Kapitola 2.

Taylor se na sebe usmála do zrcadla a v dlaních sevřela umyvadlo, jako kdyby to byla její svatyně. Ukázala si ten největší úsměv, kterého v přítomném okamžiku byla schopná. Zvláštní, jak věci dokázaly být okouzlující, aniž by měly skutečnou podstatu... Opravdu nelidsky lidské.

Červená rtěnka zvýrazňovala její plné rty, které kontrastovaly s téměř bílými zuby. Koutky se snažily vylézt co nejvýš to šlo, ale světle zelené oči věděly, jak se jejich majitelka cítí. Ani na chvíli se v nich nemihla jakákoliv emoce. Všechny ty články o tom, že usmát se na sebe do zrcadla může zlepšit náladu. Radost, že je prý spojená se smíchem, který se dá uměle vyvolat. Kecy, kecy, kecy, jak by se sakra mohla smát, když Mourek zmizel?

Zas propadala panice. Jenže tentokrát už nemohla couvnout. Pořád se uzavírala doma. Před celým světem, a někdy i sama před sebou. Potřebovala společnost jako sůl. Všechno přece bude zase v pořádku. Stačí se jen nadechnout a poté vydechnout. Ty všetečné otázky, na něž si nedokázala odpovědět už řádku dní, jí ale nedaly pokoj.

Kam se podělo to malé kotě? Proč muselo utéct? Potřebovalo svobodu? Je pravda, že prostor bytu nemohla srovnávat s celým širým světem... Ale cožpak to takhle fungovalo? Živá stvoření se navzájem využívají a při nejbližší příležitosti jedno vyplivne druhé.

Další a další myšlenky se na ní sypaly jako balvany při zemětřesení.

Na co byla rodina, která nebyla oporou? Na co byla kamarádka, která jí byla blíž než vlastní sestra, když se jí neozvala už měsíce? Na nic. Veškeré vztahy byly roztrhané jako fotky, které ležely v odpadkovém koši nedaleko kuchyňské linky, ale na tom přece nezáleželo, ne? Musí se to naučit přejít. Musí to zvládnout. Jako vždycky se prostě musí otřepat a jít dál. Život bude zase super.

Přimhouřila oči a ušklíbla se. „Ani ty tomu nevěříš."

Když kráčela směrem ke konkrétnímu sálu v budově, kde se večírek odehrával, přemýšlela, proč zde vůbec přišla. Protože byla pozvána? Protože naivně čeká, že se něco změní? A co jako? Přijde snad někdo, kdo by mohl vyléčit její jizvy a říct, že být jiná není špatné? Haha! Taylor, zase válíš, zasmála se jízlivě v duchu. Davem v budově se prodírala celkem ladně, bezproblémově.

Před dveřmi stály dvě velké gorily a jakmile se chtěla vrátit dovnitř, znemožnili jí to.

„Občanku," zahřměl jeden z hromotluků. To, že byla vevnitř asi před deseti minutami, spolkla a nechala to plavat.

Taylor protočila panenky a začala se hrabat v kapsách. To vypadala jako patnáctiletá? Měla dvakrát víc, byla dokonale strhaná prací, kterou ke všemu nenáviděla do morku kostí, a jediné, co si přála, bylo trochu si popít s lidmi, které prakticky neznala. To by jim nestačilo říct jenom jméno?

Bylo jí to ale k ničemu, ať si pod nosem breptala, co si breptala, chtěli průkaz.

„To je má kolegyně," zasmála se rozjíveně Zoe, která se mezi ně prorvala. Vysportované vyžle, které mělo své zbraně. Chlapi se okamžitě rozestoupili, jako kdyby přišla velká voda, a na nějakou podělanou občanku, kterou Taylor náhodou – a konečně – vyhrabala z kabelky, dočista zapomněli.

„Tak tady tak nestůj, už to začalo!" zasmála se a zatáhla ji za ruku dovnitř. Taylor ale měla pocit, že je všechno při starém, o nic nepřišla. Lidé se pohupovali do rytmu hudby, energicky konverzovali a někteří trpělivě vyčkávali na příchod manažera místních lékáren. Když toho muže Taylor spatřila, neubránila se zatnutí pěstí. Stačil jediný pohled na toho rozmazleného, manipulativního parchanta a krev se v ní během mžiku vřela.

Avšak jediné mu nemohla zapřít. S lidmi, a především s ženskými, to fakt uměl. A ani se možná nebylo čemu divit. Černé oči s dávkou tajemství. Jasný úsměv, kterým se nebál počastovat každého kolem sebe a ta urputná slušnost a zdvořilost, se kterou vystupoval.

Z její kamarádky si udělal šperk během mrknutí oka. Šperk, který měl potěšit, nikoliv urazit... Anebo jen naivku, která mu bude viset na každém slově, které pronese.

Stala se jeho majetkem dřív, než na něj Taylor dokázala vyhrabat pravdu. A že to byla makačka. Tenhle proutník za sebou dokonale uhlazoval cestičky, podplácel lidi, kteří by mohli promluvit anebo se jich zbavoval. Jak? To Taylor nechtěla ani vědět. Každopádně se rozhodně ničeho nebál a kdyby mu někdo pošeptal něco o morálce, nevinně by na dotyčného zamrkal a podezření by byla pryč.

Skvělý člověk. Vskutku radost pohledět a... ne. Ne.

„Krucinál," zaklela Taylor a vydala se k baru, který byl naštěstí téměř na dosah. Zoe se ztratila někde v davu, což bylo jediné štěstí. S touhle ženskou by strávit večer vážně nechtěla. Nejenže by si neměly co říct, ještě by si Zoe vymýšlela pohádky, kterými by potom krmila vedení.

Raději se přikloní ke společnosti skleničky s hořkou whisky a sebe samé. Na chvíli si kvůli té myšlence připadala jako nějaký zarytý detektiv ze severských kriminálek, avšak do těch sígrů měla daleko. Anebo ne? Ne, milovala tu hořkost a chlad. Co na tom viděli oni? Nebo to byl jenom jakýsi populární prvek?

„Jeden džus a jedno martini," poprosila přes okolní hluk mladá žena. Taylor se na ni otočila a okamžitě se zase podívala před sebe. Lepší místo si fakt vybrat nemohla. Proč si sakra nesedla někam do „přítmí," přesně tam, kde bylo její místo a kde se cítila bezpečně?

„No páni! Taylor. Co ty tu?" usmála se na ni blondýnka, která se dotkla jejího ramene. Taylor se na ni obrátila, ale hned se zase otočila nazpět. Krásnějšího uvítání, než toho falešného úsměvu, nebylo. Nemohla rovnou říct: Co tady chceš? Budeš zase prudit? Pitomě kecat nebo tak něco? Taylor si doteď pamatovala ten moment prásknutí dveří před jejím nosem.

Jenže teď se žena rozhodně netvářila tak definitivně jako v onen moment. Světle modré oči upírala na hnědovlasou a chvílemi se zdálo, že je pěkně nervózní. „Taky tě ráda vidím," ušklíbla se Taylor a uhnula pohledem na regál plný alkoholu za barmanem, který se snažil namíchat a připravit požadované drinky.

„Jak... jak se ti vlastně vede?" Žena si ostýchavě přisedla k farmaceutce a dřívější kolegyni.

Vede se mi přímo náramně, uchechtla se v duchu Taylor, líp nebylo.

„Už budu muset za chvíli jít, takže..." zalhala, ale větu nedokončila. Blondýna si hodila nohu přes nohu a bradu si podepřela rukami. „Chvilička tě nezabije, no ne? Co tak děláš? V práci dobrý?"

„Když už to musíš vědět. Tak... normálka – však to znáš. Vymetám kluby, věřím lhářům, kteří spí s každým na potkání, a když mi to potom řekne někdo důvěryhodný, jen nad tím pokrčím rameny – " upřela pohled do šedomodrých očí.

„Hádám, že tě to asi pořád baví, co? Hele... jsem šťastná, jo? Nedělej, že rozumíš všemu, co se v mém životě mihne, protože to vypadá, že ani ty nevíš, co děláš," Clare si přitáhla připravené nápoje k sobě a popuzeně vstala.

„Sakra nebuď blbá! Evidentně tě podváděl a možná to dělá i teď. Nemůžu za to, že mi po těch letech nevěříš a někomu, koho znáš prakticky půl roku, věříš každý pitomý slovo." Taylor se jí snažila připomenout fakta, ale bylo to marné.

„Mi jenom závidíš. Stačilo mi pár vteřin a mám dost. Měj se," zašklebila se Clare, naposled Taylor propálila pohledem a vzala si donesené skleničky s pitím.

„Pozdravuj Mickeyho," uštěpačně odsekla Taylor a očima přeměřila svou skleničku. Dobrá polovina byla fuč, stejně jako její sladká Clare. Kdyby jen věděla, že to její zlatíčko, v podobě dospělého chlapa, právě balí nebo možná rovnou šuká nějakou svou asistentku, o níž Clare neměla ani to nejmenší ponětí.

Proč je láska slepá? Proč si lidé musí idealizovat druhé? Proč dělají, že neslyší, nevidí, necítí ty podivné náhody, situace, které se odehrávají přímo před nimi? Vždyť je to naprosto iracionální!

Co dělá lež pravdivou a pravdu lživou?

Taylor se protáhla a vydechla zadržený vzduch v plicích. Pěsti měla pevně zaťaté a div neskřípala zuby. Rychle je uvolnila a zkusila se zaměřit na přítomnost. Jen ona a whisky, která byla ostřejší než ty, jež měla tu čest ochutnat v minulosti. Možná si dá ještě jednu... dvě...

__________________________________

Zdravím u nové kapitolky. Do popředí se nám v této části dostává minulost a proplétá se s přítomností. Přátelství holt může působit jako uzavřené, vyřešené, ale následky pohromy si lidé nesou dál. Nemizí ani když je začneme ignorovat a dělat, že druzí nikdy neexistovali. Ačkoliv je to mnohem jednodušší, než něco dělat... To asi ano.

Ať se daří!
😊


-Catherine2850

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top