Tress

Naštvalo mě, že si z nás dokázal střílet, i když se právě probral. Provrtala jsem ho pohledem, který jasně říkal: ,,Děláš si prdel?". Loki se jen postavil a přesunul šouravým krokem do rohu místnosti, ačkoliv stále nespouštěl oči ani z jednoho z nás, jako by jsme snad kousali.

,,Loki, vracím se na Midgard," oznámila jsem mu a v otočce mávla rukou. ,,Už to mám domluvený tady se svaloušem a zrzkou." Kývla jsem směrem k Thorovi po mém boku a Frize na kraji postele, zoufale a zmateně sledující svého syna.

,,Nejsem zrzka," sykla na mě výhružně a hlas se jí zatřásl magií. ,,Ta barva je velmi-světle-zlatá-blond." Poučila mě s hlasitými odmlkami, abych to "pochopila".

,,To je mi fuk," opáčila jsem a prošla skrz dveře s Thorem za sebou. ,,Užij si to tady, Bože Lží." Jeho název jsem skoro vyplivla nechutí, celý se mi hnusil a už jsem se těšila, až se vrátím na Zemi, do svého hnízdečka, za Sakurou, prostě pryč od těhle kravin s bohy. S bohyní uvnitř sebe to nějak zakecám. Co je mi do toho, co chce ona? Je v mém těle, takže bude poslouchat mě!

,,Tak já se jmenuju Loki? A kde to jsem? A kdo jste vy?" protrhl ticho, ve kterém jsem se dostala až za roh dveří, zmatený hlas. Jako by moje tělo dostalo nějaký vzdálený signál, o kus zacouvalo a zadívalo se na černovláska. Jedno obočí jsem pozvedla v naprosto nechňápavém pohledu a oskenovala ho od hlavy k patě.

,,Nepraštil si se náhodou do hlavy?" popíchla jsem ho jízlivě a škodolibě se zasmála.

,,Nedráždi hada bosou nohou," zavrčela mi do ucha královna Asgardu, která se jakým si záhadným způsobem dostala nepozorovaně vedl mě. ,,Nemysli si, že nejsem schopná tě zabít, smrtelnice." V jejím slově "smrtelnice" byl tak znatatelný jed, který z jejího hlasu přímo odkapával.

,,A hele, já myslela, že je tohle přísloví z Midgardu," protáhla jsem své linky do šklebu a v mžiku stála čelem ke královně. ,,Proč tedy používáte naše hlášky, když smrtelníky," napodobila jsem její předchozí tón, ,,nesnášíte?"

Jako bych to snad mohla čekat, tvrdě mě chytla pod krkem a mrskla se mnou ke zdi. Ruku stále posunovala výš a výš, společně s ní se mi i znemožňovalo dýchání. ,,Tak.... takhle to je... to má po tobě..," zachroptěla jsem a cítila, jako bych brzy měla přijít o vědomí z nedostatku kyslíku. V poslední chvilce mě ale královna pustila a já zahanbeně dopadla na zem na všechny čtyři. Dlaní jsem si začala mnout krk a hlasitě jsem zakašlala, abych se zbavila stále přetrvávajícího pocitu, že mě něco - respektive někdo - dusí.

,,Matko, nebuď na ni tak tvrdá," snažil se Friggu usměrnit Thor, ale ani ten neuspěl.

,,Zaslouží si to," stála si za svým královna a prudce mi dupla na ruku, o kterou jsem se opírala. Vykřikla jsem bolestí a svalila se na podlahu. Krk a i teď ruka? Není náhodou Loki jejím adoptovaným synem? Jakto, že od ní pochytil její zlozvyky?!

,,Hele," předstoupil přede mě Loki jako živý štít, s rukama rozpaženýma. ,,Nevím, co se mezi váma dvěma stalo, ale nemůžu se dívat na to, jak jí ubližuješ," obořil se na královnu a probodl ji lehce káravým pohledem. Ta se na něj dívala s podivením a vzápětí i žalem. Rozplakala se, jako kdyby jí zemřel manžel, kterého nade vše milovala. Došla zpět k posteli, na kterou se váhavě usadila, a rukama si začala otírat uslzený obličej. Thor si přisednul k ní a položil jí konejšivě ruku přes ramena a svinul si ji do náruče.

,,Dobrý?" otočil se ke mně s příjemným úsměvem na rtech a rukou napřaženou. Nedůvěřivě jsem se dívala nejdřív na ruku, pak na Lokiho. Nakonec jsem se ale překonala, roky se uchopila a s jeho pomocí se vyzvedla na nohy.

,,Dík," utrousila jsem potichu a okamžitě ho pustila. Jeho pohledu jsem se radši vyhýbala, i přes to, že mi došlo, že...

,,Bratře, ty si ztratil paměť," prorazil nepříjemné ticho Thor a došel k Bohu Lží, jemuž položil ruku na rameno. ,,Budeme muset přijít na způsob, jak ti ji vrátit."

,,Pche, o to tak stojím," odfrkla jsem si jeho směrem a otočila se zády. ,,Najdu nějakého strážného, aby mě odvedl za Heimdallem, vy si tady vymejšlejte, jak mu vrátit paměť. Moje věc to není." Pokrčila jsem rameny a odporoučela se.

Jen co jsem došla z doslechu, vzala jsem nohy na ramena. Pořád jsem na sobě měla ty "legíny", jejichž jedna nohavice byla rozervaná on toho, jak jsem se snažila Lokimu pomoci, a to obyčejné tričko, co jsem vytáhla ze skříně na chatě, takže se mi běželo celkem dobře. Musela jsem ale uznat, že tu bylo tolik spletitých chodeb, že mi trvalo hodně dlouho, než se mi podařilo najít alespoň jednoho jediného strážného.

,,Ehm.... můžete na moment?" zamávala jsem na něj a usmála se. Přiklusal ke mně jako kůň a mírně se poklonil.

,,Ach, mladá Enchantress. Jak moc jsem toužil vás poznat. Čím mohu posloužit?"

,,Tress," odsekla jsem. ,,Říkejte mi jenom Tress. A vůbec, jak o mně víte?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat. To mě tady jako drbe celej svět? Really?!

Už už se nadechoval, ale já ho pohybem ruky, kterou jsem mu přitiskla na ústa, umlčela. Pak jsem ji pozvolna spustila a strážný kupodivu nevydal ani hlásku. ,,Vite co, to je fuk. Kudy se dostanu k Heimdallovi?" přešla jsem rovnou k otázce a pokukovala po všech možných vchodech a východech, které byly v dohledu. Strážný chvilku přemýšlel, pak mi ale nabídl rámě a řekl prosté: ,,Dovedu vás tam, slečno."

,,Všímavý," pronesla jsem trošku laškovným tónem, ale překvapil mě, opravdu. Rukou jsem se ho zachytila a svižným krokem jsme vyšli několika chodbami až ven před palác.

---

Strážce Bifrostu ke mně sestoupil ze stupínku, odkud stroj ovládal. Důkladně mě prohlížel, jako bych byla nějaký exponát z márnice. Jo, přesně tak. Po nějaké době zřetelně promluvil: ,,Opravdu se chcete vrátit?"

,,Ano," stála jsem si pevně za svým a přitvrdila to dupnutím. Černoch ve zlatém brnění přistoupil znovu k "ovládání", dalo by se říct, a zaklínil do něj svůj meč, který měl doposud zastrčený za opaskem. Bifrost se pomalu začal otáčet a jeho špice, skrz kterou se dalo dostat do vybraného světa, se posunula na stranu.

,,A co Loki?" zeptal se mě Heimdall, evidentně o ztrátě jeho paměti věděl. Co to má sakra za schopnosti?!

 ,,Co s ním?" nasadila jsem lhostejný tón, protože mi bylo opravdu upřímně jedno, co s ním bude. Copak by mě to měla zajímat? Je to jejich problém, ne můj.

Strážce si svou odpověď dlouho rozmýšlel, než konečně odpověděl. ,,Myslel jsem, že když je v tobě část jeho lásky, že tu s ním zůstaneš. A ještě k tomu, když teď ztratil paměť..."

,,Je mojí součástí, není mnou! Uvědomte si to, sakra!" povzdechla jsem. ,,Chci jen domů....," přiznala jsem se a svěsila hlavu i s rameny. ,,Je toho na mě prostě moc."

Heimdall chápavě přikývnul a naznačil, ať se přesunu blíž k místě přesunu. Ladným krokem jsem k němu došla a zastavila se, čekala další pokyny. Jediné ale, co jsem od něj slyšela, bylo popřání dobré cesty, než jsem se ztratila ve změti barev duhového mezizemského mostu. Chvilku to se mnou házelo, než jsem dokázala za letu udržet rovnováhu, dalo-li se tak říct. Bylo to ale příjemné, nic tak úžasného jako tenhle přesun jsem nezažila. Při první cestě jsem byla v bezvědoní, takže jsem z ní nic neměla, a proto jsem si to teď užívala, co to šlo.

Jen co jsem dopadla na zem, měla jsem pocit, jako by se celá Země houpala jako v kolébce. Žaludek se mi převracel z jedné strany na druhou a já cítila, že se nejspíš brzy pozvracím. Ohla jsem se v pase, ale jelikož jsem v poslední době málo jedla, neměla jsem co vyhodit. Klekla jsem na kolena, s rukou stále držíc přes břicho, a konečně se rozhlédla po okolí.

Měla jsem štěstí. Byla skoro tma, takže můj přílet nejspíš nikdo neviděl, ale postupně se rozednívalo. Že by na Asgardu čas plynul jinak? Jak dlouho jsem tam teda byla? ..... A hle, objevila jsem se na Margarette Street, což od mého domu nebylo moc daleko a za to jsem byla v tuhle chvíli fakt vděčná.

Pořádně jsem se rozhlédla, jako kdybych se chtěla ještě jednou ujistit, zda-li mě nějací čumilové neviděli, a pak se rozeběhla směrem domů. Už jsem se opravdu těšila na staré známé prostředí, Sakuru, jídlo, ale hlavně na svojí tolik zbožňovanou postel, do které jsem si to chtěla namířit rovnou po dlouhatánské teplé sprše a minimálně tabulce čokolády. Jo, čokoláda, to je moje závislost.

Běžela jsem a běžela, když mi došlo, že vlastně ani nemám klíče. Kde ale skončily? No, ještě že mám vždycky pod květináčem schované náhradní. Doběhla jsem celá zadýchaná poslední zatáčku a zastavila se, stejně jako nejspíš mé srdce. V mém domě se svítilo.

,,Že by Sakura?" zamumlala jsem si a pomalu, obezřetně přistupovala blíž ke svému domku. Závěsy byly zatažené, ale i skrz ně bylo znatatelně vidět, že je někdo uvnitř, protože a jelikož jsem tam párkrát viděla hýbnout stín.

Měla jsem sto chutí vzít nohy na ramena a utéct, ale nebylo kam. Sebrala jsem ještě tedy ten zbytek odvahy, který ve mě byl schovaný, nasadila nebojácnou masku a došla ke dveřím. Neřešila jsem plátěné boty, které jsem měla ještě z Ásgardu, sebevědomě jsem si to nakráčela přímo do kuchyně.

,,Znovu tě rád vidím," ozvalo se z nejtmavšího koutu pokoje, kam jsem hned ostražitě střelila pohledem. Na světlo vystoupil muž a já nestačila zírat. Brada mi klesla a několikrát jsem zamžikala očima, abych si byla opravdu jistá tím, že nebdím.

,,A-Amarion? Itachi?"

Loki

V hlavě jsem měl úplně prázdno. Ať jsem se v mysli hrabal tak hluboko, jak jsem chtěl, nemohl jsem nalézt byť jedinou vzpomínku, část minulosti, ani nic o sobě. Jméno, věk, rodinnou příslušnost, kde žiju, a tak...

,,Loki, drahoušku, co si pamatuješ?" vyptávala se mě žena s dlouhými vlasy, která tvrdila, že je mojí matkou. Seděli jsme v nějaké přepychové místnosti, kdesi v paláci na světě Asgard, kde jsem prý dříve žil.

,,Nic," zavrtěl jsem hlavou a díval se dál do země. Rukou jsem si dal za za ucho pramen vlasů, který mi spadal do obličeje. V tu ránu mě něco napadlo. ,,Kdo byla vlastně ta dívka? Zdála se mi nějak povědomá. Nevím, jako bych ji dlouho znal."

,,Oh, ta...," zvážněla Frigga - tak si říkala - a mírně se zamračila. ,,No, není důležitá, je stejně už určitě pryč."

,,Kde pryč?" zajímal jsem se dál. Opravdu mě at dívka zajímala. ,,Rád bych ji znova viděl." Mírně jsem se nevinně usmál matčiným směrem. Ta jen mlčela a dívala se na dveře. Po chvilce mě čapla za zápěstí, zvedla z postele a dotáhla přímo k těm dveřím, které se zrovna otevřely. Stanul s nich vysoký chlapík s dlouhými blond vlasy, brněním, červeným pláštěm a nějakým kladivem v ruce. Zmateně jsem se na něj díval a on po nějaké době ticha promluvil.

,,Já jsem Thor, tvůj bratr." Ta slova mnou lehce zamávala.

,,Já mám bratra? Tak to je fakt něco," zamumlal jsem a hlasitě se rozesmál. Přítomní na mě zírali s otevřenými pusami, jako kdybych právě vstal z mrtvých. Prohrábl jsem si vlasy a o trochu lépe si prohlédl postavu ve dveřích. Pak jsem se podíval na sebe a zamyslel se. Nikdo ani nedutal.

,,Když jsi můj bratr, jakto, že si nejsme podobní?" nadhodil jsem a pohrál si s pramínkem vlasů, který mi šibalsky spadal do obličeje. Matka hlasitě polkla, jako kdyby něco skrývala, ale nechtěla mi to říci. Thor nervózně přeslapoval z místa na místo, až se nakonec přesunul vedle jeho matky. Počkat, jeho matky? Tak tohle mi v mysli utkvělo? Že to není moje opravdová matka? Ale kdo tedy je? ,,Jsem snad adoptovaný?" nedalo mi to se zeptat a o hodný kousek jsem odstoupil z jejich dosahu.

,,Zlato," snažila se mě Frigga chlácholit a natáhla ke mně rozevřenou dlaň. ,,Pojď, musíme ti ukázat nějaká místa, aby si si vzpomněl, ano?"

,,Proč bych měl jít s vámi? O co tady jde?" nedůvěřivě jsem je sledoval a znovu o kus uskočil dozadu. Evidentně jí to bodlo u srdce, protože ruku stáhla jako spráskaný pes ocas.

,,Pojď a neodmlouvej, Loki," vstoupil do místnosti statný muž, o kterém jsem si nebyl jistý, že ho znám, nebo spíše, že ho chci znát. Frigga s Thorem se otočili a vydali se energickým krokem k němu, u dveří se ale zastavili a čekali na mě. Pokrčil jsem rameny a rozešel se k nim. Přeci jen, co jsem mohl ztratit, když jsem neměl paměť?

---

,,Znáš tohle místo, Loki?" oslovil mě Thor a nejistě se usmál. Přede mnou stála malá chatka ze světlého dřeva sotva pro tři osoby, která mi připadala známá. Nějak jsem cítil, jako bych s ní byl propojený. Vešel jsem dovnitř a prošel všechny pokoje. Když jsem došel do ložnice, uviděl jsem něco, co mi přišlo hodně zajímavé. Na zemi ležely nějaké šaty, pláty brnění, opasek a vedle toho boty a nějaká asi kovová čelenka. Vzal jsem ji do rukou a jako by mnou projel elektrický proud. Mírně jsem se zachvěl, protože se mi dostavil nával vzpomínek. Nebylo to sice mnoho, ale došlo mi, že jsem opravdu adoptovaný. Stále jsem ale nevěděl, čí je to oblečení, proč tady je, nebo kdo byla ta dívka, kterou jsem potkal v paláci.

,,Kdo byla ta dívka? Řekněte mi to," rozkázal jsem, když jsem vyšel ven z budovy. Měl jsem v plánu jim o návratu alespoň části svých vzpomínek neříct, alespoň prozatím ne.

,,Byla to tvá.... kamarádka," prozradil mi ten, který tvrdil, že je můj bratr. Sjel sem ho pohledem od hlavy až k patě a došlo mi, že v tom je něco víc, jen mi to nechtěl říct.

,,Kdo je to doopravdy?" otočil jsem se s vražedným pohledem směrem k Frize, která přede mnou lehce znervózněla. Zatnul jsem ruce v pěst, evidentně jsem nikdy nestrpil lhaní.

,,Kamarádka," stála si za jejich má adoptivní matka a též zatnula ruce v pěst. Viděl jsem, jak z nich vyšlehly slabé paprsky něčeho, co jsem nedokázal pojmenovat. Soustředil jsem se na to, rozevřel dlaně, a opravdu. V mých rukou jsem pomocí své mysli dokázal ze zeleného světla vytvarovat mihotající plamínek. Ten jsem stále zvětšoval a zvětšoval.

,,Kde je teď?" vyptával jsem se dál, ale mé oči byly stále připoutány k tomu zelenému paprsku světla. ,,Magie......" zašeptal jsem si pro sebe a uchechtl se.

,,Na Midgardu," odvětily dva hlasu v tu samou chvíli. Máchl jsem rukou a na mé hlavě se objevila má helma a na zádech připnutý zelený plášť.

,,Jde se na Midgard!"

Tress

,,Jsi-jsi to ty, Itachi? Nebo.... Amarione, či jak ti mám říkat?" opatrně jsem přistupovala blíž k postavě, která stála přede mnou. Na ten obličej se nedalo zapomenout, ale ten plášť, který měl na sobě.... černý s červenými mráčky... to byla novinka. Ale pořád mi přišel nehorázně sexy.

,,Jsem to já. A neboj se, nejsem tu proto, abych ti ublížil." Upřímně se na mě usmál a posadil se na pohovku, což mě udivilo. Otřásla jsem se z prvotního šoku a toho, že se mi v domě objevil opravdu překrááááásný chápek, a posadila se taky. Pořád jsem nechápala, co tady v mém domě vlastně dělá. Svým myšlenkám jsem po chvilce dala hlasitý průchod.

,,Fury mě poslal."

,,Fury?" podivila jsem se. To jméno jsem dobře znala, hlavní ředitel S.H.I.E.L.D.u, ale... to on snad S.H.I.E.L.D. opravdu existuje? ,,To jako, že Nicholas J. Fury?" Pořád jsem nevěřila, že se bavím o někom vymyšleným.

,,Jo, přesně ten," přikývl a poslal mým směrem jeden ze svých odzbrojujících úsměvů, kvůli kterému bych se dokázala zhroutit na zem, kdybych stála. Díky bohu za gauč. No není to užitečná věcička?

,,Počkat. On S.H.I.E.L.D. fakt existuje? No nekecej!" posměně jsem hrála naprosto šokovanou, ale jeho obličej byl celou dobu vážný, až mě to trochu zděsilo.

,,Fajn, tak jinak. Byla jsi na Asgardu, potkala si opravdového Lokiho, Thora, Friggu a dokonce i samotného Ódina, ale na S.H.I.E.L.D. věřit nebudeš? Jsi zvláštní, líbíš s mi,"  svá slova utvrdil naoko nechápavým výrazem, načež se rozesmál. Znělo to na moje poměry tak jako.... svůdně, hmmm...

Teď jsem šok hrát nemusela, protože jsem opravdu byla překvapená tím, co mi řekl. ,,No," pokrčila jsem rameny, ,,to je fakt."

,,Bezva, tak pojď se mnou." Postavil se na nohy, přišel ke mně blíž a s okouzlujícím úsměvem mi nabídl ruku. Bez váhání jsem se jí chopila, byla jsem jím naprosto očarovaná, že bych mu klidně padla k nohám a uctívala ho jako boha. Počkat, what?! Před chvilkou jsem se jednoho boha zbavila a teď znovu?!

,,Kam vůbec?"

,,Do Autobusu, čeká tam na nás Fury s Coulsonem a pár dalších." Opatrně mě vytáhl do stoje, až jsme byli v malém prostoru mezi stolkem a okrajem gauče téměř tělo na tělo. Díval se mi hluboko do očí a já se v těch jeho ztrácela ještě víc, než v těch Lokiho hlubokých studánkách. Oba jsme jen mlčky stáli, já se ho stále držela za ruku a topila se v té černotě, která mi lezla až do morku kostí. Už už jsem se chtěla naklonit, abych ochutnala svými rty ty jeho sametově hebké rtíky, které byly druhou věcí, která mě tak neskutečně lákala...... ale ze snění mě vytrhlo odkašlání.

,,Měli by jsme jít, čekají nás." Odtrhl ode mě pohled, jako kdyby se snažil zrušit spojení, a aniž by se na mě znovu zaměřil, odsunul se z malého prostoru a dostal se až ke dveřím, jimiž následně prošel. Sklopila jsem hlavu a dokonce se cítila až zklamaná.

,,Co mě to popadlo? Blbko, blbko! Vždyť ho sotva znáš," zašeptala jsem si pro sebe a povzdechla. Vrazila jsem si facku, abych se alespoň mírně probrala z toho poblouznění, a vydala se za ním. Jen co jsem otevřela dveře, došlo mi něco zásadního.

,,Ehm... Itachi?" zavolala jsem na člověka, který se opíral o auto, které bylo před příjezdovou cestou. Kde se tam vzalo?!

,,No?" opáčil a konečně ke mně zvednul pohled, který byl opět plný vřelosti a laskavosti.

Poukázala jsem na celé svoje tělo a nejistě se zasmála. ,,Musím se převléct. Dej mi chvilku." Pak jsem znovu zmizela v útrobách domu.

Jen co jsem došla do ložnice a otevřela křídla skříně, nastalo dilema, které řeší každý den každá žena, či dívka. Vytáhla jsem několik druhů legín, krátkých triček, dlouhých triček, tílek, mikin, atp. Nakonec jsem si oblékla obyčejné černé legíny, krátké pruhované tričko v různých odstínech zelené a navrch jsem si vzala šedou mikinu s potiskem "I Love Sleep". Do kapes mikiny jsem hodila mobil, sluchátka a klíče, které mi chvilku trvalo najít. Když jsem doběhla do chodby, obula jsem si tenisky, a jen co jsem vyšla ze dveří, zamkla jsem, abych si byla jistá, že se mi tam už nikdo nedostane bez mého svolení. Teda ne, že by mi vadilo, že se tam Itachi... nebo Amarion? ... byl.... ehehehe... hehe...

,,Jedeme?" ozvalo se netrpělivě od auta, tak jsem ještě více přidala do kroku. Zarazila jsem se až přede dveřmi, které mi už můj... em.... kamarád? otevíral.

,,Gentleman," odtušila jsem a s laškovným úsměvem se posadila na jedno ze zadních sedadel. On sám se posadil na sedadlo vedle řidiče a kývnul. Auto se rozjelo dříve, než jsem si vůbec dokázala zapnout pás.

---

,,To-tohle je Autobus?" zděsila jsem se, když jsem s napřaženou rukou ukazovala na obrovské šedé letadlo, které stálo na letišti před námi a pod ním stálo sedm lidí. Dva z nich jsem znala, Furyho a Coulsona, ostatní mi byli zcela neznámí.

,,Ano, to je Autobus," souhlasil Itachi a podíval se tím směrem. ,,A hele, už na nás čekají."

,,Kdo to je?" naklonila jsem se k němu a zašeptala, až jsem se nechtěně otřela svými plnými rty o jeho ucho. Jak jsem byla blízko, viděla jsem, jak se zřetelně zachvěl a přitáhl si ramena blíže ke krku. O kousek odstoupil a docela šokovaně se na mě pootočil.

,,Skye, Simmonsová, Fitz, Coulson, Mayová, Ward a Fury." Naznačoval hlavou, kdo je kdo. Stejně jsem si zapamatovala jen Skye, Coulsona, Warda - kterej je opravdu fešák - a Furyho.

,,Je Fury tak příšernej, jako v telce?" přidušeně jsem se zasmála a snažila se to zamaskovat zakašláním. Amarion se po mě podíval, načež se rozesmál jak malá holka, až se popadal za břicho.

,,Jo, je přesně takovej," vysoukal ze sebe mezi nádechy smíchu a oba jsme krokem vyšli směrem k agentům. Ti už nás netrpělivě vyhlíželi, až mě to znepokojovalo. Coulson přešel k Furymu a něco mu zašeptal do ucha, mezitím ale ze mě ani jeden z nich nespustil oči. To se mi nelíbilo.

,,Tak jsme tu," ohlásil nás černovlásek a ostatní jen kývli. Pár z nich se usmálo, ale i ten úsměv ihned upadl. Když už ticho začínalo být trapné, přistoupila ke mně dlouhovlasá hnědovláska.

,,Ahoj, já jsem Skye," usmála se a nabídla mi ruku. Potřásla jsem si s ní a úsměv opětovala. ,,Ty jsi Tress, že ano? Ráda tě poznávám."

,,Jo, to budu asi já," zasmála jsem se a uvolnila tak napjatou atmostféru. Postupně se mi dostávaly cizí ruce a jména, ze kterých mi šla hlava kolem. Prostě jsem se jen culila a kývala, abych jim nepřipadala divnější, než už to bylo možné. Fury s Amarionem mezitím odešli kamsi pryč.

,,Čekali jsme na tebe," konečně se mi dostala do ruky mužská dlaň agenta Coulsona. ,,Jak si se zbavila Lokiho?"

,,Lo-Lokiho?" vykoktala jsem a upustila jeho ruku. ,,Jak o něm víte?"

,,Mám své zdroje," vstoupil do konverzace ředitel a všem pokynul, aby jsme šli dovnitř do letadla. I přes strach z letadel, respektive z výšky, jsem zalezla dovnitř s nimi jako člen jejich party. Dostali jsme se do světlé místnosti, ve které byl bar a na pohovce seděl nějaký muž. Jen co nás zahlédl, odložil sklenici s nápojem - nejspíš alkoholem - a s úsměvem na rtech došel k nám. Hned jsem si ho prohlédla pohledem a mohla bych nejspíš sbírat spodní čelist z podlahy.

Ukázala jsen na něj prstem a nevěřícně, ač mile překvapeně, vykoktala: ,,To-Tony Stark?!"