Kapitola čtvrtá
Nevěděla jak dlouho tam seděla. Nevěděla, za jak dlouho k ní přišla Evantia a začala se jí vyptávat co se stalo. Neřekla jí to. Jen seděla a dívala se do prázdna. V hlavě měla stále obraz toho démona. Její bělostné oči. Kostnaté ruce. Vystouplá žebra. Začala si teď také uvědomovat další detaily. Jako to, že dívčiny vlasy byly nemyté a zacuchané. Nebo že její oči nebyly zas tak bíle. Spíš mléčné...jako kdybych v nich byla mlha. Nevěděla co bylo děsivější. Nevěděla jestli tam takhle seděla a nechala se utěšovat stále nic netušící přítelkyní pár minut nebo hodin. Připadala si, že už neví nic. Nakonec usnula. Vyčerpáním.
Ráno ji přivítala tíha na hrudi. Na neuvěřitelně dlouhý okamžik, než otevřela oči si myslela, že se znovu zjevila ta...co to vlastně bylo? Démon? Ne, nevypadalo to jako klasický démon. I když...jak vlastně definuje démona? Příšera? Monstrum? Hrůza? Ano. To to bylo. Bylo to čisté ztělesnění hrůzy. Předtím by takhle ztělesnění hrůzy nepopsala. Ale potom co si zažila...věděla, že kosti a mlhavé oči pro ni budou značit nebezpečí. Ale když konečně pootevřela oči, zjistila, že se na ní jen uvelebil Magnus. Oddechla si.
Evantia přišla nedlouho potom. Neptala se jí na to, co se stalo. Respektovala, že pokud o tom Ata nezačne mluvit sama, tak se o tom mluvit prostě nebude. Začala se převlékat. Atanasia jen seděla na posteli a oči upírala kamsi na stěnu.
„Proč si tu včera v noci nebyla?" zeptala se po chvíli, ale hlavu na ní neotočila. Zdá se, že ta zeď musí být opravdu zajímavá.
Evantia jí odpověděla jen zmateným: „Huh?"
„Včera. Když jsem se probudila v noci. Neležela si vedle mě. Ptám se, kde jsi byla."
„Jo aha. Byla jsem si zakouřit. Probudila jsem se a bylo mi nějak divně. Asi na půlhodiny jsem šla na balkón."
„Aha."
Zvedla se k odchodu.
„Poslyš...co se ti včera stalo?" zavolala za ní.
Neodpověděla.
No, tak to bude ještě nadlouho. Bleskla jí hlavou myšlenka.
Za celé dopoledne spolu nepromluvily ani slovo. Nebylo to proto, že by na sebe byly nějak naštvané, spíše...no Atanasia naštvaná nejspíš byla, ale Evantia jí prostě jenom nechtěla provokovat. Strašně ráda by se jí zeptala na to, co se v noci stalo. Chtěla vědět proč její přítelkyně plakala.
„Máš náladu někam dneska jít?" byla první slova, která Ata od hádky ráno řekla.
„Je to na tobě. Klidně s tebou půjdu kam chceš."
„No, tak děkuji za určitou odpověď teda. Nebudu tě nikam nutit," Ata toho začínala mít tak akorát dost. Někde v koutku hlavy se jí ozval hlásek, že Evantia za to přece nemůže. Bylo ji zle, a navíc Atanasie nikdo fyzicky neublížil. Ten hlásek by měl zavřít hubu. Byla naštvaná a frustrovaná.
„Víš co, tak zůstanem sedět na hotelu," zakončila "diskuzi".
„Ne! Počkej tak jsem to - " zbytek slov už přes zavřené dveře neslyšela.
Plácla sebou na postel. Zabořila hlavu do polštářů. Kdyby mohla, nejspíš by si teď vyřvala plíce. Namísto toho jen mrštila polštářem o stěnu. Moc jí to nepomohlo. Byla naštvaná. Na Evantiu, na sebe, na všechno. Z očí jí začaly téct slzy frustrace. Nenáviděla se. Ozvalo se zaklepání na dveře. Ne. Teď ne.
„Ne! Nechoď tu!" křikla. Doufala, že sem nepůjde. Nešla. Naštěstí.
Atanasia sklouzla z postele a dopadla na zem. Bylo jí divně, a tak raději nevstávala. Po čtyřech došla do koupelny. Opřela se hlavou o studené kachličky umyvadla a hleděla na sebe do zrcadla na proti. Tvář, kterou viděla jí byla tak povědomá, přece si byla jista, že jí nikdy neviděla. Z očí jako by se vytratilo světlo, nos jako by byl najednou jiný, rty jako by se záhadně zmenšily. Ale pořád to byla její tvář, její rysy. Popotáhla se za vlasy. Modrá barva z konečků už se jí skoro vymyla. Měla by se dát ostříhat.
Evantia mezitím seděla opřená o dveře do jejich ložnice. Strašně moc chtěla za svou přítelkyní, ale... měla sto chutí do pokoje vtrhnout a zjistit co se děje, ale zároveň. Atanasia jí řekla ne. A ne je prostě ne. Věděla, že její přítelkyně potřebuje trochu času. A ráda by jí ho poskytla, ale štvalo ji, že nevěděla proč by jí ten čas měla dávat. Nevěděla co se stalo. Taky se bála, co by si Atanasia mohla udělat. Měla... nehezkou historii. Modlila se, aby se něco nestalo. A aby se jí Atanasia svěřila. Zakroutila hlavou a pohodlněji se opřela. Bude tu sedět dokud se ty dveře neotevřou. Za chvilku za ní přišel Magnus. Otíral se jí o nohy a dožadoval se pozornosti. Zapřela si hlavu, ve které jí létaly děsivé myšlenky, o loket položený na koleni.
Atanasia stála s nůžkami v ruce před zrcadlem. Má to udělat? Měla by. Proč vlastně? Možná aby se nestalo něco horšího. Pomalu nůžky pozvedla a zase spustila ruku dolů. I když... je to opravdu nutné? Zavřela oči a ruku zvedla. Je. Je to nutné. Otevřela oči a pomalu stlačila nůžky k sobě.
Na zem dopadlo několik pramenů jejích vlasů. Pokračovala takhle dál a dál dokud se pod ní nevytvořil kruh jejích vlasů. Zkrátila si je po ramena. Určitě okolo desíti centimetrů. Vlasy byly ostříhané nerovnoměrně a byly tam zuby, ale to ji momentálně nevadilo. Nůžky položila na umyvadlo a začala vlasy mést dohromady.
Evantia se mezitím stále opírala o zavřené dveře. Magnus ležel vedle ní a nechával se drbat za ušima. Její hlavou létalo plno otázek. Vážně by tam neměla jít? Co když si něco udělala? Co když si něco udělá jestli tam nepřijde? Taky jí začaly docházet různé věci, které řekla. Třeba to s tou skálou a jestli neplánuje skočit. Jistě říkaly si tohle skoro furt navzájem, byl to prostě jejich styl humoru, ale i tak. Co když to tentokrát bylo jinak? Nebo to jak Atanasia nejdříve nechtěla jít na jídlo. Měla snad nějaké pochybnosti? Nadávala si do všeho možného. Bylo jí líto že se jí přítelkyně nesvěřila. Počká tady pět minut a prostě půjde. Ať se řeklo co chtělo.
Otevřela dveře a vyšla z koupelny. Cítila se teď mnohem lépe. Tohle měla udělat už dávno. Přešla ke dveřím a položila ruku na kliku.
Evantia vyskočila na nohy. Zaslechla kroky a taky jak se zastavily. Nadechla se a připravila se na všechny možné šílené scénáře. To co však viděla, nezahrnoval ani jeden z nich.
„Ty- ty ses ostříhala?"
„Ehm. No, pokud mě nešálí paměť a zrak tak jo. Ostříhala. Líbí?"
Evantia nereagovala a jen ji sevřela v náručí. Až teď si Atanasia uvědomila, jak dlouho pravděpodobně v koupelně musela být a jak moc ji tím musela vyděsit. Začala ji hladit po zádech.
„Vyděsila jsem tě?" zeptala se po chvíli, kdy jen stály v objetí.
„Hádej. Bylas tam přes půlhodiny! Kdybys teď nevyšla, šla bych tam za tebou sama. Vlastně jsem chtěla jít hned, ale ty jsi řekla ne."
„Promiň. Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem tě vyděsit. Nic se nestalo. Jen jsem se no, ostříhala. Díky že jsi za mnou nešla. Potřebovala jsem být chvíli sama."
„Mhm. Ty vlasy ti musím spravit. Máš to moc nerovné. Pojď ale asi jinam," řekla a zavedla ji do obýváku. Pak si ještě odskočila pro nůžky do koupelny.
„Řekneš mi už co se včera v noci stalo?"
„Já vlastně ani nevím. Prostě...strašně jsem se bála. Spala jsem, nebo si to aspoň myslím, ale viděla jsem. Náš pokoj tady. Nemohla jsem se hnout. A jsem si jistá, že to nebyla noční můra," popisovala, zatímco nechala Evantia zarovnávat její vlasy.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top