posadila se vedle mě a rukou mě hladila po zádech - další věc, která mě trochu uklidňovala. ,,A teď mi řekni, co se ti stalo."

Trochu jsem se vzchopila a zabránila dalším slzám, aby vyrazily na světlo. Zavřela jsem oči a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Pak jsem se dala do vysvětlování.

Loki

Když jsem skrze duhový most dorazil na Midgard, mírně se mi zamotala hlava. Pak jsem se ale porozhlédnul po okolí a mé oči utkvěly pohledem na takovém obyčejném malém domku, který mi něco silně připomínal. Přišel jsem k němu blíž a prohlédl si tmavé dveře, které jsem bez problémů svou magií odemkl a vstoupil dovnitř.

V tu chvíli mou hlavou prosvištěl tok energie, jako kdyby skrz můj mozek proběhl malý blesk. Sykl jsem bolestí a pevně semkl rty k sobě. Prošel jsem skrz malou chodbičku až do obývacího pokoje, kde bylo několik lidí, mladých žen.

,,Ááááá! Úchylák! Vrah!" začaly všechny pištět mým směrem, tak jsem se ohlédnul, jestli za mnou někdo nestojí. V ten samý moment mi ale do tváře udeřilo něco červeného a okamžitě se to rozprsklo. Tekutina se mi dostala až do jednoho oka a začala nepříjemně pálit, tak jsem nemotorně narazil do zdi. O pár chvil později jsem už stál - téměř celý červený - venku před tím domem a nadával.

,,Takhle její dům nikdy nenajdu!" křikl jsem a obrátil hlavu k obloze, kde se rýsovaly bílé mráčky ve tvaru šipek. Všechny ale mířily na jednu stranu, což mi přišlo... zajímavé. Málokdy se takový přírodní úkaz viděl, mraky jsou nepoddajné.

,,Díky," zamumlal jsem a vydal se směrem, kudy ukazovaly šipky, než jsem došel k malému růžovému domu. Růžovému?!

Zrovna z něj vycházela nějaká holka s bohatými ořiškovými vlasy a když mě zahlédla, rozeběhla se za mnou. Myslel jsem, že běží někam dál, to se mi ale vyvrátilo v ten moment, kdy se mi zavěsila kolem krku, až jsem překvapením málem spadl na zem společně s ní.

,,Kde máš Tress, kámo?" zeptala se mě, když ode mě odskočila a upravila si tmavé háro.

,,Jak kde ji mám?" Její otázka mě zaskočila, tak jsem se nervózně ošil. Došlo mi, že by mě ona mohla k ní nějakým způsobem dovézt, když ji evidentně zdá, ale nepřišlo mi správné ji využít.

,,No, bydlíš u ní, ne? Už jem jí několik dní neviděla, tak mě zajímá, co s ní je." Pokrčila rameny a na tváři se jí rozhostil úsměv. ,,Tak? Je snad nemocná?"

,,N-ne... taky ji hledám, popravdě."

,,Jakto?" vykulila své hnědé oči a rukou si dramaticky překryla ústa. ,,Někdo ji snad unesl?"

,,Já nevím!" Už mi došla trpělivost a stále jsem netušil, kde bych vlastně tu blondýnku mohl najít. Cítil jsem v sobě netrpělivost, ale i nedočkavost z toho, až ji uvidím. Doufal jsem, že mi pomůže získat zbytek mých ztracených vzpomínek, abych mohl přesně vědět, co se mezi námi stalo a....

,,Nekřič na mě!"

,,Promiň...," omluvil jsem se zpětně a sklopil hlavu.

,,Až o ní budeš něco vědět, ozvi se mi, jo?" Vtiskla mi do ruky lísteček s telefonním číslem, ignorujíc mou omluvu, načež odešla směrem, kterým jsem přišel. Papírek jsem neměl kam uložit, tak jsem ho zastrčil za jeden z plátů brnění, které jsem měl stále na sobě. Možná proto tamty ženské křičely.....

Rozhlídl jsem se do všech stran, abych se ujistil, že tam není žádný čumil, a s pomocí kouzel změnil svou podobu - respektive své oblečení. Měl jsem na sobě černé sako, elegantní pánské kalhoty a mokasíny téže barvy. Přes to všechno jsem měl černošedý kabát s vysokým límcem, který mi sahal až ke kolenům. Vlasy jsem si ještě trochu lépe ulízal dozadu, aby vypadaly tak, jak měly.

,,Já to viděla, Loki," ozval se z dálky ženský hlas, ke kterému jsem se hned v bojovém postoji otočil.

,,Kdo jsi a co chceš?" zavrčel jsem a přivřel oči do nebezpečné škvírky. Zpoza jedné z několika budou se vynořila ženská postava s kratšími oranžovo-hnědými vlasy, které na každém centimetru měly vlnky. Byla oblečená v uplém tmavomodrém obleku a na ramenou měla vyšitý znak něčeho, co vypadalo jako pták v kruhu. Kolem útlého pasu mě pásek, za kterým byly připevněné dvě pistole. Za tu dobu, co jsem ji měřil pohledem, se ani nehnula, ruce měla stále založené na prsou.

,,Nataša Romanovová, členka Avengers. Bojovali jsme spolu o New York, nevzpomínáš si?" Na tváři se jí usadil škodolibý úsměv, nejspíš jí došlo, že nemám svou paměť. Nechtěl jsem, aby to někdo vůbec věděl.

,,Och ano, vzpomínám si," zalhal jsem a pokřivil svůj úsměv. Její škleb trochu opadl, ale nechtěla své překvapení dát znát.

,,Zavedu tě za Tress," prohlásila a já nevěřil svým uším. Řekla právě ta ženská to, co řekla?

,,Fakt?" ujisťoval jsem se a přihlížel, jak se osoba začala přibližovat. Když byla téměř až u mě, napřáhla ke mně ruku, ve které držela fotku blonďaté dívky, která seděla vedle tmavovlasého muže se sklenkou čehosi v ruce.

,,Fakt."