Byl chladný podzimní večer a já seděla u televize. Zrovna jsem večeřela, když jsem přepla program na večerní zprávy, kterým jsem nijak ani nevěnovala pozornost. Sledovala jsem je pouze tehdy, když tam byl můj oblíbený reportér, Andrew Juko. Měla jsem štěstí, protože jsem narazila zrovna na něj. Podívala jsem se na titulek, na kterém stálo: ,,Mimozemšťané nejspíše žijí!"

Zesílila jsem zvuk, abych slyšela, o čem se baví, protože mimozemšťani? I když je to nesmysl, je z toho vždycky pěkná komedie.

,,Na Margarette Street jsme narazili na tohle," ukázal Andrew na směsici obrazců, která se vjímala uprostřed silnice. ,,Domníváme se, že to způsobilo něco vesmírného, protože je to do asfaltu vypálené. Tohle je přehledná silnice, takže by to nikdo nedokázal vypálit za kratičkou chvíli."

Detailná fotka se zobrazila přes celou obrazovku. Podívala jsem se pořádně a podivila se. Tu věc od někud znám, ale odkud? Něco mi to připomíná, ale... co?

Mojí vnitřní samomluvu utnul hlas nějaké ženy ze studia. ,,Občané, dávejte na sebe pozor. Vyslovujeme přísný zákaz přibližování k této silnici na 1 kilometr. Naši vědci se pokusí zjistit, odkud to je a proč se to objevilo zrovna tady. Nemějte obavy." Na chvilku se odmlčela a já jí hltala očima. ,,Pokud je to něco z jiného světa, zjistíme to!"

Neváhala jsem. Talíř od jídla jsem uklidila do myčky, vypla televizi a vběhla do vedlejšího pokoje. Sebrala jsem černou mikinu, která ležela na podlaze, a hodila ji na sebe. Zamkla jsem byt a rozeběhla se směrem k Margarette Street.

Uběhla jsem 3 bloky, pak zatočila doprava a ještě asi jeden blok utíkala. Potom jsem zpomalila a plížila se ve stínech budov, abych se skryla před zvědavýma očima. Mluvili o zákazu přibližování k nadzemské značce - tak jsem si to vduchu pojmenovala - a já jsem nechtěla být chycena.

Vykoukla jsem zpoza jednoho cihlového doma a přesně jsem na To viděla. Všude byli federálové a všechno bylo obtaženo policejní páskou, ale já tam stejně viděla. Chvíli jsem pozorovala policisty, vědce a ostatní lidi, co se tam procházeli, ale mou pozornost upoutala vzdálená postava ve stínech. Párkrát jsem zamrkala, ale výjev zmizel. Že bych byla blázen? Ne, jsem si jistá, že jsem tam viděla lidskou postavu. Znovu jsem se podívala na znak. Pořád mi přišlo, jako bych ho odněkud znala. Byl to kruh o průměru asi 3 metrů vyplněný čarami, vlnkami.

Byla jsem tak upjatá na tu nadzemskou značku, že jsem nic jiného nevnímala. Ve chvilce mé nepozornosti mě někdo zezadu chytil, dal mi ruku přes pusu, a zatáhl do stínů. Přitlačil mě ke zdi domu, až jsme byli tělo na tělo. Začala mi po tváři stékat slza. V duchu mi problesklo, že je se mnou ámen. Ale pak jsme se já a Neznámý střetli očima. Asi jsem vydala nějaký zvuk, protože automaticky zašeptal: ,,Šššššššš..."

Stále s jeho rukou přes mou pusu jsem mírně přikývla a on o krok ustoupil. Stále jsem se mu dívala do smaragdových očí, od kterých jsem se nedokázala odtrhnout. Jako by mě jima paralyzoval. Potom pomalu sundal ruku z mých úst a já se mohla pořádně nadechnout. Zavřela jsem oči a přitiskla se co nejvíce ke zdi, jako by mě mohla ochránit.

,,Co-co-co ode mě chceš?" vykoktala jsem ze sebe.

,,Pomůžeš mi." odvětil rázně.

Otevřela jsem oči, abych se na něj pořádně podívala. Tentokrát jsem se vyhnula očím. Měl černé vlasy po ramena, trošku vlnité a sčesané dozadu. Na sobě měl oblečení z kůže a navrchu něco kovového, protože se to lesklo. V jedné ruce držel špičaté žezlo, ze kterého vycházelo světle modré světlo. Byl také vyšší.

Setřela jsem si rukávem slzy, které se mi kutálely po tvářích, a sebrala se. Sebejistým hlasem jsem řekla: ,,A proč bych to jako měla dělat?"

,,Jsem bůh."

Rozesmála jsem se. Fakt že jo. Vrhl po mně nenávistný pohled. ,,Mlč, ty tupé stvoření!"

On o mě řekl, že jsem tupé stvoření?

,,Jako promiň? Slyšela jsem dobře? Já, že jsem tupé stvoření?" Oplatila jsem mu nenávistný pohled.

,,Tady na Midgardu jste všichni tak... směšní. Myslíš si, že mi můžeš odporovat? Já jsem Loki, z Asgardu! Jsem bůh. Ty jsi pro mě špína na botě!" vyštěkl.

,,Loki? Z Asgardu? Na jasně, a já jsem Kleopatra. Fakt pěkný," pronesla jsem otráveně. ,,Z jakýho blázince si utekl? Z Baardova ústavu? Nebo z Marachita? Nebo-" nedořekla jsem, protože mi nadlidskou rychlostí dal znovu ruku přes pusu, se snahou mě umlčet. Já se ale nenechala a zaútočila na něj pěstí. Žezlem mou ránu a odrazil a přitiskl mi ho k srdci.

Rozšířily se mi oči strachem a on se vítězně usmál. Odtáhl žezlo, ale pak ho znova přiblížil, až to o mě ťuklo,

,,Co to je? Proč to nefunguje?" řekl podrážděně.

Podívala jsem se na něj nechápavým výrazem, protože jsem naprosto netušila, o co tomu chlapovi sakra jde.

Sundal ruku dolů, takže jsem se zase mohla pořádně nadechnout, o kus odstoupil a pozorně si mě prohlédl. Díval se na devatenáctiletou holku, vysokou asi 170 cm, s krásně tvarovanou postavou a vlnitou blond hřívou. Pak se jeho pohled ustálil na mých očích zelenožluté barvy. A zase ta paralýza. Jak to sakra dělá?

,,Jaké je tvé jméno?" pronesl s pobaveným výrazem ve tváři.

,,Tress Dalliverová." odpověděla jsem.

,,Tress Dalliverová. Nevím, co jsi zač, ale kde bydlíš?" otázal se mě.

,,Blok rovně, pak zabočit doleva a 3 bloky dál. Tyrkysový dům." zarazila jsem se. ,,Proč ti to sakra říkám?" řekla jsem spíš sama pro sebe.

Škodolibě se usmál. Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Měl obrovskou sílu a já se od něj nedokázala odstrčit, ať jsem se snažila sebevíc.

Pak jsme se oba rozplynuli, přitisknutí tělo na tělo.

Najednou jsme stáli před mým domem.

,,Je to tento?" ukázal žezlem přesně na můj domeček.

Polkla jsem. Myslím, že to bylo tak hlasité, že to až musel slyšet. ,,Jo."