Vše zlé,je přeci k něčemu dobré,ne?
Možná jsem se tenkrát nezachovala tak jak jsem podle některých měla.A však udělala jsem to,co jsem považovala za správné,a cítila,že to tak má být.

Kdo ví.Třeba bych teď byla úplně někde jinde.

Jedno vím ale jistě.Tam kde bych byla já,by byl i můj syn,Lucky.
Třeba i to,že jsem o něm Chrisovi neřekla bylo nakonec správně.

Mé odstěhování z NY,do Londýna,nesl nejhůř asi Edward.Neříkám však,že by s toho táta nebyl smutný.Jen Edward...Je prostě Edward.

Změna prostředí.Změna lidí.
To všechno mě tu čekalo.Že začátku jsem se tu bála.Přeci jenom,těhotná v osmnácti.V novém městě.
Sousedé,tedy ti co bydlí ve stejném panelovém domě jako já,byli nejdřív nepříjemní.Úplně v lásce mě neměli.
Po pár měsících se to,ale uklidnilo. Nějak si zvykli na mě,a později,tedy po narození Luckyho,i na něj.

Já byla šťastná.A vlastně pořád jsem.
Školu jsem si dodělala dálkově,a následně udělala další na pedagogiku.
Vše se dálo zvládnout,a stále dá.
Lucky rostl,a byl mu čím dál tím víc podobný.Ne jen co se týkalo vzhledu,ale povahou a charakterem,by ho nezapřel,ani kdyby chtěl.
Ani jsem se nenadála,a je mu pět let.

Co jsem slyšela od Edwarda,Chris pokračoval dál v nelegálních zápasech.Vydělával si tak.Byl to jeho život,jeho volba.

Bylo trochu sobecké,neříct Luckymu o jeho otci.Samozřejmě,že čekám až se začne vyptávat kdo to je.A jestli mu to řeknu?Třeba ano.Třeba mu jednou ukážu nějakou fotku.Dokud,se ale neptá,nic mu říkat nebudu.

Máme tu prolog.Kdo je rád?