Mžitky před očima, horší orientace v prostoru, pád. Tma. Celou tu dobu měla příjemný pocit. Jako kdyby se opravdu propadala do hedvábné náruče radostného bezvědomí. Moment radikálního odsuzování sebevraždy byl pryč. Jen klidná temnota a nevědomé prázdno. Jenže... cože?!

První procitnutí prstů bylo následované cuknutím celého těla. Zamrkala očima a bryskně se vytáhla do sedu.

„Přežila jsem," znepokojeně se zamračila a se zklamaným zjištěním padla zpět do péřových přikrývek, které byly naškrobené a tvrdé.

Pokožku jí zahřívalo nemocniční pyžamo a do nosu jí proudil čistý kyslík. Zmateně pozorovala malou místnost, kde zela ještě jedna prázdná postel.

Když se po notné chvíli opravdu vzpamatovala, vytáhla hadičku z nosu. Všimla si, že jí do ruky vede hadička s přísunem jakési tekutiny. Pohledem ji následovala a jakmile zjistila, že se jedná o fyziologický roztok chloridu sodného, všechno si v hlavě poskládala. Museli jí vypumpovat žaludek, a kvůli dehydratovanému organismu ji postavit znovu na nohy.

„Ne," zasténala s pohledem čirého zoufalství. Tohle přece není možné. Tohle musí být jen další noční můra! Jehlu, kterou měla zabořenou do žíly, vytrhla spolu s náplastí. O tohle se opravdu neprosila. Jakmile se jí přestalo točit v hlavě, vrhla se ke skrýším nočního stolku. Její oblečení koneckonců nemohli spálit. Když si oblékla své skromné oblečení, které utvářelo kromě mikiny a džínů i ponožky a spodní prádlo, vydala se na chodbu.

Všude bylo tak veselo. To už je pětadvacátého? Rukou se přidržela o dveřní futra. Hořce se pousmála a kulhavým krokem se rozešla k recepci. Byla ještě docela ztuhlá. Po ruce Taylor stékala krev, ale přesto se plazila k francouzskému oknu. Kde to u všech všudy byla? Proč ještě nebyla mrtvá?

Dlaní se opřela o hrubou vrstvu skla a pohlédla do dáli. Venku byla silná pokrývka sněhu a další vločky se nesly k zemi. Stromy před budovou se nakláněly ze strany na stranu. Vítr si s nimi hrál jako kotě s klubkem. Mohl si s nimi udělat cokoliv. A to také činil. Přesně jako lidé kolem Taylor. Holt... Homo homini lupus.

Zatnula pěsti a třískla do průhledně tvrdé hmoty. Nedokázala to skousnout.

Nikoho se o pomoc neprosila... Nikoho!

„Už jste vzhůru, Taylor?" podivila se energicky vypadající dívka.

„Jestli jste něco potřebovala, mohla jste mě zavolat, nemusela jste vycházet z pokoje," usmála se na ni,

„nebo se oblékat," odmlčela se a pokývla k jejímu zevnějšku. Nejspíš to byla brigádnice. Její pozitivita se k ní totiž táhla jako puch snové reality. Své zelené oči na ni Taylor ani neobrátila. Neměla na to dostatek energie. Cítila se jako hadrový panák, jemuž byly sešity rány a on s nimi měl zase žít.

Odlepila se od výhledu do zimního večera a došla ke křesílkům, která stála opodál. Aby nebyla tak osamělá, byla doplněná o stolky s umělými tulipány. Jenže ani ona z tohohle prostředí nedělala lepší místo.

Právě teď byla považována za blázna, který si chtěl vzít život. Člověk, který vypadl z řady. Chtěla odejít poklidně pryč a byla prohlášena za sobě nebezpečnou. Oficiálně jí to mohli napsat na ruku. A vlastně to skoro udělali. Měla bílý náramek se svým jménem a pod ním se skrýval název oddělení.

Proč tohle lidé dělali? Nalepili vám na čelo značku, se kterou jste se světem potáceli jako s Kainovým znamením. Mohli jste jim cokoliv vysvětlovat, nikoho to nezajímalo. Jen lidé, kteří musí být chráněni. Jako nějaké podělané rostliny.

Rukou si podepřela hlavu a vydechla. Zavřela oči jako starý člověk, který už má toho života plnou... Plné zuby.

„Nechtěla byste se připojit k nám, do obýváku? Jste jediná, která ještě neslaví," mladá žena přerušila odmlku mezi nimi a jemně naklonila hlavu na stranu.

„Neslavím Vánoce," upřela na ni pohled a v duchu doufala, že byl všeříkající.

„Opravdu? Upekli jsme i nějaké medové perníčky, v televizi hrají pohádky a ..."

„Za chvíli tam přijdu, dobře?" přerušila ji Taylor. Chtěla být o samotě. Brigádnice, která se původně nechtěla dát, s letmým úsměvem přikývla a jakmile dodělala nějakou rutinní práci na počítači, vrátila se zpátky do společenské místnosti. Taylor se po chvíli odrazila od opěrátka a šla zkoumat taje chodby plné hrané radosti a vůně vánočního cukroví.

Bosými chodidly ťapkala po světle modrém linoleu a sledovala, co zde všecko mají. Na moment se pozastavila u dveřního rámu společenské místnosti. Děti seděly okolo stromečku, a i když to vypadalo, že je v hloubi duše něco trápí, trávily čas s některými ze svých rodičů, kteří se to evidentně snažili skončit přesně jako ona. A stejně jako ona to taky nezvládli.

Měla tohle vůbec zapotřebí? Pokračovat dál v té přetvářce, která neměla žádný význam? Žila pro druhé, ne pro sebe. Jaký tohle mělo smysl? Dočista žádný. Přejela pohledem všechny rádoby šťastné přítomné, kteří jí nevěnovali nijak zvlášť velkou pozornost. Jak by mohli. I přestože se snažili urovnat si své myšlenky a být tady pro druhé, nešlo to. Něco nebylo v pořádku. A ať už to byla psychika nebo okolnosti, které je sem dostaly, nemohli se do těch ztracených duší vcítit – ani ta agilní sestra, a už vůbec ne nějaká brigádnice, pomyslela si zahořkle Taylor. Skousla si dolní ret, a aby nevyvolala žádný povyk, pomalu se vzdálila.

Jakmile se octla mimo úhel vidění, mohla se volně nadechnout a rozhlédnout. Očima začala těkavě pátrat po psychiatrickém oddělení, ale všechno na ní působilo jednoduchým dojmem. Jediné, co ji zaujalo byly šedé dveře na konci chodby. Vypadaly docela zanedbaně, zdevastovaně, plné rýh na sobě. Vzala za kliku, i když předpokládala, že všechno bude zamčené.

„Prosím," zašeptala k neviditelným silám a když dveře tiše zaskřípaly v pantech, zaplápolal v ní plamínek naděje. Promluvil na ni chlad, ale zároveň radost. Schody!

Nevěděla, komu má děkovat – jestli Bohům nebo zapomnětlivé uklízečce. Jedno ale bylo jisté – do posledního patra se mohla dostat bez sebemenších problémů. Před dveřmi, které byly zároveň únikovým východem ven se však zastavila. Polila ji vlna nervozity. Co když tyto budou uzavřené? Svaly semknuté napětím se jí však rychle uvolnily, jakmile do nich totiž zatlačila, pohnuly se. Cynicky se sama sebe ptala: „Je to štěstí nebo smůla?"

Určitě štěstí.

Chodidly v bavlněných ponožkách našlapovala po částečně zledovatělé střeše. Utvořené kaluže, které rychle zamrzly, byly pokrývány dalšími a dalšími vločkami. Z vánku se stal vítr. Až se jí zdálo, že i on ji chce přemluvit k opaku. Smůla, kamaráde. Chodidla měla už naprosto promrzlá, ale jako kdyby ji to nezajímalo. Nesnášela výšky, ale zoufalá situace si vyžadovala zoufalé činy. V očích se jí rýsoval strach, ale ten v sobě dokázala potlačit. Za chvíli už žádný neucítí.

Chytila se zábradlí, které se stalo hranicí mezi betonem a volným prostranstvím nemocničního parku. Trubky ohraničení byly kovové a ledové, i přesto je ale přelezla a zpevnila stisk. Pořád tady bylo něco, co jí nedovolilo to skončit.

Kdo mě sakra zachránil?!