Emily se obrátila zpět k Harrymu. Zavřel oči, jako kdyby odpočíval. Ale vůbec se nehýbal a z obličeje mu vyprachal poslední zbytek barvy.

"Harry?"

Nereagoval. Jemně s ním zatřásla. Nepomohlo to. Do očí jí vhrkly slzy.

"Haló! Pojďte sem! Pomožte mu někdo! Rychle!"

Všichni přiběhli, ale jen se rozpačitě dívali. Emily k nim vrhla zoufalý tázavý pohled. Nehodlala tomu věřit.

"Emily..."

"Ne! Není přece...!"

Ta slova vůbec nedokázala vyslovit. Znovu s ním zatřásla. Jenom spí, vzůdyť jenom spí! Přesvědčovala se, ale v hloubi duše věděla, že si jen lže. Propukla v hlasitý pláč. Její slzy ale jen dopadaly na jeho chladnou tvář. Položila tvář na jeho hrudník a tiše vzlykala do jeho trička. Celý svět pro ni přestal existovat. Lucyin hlas pro ni zněl jakoby z velké dálky cizího světa.

"Emily..."

"Nech mě být!" Zakřičela na ni v slzách.

"Emily..."

Nevnímala ji. Harry je mrtvý. Hloupé Born to! Ne, ne, ne! Není to pravda, je to jen sen. Kdosi ji zezadu vzal a odtáhl pryč. Měla chuť utíkat pryč jako vždycky, když myslela na ten den: šla tehdy s Harrym ze školy. Tehdy s ním ještě nechodila. Chtěla mu všechno říct, všechno co k neůmu cítila. Ale při pohledu do jeho očí se prostě otočila a utekla. Ale pochopil to a tak to všechno začalo. Na tohle si vzpomněla, lehla si na zem a prostě jen plakala, neměla sílu utíkat. Nevnímala nic co se kolem ní děje, neviděla mlhavou postavu, která se vynořila ze tmy chodby, vzala Harryho studené tělo do náruče a odnesla ho někam pryč. Emily si poprvé za dlouhou dobu připadala opravdu opuštěná.