Čtyři hodiny poté, co vypukla bitva, Tarrin už jen sotva cítil své končetiny. Ledová voda protekla skrz mezery mezi jednotlivými částmi jeho brnění. Chlad se mu usadil v kostech a nemohl se zbavit dojmu, že i teplota jeho krve klesla na bod mrazu. Při vědomí jej drželo pouze teplo vyzařující z Laccasova těla skrz hustou, promočenou srst.

Tarrin jel v čele vojska obklopený větší skupinkou válečníků na koních. Toulec, jenž si v Kastiellu naplnil až k prasknutí šípy, byl nyní prázdný, stejně jako pouzdra s vrhacími dýkami. Zůstal mu jen kulatý dřevěný šít s vyobrazením rendallského erbu, vyztužený železnými pásky, a prastarý meč králů, který toho rána bez svolení královské rady odnesl z krypty. Byl zvyklý na jeho váhu a délku, neboť mu jej otec v posledních letech nesčetněkrát půjčoval. „Jednoho dne budeš králem," říkával mu s hrdým úsměvem na tváři. „Jako takový musíš umět vládnout i rodovým mečem." Tehdy ho to nadchlo a otci slíbil, že na něj dá pozor a bude s ním zacházet s úctou, jakou si zaslouží. Nyní mu však nezáleželo na tom, jestli se meč ztratí, pokud padne. Jestliže prohrají, nezbyde tu nikdo, kdo by s ním mohl vést rendallská vojska.

Starobylá čepel zazpívala, když se ohnal mečem a srazil dalšímu černě oděnému válečníkovi hlavu z krku. Laccasovu srst smáčel příval čerstvé, rudé krve a mužovo nehybné tělo se sesunulo k zemi, kde vzápětí zmizelo pod kopyty koní. Přitáhl otěže a stiskl boky svého hřebce koleny. Laccas okamžitě zastavil a přijal možnost krátkého odpočinku s vděkem. Tarrin jej konejšivě poplácal po krku, vzhlédl a přelétl očima bitevní pole.

Všude kolem nich bylo moře smrti – propletenec černé, zlaté a zelené. Jejich barvy byly malými ostrůvky naděje v příboji nepřátelských vojáků.

Vzduch proťal dlouhý hluboký vzdech válečného rohu. Bezmyšlenkovitě se obrátil k obzoru a zatajil dech v očekávání nad dalším přívalem Astagarďanů. Roh zaduněl znovu a Tarrin konečně rozeznal jeho tón.

Srdce se mu rozbušilo novou nadějí, když mrskl hlavou směrem k Meridiemu. Městská brána byla dokořán a skrz kamenný oblouk se ven řítila záplava jezdců na koních. V jejich čele cválala vysoká, štíhlá žena s dlouhými rudými vlasy, jež se za ní zmítaly ve větru jako ohnivý závoj.

Nebyl schopen pohybu, zatímco sledoval další a další jezdce opouštět Meridiem. Mnoho z nich vezlo na kopích připevněné rendallské zástavy – dva svislé pruhy, zelený a zlatý, a bílý vzpínající se kůň ve středu praporce. Armáda vrazila do levého křídla Astagardu a letěla vpřed. Postupovali rychle. Jejich cesta byla dlážděná padlými v černém brnění.

Tarrin se už chtěl vrhnout znovu do boje, když v tu koutkem oka zachytil pohyb. Nad branou se ve větru vlnily dlouhé černé vlasy jako smuteční závoj. Bledá tvář zkroucená hrůzou upírala své slepé oči na bitevní pole. Při tom pohledu se Tarrin zachvěl. Hlava prince Harkina naražená na kopí.

Obrátil oči zpět k příchozím posilám. Klouzal zrakem po řadách jezdců. Pátral po drobném, černém koníkovi s dívkou, jejíž nohy jsou pevně připoutány v sedle. Pátral marně.

Stočil Laccase vstříc nepřátelské armádě a stiskl holeně. Jeho kůň ochotně vystřelil vpřed, doprovázený tisíci dalších kavaleristů. Příjezd Eliny a Searry jim do žil vlil novou naději. Jeho srdce divoce bušilo a pumpovalo mu krev do těla. Ucítil, jak se mu do končetin vlévá teplo a odhodlaně stiskl prsty sevřené kolem jílce meče.

Možná vše ještě nebylo ztraceno.

Laccas vrazil do astagardského vojáka. Tarrin švihl mečem a tvář mu zkropil rudý vodotrysk. Než muž padl, Tarrinův kůň se již hnal dál. A tak se probíjeli nepřátelskými řadami, nechávajíc za sebou pěšinu z nehybných těl.

To ráno bylo jedno z mála, kdy se Salinn Arigha nedokázal smát.

Bitevní pole opustil už před několika hodinami. Velení nad jízdou vyprovázející prchající nepřátele přes hranice přenechal korunnímu princi, svému bratrovi a Ohnivé Elině. Jakmile ti tři spatřili tělo Kayi Dusgraaven a jejího koně naložené na káře a dopravené na nádvoří Kastiellu, nedokázali přestat. Každý z nich si vzal jednoho z warrenských koní, jenž v bitvě ztratil svého jezdce, zběsilé zvíře pološílené žalem a vystřelil pryč z hradu, aniž by se předtím obtěžovali smýt si z obličeje krev. Nikdo se je nepokusil zastavit.

Salinn však na rozdíl od nich nedokázal vzít do ruky zbraň. Nedokázal však sestoupit ani do hradních sklepení, kde právě teď služebné omývaly Kayino tělo. Jeden pohled na její kyselinou rozežrané údy jej přiměl vyběhnout ven a vyvrhnout obsah svého žaludku na zem. Nenáviděl se za to.

Místo toho se přistihl, jak kráčí stále výš a výš po spirálách vinoucích se po boku Kastiellu až k nejvyšší, signální vížce, jenž se tyčila na jeho vrcholu. Šel pěšky a s každým krokem jej pálící svaly prosily, aby zastavil. Svou klisnu zanechal ve stáji poté, co ji pečlivě zkontroloval, opláchl, vytřel do sucha a nakrmil. Byla vyčerpaná. Nemohl jí žádat o to, aby mu byla společníkem na této nesmyslné tryzně. Stejně pochyboval o tom, že by dokázal snést pohled do jejích laskavých očí. Byly tolik podobné těm Tempestovým.

Dorazil na nejvyšší patro a zastavil se na nevelkém dlážděném plácku. Opřel se dlaněmi o chladný kámen cimbuří. Nedokázal si vybavit, kdy přestalo pršet. Celou bitvu měl jako v mlze. Jeho oči zabloudily k obloze. Tmavá modř pomalu začínala blednout. Nebude trvat dlouho a nad východem se přes horizont vyhoupne sluneční kotouč. S sebou přinese nový úsvit plný slunce a úlevy z vítězství. Nový úsvit, který už Kaya s Tempestem nikdy nespatří.

Na nebi se leskly zářící tečky hvězd. I ony budou brzy pohlceny teplým, konejšivým světlem. Objeví se až za mnoho dlouhých hodin, aby přinesly útěchu těm, jejichž milovaní se z bitvy nevrátili domů. Nechal své oči pátrat po známých souhvězdích. Zanedlouho vyhledal Okřídleného – jeho nejoblíbenější. Shluk pěti jasných hvězd, které v tuto roční dobu stály vysoko na obloze. Při pohledu na rozjasňující se noční oblohu se přes něj přelila vlna klidu. Odjakživa jej pohled na nebesa fascinoval. Vědomí, že bez ohledu na to, co udělá a jak moc možná selže, každou noc na něj budou dohlížet třpytiví strážci nebes, mu poskytovalo oporu.

Zaraženě nakrčil čelo a zatajil dech. V Okřídleném již nebylo pouze pět hvězd.

Uprostřed, na místě, kde by se mělo nacházet srdce pomyslného koně, zářila nová hvězda, ještě jasnější než všechny ostatní.

Rty se mu pomalu roztáhly ve váhavém úsměvu. Hvězda jako by zablikala na pozdrav. Natáhl ruku vzhůru, jako by snad mohl dosáhnout až na oblohu a dotknout se jí. Na rozloučenou. Přestože dnes, přímo pod těmito hvězdami vyhasl život jeho přítelkyně a jejího věrného koníka, v dávných nebeských dálkách se zase nový rozhořel. Vznikla nádherná, blyštivá hvězda, jenž bude po další léta strážit rendallský lid a ukazovat mu cestu domů.

- - - KONEC - - -