Taylor usedla na zaprášenou pohovku a těžce vydechla. Křečovitě sevřela opěrátko a zrak upřela před sebe. Opravdu to cítila? Ale kdeže! To se jí muselo přece jenom zdát. Jakmile se vyspí, hned bude lépe. Chce to jenom chvíli odpočinku. Nádech a výdech. Jenže jak dlouhé mohlo být uklidňování nevolnosti a zesměšnění?

Zoufalost se jí sápala po kotnících a nic jí nebránilo v cestě.

To, že je špína, tam o ní Clare vmetla do tváře snad každému. Když se hnědovlasá žena chtěla odpotácet pryč, nemohla ze sebe strhnout pohledy druhých. Jako kdyby se sálem prodíral puch, který měla představovat právě její osoba. Se slzami na krajíčku vyběhla ven, aniž by si uvědomila, že tam nechala sáčko. Ovšem ani přicházející chlad, který v ten moment cítila, se nemohl vyrovnat tomu, co se odehrávalo vevnitř v jejich rozvířených myšlenkách.

Byly kamarádkami od dětství. Jedna držela druhou a kdykoliv se něco pokazilo, byly si nablízku. Cožpak tohle všechno může jít do kytek jenom proto, že se člověk... zamiluje? Cožpak najednou přestává platit realita, roky budování výjimečného přátelství a jediná cesta, jak z toho ven, je omluvit se? Taylor nad tím zakroutila hlavou a opěrátko zmučila ještě pevnějším sevřením.

Nemohla za to! Nemohla za to, že viděla, jak ji její přítel podvádí a ona u toho nebyla. Ten zmetek Taylor dokonce nabízel prachy; ale ta je odmítla, protože proč by si je sakra měla brát? Od takového ...

Její zornice se i přes černotou vyplněný obývák značně zúžily. Cítila vztek, smutek a strach. Nevěděla, co dřív. Přerostlo jí to přes hlavu. A pak si náhle vzpomněla. Do tváře se jí vloudila úleva. Vždyť stačí tak málo k tomu, aby byl konečně klid.

Pevně věřila v to, že zde byla spousta věcí, které by stály za vyzkoušení, ale ať uvažovala, jak jen chtěla, viděla jen prázdno. To nejhorší na tom však nebylo to, že tu neutuchající tmu viděla. Ne. Kdepak. To nejdrásavější bylo to, že ji to pohltilo. Celou. Do poslední kapky krve, posledního mikrometru kůže, do posledního koutu mysli. Topila se, ale nevolala o pomoc. Jen se tupě usmívala, hleděla na hladinu a říkala si: „Jednou bude líp."

Nemotorně vstala a vydala se do koupelny. Ve skříňce nahmatala malou dózu a naposled na sebe pohlédla. Řasenku měla dokonale rozmazanou, o rtěnce ani nemluvě, a to se její rty s nikým nesetkaly. Vypadala jako nějaká troska. A taky se tak cítila.

Akorát tohle bylo horší. Mnohem horší.

Už žádná trápení nebudou. Už na ni nikdo z ambiciózní rodiny nedosáhne. Už ji nebudou otravovat rozmazlení blbečci a nevěřící. Naposledy se na sebe pohrdavě podívala a otevřela plastovou nádobu.