Kaya neodpověděla, jen pevněji sevřela meč a obrátila Tempesta čelem k Blazovi.

Tentokrát zvolila jinou taktiku. Harkin byl rychlý, ale obratné nohy jejího koně byly ještě rychlejší. Místo toho, aby se s ním střetla v přímém šermířském souboji v sedle, nechala Harkina, aby ji a Tempesta pronásledoval. Kopyta jejího koně tančila na dláždění, zatímco k jejím uším doléhaly vzdálené zvuky utichajícího boje. Mohla jen doufat, že bitva skončí v jejich prospěch.

Harkin se po ní ohnal mečem v prudkém švihu, jenž by jí lehce dokázal srazit hlavu z ramen. Zaklonila se a poté, co jí nad obličejem prolétlo ostří meče, bodla. Špička její zbraně sklouzla po Harkinově brnění a odrazila se stranou. Princ bolestivě zasyčel a Kaya se spokojeně pousmála. Tohle vypadalo na pěknou pohmožděninu.

Blaze se postavil na zadní a prudce vykopl předníma nohama po Kayině těle. Tempest se stihl včas stočit a zahryznout se Blazovi do slabin, přesto však jeho kopyto udeřilo Kayu do ramene. Její kost bolestivě zapraštěla a Kaya ucítila, jak se jí kloub pohnul v jamce. Blaze popuzeně vyskočil a ohnal se zadníma nohama po Tempestovi. Ve stejnou chvíli zaútočil Harkin mečem a Kaya jen tak tak stihla nastavit svou zbraň k obraně. Mocný náraz jí však vyškubl jílec z ruky a její meč obloukem odlétl stranou.

Harkin se vítězoslavně zašklebil. Kaya bez váhání vytrhla od opasku dlouhou dýku s širokým ostřím. Bylo jí však jasné, že dýka proti Harkinovu dlouhému meči dlouho neobstojí.

Astagardský princ nezaútočil ihned. Místo toho se spokojeně protáhl a zavrněl: „Nemusíš se bát. Slibuji, že to nebude bolet. Alespoň ne moc."

Kaya ho ignorovala. Soustředila se na pohyb jeho těla, zatímco s Blazem pomalu kroužili kolem nich, a usilovně přemýšlela. Na tuhle krátkou vzdálenost nemohla použít luk. Pokud by se pokusila natáhnout tětivu, Harkin by ji mohl v mžiku probodnout. To stejné platilo pro něj. Mohla by se pokusit vzdálit, jenže tím by dala také jemu prostor pro výstřel.

V tu chvíli jí ruka sklouzla k pasu a objevila nenápadný, nevelký váček obalený tlustou vrstvou látky a kůže. Ráno si ho připnula k pasu s nápadem, že by mohla na obléhatele vrhnout několik nádobek s Ohnivým dechem z hradeb. Od Eliny jich sice dostala jen půl tuctu, ovšem i to by dokázalo zneškodnit několik mužů a obléhací žebřík. Pohled jí sklouzl k Harkinovi. Nebo astagardského prince a jeho koně, pomyslela si. Bolela ji myšlenka, že by měla ublížit zvířeti, i když šlo o Blaze. Jenže si byla příliš dobře vědoma toho, že by bylo nemožné dostat Harkina ze sedla. A šílenství, jež by rozpoutal Blaze poté, co by byl svědkem smrti svého pána, by také dost možná nemusela přežít.

Aniž by spustila pohled z Harkina, pomalu prsty rozvázala váček. Musela ho rozptýlit.

Nechala svou tvář, aby se zkroutila strachem a zoufalstvím. „Nemusíš to dělat, Harkine," zašeptala. Jeho jméno na jazyce chutnalo jako jed. „Ty přece nejsi ..." nechala konec věty nevyřčený.

Harkin jí na návnadu skočil a pohrdavě se zasmál. „Nejsem co? Zlotřilý, krutý, bezcitný? Myslel jsem, že s tím si se již dávno smířila, Kayo." Ten zvuk ji zarazil. Dvanáct let uběhlo od doby, co jej naposledy slyšela vyslovit její jméno.

„Mohli bychom vládnout v míru. Já a Tarrin v čele Rendallu, ty jako vládce Astagardu. Tohle všechno je dílo tvého otce. Válka, nenávist mezi námi. Můžeme na to zapomenout. Překonat dávné rozepře. Mezi našimi královstvími by mohl opět zavládnout klid," špitla. Ruka jí sklouzla do váčku a opatrně uchopila několik nádobek. Bude muset být rychlá.

„Moc dobře víš, že šance zastavit tuto válku je již dávno promarněná," zavrčel Harkin.

„Nikdy není pozdě. Kdysi jsme byli přátelé," zamumlala a doufala, že uvěří zoufalé prosbě v jejím hlase. „Mohli bychom se jimi zase stát. Mohli bychom se stát něčím více." V hrsti již pevně třímala tři plné nádobky. Ty jí koupí dostatek času na to, aby mohla vystřelit několik šípů.

Harkin jí několik chvil jen mlčky hleděl do očí. Najednou se jeho pohled změnil. Z očí mu vyprchal veškerý vztek a zuřivost. Zrcadlila se tam jen čirá odevzdanost. A ... lítost? „Mrzí mě to," zašeptal. A pozvedl meč k útoku.

Kaya škubla za otěže. Tempest rychle uskočil stranou. Pak vytrhla ruku z váčku a vrhla.

Nádobky s hlasitým třísknutím narazily do Harkinovy a Blazovi zbroje. Keramické střepiny se rozletěly na všechny strany a kyselina se zasyčením vystříkla. Několik kapek zasáhlo také Kayu do přilby a vzápětí uslyšela, jak se roztok se šuměním začíná prokousávat ocelí.

Harkin překvapeně zamrkal. „Co to -"

Kaya bleskově mrštila zbylé nádoby. Jedna z nich jí vyklouzla z prstů poněkud nešikovně a udeřila Blaze do tváře. Kůň vztekle zaržál. Vzápětí se jeho tělo zkroutilo bolestí, když mu kyselina začala téct skrz průhledy do očí. Druhou se Harkin pokusil odrazit mečem. Rozbila se ještě ve vzduchu a roztok vystříkl na všechny strany. Potřísnila Kaye levou nohu a začala se prokousávat do necitlivé tkáně. Kapky zasáhly také její paži, hruď a Tempestův levý bok. Její vraník zařičel hrůzou. Roztok pronikl skrz řeznou ránu, kterou utržil v předchozím souboji, a rychle se propracovával do těla.

Astagardský princ zkřivil tvář šokem, když ucítil prudkou bolest v hrudníku. „Zatraceně!" vykřikl vztekle. Jeho tělo sebou začalo cukat. Pokoušel si z těla servat brnění, zatímco Blaze zběsile poskakoval na místě. Jeho tvář se změnila v nesourodou rudou hmotu, ze které pomalu stoupal kouř. Kaya s hrůzou sledovala dílo Elinina smrtonosného vynálezu.

Neváhala. Sejmula ze sedla luk, založila šíp a jeho hrot namířila do princova srdce. „Harkine."

Jeho zděšená tvář ztrápená agónií se k ní mlčky obrátila. „Jedna promrhaná šance neznamená ztrátu veškeré naděje. Vše je možné obrátit zpět, pokud žijí lidé, kteří jsou ochotní bojovat za to, v co věří. Mohli jsme bojovat spolu."

Harkin na ni upřel dlouhý prosebný pohled. Kaya pokračovala. Přestože se jí do žeber zakousla horkost a bolest jí začala vystřelovat do hrudníku, hlas se jí nezachvěl. Byla připravená. „Jenže mnoho promrhaných šancí může jednou způsobit, že už žádná další nepřijde. Sbohem."

Vypustila tětivu. Šíp provrtal princovu hruď a jeho pokroucené tělo znetvořené velkou dírou v hrudníku, skrz kterou ven prosvítalo spálené maso, se skácelo dolů. Zvedl se jí žaludek. Přesto se však přinutila neodvrátit pohled. Její druhý šíp zasáhl Blazovu rozleptanou plec. Zvíře naposledy srdceryvně zaržálo a zhroutilo se k zemi. Místo hrdého válečníka a jeho oře tu teď zůstala jen pokroucená hromádka.

Kaya dlouze vydechla. V tu chvíli jako kdyby jí z ramen spadl těžký plášť a mohla se konečně pořádně nadechnout. Pichlavé kapky deště se změnily v očišťující sprchu. Odhodila luk stranou a unavenýma rukama si stáhla z hlavy přilbu. Voda jí okamžitě smáčela tvář i propocené vlasy spletené do jednoduchého copu. S sebou jako by odnášelo veškeré napětí a starosti. Zhluboka nabrala vzduch do plic a sklopila víčka. Náhle si uvědomila, že město se utišilo. Zvuky boje k ní doléhaly jen vzdáleně. Měla by se jít podívat, jak střet dopadl. Bude muset prchat, nebo si dovolí slavit?

Najednou se svět za jejími víčky zatočil. Padala. Tempest se sesunul na kolena a poté na bok. Kayino tělo bolestivě udeřilo do dláždění a Tempest pod sebou uvěznil její levou nohu. K jejím uším dolehl nepříjemný praskot přeráženého brnění a lámajících se kostí. V tu chvíli byla vděčná za své nefunkční nervy.

Stáhla si rukavici a položila dlaň na Tempestovu promočenou srst.

Jeho kůže hořela. „Tempeste?!" zašeptala. Začala se jí zmocňovat panika. Teprve nyní si pořádně uvědomila, co se stalo. Adrenalin z jejího těla pomalu vyprchávat a Kaya ucítila spalující žár, který svíral útroby. S hrůzou pohlédla dolů. Z jejího brnění se stala jen tenká vrstvička plechu. Lehce jí rozrazila dýkou. Spatřila rozežrané kovové kroužky její košile, jež se jí přilepily na rozpálené maso.

„Ach bohové," vydechla. Srdce se jí divoce rozbušilo. „Elino!" zaječela z plna hrdla. „Kde jste všichni?" Odpovědí jí však bylo jen bušení dešťových kapek a kvílení větru.

„Tempeste," Kaya se sklonila nad jeho šíji. „Prosím tě, vstávej," špitla naléhavým hlasem. „Udělej to pro mě, prosím. Musíš vstát." Tempest slabě zaržál a bezmocně zahrabal kopyty. Kaya cítila, jak jí po tvářích začínají stékat horké slzy. „Tempeste, prosím," špitla zoufale.

Věděla však, že se nezvedne. Chemikálie mu příliš rychle brala sílu. Nebude trvat dlouho a probojuje se do jeho srdce, stejně, jako do toho Kayiného. Pomalu se položila na jeho hřbet a objala jej kolem krku. „Bude to dobré," zamumlala s tváří zabořenou do jeho hřívy. „Půjdeš za se domů, na pláně. Budeš tam mít spoustu kamarádů. Celé dny strávíte proháněním se po lukách, koupáním v horských bystřinách a pojídáním chutné, zelené trávy. Budeš se mít moc dobře. A já," špitla Kaya a hlas se jí zachvěl, „já konečně uvidím matku. A otce. Myslíš, že na mně budou pyšní?"

Kůň souhlasně frkl a Kaya se neubránila pousmání. Přitiskla se k němu tak, jako již tolikrát a ucítila, jak se její tep začíná zklidňovat. Bolest již sotva vnímala. Něco jí říkalo, že už to nebude trvat dlouho. „Docela se těším, a co ty? Určitě tam bude krásně. Třeba získám zpět své nohy. Zase se najdeme a společně prozkoumáme nebeský svět. Budeme cválat po obloze, shlížet dolů na naše milované. Na náš Rendall. Postaráme se, aby zde zavládl zase mír. A všem ztraceným budeme ukazovat cestu domů." S přemáháním natáhla ruku a poškrábala Tempesta za ušima. „Co na to říkáš, příteli?"

Koník jí však již neodpověděl. Klesla mu víčka, jeho dech se zpomalil. A když se mu hlava klesla na dláždění, naposledy kmitl ušima a už se nenadechl.

Kaya Dusgraaven se slabě usmála. Prsty mu urovnala hřívu, obejmula jeho nehybné tělo, zavřela oči a vyčkávala, až přijde konec.

Nečekala dlouho.