No, chtěla jsem tuhle kapitolku vydat až zítra, ale nevydržela jsem to :D jsem na vás hodná, co?

Užijte si^^. Komentáře a votes mě motivují do další práce, proto se nezdráhejte! ;)

---

Tress

Když jsem se probudila, ležela jsem na velké posteli přikrytá nadýchanou peřinou, a soudě podle toho, že skrz okno pronikalo do světlé místnosti sluneční světlo, jsem odhadovala, že bylo ráno. Snažila jsem se posadit, ale celé tělo jsem měla ztuhlé a hlava mi třeštila, jako bych měla kocovinu. Sykla jsem bolestí, když se mi konečně podařilo se posadit, a v tu ránu se před postelí zvedla rozcuchaná hlava.

,,Bolí tě něco?" zeptal se mě starostlivě Loki, jehož hlas byl ještě poznamenán spánkem. Pod očima měl kruhy černé jako noční oblohu. Úplně ignoroval ten fakt, že jsem se z bezpečnostních důvodů přitiskla k dřevěnému opěradlu postele a podezřívavě ho sledovala, a posadil se na kraj postele. Odkašlala jsem si, stále ho bedlivě pozorovala, kdyby ho náhodou napadlo nějak mě potýrat - jak fyzicky, tak psychicky - a hlasem silnějším, než jsem myslela, že dokážu, jsem opáčila také otázkou: ,,Co se sakra stalo, že ležím v posteli a je ráno? Zase si mě nějak omráčil, abych ti neutekla?"

Moje otázka ho viditelně šokovala, ale nevěděla jsem, proč. S odpovědí si dával na čas, jako by se rozhodoval, co mi může říct a co ne. Mezi jeho rozmýšlením jsem se zahleděla na sebe a krve by se ve mě nedořezal.

,,Co to kurva mám na sobě?! Děláš si prdel, že si mě i převlékal, abych ti víc vyhovovala?! Úchyláku!" vyletěla jsem jak z postele, tak snad i z kůže.

,,Po-počkej, tak to není!" bránil se s rukama zdviženýma před sebou a nesouhlasně vrtěl hlavou. ,,Všechno ti vysvětlím, jen se uklidni," chlácholil mě a já měla chuť mu urvat hlavu a napíchnout ji někam doprostřed pole na kůl, aby strašil holuby. Ačkoliv pochybuju, že by v Asgardu něco jako holuby měli.

,,A proč bych ti měla věřit? Proč?!" vyváděla jsem jak pominutá, a když se postavil, přitiskla jsem se co nejblíž ke zdi a co nejdál od něj.

,,A proč bys neměla? Lhal jsem ti snad někdy? Tak lhal?!" přešel z relativně klidného hlasu skoro na křik a nepatrně se ke mně přiblížil. Já se zas o kus odtáhla.

,,A já to mám vědět jak, sakra?!" opáčila jsem ostře, oba jsme už křičeli. ,,Pokaždý si se mi snažil jen ublížit! Nejdřív si mi zlomil zápěstí, několikrát mě téměř udusil a včera si se pokusil mě zabít! Taky si mě úplně psychicky zdeptal! Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě! Nikdy ti nedovolím se ke mně přiblížit, už nikdy!"

,,Takhle teda o mně smýšlíš?" téměř zašeptal a sklonil hlavu, až mu přes spadané vlasy nebylo vidět do obličeje.

,,Slyšel si!" křikla jsem nazpět, ale už ne s takovou razancí jako předtím. Loki se znovu posadil na kraj postele, evidentně ho moje slova dost zasáhla. To mi ale bylo jedno, nelitovala jsem ani jediného svého slova, které mi vyplynulo z úst ovládaných především vztekem.

,,Včera... v tom paláci...," začal šeptat tak potichu, že jsem se i přes strach a odpor nepatrně přiblížila. Nevypadal na to, že by mi chtěl ublížit, ale u Lokiho doopravdy nikdo nikdy neví, protože se dokáže opravdu dobře přetvařovat. ,,... byl to... byl to test."

Doufala jsem, že jsem se přeslechla. ,,Test?! Co to proboha bylo za test? Můžeš mi to laskavě vysvětlit?!"

,,Test... na ověření. Uspěla si."

,,Na ověření čeho?" Byla jsem čím dál překvapenější a nedokázala jsem se pořádně nadechnout. Těsné kožené šaty mi obepínaly tělo tak, že se mi hrudník nemohl pořádně vzedmout. Vztek se mi mísil se šokem a pořád mi celkem dost třeštila hlava, tak jsem si začala mnout spánky a opatrně se posadila na postel co nejdál od Boha Lží a Neplech.

Povzdechl. ,,Stejně ti to budu muset říct, tak je jedno, jestli to bude teď, nebo až potom."

,,Přestaň proboha chodit kolem horké kaše a vyklop to."

,,Fakt to chceš vědět?" podíval se mi po delší odmlce zpříma do očí, kterým jsem se předtím celkem úspěšně snažila vyvarovat. Polkla jsem a trochu váhavě přikývla. Loki se mírně usmál, že vypadal téměř až roztomile. To bych samozřejmě z pusy nikdy nevypustila, ale nedalo se odolat. Já měla ve tváři stále chlad, který maskoval můj stres, strach a vztek.

,,Jedna tvoje část je... trošku odlišná. Jsi polobohyně, Enchantress."

Hlasitě jsem zalapala po dechu, protože jen co mě oslovil 'Enchantress', připlula do mého těla jakoby od nikud spousta pocitů a vzpomínek, které mi byly povědomé a zároveň zcela nové. Patřil mezi ně i včerejší večer i to, co se se mnou stalo, i proč mám na sobě úplně jiné oblečení. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi měla pod tlakem rozskočit hlava, jako by do ní bušily stovky kladiv jako do kovadliny. ,,Můj milovaný....", ,,Má milovaná...", ,,Vždy ji budu chránit. Budu jako zeď, kterou musí překonat, i kdyby mě za to měla nenávidět...", ,,Pamatuj, ochraňuj ji.... jsem její součástí...."

,,Co to zatra je?" zavrčela jsem potichoučku, než jsem se zřítila z pelechu a znovu za několik posledních hodin ztratila vědomí...

Loki

,,Tress? Tress!" cloumal jsem s dívkou, která mi teď ležela na kolenou. Slabě dýchala a vůbec na mě nereagovala. Uchopil jsem ji do náruče a znovu opatrně položil na postel. Hlavu jsem jí podložil nadýchaným polštářem a přehodil přes ní deku. Však ona se probere. Asi jsem měl ještě počkat, nebyla na to připravená.

Zatímco jsem jí nechával odpočívat, došel jsem k nohám postele a sebral slabou deku, na které jsem přes noc spal. No, nebylo to zrovna nejpohodlnější, ale kdybych si byl lehnul vedle ní, staly by se dvě věci. Zaprvé bych neodolal a přitáhl si ji k sobě, zadruhé by mi za to dala co proto - tím myslím pořádně na hubu-, čímž bych jí moc nepomohl.

Složil jsem ten kus látky a uklidil ho zpět do skříně, na pořádek jsem si zakládal. Bylo teplo, tak jsem se vysvlékl jen do kožených kalhot, bylo mi tak příjemně. Udělal jsem pár kroků skrz dveře a ještě přes jedny jsem se dostal do koupelny. No, spíš takové provizorní koupelny, nebyl to luxus jako v paláci. Popadl jsem ze stolku vedle umyvadla hřeben a pomalými tahy jsem si z vlasů začal rozčesávat zacuchané chuchvalce, přitom jsem se díval do zrcadla a přemýšlel. Nemyslel jsem na nic světoborného, ale naprosto jsem netušil, co se s Tress stalo, proč se vlastně omdlela.

Položil jsem hřeben, když jsem si své vlasy černé jako havraní křídla pečlivě sčesal dozadu, a popadl kartáček na zuby i s pastou. Trochu té hmoty jsem si vymáčkl a krouživými pohyby odstraňoval bakterie ze svých úst. Když jsem i tohle skončil, neubránil jsem se pohledu sám na sebe. Černé kožené kalhoty, hezká hubená postava, světloučká kůže kontrastující s tmavými vlasy.... kdybych byl ženská, určitě bych po sobě vyjel.

Po poměřování svých kladů a v mysli i záporů jsem zaskočil zkontrolovat svou spolubydlící, která i v takhle vypadala roztomile, až jsem se musel usmát. Ta její dokonalá pleť a krásná postava.... bylo hodně těžké odolat pokušení se přiblížit a políbit ji... tak těžké, že jsem nevědomky zarazil nehty do dřeva, o nějž jsem se opíral. Radši jsem se obrátil a došel do kuchyně pro sklenici vody, kterou jsem poté donesl do ložnice na noční stolek vedle postele, téměř pod oknem. Zahleděl jsem se ven s úsměvem a skoro i něhou, když mé oči přelétly namodralou oblohu, na které pluly velké nadýchané ovečky, přes všemi barvami zářícími stromy vysokými až k obloze i maličkými keříčky krčícími se u země. Nakonec můj pohled upoutali dva pasoucí se černí čtyřnožci, bok po boku stojící.

Aniž by mě zajímalo, že existuje něco jako dveře, čímž se běžně prochází, otevřel jsem okno dokořán a proskočil přímo do ohrady. Okamžitě se na mě upřely dva páry očí, z místa se však nehly. Když jsem se přiblížil k mému hřebci Quatrandovi, podrbal jsem ho na čele. Dloubl do mě hebkým nosem, ale bohužel jsem pro něj nic neměl, což ho evidentně zklamalo. Do zad mi narazila druhá hlava, Fairy si žádala svůj podíl podrbání. Tak se stalo, že jsem stál mezi dvěma vraníky a drbal je na čele i nose.

,,No jo vy dva, nemám pro vás nic, příště se polepším," zasmál jsem se a o kousek od nich odstoupil. Vyčítavě na mě zírali a pak se oba naráz otočili a odkráčeli si pryč.

,,To už i vy?" rozhodil jsem rukama a založil je v bok. ,,Chtěl jsem vám příště donést dvojnásobek mrkve, ale asi jí dám Thorovu koni. Všechnu MRKEV!" Jen co uslyšeli název své pochoutky, zastavili se a otočili na mě ty velké ušlechtilé hlavy s temnýma studánkama. Rozeběhl jsem se k nim se smíchem jako rolničky, na holou hruď mě šlehal vítr a obkročmo jsem zezadu vyskočil na Fairy, která byla o trochu menší, proto se na ni dalo vyskočit přes zadek lépe. Oba jsou to klidní koně a na tohle zacházení jsou u mě zvyklí, nebyl teda žádný problém.

Dosunul jsem se před kohoutek a lehnul si na záda až na zadek kobyly. Naprosto jí důvěřuju, není tedy možné aby mě shodila. A taky že ne. Občas sem tam popošla, ale jinak celou dobu žvýkala trávu sousto za soustem. Díval jsem se na oblohu, na které se mihotaly bílé mraky. Máma mi vždycky říkávala, že když budu někdy sám, ať se dívám na mraky, protože když neustále mění tvar, můžu si představit cokoliv.

,,Je tady taková nádhera, takový klid....," promluvil jsem nahlas a postřehl, že se ke mně ze strany blíží Quatrando. Někdy jsem mu prostě říkal jen Quatro, celé jméno mi přišlo zbytečně moc dlouhé. Stočil jsem k němu svůj pohled a natáhl ruku. Čekal jsem, že bude chtít podrbat, jako obvykle - obvykle byla v jeho případě víc než často. Ale tentokrát moc ani nezbrzdil a silně do mě nosem šťouchl. Pořád jsem ležel, takže jsem neudržel rovnováhu a s hlasitým výkřikem, až se někde mezi stromy leklo pár ptáků a vyletělo do výšin, dopadl tvrdě na zem.

,,Zatraceně," ulevil jsem si a opřel se o lokty. Dopadl jsem tak nešikovně, až se mi podařilo si vyrazit dech. Chvilku jsem jen tak polehával, až potom se postavil na nohy. Oklepal jsem se a odrbal nečistoty, přitom jsem vrhal na oko nenávistný pohled na Quatra. Ten se mi ale jen smál, zvedal horní pysk směrem ke mně. Fairy si naší rozepře radši ani nevšímala, odkráčela si dál a okusoval trsy trávy, které byly místy vyžrané až k hlíně.

,,Tak za to se se mnou projedeš! A pořádně si zaskáčeš!" poplácal jsem svého hřebce po plecích a zašklebil se na něj. Ten do mě jen silně šťouchl, jako by za ten svůj incident přebíral veškerou zodpovědnost. Chytl jsem se jeho hřívy a hravě se mu vyhoupl na hřbet. Krokem jsme došli na jeden konec ohrady a cvalem přímo z místa se rozeběhli úhlopříčkou naproti. Kousek před plotem jsem ho silně pobídl, chytil se pevně holeněmi a ukázkově, jako dokonalá parkurová dvojice, jsme překonali tu obyčejnou překážku. Cválali jsme dál, ale po chvilce jsme zpomalili postupně až do kroku, les byl v těhle místech celkem hustý.

Jen co jsme se přes něj dostali a stromy od sebe měly docela velký rozestup, znova jsme vyrazili do cvalu. Za těch několik let tady strávených jsem znal každý metr tohoto lesa a s koňmi jsem si rozumněl lépe než s lidmi. Nepotřeboval jsem na ně proto ani sedlo, ani uzdečku. Bezmezně jsem oboum důvěřoval a oni to brali v potaz. Vítr nás šlehal do tváře, někdy dokonce i sem tam nějaká větvička, která zanechala na mé tváři či těle drobnou růžovou stopu.

,,Juhůů!" zakřičel jsem šťastně, protože jsem věděl, že mě nikdo neuslyší. Rozpřáhl jsem ruce, pobídl Quatra a lehce zdolal spadlý kmen, jako by to bylo denní otevírání branky. A po pár minutách znovu. Jeden kmen, druhý, třetí,... u třetího jsem přestal počítat, v lese jich bylo popadaných dost. Kůň pode mnou zařehtal, asi cítil stejné nadšení jako já, a trochu poskočil, až jsem skoro spadl.

,,Zas trochu klid, jo?" podrbal jsem ho za ušima, když jsme zpomalili do kroku a prodírali se houštím. Jen co jsme se dostali na volnou louku, cítil jsem, jak se mému hřebci začaly napínat svaly vzrušením. Miloval rychlost, miloval dostihy.... já zas miloval vůni koňské hřívy při běhu, příjemný protivítr a skvělý pocit. Nejkrásnější pohled je ze hřbetu koně.. Užíval jsem si to, protože jsem si v poslední době téměř vůbec nezajezdil. Tolik mi to chybělo. Nečekal ani na můj povel, rovnou vyrazil cvalem vstříc zelené ploše. Trochu jsem zakolísal, než jsem se s ním úplně sladil a byli jsme jako jedno tělo. Hříva mě šimrala v nose a mé vlasy ve vichru plály dozadu. Usmíval jsem se na celé kolo, tenhle pocit nikdy nic nemůže naradit. Všechno vypustit z hlavy, soustředit se jen na rytmický pohyb koně a splynutí s ním...

Potom se stalo něco, co bych v životě nečekal. Snad ten nejhorší možný scénář, s jakým kdy kdo mohl přijít. Quatro špatně došlápl a noha se mu probožila do jakési jamky a já mu ve velké rychlosti přeletěl přes krk. Štěstí přebila hrůza, když jsem uslyšel žuchnutí a bolestné ržání svého milovaného hřebce. Než jsem však stačil pořádně zareagovat, ochránit se před bolestivým pádem, tvrdě jsem dopadl na zem, havou přímo na kámen. Všechno se začalo měnit ve tmavou šmouhu, zvuk byl stále tišší a tišší, než úplně utichl...

Tress

Probudila jsem se zcelá zpocená a v sedu. Prudce jsem oddychovala, měla jsem pocit, jako bych prožila noční můru, i když jsem si vůbec nic z toho, co se mi zdádlo, nepamatovala. Tak nějak jsem tušila, že v tom figuroval Loki, ale ani tím jsem si nebyla úplně jistá. V hlavě mi zvonilo, jako kdyby se z nějakého důvodu, ale vy byste neměli ani ponětí z jakého, spustil alarm. Popadla jsem skleničku s vodou, která stála na stolečku vedle postele, a tu jsem vyzunkla na jeden zátah. Jak jsem po chvilce zjistila, Loki v pokoji nebyl, tak mi evidentně nehrozilo žádné nebezpečí. Došla jsem ke skříni, ve které jsem se začala horlivě přehrabovat, abych našla něco normálního na sebe, protože kůže ke mně opravdu moc neseděla. Sundala jsem si z hlavy kovovou čelenku, kterou jsem měla jakýmsi záhadným způsobem pořád na hlavě, a potom okamžitě začala sundavat všechno ostatní. Části brnění, návleky, opasek, boty a nakonec šaty.  Zavrčela jsem, protože jsem na sobě neměla podprsenku, a to ve mě ještě víc prohloubilo nenávist k Lokimu. Kdyby si se mnou "nějakým" způsobem nepohrál, pořád bych jí měla na sobě, ne?

Vytáhla jsem z poličky černé něco, co vypadalo jako legíny, ale ty to samozřejmě být nemohly - nebo ano? -, a bílé tričko bez potisku. Jelikož jsem v místnosti nenašla žádnou gumičku ani nic podobného, musela jsem se holt spokojit s tím, že jsem měla vlasy rozpuštěné. Měla jsem štěstí a v jedné zásuvce objevila malé zrcadlo, díky němuž jsem alespoň částečně zredukovala rozsah škod na svém obličeji. Celou dobu jsem byla naprosto v tichosti, nechtěla jsem, aby Bůh Lží a Neplech, který byl nejspíš v některé z vedlejších místností, zpozoroval, že jsem už plně při vědomí. Počítá se mezi "plně při vědomí" i to, že jsem naprosto psychicky labilní?

Opatrně, aniž bych o cokoliv zavadila, jsem prolezla skrz okno, které bylo už předtím mírně pootevřené. Díky bohu. Přistála jsem přímo do ohrady, kde byl ale jen jeden kůň. No, třeba ten Lokiho utekl a alespoň budu mít větší šanci na to, že mě nebude sledovat, až budu odsud prchat, pomyslela jsem si a vítězně se usmála. Zamlaskala jsem a Fairy, kobylka, kterou jsem si už od prvního pohledu zalíbila, ke mně poslušně přiklusala. Pohladila jsem ji po dlouhém krku a ona mi naoplátku zafuněla do ucha, které mi potom olízla, až jsem se zachvěla. Znáte to.

,,Pojď, holka," pobídla jsem ji hlasem a vyrazila k brance, které byla zavřená na západku. Fairy mě poslušně následovala. ,,Vrátíme se do paláce, než si toho tenhle pošuk všimnem, a já se pak vrátím hezky na Midgard, jo?" Počkat! Vážně jsem řekla "na Midgard"? To už mi tady z toho definitivně hráblo?

Povzdechla jsem si, otevřela branku a společně s kobčou vyšla ven. Upřímně, celkem se mi to tady zalíbilo. Nemyslím Asgard, ale přímo tohle. Vždycky mě to lákalo k přírodě a tohle byl doopravdy její ráj. A byla jsem si jistá, že ze mě teď nemyslelo mé druhé já - respektive ta bohyně, o které Loki mluvil, či co -, ale opravdu mé já,  Měla jsem tu koně, na kterém bych mohla prozkoumat každý strom a každé zákoutí tohohle lesa, který přímo přetékal magií. Ačkoliv jsem kouzlo použila jen jednou a ještě k tomu nevědomě, dokázala jsem to poznat. Tak nějak jsem si to domyslela. Jediné, co by mi na žití tady vadilo, je Loki. Kdybych ho nepotkala, žila bych si spokojeně na Zemi, nikým nerušená, neztracená ve vesmíru na pospas jiným bohům, kteří mnou ještě navíc pohrdali.

,,Jedeme," pobídla jsem čtyřnožku hlasem, když jsem se na ni vydrápala bez sedla. Bylo by riskantní sedlat a uzdit, železné části postroje by mohly udělat hluk, kvůli kterému bych upoutala bohovu pozornost a nejspíš bych se odsud ani nedostala.

Vranka uposlechla a krokem se vydala směrem, od kterého jsem odhadovala, že jsme včera přijeli. Nebyla jsem si ale jistá, protože večer už byla tma a já blbka nedávala pozor na cestu. Šli jsme krokem i klusem po jaké si pěšince, po chvilce nám ale zatarasil cestu spadlý strom, který nebylo kde objet a byl moc velký na to, abych ho přeskočila. Vrátily jsme se tedy o kus dál a potom zahnuly doprava. Objevil se před námi malý palouček a protože Fairy byla už dost rozehřátá, nejdřív jsme si zaklusaly a nakonec přešly do rytmického třídobého cvalu. Vždycky jsem měla cval nejradši, je to podle mě krok, který rozjařuje, a kůň pode mnou na tom byl nejspíš stejně. Pohybovali jsme se jako jedno tělo, než se přiblížil konec a my musely zpomalit, abychom nenarazili do houští, které nám tarasilo cestu. Odfrkla jsem si, stejně tak i kobyla, a vydali jsme se vedlejší pěšinkou, do které jsme se tak tak vešly.

,,Juhůů!" uslyšela jsem z povzdálí povědomý mužský hlas a prudce se zastavila. Tak on si Loki vyjel ven? Ne, ne, ne, ne.... musím zpátky, zpátky! začala jsem kroutit hlavou s očima vykulenýma.... strachem? A pomalu couvala. Pak jsem ale uslyšela dusot kopyt a řekla si, že je se mnou ámen, že mě teď najde. Zvuk se ale začal vzdalovat stejně rychle, jako se přiblížil, až se ozvalo hlasité koňské ržání - spíš takový koňský výkřik - a tupý zvuk, jako by se něco velkého svalilo na zem.

Snažila jsem se otočit Fairy a zmizet odtamtud, ale ona mě neposlouchala a odhodlaně se začala prodírat větvičkami směrem k poslednímu zvuku. Nezbývalo mi nic jiného, než se držet hřívy a přiklánět se co nejvíce k jejímu krku, aby mě znovu něco nešlehlo do tváře. Jen co jsme vyjeli na rovnou plochu, naskytl se mi pohled jak z hororu, až se mi nahrnuly slzy do očí. Dokonce ani ty mě neposlouchaly.

,,Pane bože," zašeptala jsem a nechtěla věřit tomu, co jsem viděla. Přímo přede mnou ležel na zemi Quatrando, Lokiho kůň, a nedokázal se zvednout. Levou přední nohu měl pokroucenou v abnormálním úhlu, přesto se ale pokoušel vstát. O kus dál leželo téměř nahé nehybné tělo, od kterého se šířila tmavě červená louže. Jako kdyby mi Fairy četla myšlenky, dovezla mě k ležícímu bohovi a sama se přesunula uklidňovat druhého koně.

,,Co mám dělat.. co jen mám dělat?!" zanaříkala jsem zoufale a s niagárami v očích se sklonila nad Lokiho.

Nech to na mě, Tress... prohoď se se mnou na moment, zachráním je..., ozval se mi v mysli ženský hlas. Zpozorněla jsem.

Proč bych ti měla věřit? Jde ti jen o mé tělo, Enchan! Tak nějak mi už došlo, že tak se jmenuje její "přelétavá" duše.

Pamatuješ si včerejší noc? Vzpomeň si, co jsem Lokimu říkala, mé dítě....

Odmlčela jsem se, abych si připomněla, o co se vlastně jednalo. Že mi tělo nevezmeš, pokud ti ho sama nepředám. Ale to se nestane! To nedovolím!

Chvilku bylo ticho a mezitím jsem se snažila bohovi alespoň zastavit krvácení tím, že jsem mu hlavu několikrát omotala utrženou nohavicí od mých "legín".

Uzdravím je. Neumíš mou moc ještě ovládat..

Tak mi řekni, co mám dělat a nezdržuj! Nebo snad chceš, aby tvůj milovaný zemřel? V naší náruči? Začínala jsem být vzteklá, ale taky jsem co chvíli bledla ve strachu, že by Loki mohl každou vteřinou zemřít. Pravda, nenáviděla a nenávidím ho, ale tohle jsem nikdy nechtěla. Nechtěla jsem, aby zemřel, aby se mu stalo něco vážnějšího.

Pak se mi duchu ozval hlasitý kousavý smích. Zemře ve tvé náruči. Protože mu ty nedokážeš pomoci. Prohodíme se!

Najednou se se mnou něco začalo dít. V hlavě jsem najednou pocítila nepříjemný tlak a vzápětí mi přišlo, jako bych létala v oblacích, lehká jako peříčko. Nuceně můj duch vystoupil z těla a jeho místo nahradil duch Enchan.

Všechno jsem sledovala z povzdálí. Jak mé tělo s bohyninou duší strhávalo provizorní obvaz, jednu ruku přikládalo na zranění a druhou zarazilo až po zápěstí do země, nechávalo skrz sebe proudit obrovské množství přírodní energie, jak obrátilo Lokiho na záda a odešlo ke koni, u něhož stála moje kobyla a uklidňovala ho, jak tu samou proceduru provedla na zraněnou nohu a ta byla po chvilce zdravá a Quatro se postavil zpět na čtyři. Kdybych byla ve svém těle, zírala bych nad jejími schopnostmi, protože tohle bylo opravdu úžasné! Ale jelikož jsem byla pouze ve své hlavě, nijak to se mnou nehnulo.

Tak.... ozval se znovu její hlas. Hotovo. Můžeme se prohodit. A znovu ten nepříjemný tlak v hlavě...... ale nakonec jsem se zadýchaná objevila ve svém těle. Pro jistotu jsem se štípla, jestli se mi to jen nezdálo, ale přede mnou opravdu pobíhali dva zdraví koně a téměř před nohama mi ležel teď už zdraví bůh, pořád ale ještě v bezvědomí.

Já.... děkuju.. vysoukala jsem ze sebe, protože to bylo opravdu neuvěřitelné.

S pomocí země jsem dala vědět do paláce. Brzo tu někdo bude, připrav se, oznámila mi chladně a pak už nijak nereagovala.

---

V paláci...

,,U Ódina!" zděsila se královna, když viděla bezvládné tělo svého oblíbeného syna. ,,Co jsi mu provedla, čarodějko?!"

Odfrkla jsem si. Od posledně jsme s Friggou neměly moc dobré vztahy. ,,Co já vím. Zachránila jse mu život? Jen taková maličkost."

,,Nebojte, je úplně v pořádku, musí už jen odpočívat," přicupitala k nám Minata, ta dívka, kterou jsem potkala ve stájích. Usmály jsme se na sebe obě zároveň, alespoň někdo mě rád viděl.

,,Díky bohu," zapojil se do rozhovoru Thor. ,,Co se vlastně stalo?"

,,Už jsem říkala," stočila jsem k němu pohled, ,,že nevím. Našla jsem ho v kaluži krve a Quatra s nohou v nepřirozeném úhlu. A jakoby pak ve mně něco secvaklo a já je vyléčila." Technicky vzato jsem nelhala, když je Enchan mou součástí. A i kdyby, mohla jsem prostě zdrhnout, třeba i bez Fairy, tak mi nemají co vyčítat, měli by mi být vděční.

,,Jsem rád, že je živý a zdravý. Děkuji ti, Enchantress." Mírně se mi Ódinů syn poklonil. Jen, co mě nazval 'Enchantress', hrklo ve mně. Polekaně jsem se na něj zadívala a zapištěla vysokým hláskem: ,,Jak to proboha víš?"

,,Domysleli jsme si to," vstoupil do pokoje sám Všeotec a uznale pokýval hlavou mým směrem. ,,Vypadá to, že jsi velice nadaná, když jsi zvládla její moc tak rychle, bez jakékoliv přípravy a trénování."

,,To zas tak pravda není," přiznala jsem barvu a radši se vyhula jejich pohledům, otočila jsem se k Lokimu a chytla ho za volnou ruku. Sama jsem nevěděla proč. ,,Dá se říct, že jsme se dohodly."

,,Dohodly?" podivila se královna a nevěřícně na mě zírala, cítila jsem ten pohled i přes to, že jsem se na ni nedívala. ,,To se žádné předchozí nepovedlo."

,,Že ne? Co je na tom tak těžkýho? Vnitřní samomluva bývá zlozvyk, ale já si tak většinou vyřešila víc problémů. Teď mi tam akorát kecá jinej hlas, žádná novinka." Pokrčila jsem rameny a uchechtla se. ,,Bože, exoti."

,,E-co?" otočil mě k sobě čelem Thor. ,,Nerozumím ti."

Zasmála jsem se a uvolnila tím napjatou atmosféru. Ódina náš rozhovor evidentně přestal zajímat, protože i s Minatou odešel z místnosti pryč, takže jsme tam teď zůstali já, Thor, Loki a Frigga. Bezva kombinace na parádní polízanici. To už jsem v blázinci teď?

,,Čím se ti může Asgard odvděčit? Zachránila si mi syna a to ti nikdy nezapomenu. A nezapomenu i přes to, že chovám ke smrtelníkům nechuť." Královna se oklepala a vrhla po mě lehce nedůvěřivý, ale jinak usměvavý pohled.

,,Řekni si cokoliv," přitakal Thor. Chvilku jsem nevěděla co říct, touhle otázkou mě opravdu zaskočili a neměla jsem předem připravenou odpověď. Napadlo mě ale to, co bych opravdu moc chtěla.

,,Chci domů. Zpátky na Midgard," oznámila jsem s vážnou tváří, na Frize bylo vidět, jak se tetelí radostí, že jí zmizím z písečku, i když se to snažila marně zamaskovat. Thorovi zvadl úsměv na rtech a po odmlce se váhavě otázal: ,,A co bude s Lokim? Nenechá tě jít,"

,,Nechá, jinak mu.... nakopu prdel," hledala jsem ta správná slova, až jsem je nakonec našla. Zašklebila jsem se. ,,Šlo by to teda dřív, než nabyde vědomí?"

,,Dojdu za Heim-" začal Thor, ale do místnosti se otevřely dveře a strážný oznámil: ,,Heimdall vás již čeká."

Překvapeně jsem se zadívala jak na Ódinova syna, který se tvářil stejně jako já, a pak i na strážného. ,,Umí číst myšlenky? Nebo jak mu Heimdall sakra dává vědět?"

,,To je záhadou dokonce i mně, a to tady žiju," šťouchl do mě Thor ramenem, ale neuvědomil si svou sílu a já se zapotácela. Musel mě přidržet, abych neupadla, protože já jsem schopná zakopnout i na rovince, Vděčně jsem se usmála, což mi opětoval.

,,Zůstanu zde, příjemný let," stála si za svým matka a posadila se na okraj synovy postele. Kývla jsem na ní a řekla pár slov na rozloučení. Už jsme s Bohem Hromu byli u dveří, když ticho v místnosti proťal zastřený hlas: ,,Kde to jsem?"

Otočila jsem se a na posteli se zrovna posazoval Loki. Něco jsem zamručela, ale zůstala stát ve dveřích jako přibitá.

,,Už je to v pořádku. Jsi doma, Loki, celý zdravý," konejšila ho matka a pohladila po vlasech, Ten se od ní odtáhl a nedůvěřivě se na ní podíval, což jí hluboce ranilo, poznala jsem to na jejích očích.

Vystrašeně přelétl zrakem celý pokoj, pak utkvěl pohledem na mě, z čehož mi naskočila husí kůže, a jedinou hloupou otázkou šokoval všechny přítomné.

,,Kdo je Loki a kdo jsem zatraceně já?"