Už zbývaly jen dva dny do doby, než jsme měli s Levim a jeho rodiči jet do San Francisca. 

Pořád mi to nějak nedocházelo. Nechápala jsem, jak to že mě berou s sebou, když jsem prakticky úplně cizí osoba, kterou oni neznají a ke všemu ještě nejsem s Levim tak dlouhou dobu, abychom spolu jezdili na dovolené s rodinou toho druhého. Bylo to divné, ale i tak jsem se tam těšila. Prý mají pronajatý domeček někde u pobřeží, poblíž Golden Gate Bridge. Vždy jsem toužila ho vidět. Byl to můj sen už od mala, jenže rodiče neměli tolik peněz na to, abychom si tam mohli udělat jen tak výlet kouknout se na onen ohromující most, přičemž bychom měli v blízkém parku piknik.

Nemůžu uvěřit, že teď se mi to splní, i když tam nebudu se svými rodiči a sourozenci, nýbrž s Leviho rodinou a Levim samotným.

Právě jsem si balila nějaké věci, když právě zazvonil zvonek. Bylo mi to divné, protože jsme nikoho nečekali. Vlastně já nikoho nečekala, rodiče byli v práci, takže si mohli těžko domluvit nějakou návštěvu. 

Levi to být nemohl, protože ten jel s rodiči dokoupit nějaké věci na onen velkolepý výlet. Nenapadal mě nikdo, kdo by to mohl být. Všichni, kteří mě napadali neměli čas, nebo byli mimo město. Pak mě napadla ještě jedna možnost a to teta Betty. 

Nedávno mi psala, že přijede na návštěvu. Tak že bu tu už byla? Doufám, že jí nebude mrzet, že mě uvidí jen takovou chvilku. Ráda bych se s ní viděla déle, ale přece jen... San Francisco je San Francisco a když k tomu ještě přičtu Leviho přítomnost, je jednoznačné, co zvítězí. Samozřejmě, že Levi a San Francisco. Nejlepší by bylo, kdyby i teta Betty jela do San Francisca, ale jen na chvíli, ne na celé dva týdny, protože by pak už všem lezla krkem. Teda až na mě, já jsem na ní zvyklá, ostatním by mohl vadit její temperament a neskutečná zvědavost.

Pamatuji si, jak jednou strýček Hugo zatápěl v kamnech a teta Betty mu stála neustále za zády, protože jí prý zajímalo, jak se to dělá a hlavně, ptala se ho na složení kamnových briket, což jí přišlo nesmírně zajímavé. Bylo to vtipné. Dodnes, když jedeme na nákup a jsou tam právě tyto topící brikety, tak se všichni z plna hrdla zasmějeme. Kolem jdoucí se na nás sice vždy dívají, jako na blázny, ale co už. Prodlužujeme si život a jsme šťastní! Což je hlavní.

Zvonění neustávalo, tak jsem se rozhodla tam jít. Jen doufám, že to nebude nikdo z otravných sousedů, na ně vážně nemám náladu! Nechci si kazit radost z výletu do San Francisca!

Těsně za dveřmi jsem se zastavila, zhluboka nadechla a vydechla a konečně stlačila kliku. Dveře jsem pomaličku pootevřela. Když jsem uviděla osobu, která tam stála, měla jsem sto chutí s dveřmi praštit.

Už už jsem zavírala, když najednou zastavil dveře svou pravou rukou. V levé ruce stále držel pugét žlutých růží. Nad čímž jsem protočila oči, protože takové růže se hodí pro babičku, ne pro mladou dívku.

,,Co chceš Barrene?" vyprskla jsem.

,,Chci se Ti omluvit, i když nevím za co. Takžee... omlouvám se Ti, zapomeneme na to? Jo a ještě jedna otázka, máš dnes večer čas?" usmál se Barren.

,,Omluva přijata, zapomenout na to můžeme," udělala jsem dramatickou pauzu a viděla na něm, jak je nadšen, jelikož všechny mé odpovědi byli zatím pozitivní, to se ale chlapeček pletl, jelikož jsem pak pokračovala: ,,A večer čas nemám, protože se musím sbalit, jelikož jedu se svým přítelem do San Francisca."

Najednou se na jeho čele objevila velká žíla. Myslela jsem, že mu praskne.

,,To si děláš prdel, že s tím debilem McKinnleyem chodíš!" vykřikl rozhořčeně!

,,Ne, nedělá si prdel, a promiň, ale debil nejsem Werone!" zavrčel za ním, mě hodně povědomí hlas. 

Usmála jsem se, když jsem pohlédla do kouzelně zelených očí, které byly schovány za Barrenem.

,,McKinnley," zavrčel Barren a otočil se směrem k Levimu.

,,Já své příjmení znám, Barrene," sladce se usmál Levi, obešel Barrena a objal mě kolem pasu.

,,Tu kytku neseš babičce?" zeptal se posměšně Levi, když uviděl žluté růže v Barrenově pravé ruce.

Ten s nimi jen sekl a nasupeně odešel.

,,Tak co zlato, už se těšíš do San Francisca?" zašvitořil mi Levi do ucha, pod které mě následně políbil.

,,Ani nevíš jak moc!" usmála jsem se.

Takhle jsme tam ještě chvíli stáli, než jsme odešli dovnitř domu, dobalit mé věci, abychom mohli v klidu vyrazit do mého vysněného města - San Francisca.

in the end.

731 slov. Takže toto je konec této story, doufám, že se vám celý příběh líbil a omlouvám se, že jste na tento epilog museli čekat tak dlouho!

Tímto se s vámi loučím a doufám, že se uvidíme u nějakého mého dalšího příběhu! 

All the love xx

 @hokejkaa-11

Věnuji: @angel__ngu za nádherný komentář, který mě dojal a nesmírně potěšil. Tisíc díků tobě!♥♥