Nevím jak dlouho to trvalo, ale po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Strachem jsem napnula celé tělo a pozorovala dveře, které byli ještě zavřené. Daisy mi pomohla se posadit a do rukou mi vložila hrnek teplého čaje. Stiskla jsem ho v rukou a pohlédla na Daisy se šéfovou.

,, Nemějte strach Samantho. Za chvíli vytočím číslo a vše uslyší policie, která sem pošle hlídku."

,, Policie? Je to nutné?" zeptala jsem se překvapeně a v šoku se podívala na Daisy.

,, Ano, je to nutné. Udělal to tobě a nedovolím, aby to udělal někomu dalšímu," odpověděla Marks a já přikývla.,, Pojďte dál!" křikla a já odložila hrnek. Ruce se mi rozklepaly ještě víc a tak jsem znovu chytila Daisy za ruku. Když dovnitř vešel Thomas a zahlédl mě, pousmál se. Jen jsem viděla, jak Marks mačká telefon a povzbudivě se na mě ohlédla.,, Dokážete mi to nějak vysvětlit?"

,, Daisy mě úplně bezdůvodně zmlátila, co vám tu mám vysvětlovat?"

,, Vážně? Udělala jsem to zcela bezdůvodně?" zeptala se Daisy a postavila se.

,, Chtěla to! Flirtovala semnou a u toho auta si to užívala," řekl a ve chvíli, kdy jsem čekala, že dostane facku, ve tváři mu přistálo pěstí. Thomas se skácel k zemi a v šoku se díval na šéfovou.,, Vypadá snad na to, že by si to užívala? Je zralá na doktora!"

,, Může si za to sama. Neměla semnou flirtovat. A kdyby minule neodmítla večeři, mohlo to dopadnout jinak. Chtěl jsem jí jen ukázat, že chlap je lepší," řekl a udělal pár kroků ke mě. Schoulila jsem se do klubíčka.

,, Thomasi, tý holky se už nikdy nedotkneš. Pokus o znásilnění je neskutečně odporný čin. A jsem ráda, že se ti to nepovedlo. Kdo ví, jak by ta holka dopadla," řekla šéfová a sledovala ho. Ve chvíli, kdy sahal do kapsy, se dveře otevřeli a Thomas skončil přitisknutý ke zdi.

,, Thomasi Adlere, jste zatčen za znásilnění své kolegyně, ve stádiu pokusu. Máte právo nevypovídat, pokud tohoto práva využijete, vše co řekněte, může být použito proti vám," řekl policista a já sledovala jak stříbrná pouta zacvakly na jeho zápěstí.

,, Ty děvko jedna, za tohle zaplatíš!" křikl a policista ho ke zdi ještě přitlačil.

,, Radím vám, aby jste mlčel. Máte u sebe nějakou zbraň?"

,, Nůž v pravé kapse," odpověděl a policista jej vytáhl.,, Být tebou, bojím se o svůj život," řekl, když ho policista odváděl a já se stále dívala do jednoho místa.

,, Poručík Borsig, děkujeme za spolupráci. Budu vás muset vyslechnout, je to možné hned, nebo přijedete na stanici?"

,, Poručíku, podívejte se na ní. Řekla bych, že vám toho moc neřekne. Rozhodně ne teď," říkala Daisy a stála nedaleko mě. Vnímala jsem pouze slova a přes slzy, pouze siluety.

,, Venku je i lékař. Pošlu ho sem, aby dal slečně něco na uklidnění. Hned jak se jí uleví a bude schopná výslechu, zavoláte mi, ano?"

,, Samozřejmě, postarám se o to. Akorát, já vám k tomu asi moc neřeknu. Přišla jsem sice včas, ale taky vlastně pozdě. Měla rozeplou košily a ruku měl v jejich kalhotách. Sám už měl rozeplé kalhoty."

,, To úplně stačí. Vše mi ještě zopakujete na stanici. Přijďte prosím i vy, paní Marks. Je to váš zaměstnanec a budeme mít několik otázek."

,, Samozřejmě, to není problém," zaslechla jsem a za chvíli jeho kroky zmizely. Po chvíli přišel jiný muž, odhadovala sem, že jde o lékaře. Přisedl si ke mě a tiše si povzdechl. Já se stáhla jak nejvíc to šlo a pohledem vyhledala Daisy.

,, Je to lékař. Nic ti neudělá. Dá ti jen nějaké léky na uklidnění. Jsem u tebe, ano?" ozval se její hlas a já přikývla. I přesto jsem měla strach. Chvíli mě vyšetřoval a poté mi podal injekčně léky.

,, Za chvíli usnete a trochu se prospíte. Bude vám trochu lépe," řekl a já ruku stáhla zpět.

,, Děkujeme doktore, příjemný zbytek směny."

,, Paní Marks, kdyby se cokoliv dělo, volejte sanitku. Věřím, že to nebude třeba, ale kdyby náhodou."

,, Budu u ní a dám na ni pozor. Odvezu jí domů a nehnu se od ní na krok," reagovala Daisy a sedla si na místo, kde seděl on.

,, Dobrá. Ale možná by bylo dobré zajistit psychologa. Myslím, že to bude potřebovat," odpověděl a já si až teď uvědomila, že s námi mluví anglicky. Ne nijak dokonale, ale snažili se. Pouze s Thomasem mluvily plynule německy. Komunikovat jsem zvládla v obou jazycích, jen ne tak dokonale jako svou rodnou řečí.

,, Po někom se případně poohlédneme," odpověděla šéfová a já zaslechla, jak se lékař loučí a následně odchází. Poslední, co jsem vnímala bylo, jak mě Daisy bere do náruče a já ji ruce obmotávám kolem krku. Kdy a jak jsme se dostaly domů, jsem neměla vůbec tušení. Nezajímalo mě to. Byla jsem po lécích tak oblbnutá, že jsem byla ráda, že existuju. Stále jsem to měla před sebou a jediný člověk, kterého jsem akceptovala, byla Daisy. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem otevřela oči, venku svítilo sluníčko a do toho padaly sněhové vločky. Tohle jsem zažívala výjimečně. Málo kdy svítilo sluníčko během sněžení. Dívala jsem se ven a nedokázala se usmát. Pořád jsem cítila jeho doteky a slyšela jeho hlas. Bylo mi z toho špatně.

,, Ale, kdopak se nám to vzbudil?" ozvala se Daisy a klekla si před postel.,, Jak ti je?" zeptala se a rukou mi přejela po tváři. Uhnula jsem a ona sklopila hlavu.

,, Nech mě prosím být. Chci být sama," řekla jsem a otočila se k ní zády. Cítila jsem, že tam ještě nějakou dobu sedí, ale nakonec se dala na odchod.

,, Na stolku máš něco malého k snědku. Kdyby jsi neco potřebovala, stačí říct," řekla a po chvíli se dveře zavřeli. Bylo mi líto, že jsem jí od sebe tak odehnala, ale její přítomnost mi v tuto chvíli nebyla příjemná. Potřebovala jsem jen samotu a dát se do hromady. Nechtěla jsem s nikým mluvit a už vůbec jsem nestála o něčí doteky. Bylo mi to odporné. Každý dotek mi způsobil vzpomínku na to, co se stalo. Bylo to sotva pár hodin a já se cítila zneuctěná a špinavá jako hadr na podlahu. Nevím jak dlouho to trvalo. Ležela jsem tam a neměla ani chuť k jídlu. Neměla jsem chuť vůbec z postele vylézat a to bez ohledu na to, zda jsem ve svém bytě nebo ne.,, Nic si nesnědla?"

,, Nemám hlad a ani chuť k jídlu."

,, Sam, musíš jíst. Přinesla jsem ti ovoce se šlehačkou. Pokud nechceš tam to, sněz aspoň toto."

,, Nemám hlad! Co na tom kurva nechápeš?!" křikla jsem a znovu mi po tvářích začaly stékat slzy. Daisy se na chvíli zarazila a v šoku mě pozorovala.

,, Nemohu vůbec pochopit, jak se cítíš. Nikdy jsem v této situaci nebyla. Ale co vím jistě je, že se musíš najíst. Aspoň něco," řekla a podala mi to. Nevěnovala sem jí jediný pohled a tak to odložila na noční stolek. Předešlé jídlo odnesla a zavřela za sebou dveře. Jídlo jsem si nakonec vzala a dala se do jídla. Neměla jsem vůbec chuť jíst, ale nechtěla jsem Daisy zklamat ještě víc, než jsem to udělala. Když jsem to snědla, znovu jsem zavřela oči a snažila se na celou událost zapomenout. Ale kdykoliv jsem to udělala, viděla jsem to živě před sebou. Cítila jsem, jak se mě dotýká a dýchá mi na krk. Slyšela jsem rozepnutí pásku. Po celém těle mi nabíhala husí kůže a mírně se  mi z toho zvedal žaludek. 

,, Koukej se zvednout z té postele a běž k sobě. Nemůžeš jí tu přeci otravovat," řekla jsem si sama pro sebe a posadila se. Až v tuto chvíli jsem si uvědomila, že mám na sobě její delší tričko a zbytek oblečení je neznámo kde. Pomalu jsem vstala a došla ke dveřím. Z obýváku se ozývala televize a tak jsem tušila, že se dívá na nějaký pořad. Snažila jsem se potichu otevřít dveře, ale zradily mě vrzající panty. Její hlava se otočila mým směrem a pozorovala mě.,, Promiň, jen se chci zeptat, kde mám své oblečení. Nechci ti tu být na obtíž," řekla jsem a sledovala jak odkládá na stůl hrníček.

,, Posadíš se ke mě?" zeptala se a já na chvíli zaváhala. Chtěla jsem být sama. Bez nikoho a ničích doteků. Vše mi bylo v tuto chvíli odporné a sama sebe jsem nenáviděla za to, že jsem se nedokázala bránit.,, Prosím, víš, že ti nic neudělám," řekla a já přikývla. Sedla jsem si k ní na pohovku, avšak v dostatečné vzdálenosti. Viděla jsme v jejích očích zklamání, ale nedokázala jsem na to nic říct. Zklamala jsem jí, nejen svými slovy v ložnici, ale teď i nedůvěrou k ní. Pohledem jsem směřovala jinam a čekala, co po mě bude chtít.,, Jak se cítíš?" zeptala se náhle a já položila hlavu na skrčená kolena. 

,, Jak myslíš, že se mohu cítit? Jako špinavý kus hadru. Chci jít k sobě."

,, Vzala sem ti k sobě nějaké oblečení. Jestli se chceš osprchovat, koupelna víš, kde je. Ale teď nedovolím, aby jsi byla sama. Chci tě mít raději pod dohledem," řekla a já na ní zůstala koukat s otevřenou pusou.

,, Ty jsi mi bez mého vědomí vlezla do bytu? To myslíš vážně?" zeptala jsem se a zvedla se. Trochu se mi zamotala hlava a tak jsem se raději znovu posadila.,, Je to moje soukromý!"

,, Sam, klid. Vzala jsem ti do tašky jen pár věcí. Nic víc jsem neudělala, ano? Věci máš u dveří u koupelny a je tam zelená osuška, klidně se běž osprchovat. Ale nech otevřeno, kdyby se ti udělalo třeba špatně."

,, Jo, jasně," odpověděla jsem a pomalu se zvedala. Chytla mě za ruku a já se setkala s jejím pohledem. Rychle jsem ucukla a odběhla do koupelny. V koupelně jsem přivřela dveře a během chvilky skočila pod sprchu. Nechala jsem na své nahé tělo dopadat kapky vody a sledovala jak to odtéká. Po chvíli jsem se slzami sesunula k zemi a nebrala ohled na to, že mám i mokré vlasy. Slzy se mísily s vodou a nešlo tak poznat, zda skutečně pláču, nebo ne. Nevím jak dlouho jsem tam seděla. V ruce jsem svírala žiletku, kterou jsem našla a cítila se zcela beznadějně. Probraly mě až čísi paže, které si mě přitáhly do svého objetí.

,, To bude dobré, Sam. Vše bude zase v naprostém pořádku, ano?" ozval se hlas, který jsem znala teprve jen nějakou chvíli. Hlas, který mi pomohl a vždy poradil. Hlas, který semnou byl i v tu danou chvíli.,, Proboha, co jsi to chtěla udělat?" zeptala se najednou a vzala mi z ruky onu žiletku. Vodu vypnula a donutila mne se postavit, aby mě následně dala kolem těla ručník.

,, Mě už se nechce žít! Nechci to zažít znovu, chci mít klid! Proč se to muselo stát mě? Co když si to zasloužím?" říkala jsem a přitom byla hlavou opřená o její rameno na, kterém se utvořil mokrý flek od mých vlasů.

,, Nikdo si nic takového nezaslouží, ano? Rozhodně to není důvod si nějak ubližovat. Vezmi si tady župan na sebe a půjdeme do obýváku. Naliju ti trochu vody do sklenice a společně si o tom popovídáme, souhlas?" zeptala se a pokusila se o úsměv.

,, Vždyť i tobě už musím přijít odporná. Zneužil mě jako nějakou panenku! Vždyť jsem mu to dovolila!"

,, Nemohla jsi nic dělat. Jedna věc byla tvoje únava a druhá, že ti vyhrožoval. A také je to chlap. Teď půjdeme do obýváku a napiješ se vody, ano?" odpověděla a já souhlasně přikývla. Když jsem se v obýváku usadila, přinesla mi skleničku a posadila se vedle mě.,, Podívej se na mě," řekla a já tak udělala. Usmála se a pohladila mě po tváři. Ucukla jsem, ale poté se vrátila do původní pozice.,, Nepřijdeš mi odporná, nemůžeš za to, co se ti stalo. Rozhodně jsi mu k tomu svolení nedala a věř mi, že policie ho jen tak nepustí. Vím, že se známe teprve pár dní, ale zkus mi prosím důvěřovat a neutíkat před jakýmkoli mým dotekem."

,, Promiň, ale je to pro mě těžké. Ztratila jsem teď chuť ke všemu. Cítím se jako nula. Zneužil mě i když věděl, že zájem o něj nemám. Nejradši bych umřela a zmizela nadobro z tohoto světa," odpověděla jsem a sama od sebe o Daisy opřela. Po tvářích mi stále stékaly slzy, které nešlo zastavit. Měla jsem pocit, že už snad ani nemám, co plakat. Že mé vodopády zcela vyschly, ale stále se tam nějaké zbytky nacházely.

,, Nemusíš se omlouvat. Jen mi trochu věř. Nedovolím, aby se ti ještě něco takového stalo, ano?" odpověděla a já přikývla. Ležela jsem u ní a ona zapnula televizi. Pravda byla, že jsem jí nevnímala. Nebyla jsem si jistá, zda to říci Chris, nebo o tom mlčet. Vím, že by byla schopná přijet a donutit mě, abych se vrátila.,, Nad čím přemýšlíš?"

,, Nad vším. Jak se zbavit pocitu viny, jak na to zapomenout. Všeobecně," řekla jsem lhostejně, bez jakékoliv známky emocí. Cítila jsem se slabá a tak jsem zavřela oči. Ty jsem ovšem znovu otevřela.,, Nemohu ani spát. Vidím stále jeho tvář."

,, Chceš prášek? Dám ti ho a půjdeš si lehnout, ano?"

,, Chci být u tebe," řekla jsem a sledovala jej. Přikývla a zmizela v kuchyni. Za chvíli mi prášek donesla a já si jej zapila. Chtěla jsem jen spát a zapomenout. Ale věděla jsem, že to nebude tak jednoduché.

Díky za přečtení této kapitoly. Snad se líbila. Děkuji za komentáře a hlasy a vaší podporu.