Shlédla dolů ze střechy a nadechla se. Chtěla svůj život ukončit ne proto, aby někomu způsobila trápení, kdyby teda bylo komu, ale aby skončila to své. Už toho bylo moc. Lidé bez kousku citu. Pomíjivost dnů. Zavrhnutí rodinou, která si myslela, že Taylor bude kráčet v jejích právnických šlépějích, ale... Ne. Kdepak. Farmacie jim asi nebyla dostatečně dobrá.

Vždycky prahla potom, aby byla tím „někým," kým si přáli, aby byla. Jenže takové věci nemají své místo v realitě. V životě nikdy není nic na sto procent nalajnované a její rodina to zkrátka nepochopila. Vyhodili ji z domu, a i přesto se přinutila dostudovat, aby těm parchantům ukázala. Ještě pořád si opakovala, že na ni něco čeká. Věřila tomu a s každým těžkým ránem, kdy trpěla, si neustále přeříkávala, že má Clare, že tady někdo nebo snad něco bude.

Bylo to k hovnu. Ani těch pár drsných románků ji nedokázalo přinutit k žití. Právě naopak. Každá další lekce jí dávala jasně najevo, že ona nemá nic společného se světem venku a on nemá nic společného s ní.

„Sama se narodíš. Sama taky zhebneš," zašeptala a zavřela oči. Byla to věc, již se dozvěděla v mládí. Myšlenky se jí tehdy ponořily do temnoty, která ji pohltila zevnitř. Bez jediného povšimnutí však pokračovala v cestě dál. Za lepšími zítřky, s úsměvem na tváři.

Jenže teď už neměla nikoho, pro koho by mohla žít.

I ta černá kočka, již našla a pravidelně krmila, jí zdrhla.

Byla pryč.

Stejně jako její světlo.

„Tak kdo mě do hajzlu zachránil?" sykla zoufale.

Cítila se jako holubice bez křídel. Život bez žití. Umírání bez smrti. Motýl chycený v pavoučí síti. Na Taylor si však nepochutnával nikdo konkrétní. Kdyby ano, aspoň by měla pro co žít. Pro nenávist nebo vztek. Ale tady už nic nebylo. Jenom chladnoucí tělo, nástroj k žití, které už pomalu, ale jistě přestávala cítit.

Lidé měli tendenci tvrdit, že je život vzácný dar. K čemu takový dar ale byl, když o něj Taylor neměla zájem?

„Prosím, neskákej," promluvil na ni hrubý hlas, v jehož pozadí se ozývalo skřípání dveří, do nichž před chvílí vpadla. Taylor se zkroušeně zašklebila. Ani teď to nedodělá? Srdce jí začalo bít jako splašené a úzkost se jí přilepila na paty. Shlédla dolů s bojácným výrazem. A přesně proto si vybrala prášky, a ne tohle skákání.

„Taylor, prosím," žadonil podle hlasu starší muž, jenže žena se k němu neobrátila. Pustila se.

Do hnědých vlasů se jí vkradl mrazivý vítr, zelené oči nechala zavřené, ale jakmile ucítila horké prsty na svých končetinách, hned je otevřela. „To ne," zachrčela spolu se zhoupnutím ke stěně budovy. Stisk muže byl natolik pevný, až jí celé lýtko bolelo.

Pomalu se vzdalovala chodníku u kraje budovy a připadala si trochu jako vědro, které je vytahováno z hluboké studny.

„P-Prosím. Nech mě to dokončit," ublíženě na něj pohlédla s bledými tvářemi. Dívala se na zdravotního bratra jako na někoho, kdo jí zbořil domeček z karet. A vskutku. Dům ležel v choré zimě a namísto toho, aby ho jednou pro vždy zdemolovala, stále existuje.

„Taylor. Nic není tak zlé, jak to vypadá," promluvil na ni důvěrně známý hlas. Poprvé si ho nedokázala nikam zařadit. Jenže teď jí ta známost přišla až nad slunce jasná. Byl to soused, který bydlel v nejnižším podlaží spolu s ní a tou proradnou ženskou, které stáří ukradlo radost a nahradilo ji zatrpklostí. Stejně by se radovala, kocour utekl dřív, než se s ní stihla zase pohádat.

„Jak to sakra můžeš vědět? Víš hovno," chtěla se mu vytrhnout z náruče, ale Kyle se nedal. Pevně ji držel za ruku a když si ověřil, že mu běženkyně neuteče, sundal si bundu a dal jí Taylor okolo ramen.

„Co se stalo?" ignoroval ji.

„Život se stal."

„Jsi těžký oříšek, víš to?" usmál se na ni a pohladil ji po pažích. „Proč si chceš tak moc ublížit?" naklonil hlavu na stranu a sevřel její dlaně v těch svých, aby je zahřál.

„A ty si myslíš, že ti to řeknu?"

„Vlastně... vlastně v to spíš doufám," zamumlal a uhnul pohledem, avšak úsměv mu ze rtů nezmizel. Taylor se zdál trochu jako šašek. Veselý, entusiasmem naplněný, šašek. Vypadal jako člověk, který svůj život miluje a řídí se podle nějakého motta typu: „Není nic lepšího než žití." Možná proto tady pracoval... Ovšem měl ten dojem co dělat s realitou nebo to byla jen nějaká maska, kterou si nasazoval vždycky, když šel do práce? Stejně jako ona?

Jen nějaký další osobní či pracovní úkol? Rozdávat druhým radost a lidem s depresí pomáhat z těch sraček, do nichž se dostali? A co když to tak prostě nebylo? Co člověk, který se na chvíli zamyslel a přeměřoval si ji pohledem, dělal, když se v jeho náruči lidé zhroutili i po sté? Řekl jim po stoprvé: „Neboj to zvládneme!"?

S tímhle člověkem nechtěla mít nic společného. Na druhou stranu... K odchodu se také neměla, ačkoliv její vědomí křičelo.

„Nemám pro co bych žila..." povzdechla si nakonec. „Hej, koukej. Chápu, že máš v popisu práce lidi, jako jsem já, zavřít někde do místnosti, nechat se vyřvat, vybrečet, vyzpovídat, ale já po tom netoužím. Můžu vám klidně zahrát, jak jsem perfektně v pořádku," kousla se do rtu a podívala se do svého klína. Znovu se nadechla a pohlédla mu do tváře, která alespoň na chvíli zvážněla.

„Jenže jsem nebyla a nikdy taky nebudu. Nebaví mě nic z toho, nad čím přemýšlíš. Neexistuje nic, co by mi mohlo pomoct... Jen mi to překáží. Překáží mi život," shrnula to a stáhla své ruce k sobě.

„Ale vždyť je tady ces..."

„Kyle... Zkoušela jsem to. Zkoušela jsem žít jako vy, ale... Neumím to. A nenaučím se to, jen protože vy chcete. Budu se snažit tak dlouho, dokud neskončím mrtvá," dokončila svůj proslov a pokusila se znovu vstát. Muž ji však nepustil, pouze se usmál.

„A-ha?" zamumlala Taylor. Jenže hned poté ji Kyle objal. „Možná jsi to jenom nezkoušela správně. Nikdy jsi nezkusila všechno, ale nikdy to taky neuděláš, pokud to právě tady a teď skončíš."

Snažil se Taylor v náruči nemačkat, neměl nejmenší ponětí, čím si prošla. Někteří přece jenom objetí nevyžadovali. Když se však nic nedělo, moment předtím, než se odmlčel, ji pohladil po zádech. „Špatné věci se stávají, ale ať se stalo cokoliv, opravdu všechno se dá vyřešit. Nikdy není nic tak zlé, jak se může zdát a nikdy není pozdě věci změnit."

„Ty tomu nerozumíš," Taylor se začala třást ramena a z očí jí vytryskly slzy. Ti, kteří jí rozuměli byli pryč, proč by měla v tomhle živoření pokračovat.

„Ne, to máš pravdu," odtáhl se a jakmile si všiml jejích chodidel, okamžitě si sundal své boty. Byla přece krutá zima. Chodit po střeše v ponožkách rozhodně nepatřil mezi dobré nápady. To však bylo to poslední, co by kritizoval. Byl vděčný za nález živé a zatím zdravé Taylor. Více nepotřeboval.

Sotva sem doběhl na noční, už byl na oddělení poprask; poněvadž poplach, který se spustil otevřením dveří na střechu, slyšeli i lidé na ulici.

„Nerozumím, proč si tak inteligentní a krásná ženská bere život. To musím opravdu přiznat. Můžu?" hlavou poukázal na její chladnoucí chodidla a ona přikývla. Dal se do obouvání a zavazování.

„Když mě včera večer sousedka poprosila, abych se na tebe mrkl, protože u tebe něco spadlo a ty jsi neotevírala, nepředpokládal jsem něco takového. Fakt že jo, bylo to doslova nad očekávání," lehce se usmál, jako kdyby neřešili nijak vážnou situaci. Poklepal ji na zavázané boty, a tím tak dokončil svou práci. Taylor polkla a sledovala, jak mu na hlavu padají sněhové vločky.

„Vždycky jsem tě měl za totálně sebevědomou osobnost, která má všechno dokonale rozplánované," přimhouřil na ni oči a jemně naklonil hlavu. Čekal vysvětlení? A proč by mu ho Taylor vůbec měla dávat? Zajímá ho to vůbec?

„Tos nebyla ty, co?" zestručnil situaci za ni. Taylor se ke slovu nijak neměla. Zírala na jeho boty a užívala si teplo, které z vnitřku sálalo. Byly jí trochu velké, ale v ten moment na tom vůbec nezáleželo.

„Předtím, než tady oba dva zmrzneme, nechceš jít dovnitř?" uchechtl se, a aniž by čekal na odpověď už byl na nohách a nabízel ženě svou pomocnou ruku.

Taylor na ni upřela zrak, ale k činu se neměla. Odejít ze střechy by znamenalo nevzdat se, pokračovat, i když je to pěkně na nic a dostat definitivní nálepku šílence, jímž rozhodně není a nebyla. Nechce tady ztrácet čas. Nechce se snažit. Nechce už trpět bolestmi každé ráno, když vstává. Cítila, že ji ta psychická bolest drtí na kousíčky. Už takhle nechtěla existovat.

„Už nechci být sama," zamumlala a nechala se vytáhnout na nohy.

„A já chci, abys byla naživu a šťastná. Uděláme dohodu?" I přestože měl promočené ponožky, jeho hlas nepostrádal sebejistotu a vřelost i přes jasnost dobře míněných slov.

Taylor se nakonec nechala vlákat do chodby, kde bylo o něco tepleji. Kyle si sundal rukavice a ve své dlani během cesty dolů hladil tu její. Ani nevěděla, zdali zdravotní bratr musí být tak hodný, anebo v tom bylo něco osobnějšího. Na druhou stranu... Bylo jí to ukradené.

Jakmile vešli do jejího pokoje, všeobecná panika, která na oddělení vládla, byla víceméně ukončena. Stejně tak jako milost a hřejivost personálu. Brigádnice přiběhla s nějakou injekcí na uklidnění a nějaká její kolegyně se stala vzteklou harpyjí. Kyle však sestry uklidnil a během chvíle byl zase u Taylor.

A jak se zdálo, den Vánoc byl pryč dřív, než by se mohlo zdát. Utekl jako pára nad hrncem.

Někdy zkrátka nestačí jen vidět. Někteří se usmívají, tváří se šťastně, ale ne vždycky je to tak skutečné, jak si myslíme, že je. Denně pohrdají svými osobnostmi v soukromí, dělají ze sebe méně, než jsou, a proklínají se. Trpí, ale nekřičí. Můžou být ve společnosti, anebo na jejím kraji. Můžou být kdekoliv... Ale bez ohledu na tom, jak se rozhodnou...

Nesuďme je dřív, než dovršíme pochopení. 

_____________________
Zdravím!
Dneska přicházím s poslední kapitolkou tohoto příběhu. Mockrát děkuju za přečtení, snad jste si příběh užili v rámci možností. A protože je opakování matkou moudrosti – znovu a jistojistě tvrdím, že jsem se příběhem nesnažila nikoho ponížit, zesměšnit či zkritizovat. Takže tak... 😊

V plánu mám dvě povídky, ale jejich zpracování je stejně složité jako zůstat v pohodě v téhle době :D (*kecy*) Nějak mi chybí ten lidský kontakt, který je dost omezený a lidi, kteří bydlí daleko. Takže tak nějak ztrácím motivaci psát a tahle povídka byla spíš zázrak než plán. Každopááádně... Povedlo se – za což jsem naprosto šťastná.

Takže jooo – mrzí mě, že nejsem na Wattpadu moc aktivní, ale to se zase dá do kupy :D

Zatím se mějte krásně a snad brzy u dalšího příběhu!

-Catherine2850