Po další půlhodině konečně vstala. Stále jí bylo trochu špatně a bolela ji hlava, ale bylo to o hodně lepší. S potížemi došla do kuchyně a nalila si další sklenici vody. Za chvíli došla Evantia s ručníkem obtočeným kolem vlasů.

„Jsi byla ve sprše? A kolik je?" zeptala se Atanasia.

„Ne, víš já mám ten ručník na hlavě jen tak. A je za deset dvanáct," odpověděla.

„Ok. Ten ručník jen tak ti nesluší. Co chceš dneska na oběd?"

„Souvlaki? Kdybysme zašly do obchodu, zvládla bych to asi uvařit. Kuchyň přece máme," navrhla Evantia.

„Já nikam nejdu. Mám problém vyjít z postele, natož jít někam ven. Zůstanu hezky tady, budu se mazlit s Magnusem a vyberu nějaký pěkný výlet."

„Takže budeš celé dopoledne sedět doma, koukat na nejnovější epizodu náhodného seriálu na netflixu aby ses mě potom zeptala co chci dělat."

„Ty to chápeš naprosto skvěle."

Evantia odešla. Ona momentálně seděla na gauči a koukala na televizi. Vedle ní seděl Magnus a ona ho hladila za ušima. Opravdu uvažovala, co by mohly dělat odpoledne. Možná by si mohly zajít na nedaleký hrad. Nebo se jen tak projít po městě. To by bylo nejlepší.

Evantia se rozhodla, že si trochu projde město. Slunce zářilo a bylo teplo. Byla slyšet směsice smíchu a hlasů. Ve vzduchu se vznášel zápach potu, citrusovníku a jahod. Ulice byla lemována dřevěnými stánky, ze kterých na kolemjdoucí pokřikovali prodejci a nabízeli své nejnovější zboží, vše od jahod až po náhrdelníky a dřevěné meče. Pokračovala nahoru po ulici a snažila se vyhnout všem, kteří nečekaně zastavovali, aby si prohlédli dnešní nabídku.

Čím výš pokračovala, tím byla ulice prázdnější. Ustoupila ke straně a z kapsy vylovila krabičku. Vytáhla z ní cigaretu a zapálila si. Potáhla a užívala si tuhle chvíli. Zalitovala, že nechala foťák na pokoji. Milovala focení.

„Slečno! Vy v té žluté košili!" Evantia se pomalu otočila a prolétla pohledem ulici. Pohled jí spočinul na staré paní, která seděla za stánkem. Mávala na ni a cosi zvedala. Otočila se a přešla k jejímu stánku.

„Dobrý den," pozdravila ji a zblízka si prohlédla vystavené zboží. Byly to převážně náhrdelníky a náramky z kovu, s kousky kamínků znázorňují třeba oči. Na pultu se válely také nože a kousky jantaru nebo jiných vzácnějších kamenů. Pozvedla jeden z nožů. Znázorňoval lišku s velkým kusem jantaru místo oka.

„To je nádherné. Ruční výroba?" zvedla oči od nože.

„Ano. Děláme je s manželem. Máte pravdu, tenhle se mi opravdu líbí," paní se usmála. Možná to byl jen trik, jenže vypadala opravdu upřímně.

„Kolik za to chcete?" zeptala se Eva. V těle lišky byly vyryté nádherně propletené ornamenty. Okamžitě si vzpomněla na Atanasiu - milovala lišky. A nový nůž by se jí mohl hodit...na houby! Ano, Atanasia milovala sběr hub, což bylo ironické, vzhledem k tomu, že je moc nemusela.

Paní si ji pomalu měřila pohledem, nakonec se usmála: „Vemte si to. Zdarma. Dneska jsem toho prodala dost."

„Ne. To nemůžu," odmítla téměř okamžitě. Ještě chvíli s paní debatovala o ceně, nakonec se však vzdala. Ovšem, když se paní nedívala, hodila jí do kasičky pět euro. Když se konečně dostala domů, našla Atanasii rozvalenou na pohovce. Ignorovala to a pustila se do vaření.

„Přemýšlela jsem, kam bychom mohly dnes zajít," prohodila Atanasia, když si sedala ke stolu.

„Co tě napadlo?"

„No, je tu jeden hrad. A taky hory. Záleží na tobě, co chceš dělat," zamumlala s plnou pusou, „ a mimochodem, to jídlo je výborné."

„Děkuju. Nevím, ale po obědě bych navrhla odpočinek a potom možná něco," odpověděla.

Poté, se Atanasia odebrala do ložnice zatelefonovat svým rodičům.

„Ahoj! Tak co, jak se tam máte? Kde je Evantia? Kde jste všude byly?" vyhrkla její matka, poté co zvedla telefon.  Věděla sice, co je videohovor, ale i tak měla kameru v tak blbém úhlu, že z ní Ata viděla jen rameno a zbytek prostoru zabírala kuchyňská linka. Atanasia jí vypověděla, že zatím stihly pouze navštívit pláž. „Vypadáš zdravěji. Jakože už nejsi tak vyhublá," prohodila její matka, zatímco jí vyprávěla, jak se má jejich kočičák. Bylo na ní tolik poznat, že přibírá? Že jí více?  Podobné myšlenky se jí honily hlavou po zbytek hovoru.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Evantia strčila hlavu dovnitř: „Skončila jsi?"

Atanasia roztažená na posteli jen přikývla.

„Napadlo mě, že bychom si dnes mohly projít město. Nemusíme přece hned někam chodit. Nevadí?"

Ata zavrtěla hlavou. Vlastně jí to vyhovovalo více než se někam plahočit. „Fajn. Jen se namaluju."

Vyrazily do ulic. Před odchodem jí Evantia svěřila nůž, který jí ráno koupila. Moc jí děkovala. Zastrčila si ho do zadní kapsy džínů. Procházely se teď již setmělými ulicemi. Evantia ji vyprávěla o příhodě v obchodě, Ata zase o hovoru s matkou. Když se Evantia zmínila o tom, že by si dala jídlo, trochu se zarazila.  Navštívily pouliční podnik, prodávající kebab. Atanasia si v duchu slíbila, že tohle bylo naposled za dlouhou dobu.

Evantia se také zmínila, že mluvila se svým bratrem, kterému se přitížilo. Již dlouho trpěl určitou nemocí, jejíž jméno si Atanasia nebyla absolutně schopna zapamatovat. Evantii to dělalo hodně starostí, jelikož byla šance, že se z toho její bratr už nevylíže. Zatím to ovšem nebylo tak strašené.

Prošly téměř celé město. Nejvíce se jim líbilo pobřeží a odtamtud byl také nejlepší výhled.  Už věděly, jaká místa budou chtít jít navštívit znovu. Evantia téměř celou cestu také nadávala na to, že zapomněla foťák.

Po chvíli skálu opustily a vydaly se dom. Večerní město mělo daleko hezčí atmosféru než to ranní nebo odpolední.

Když došly do bytu, přivítal je pouze Magnus, mňaučící u misky se žrádlem. Poté, co mu Ata dala najíst, se šly uložit ke spánku. Rozhodly se, že zhlédnou ještě nějaký film, který bude v televizi. Jediný normální, který našly byl laciný horor s klasickou zápletkou, beze špetky napětí. Ale zato s miliony jump scary. Neměla tyhle horory ráda, ale aspoň byl trochu strašidelný maskami a vtipný nějakými hláškami. Film konečně skončil. Evantia ho nějak nehodnotila, bylo na ní vidět, že už je unavená. Vyskočil k nim Magnus a lehnul si Evantii mezi nohy a začal vrnět. Ata popřála své přítelkyni krásné sny a sama zavřela oči s představou krásné a klidné noci.