Niamh

Jacob se doma neukázal vůbec.Večeře zůstala až do rána na stole. Mladý pán si přišel domů až v deset odpoledne.
,,Ahooooj, mamí." Zubí se a mě je jasné že se bude chtít vyhnout rozhovoru, který ho chtě nechtě čeká.
,,Sednout." Sklopí hlavu a posadí se. ,,Tak.Kde si byl celou noc?" ,,No, jaksi se nám to protáhlo, přestal sem u.... Kamaráda." ,,Měla jsem o tebe strach."   ,,Promiň mamí.Ale jsem v pořádku." Obejme mě. Je už o kousek větší, což se mi nelíbí.  ,,Měl bys přestat růst." ,,Takhle tě alespoň líp ochráním ne?" Miluju když se směje.
,,To je cucflek?"Ukážu na malou značku na jeho krku.  ,,Co? Ne.. To jr jenom asi vyrážka, půjdu do pokoje jo?" Zmizí jako pára nad hrncem..
Můj malej chlapeček začíná až moc dospívát.

U vaření jsem přemýšlela, co bude teď? Zack se prostě sebral a odešel.
Jasně, máme mezi sebou určité problémy. Podvedl mě. Ale i přes to všechno jsem s ním zůstala.
Zrovna na něj myslím a on musí volat.
,,Prosím." ,,Musíme si promluvit.Máš dneska čas?" ,,Pokud si zapoměl, pracuju ve škole. Ta bývá o prázdninách zavřená."Možná jsem to podala poněkud hrubě.
,,Samozřejmě že to vím, jen sem nevěděl jestli něco nemáš. " ,,Nemám."
,,Dobrá, co třeba ve tři v té kavárně na rohu?" ,,Budu tam." Tím nás rozhovor skončil. Z jeho hlasu byla cítit odtažitost, a chlad. Já byla spíše zoufalá a smutná.

Po celou tu dobu jsem vysela pohledem na hodinách.  ,,Budeš to mít studený mami."Drkne do mě již po několikáté.  ,,Jo. Jez." ,,To říkáš ty, která každý dvě minuty kouká na hodiny." ,,Dneska se mám sejít s tvým tátou." ,,Aha.." Jeho odpověď mě znepokojila. Byla to vzteklá odpověď.
,,Tímhle tónem se mnou nemluv." ,,Promiň." ,,Jacobe! Co ti je?" ,,Co mi je? Chová se jako idiot! Akorát ti ubližuje!" Můj pohár trpělivosti přetekl.  ,,Jacobe! Takhle o svém otci nemluv!" ,,No jistě, ještě se ho zastavej!" Třískl příborem a prostě odešel. Složila jsem hlavu do dlaní. Tohle se stát nemělo.

Má spoždění. Opět. Nikdy nepatřil k lidem co chodí včas.Za to těch několik let se mi nepovedlo ho přinutit chodit včas.Nakonec v naprostém klidu dorazí. O patnáct minut později.
,,Ahoj." Pozdraví chladně. ,,Ahoj."
,,Přejdeme rovnou k věci ne?" Zeptá se. Já jen přikývnu. ,,Tohle dál nejde. My dva už nefungujeme jako normální manželé." ,,Souhlasím že máme určité problémy ale-" ,,Tady žádné,,ale " není! Miluješ mě?"
Otázka na kterou jsem prostě odpověď v dané chvílí nevěděla jak odpovědět.
,,Víš co?! Tak až to budeš vědět zavolej!" Zakřičel na celou kavárnu.
Výborně. Tohle se zase povedlo!

Dneska kratší. Líbí se vám to zatím?