Atanasiny vlasy vlály ve větru. Rozhlížela se kolem sebe. Výhled měla nádherný. Nohy se jí lehce bořily do písku a fakt, že foukal teplý vítr, dotvářel skvělou atmosféru pláže. Hleděla na nádherně modré moře a na hory, které za ním byly vidět. Byla tady na dovolené. Na své první, bez rodičů. Na dovolené, kterou si podle svého názoru stoprocentně zasloužila. Na první dovolené se svou úžasnou přítelkyní.

Ze vzpomínek ji vytrhl hlas. Rozhlédla se kolem sebe. Něčí ruce jí přikryly oči. „Hádej kdo?" ozval se jí u ucha známý hlas. „Hmm? Kdo by to mohl být?" zasmála se lehce Atanasia. Otočila hlavu. „Páni! Evantia! Kdo by to byl čekal," zakroutila hlavou a rozhlédla se po pláži. No vážně. Kdo by to čekal, když byly na pláži samy. Evantia se pousmála a přitáhla si Atanasii do obětí. Scéna působila pravděpodobně komicky, vzhledem k tomu, že Atanasia jí nesahala ani po ramena. Atanasia se ohlédla k moři a rozběhla se. Přeběhla vzdálenost asi deseti metrů. „Kam jdeš?" zavolala za ní zmatená Evantia.

To už Atanasia ale vběhla do vody. Nehledě na oblečení šla v moři tak dlouho, dokud mohla, a v momentě, kdy nedosáhla, začala plavat. Po chvíli se zastavila a ohlédla. Evantia plavala za ní. „Můžeš mi říct, co děláš?" zeptala se, když k ní doplavala. Taky měla oblečení. Růžová košile s vyhrnutými rukávy jí obepínala křivky těla a kraťasy jí končily pod zadkem. Byla prostě krásná. Ani jedna neměla obuté boty. Zůstaly na pláži s mobily, peněženkami a vlastně se všemi věcmi. Na pláž přišly už za západu slunce. Nebe nyní mělo světle fialovou barvu a na hladině se leskly sluneční paprsky. Obloukem je obepluly rybičky. Bylo vidět až na kamínkové dno moře. Pod nohama jim proplulo další hejno maličkých rybiček. Obě se musely snažit, aby se udržely na hladině. Zvláště Atanasia, která měla s plaváním menší problém. Rozhlížely kolem. Jednoduše to tady bylo prostě nádherné. Podívaly se na sebe a usmály se. Takovou dovolenou si zasloužily. Plánovaly ji dlouho. Musely si na ni našetřit. Proto nejdříve uvažovaly o něčem jako hory a stan, ale tohle jim vyhovovalo víc. Bylo to pohodlnější. „Já nevím, plavu?" odpověděla Atanasia. Evantia si jen odfrkla.

Atanasia a Evantia by ještě rády chvíli byly ve vodě, ale už se začalo stmívat. Vyplavaly proto z vody a začaly si sbírat své věci na pláži. „Dneska tu bylo až moc prázdno," poznamenala Evantia k Atanasie, která právě ze země zvedala plátěnou tašku, narvanou jejich věcmi. „Máš pravdu. Ale přišly jsme sem celkem pozdě." Včera tu byly daleko déle, ale bylo tu o dost více lidí.

Cesta jim trvala delší dobu než obvykle. V pokoji se převlékly do suchého a teplého. Přijely včera odpoledne. Dobu pobytu měly naplánovanou na měsíc a většina jejich oblečení už byla ve skříni. Jiné se samozřejmě válelo různě v kufru, po zemi a Evantia taky našla ráno úplně čisté tričko ve sprchovém koutě. Domnívaly se, že za to může jejich kočičák, Magnus. Nádherná černá kočka se žlutýma očima, kterou Evantia dostala na své 18. narozeniny. Měl tedy 4 roky. Magnuse vzaly s sebou, aby se o něj nemusel starat nikdo cizí, a rodiče zatěžovat nechtěly. Byl zavřený v jejich vlastním apartmánu, pokud někam šly, což většinou nebylo na dlouho a jinak trávily veškerý čas s ním.

Rozhodly se, že bude zbytečné s něčím čekat, a vydaly se na večeři. Vyšly ven z hotelu a vydaly se ulicí k jedné z restaurací. Dostaly na ni dost dobré doporučení a včera jim tam chutnalo. Na večeři si objednaly Gyros a víno. V restauraci seděly delší dobu a přemýšlely, co budou ještě dělat. Debatu vyhrál noční klub, který se nacházel nedaleko. Zašly se převléct. Atanasiino dlouhé černé triko vystřídalo krátké světle modré a džínová bunda. Oči si obtáhla tlustou linkou, zatímco Evantia si malovala rty pro ni typickou černou rtěnkou. Atanasia zamkla a vydaly se ke klubu.

Atanasia se dopotácela ke dveřím. Byly tři ráno a Evantia se rozhodla opustit klub. Atanasia šla prostě za ní. Měla upito celkem hodně a pletly se jí nohy. Evantia věděla, že nemá s alkoholem problém, jen se jí potom motají nohy a občas je smutná a má horší náladu. Ona sama nepila. Došla Atanasii u dveří. Ta se je neúspěšně pokoušela otevřít. Evantia ji obešla, dveře otevřela a chytla Atanasii za ruku. „Copak? Jdeme domů? Kde je Max?" zeptala se Atanasia a stiskla její ruku pevněji. „Max? Zlato, jsme na dovolené. Max je doma. V Larisse," odpověděla Evantia a začala ji tahat pryč. Atanasia šla pomalu za ní. „Kdy budem my doma?" Evantia absolutně nechápala, co tím myslí. Tuhle dovolenou plánovala převážně Atanasia. Nakonec ji potáhla prostě za ruku a vydala se ulicí k jejich apartmánu.

„Zlato, máš klíče. Dáš mi je, prosím?" zeptala se Evantia, když došly. Atanasia se na ni tupě usmála. Na moment se zlekla, že je někde nechala nebo ztratila. „A co kdyby sis je vzala sama?" řekla, vytáhla si je z kapsy a zvedla je ke svému výstřihu. „Zlato, ne. Prosím. Jsem unavená." Atanasia se na ni zklamaně podívala, ale pak spustila ruku a podala jí klíče. Evantia se otočila ke dveřím a začala strkat klíč do zámku. Za chvíli ucítila kolem pasu ruce. Otočila hlavu a zjistila, že ji Atanasia objala. Usmála se a odemkla dveře jejich apartmánu. Atanasia se odtáhla a vkročila do bytu. Sedla si na zem a začala si sundávat kozačky na vysoké platformě. Evantia se divila, že se na nich při cestě domů nezabila. Také si začala sundávat boty. Atanasia na nic nečekala a prostě skočila do postele. Evantia se vydala do kuchyně, nasypala žrádlo Magnusovi a vešla do koupelny. Vlezla do sprchy a umyla se. Uvažovala, jestli si má umýt vlasy, nakonec se rozhodla, že to nechá na zítra. Byla neskutečně unavená a vážně se jí nic nechtělo. Nakonec jen zalezla pod peřinu, objala Atanasii, která už beztak dávno spala a zavřela oči.

Atanasia myslela, že umře. Hlava jí třeštila bolestí a slunce, které jí vypalovalo oči, byla momentálně nejhorší forma mučení. Zabořila hlavu do polštáře a vydala ze sebe neurčitý zvuk. U ucha se jí ozval povědomý hlas. „Co se děje? Kocovina?" zeptala se Evantia a rozesmála se. „Co myslíš?" odpověděla otráveně její přítelkyně. „Nebudu tě radši provokovat a prostě zatáhnu. Ale máš to u mě," vstala a někam odešla. Atanasia prostě ležela a přála si, aby neexistovala. Zaslechla kroky a otočila se. Jelikož byly zatažené závěsy, aspoň jedna část jejího mučení skončila. „Tady máš vodu," řekla Evantia a podala jí sklenku. „Ty jsi zlatá," poděkovala Atanasia a vděčně se napila. „Ne. Já jsem diamantová," oponovala přesvědčeně. Atanasia si povzdechla a zeptala se, jestli by jí donesla další vodu. A taky aspirin. Hlavně aspirin. Za chvilku se s obojím vrátila. A taky s tousty. Atanasia neměla nejmenší ponětí, kdy je stihla udělat, ale bylo jí to  celkem to jedno. Hlavní byl aspirin. Snědla tousty, vzala si aspirin a vše zapila. Znovu zabořila hlavu do polštářů. Po zhruba třiceti minutách aspirin aspoň trochu zabral a ona byla schopna vylézt z postele a převléct se ze včerejšího oblečení. Potom, co se oblékla, znovu z neznámého důvodu zamířila k posteli a plácla sebou na ni. Obličej zabořila do polštáře a tiše zakřičela. Nenáviděla tyhle rána. Prohnula se pod ní matrace a cosi ji začalo tahat za vlasy. Tiše si pro sebe zanadávala a otočila se. Zjistila, že vedle ní sedí Magnus a kouše jí vlasy. „Bobí," vzdychla a podrbala ho za ušima.